Budovy Transgasu jsou industriálním molochem v srdci Vinohrad
Petr JanyškaPolemika: budova Transgasu je stavebním projevem ideologie husákovského režimu, agresivně vražená do rezidenční čtvrti. Vznikla evidentně jako politikum. Není důvod ji hájit. Levicovost nemůže znamenat nostalgii po formách časů normalizace.
Skupina lidí v Praze občas protestuje proti zbourání komplexu bývalého Transgasu na Vinohradech. Jde podle nich o „bezohledné ničení špičkové architektury a nadčasových hodnot“. Patřím k lidem, kteří si naopak myslí, že tenhle pohrobek husákovské normalizace neměl na Vinohradské třídě nikdy vyrůst, že ji hyzdí, že zničil jejího genia loci a že už měl dávno zmizet.
Pokud tam vyrostl, nebylo to vůbec dáno potřebami této rezidenční čtvrti, ale naopak proti nim. To kvůli tomuto továrnímu velínu se přeci v 70. letech „bezohledně ničila špičková architektura“, tedy zbourala část Vinohrad. Nebyl postaven kvůli nějakým uměleckým hodnotám, ale jako arogantní politické gesto husákovské éry, jako projev ideologie. A tehdejší autoři té stavby to věděli.
Museli vědět, že se podílejí na amputaci Královských Vinohrad a jejich přeměně v industriální zónu v srdci Prahy, že jsou poslušni politického zadání. Nebyla to zakázka, kde by měl architekt volnou ruku a dal rozlet své imaginaci, ale tehdejší nomenklaturou sledovaná stavba. Tvářit se dnes, že šlo o čisté umění a světovou architekturu, nemůže nebýt pokrytectvím.
Zmizení budovy si podobně přeje mnoho obyvatel Vinohrad a vůbec Prahy; jsou jen, jako to obvykle s mlčící většinou bývá, zticha. A tak to navenek vypadá, jako by progresivní protestující občan bojoval s hydrou byrokracie, která chce zbourat architektonickou perlu a nahrává developerům.
Ve skutečnosti to je jinak. Žádají-li někteří zachovat formy husákovské estetiky, jsou jiní, kteří si jimi nechtějí nechat stále zaplevelovat veřejný prostor. Existují hlasy občanské společnosti, které zlikvidování Transgasu vítají jako nápravu křivdy.
Třeba se takových hlasů ozve víc, třeba se ozve i někdo, kdo si pamatuje, za jakých okolností soudruzi v 70. letech Vinohrady bourali a jak jim vnutili industriálního molocha. Svá slova říkám i jako člověk, který na Vinohradech strávil mnoho let života.
Těžký průmysl v srdci Prahy
Co jsou budovy Transgasu? Procházíte velkoměstskou třídou: souvislá fronta domů stejné výšky, stejný zákryt, bohaté zdobení, arkýře, římsy, frontony, zdobené dveře, leptané sklo, neorenesance, neogotika. Konec 19. století. To celé je celistvou památkou, která v očích esteticky uvažujícího člověka zasluhuje uchování.
Jakožto architektura jednotlivých domů a dědictví špičkového řemesla, i jakožto souvislý urbanistický projekt. Jedinečný svou celistvostí, jednotou bloků v různorodosti jednotlivých domů. Nádherná ukázka architektury střední Evropy, jakou už na kontinentu najdete málokde. Míří sem mimochodem stále víc turistů.
Široký bulvár se stromy po obou stranách, parter plný obchodů a kaváren, funkcionalistická budova rozhlasu, která ve všech směrech ctí své okolí. Scházíte k srdci Prahy, před vámi výhled na Hradčany. A najednou šok.
V celistvé frontě domů vykotlaný zub, agresivní proluka, někdo tu několik domů vyboural. Dodnes nezacelený plac, z jedné strany slepá zeď činžáku, jakési mohutné roury, do prázdna vedoucí neorganický průchod. Co se stalo?
Vsadili sem velín socialistického plynovodu. Soudruzi dostali v 70. letech ďábelský nápad, nepostavíme ho někde na Jižním Městě, ale vybouráme pro něj v baště měšťanské Prahy, hned nad Národním muzeem, v neuralgickém místě, kus Vinohrad (který architekt jim to tenkrát poradil?).
Malá proluka tu už sice byla, vybouraly se další domy. A nasázelo se tam pár budov, jejichž funkce i forma neskrývaně, provokativně popírala génia loci té čtvrti. To bylo přece ideovým smyslem té architektury.
Cizí element, zárodek nezdravého bujení
Ukázat, kam má směřovat nový život, jak si noví vládcové po sovětské invazi představují budoucí Prahu. Do čtvrti, která po desetiletí pamatovala pouze oslovení „pane“, vepchali heteroklitní budovy, které znaly jen „soudruhu“. Tam, kde bývala souvislá fronta domů, jak bývalo v Evropě zvykem, vyrostl na nic nenavazující komplex, estetika sídliště, která tu odmítla jakoukoli návaznost na minulost.
Osamělá kruhová budova a několik obrů tyčících se nad středem města. Jejich výška, hmotnost, povrch, nic s okolím nekorespondovalo. Místo rovného chodníku bulváru proláklina. Místo omítky dlažební kostky. Dekorem měly být obří roury jako z teplovodu.
Průmyslová stavba Ostravy nebo Kladna vražená do Vinohrad, jež byly symbolem předválečného standardu velkoměsta. Měla přebít i Národní muzeum? Nová ideologie tu drtila starou. Buduje se nový život, měšťanský duch patří na skládku.
Reálný socialismus nevnucovalo národu jen pár zaťatých ideologů, jejich představy uváděli do života odborníci. Včetně architektů.
Podobně jako paneláky po vybouraných domech v dolním Žižkově. Panel, dole sámoška. Místo městského Žižkova další Prosek (snad ho nebudou chtít jednou bránit jako národní památku).
Podobně, jako v Bratislavě vybourali celou starou čtvrť, po níž zbyl jen holý kopec, aby pár desítek centimetrů od gotického chrámu postavili dálnici. Nebo v Jihlavě zbourali gotický špalíček a nahradili krabicí samoobsluhy. Atd atd.
Architektura není čistým uměním, ale také projevem politiky a ideologie. Zvlášť v totalitních dobách. A architektura husákovských časů tím byla víc než každá jiná.
Nostalgie po normalizaci?
Je zvláštní, že stavbu, která zničila kus staré Prahy, a jejíž zmizení může naopak historické čtvrti vrátit jejího ducha, brání Klub za starou Prahu. Čekal bych opak. Jako bychom měli co do činění s nějakým konzervativismem naruby, kdy ve snaze všechno konzervovat se jde tak daleko, že se chce zachovat i vpád sovětského myšlení a jeho estetiky do historického města, zachovat i ničitele původních památek.
Poslední dobou se v některých levicových kruzích šíří protesty za zachování všeho, co husákovská normalizace nasázela do Prahy (když ji nejdřív bourala). Má snad levicovost znamenat nostalgii po normalizaci 70. let? Nechuť k divokému kapitalismu nemůže přeci znamenat obhajobu husákovských časů a jejich zpředmětnění v architektuře. Že by vše, co tenkrát vzešlo z betonárek, bylo památkou a uměním?
Aby to znělo lépe, nemluví se o stavbách normalizace, ale o „brutalismu“. Velmi široký termín, pokrývá různorodou architekturu a zaštítí ledacos. Přiznaný holý beton (holý čili „brut“) a hrubost ještě nejsou zárukou estetické kvality. A ty pražské stavby jsou od brutalismu světového, od obdivovaného Le Corbusierova kláštera Sainte-Marie de La Tourette ve Francii, hodně vzdáleny.
Nemluvě už vůbec o pařížském muzeu moderního umění Centre Pompidou. Ten český „brutalismus“ je spíš nálepkou ex post na hrubost normalizační architektury, na její pohrdání prostředím a tradicí. „Autoři Transgasu se snažili napodobit západní vzory s velice sporným výsledkem,“ stojí v rozhodnutí Ministerstva kultury o zbourání budovy.
Jiná města se nebála zbavit se nánosu šedi bývalého režimu, dnešní Berlín je úplně jiným městem, než jaké jsem znával v 70. letech. Ve Francii se bourají bloky starých paneláků. Kaplický nebo Jiřičná takové stavby nikdy nenavrhovali.
Budovy postsovětského Transgasu Vinohrady hyzdí. Jejich problém není primárně v jedné stavbě jako takové, ale v tom, jak neústrojně vpadla a zničila kus historické čtvrti. Její neekologičnost, nesmyslné náklady na údržbu jsou až druhotným hlediskem.
Kdyby stála u vjezdu do Vítkovic, mohla by být obdivována a možná by se na ni jezdili dívat architekti ze zámoří. Není důvod, proč ji hájit. O jejím zbourání je již rozhodnuto. Demokraticky. Debata ale neutichla.
Jinou otázkou je, co na místě staré rány vznikne. Původně ji měl zacelit projekt architekta Jakuba Ciglera: vykotlaný zub vyrovnat s okolními domy, přizpůsobit se jim výškou i kamennou fasádou, uvnitř vytvořit prostor příjemný pro lidi a pro život, zeleň, kavárnu. Návrat k normálu evropského města.
Najednou se lze ale dočíst, že bourající developer by jen chtěl pozemek odprodat. Co to znamená?
Páchnoucí myší díra u Muzea
Bylo by velmi nešťastné, kdyby se tu měla objevit další z těch tuctových krabic bez duše a bez nápadu, jaké se v Praze v posledních letech staví. Co tu za čtvrt století zajímavého vyrostlo? Tančící dům, Technická knihovna, úprava kostela sv. Vavřince od Evy Jiřičné, a co ještě? Ve Varšavě, Bruselu, Paříži, Londýně padnete na nádhernou moderní architekturu, Praha spí. Proč se dnes už raději nesoustředit na to, aby na místě Transgasu vyrostla kvalitní architektura?
A také na jeho okolí. Praha obnovila starou budovu Muzea a hned vedle klidně trpí špinavý podchod. Proč se obránci Prahy nezaměří víc na ten tunel zapáchající přepáleným tukem, na tu ušmudlanou myší díru mezi centrem a nejhezčí čtvrtí? Straší tu léta, je ostudou celého města.
A bývalý magistrát nic. Ani Praha 1. Stačilo by přitom dát na dálnici jeden semafor a zřídit tam přechod.
Nestudoval jsem, kdy byla postavena budova Českého rozhlasu ani jakou má architektonickou hodnotu a nevím, co si o ní myslí Petr Janyška — ale zřejmě mu nevadí, když se o ní nijak nezmiňuje. Na tuto budovu Transgas navazuje — potažmo navazoval, nevím, kolik toho z něj dnes ještě na místě zbývá. Transgas se pochopitelně lišil od okolní zástavby postavené v jiných časech a jiných architektonických slozích svým stylem, ale nijak z ní nevybočoval svými rozměry — aspoň částečně je to vidět na fotografiích Pavla Karouse, jehož článek překvapivě schází ve sloupku souvisících odkazů, ale u zde odkazovaných komentářů Alžběty Stančákové a Martina Švece už odkaz na něj najdeme.Že budova nevyplňuje všechen dostupný prostor beze zbytku, aby se do ní dala vměstnat největší možná plocha kanceláří nebo obchodů, považuji spíše za přednost než za zločin. Kupodivu právě způsob argumentace Petra Janyšky proti architektonické hodnotě Transgasu kritizuje Martin Švec jako architektonický konzervatismus, který v dnešní době pozoruje jako nezdravě rozšířený — že by přece jen nešlo o čistě osobní zášť?
Opravdu chce Petr Janyška odstranit Transgas z Vinohradské třídy a díru zalepit jednolitým blokem? Znamená to, že na Proseku, o které se zmiňuje jako o odstrašujícím příkaldu, mu nevadí ani tak výjimečně dlouhý panelák, jako park Přátelství na protější straně ulice? (Pokud vím, dnešní mladí architekti oceňují obojí a „Jezevčíka‟ by rozhodně nebourali přinejmenším tak dlouho, dokud dokáže svým obyvatelům poskytnout vyhovující bydlení.)
Transgas nabízel rozsáhlý prostor kolem svých budov a pod nimi, kudy se dalo procházet a který mohl sloužit jako prostor veřejný — samozřejmě jen pokud by do něj vlastník nezakázal veřejnosti přístup. To z něj nedělalo „vykotlaný zub‟, ale přirozené pokračování Václavského náměstí s jeho sítí pasáží, dvorků a Františkánskou zahradou. Že Vinohradská třída s Transgasem na Václavské náměstí nenavazuje, za to opravdu nemůže Transgas.
Úplně na hlavu staví Petr Janyška svou argumentaci v závěru, kdy kritizuje podchod u Muzea, ale vůbec nic nenamítá proti dálnici, která se tím podchodem musí podcházet. Ještě by chtěl podchod, místo zlepšení údržby, aby nebyl špinavý a nepáchl, možná nějaké architektonické úpravy a možná také odstranění obchodů, které ho komerčně zneužívají, úplně zavřít a nahradit přechodem se semafory — patrně aby si chodci více užili výhledu na kolony aut a vůně výfukových plynů. Jak může vadit Transgas někomu, kdo přijímá Magistrálu, která krájí a zamořuje Prahu, zničila Vrchlického sady, jejichž torzo je dnes známé jako Sherwood, hyzdí Státní operu a Fantovu budovu Hlavního nádraží a odřezává Národní muzeum jak od Václavského náměstí, tak od Vinohradské třídy, takže z něj dělá ostrov v moři aut?
Argumentovat magistrálou je poněkuď liché. Ano, proměnila přechod mezi Vinohrady a Václavským náměstím v ohavnou periferní zónu, zbytky sadů, které protíná, degradovalo na pustá místa, kterými musíte bez radosti projít (z tohoto pohledu dopadl Sherwood ještě dobře v porovnání s Čelakovského sady), ten Janyškou vytýkaný podchod je jen nejhnusnější sedlinou tohoto stavu. IOvšem pokud člověk prochází od sv. Václava na Vinohradskou nebo do Římské, pak představuje Transgas extenzi té urbanistické pouště. Rozhodně by to nevyřešilo jen odvolání zákazu veřejného vstupu do areálu, celý prostor by se napřed musel opravit a upravit.
Rád bych se dožil magistrátu, který pošle magistrálu před nádražím pod zem (a přitom navíc vyhádá na drážní inspekci podchod pod kolejemi na Vinohrady), aby se jizva mohla začít zacelovat -- nicméně pokud vyjde snaha současného primátora a město Transgas koupí, aby tam byly kancelářské prostory Magistrátu -- to jest po zaplacení spekulativně vyhnané ceny stavebních pozemků v centru Prahy se konzervuje současné chátrání, protože ani bohatá Praha nebude mít peníze na revitalizaci -- jen se to zajizvení posune o kousek výš a o něco zmenší.
Nechme stranou architektonickou hodnotu stavby, ať skutečnou či domnělou. Hrála by roli, pokud by byl komplex jedinečný, o čemž pochybuji a osobně bych souhlasil s citovanou pasáží z rozhodnutí Ministerstva kultury, nicméně proti vkusu žádnej dišputát. Samo o sobě však může představovat nanejvýš jen podpůrný argument pro volbu drahého a nejistého řešení urbanistického maléru, který dnes Transgas představuje.
Pan Janyška je velmi kulturní člověk a byl mj. velvyslancem při UNESCO, považuji tedy za vyloučené, že by neměl ani ponětí o památkové teorii. Ta již dávno, ale opravdu dávno, doceňuje všechny slohy a nediskriminuje některé jen proto, že zrovna nevládla demokracie nebo liberalismus. Ostatně, to bychom museli starou Prahu (a nejen ji) zbourat skoro celou.
Fakticky je památka dochované svědectví o uplynulé době. Rozhodně ne jen budova, která "měla být" postavena, nýbrž stejně tak i taková, která svého času narušila charakter nějakého místa.
Za vlády KSČ se v pražském centru stavělo relativně málo, což bylo rozumné. Častěji bylo stavěno na prolukách po bombardování a po výstavbě stanic metra (jež tehdy probíhala z povrchu). Od 60. let se většinou stavělo podobně jako na západě, tedy ne kontextuálně. Máme proto odstranit "molochy" jako "husákovské" dědictví? Kotvu a Máj, býv. Federální shromáždění, Strojimport a další? A byly prvorepublikové stavby, třeba Československý rozhlas, Penzijní ústav či dokonce Veletržní palác v o hodně větším souladu s charakterem tehdejší zástavby než Transgas? A dovedeno do logických konců, co Valdštejnský palác a Klementinum?
Je jedno z památkového a urbanistického hlediska správné řešení: omezit výstavbu v centrální Praze (samozřejmě také v dalších městech) na volných plochách (jaké poskytují dnes třeba nádraží), neboť město je v podstatě dokončené. V každém případě je ovšem třeba přestat bourat stávající budovy, a to nehledě na jejich (domnělou) architektonickou kvalitu a lokální patřičnost.
Jedná se vždy o precedens. Je-li 40 let starý komplex ke zbourání, tak je logicky ke zbourání většina města. Ono je tomu v dané oblasti celkem podobné jako s nedělitelností lidských práv (aniž bych srovnával). Nepostavili-li jsme se jednou, nepostavíme se ani podruhé a nakonec se nikdo nepostaví za nás. Stranou by ovšem nemělo zůstat ani hledisko šetření energiemi, lidským umem a úsilím. Rovněž právo lidí nežít na staveništi a právo architekta, aby jeho dílo bylo zachováno.
Já např. hledím z okna, jak jsem už psal, ze 150 metrů na Žižkovskou televizní věž, již stavěli přes 5 let, mimochodem od stejného architekta Aulického jako Transgas. Věž je skutečným problémem, u jeho paty se krčí židovský hřbitov, na jehož ploše byl postavena. Dává o sobě vědět při pohledu Kaprovou či Mosteckou a ze všech vyhlídek, kromě jediné, z ní). Přece však bych nehlasoval pro její zbourání.
Samozřejmě, že Transgas doplácí na to, že zabírá extenzivně skoro hektar v těsné blízkosti Muzea a magistrály. Ostatně přes ten „autotok“ stojící býv. Dům potravin byl v 50. letech postaven nižší než byl vybombardovaný eklektický rohák s věžicí, a byl nově navýšen. Problém č. 1 soudobého stavění je požadavek na nadměrnou kapacitu. A tak tomu bude i za Národním muzeem.
Italský historik umění R. Pane řekl v roce 1957, že „Praha je přežívající zázrak tohoto světa“. Platilo to i o 30 let poté s Transgasem. Přestává to však platit dnes. Culpa nostra maxima!
Pan Janyška je velmi kulturní člověk a byl mj. velvyslancem při UNESCO, považuji tedy za vyloučené, že by neměl ani ponětí o památkové teorii. Ta již dávno, ale opravdu dávno, doceňuje všechny slohy a nediskriminuje některé jen proto, že zrovna nevládla demokracie nebo liberalismus. Ostatně, to bychom museli starou Prahu (a nejen ji) zbourat skoro celou.
Fakticky je památka dochované svědectví o uplynulé době. Rozhodně ne jen budova, která "měla být" postavena, nýbrž stejně tak i taková, která svého času narušila charakter nějakého místa.
Za vlády KSČ se v pražském centru stavělo relativně málo, což bylo rozumné. Častěji bylo stavěno na prolukách po bombardování a po výstavbě stanic metra (jež tehdy probíhala z povrchu). Od 60. let se většinou stavělo podobně jako na západě, tedy ne kontextuálně. Máme proto odstranit "molochy" jako "husákovské" dědictví? Kotvu a Máj, býv. Federální shromáždění, Strojimport a další? A byly prvorepublikové stavby, třeba Československý rozhlas, Penzijní ústav či dokonce Veletržní palác v o hodně větším souladu s charakterem tehdejší zástavby než Transgas? A dovedeno do logických konců, co Valdštejnský palác a Klementinum?
Je jedno z památkového a urbanistického hlediska správné řešení: omezit výstavbu v centrální Praze (samozřejmě také v dalších městech) na volných plochách (jaké poskytují dnes třeba nádraží), neboť město je v podstatě dokončené. V každém případě je ovšem třeba přestat bourat stávající budovy, a to nehledě na jejich (domnělou) architektonickou kvalitu a lokální patřičnost.
Jedná se vždy o precedens. Je-li 40 let starý komplex ke zbourání, tak je logicky ke zbourání většina města. Ono je tomu v dané oblasti celkem podobné jako s nedělitelností lidských práv (aniž bych srovnával). Nepostavili-li jsme se jednou, nepostavíme se ani podruhé a nakonec se nikdo nepostaví za nás. Stranou by ovšem nemělo zůstat ani hledisko šetření energiemi, lidským umem a úsilím. Rovněž právo lidí nežít na staveništi a právo architekta, aby jeho dílo bylo zachováno.
Já např. hledím z okna, jak jsem už psal, ze 150 metrů na Žižkovskou televizní věž, již stavěli přes 5 let, mimochodem od stejného architekta Aulického jako Transgas. Věž je skutečným problémem, u jeho paty se krčí židovský hřbitov, na jehož ploše byl postavena. Dává o sobě vědět při pohledu Kaprovou či Mosteckou a ze všech vyhlídek, kromě jediné, z ní). Přece však bych nehlasoval pro její zbourání.
Samozřejmě, že Transgas doplácí na to, že zabírá extenzivně skoro hektar v těsné blízkosti Muzea a magistrály. Ostatně přes ten „autotok“ stojící býv. Dům potravin byl v 50. letech postaven nižší než byl vybombardovaný eklektický rohák s věžicí, a byl nově navýšen. Problém č. 1 soudobého stavění je požadavek na nadměrnou kapacitu. A tak tomu bude i za Národním muzeem.
Italský historik umění R. Pane řekl v roce 1957, že „Praha je přežívající zázrak tohoto světa“. Platilo to i o 30 let poté s Transgasem. Přestává to však platit dnes. Culpa nostra maxima!
Důvod zbourání je celkem nabílední. Pozemky mají větší finanční potenciál než stojící stavba. Estetický či urbanistický důvod nikdo nepředstíral. Navíc je to napůl ruina a z hlediska dalšího rozhodování není podstatné, zda k jejímu zchátrání nepřispěla komerční úvaha stávajícího vlastníka. Otázka nezní, proč bourat, ale proč bourání bránit a sanovat opravu z veřejných peněz? Zvláště přitom -když už vám jde o tu rovnost -- co jsme v Praze nechali v posledních letech zničit.
P.s. Nějak nerozumím, proč by Žižkovská věž měla být problémem v souvislosti se židovským hřbitovem? Problém byl, že se při stavbě zasáhly základy věže část někdejšího hřbitova - v té době dávno zplanýrovaná pod několikametrovou navážkou -- a s přemístěním ostatků zasáhly také cítění těch nejortodoxnějších Židů. To se ale stalo a nejde odestát, zbourání věže by to nemohlo nijak napravit. Existující část hřbitova-kulturní památky věž nijak neomezuje a nezastiňuje.
Důvod bourání Transgasu je vskutku nabíledni, právě takový, jaký uvádíte. Nemyslím však, že bychom ho proto měli bez výhrad akceptovat, v oblasti svévolné přestavby města a nejlépe i hodně všeobecně.
To, že někdo nechá svůj dům zchátrat, nesmí být přijatelným, natož osvědčeným způsobem protlačování málo přijatelných vlastních zájmů, tak jako jím nemůže být zbourání objektu přes noc, jak se občas taky děje.
No, a na závěr ta Žižkovská televizní věž. Argumentoval jsem, že bych ji neboural, přestože v jejím případě šlo o stavbu mimořádně necitlivou. Chtěl jsem pro nezasvěcené napsat, že věž nejen že stojí bezprostředně vedle starého židovského hřbitova, nýbrž že byla postavena na jeho původní ploše. Z náboženského hlediska to již nelze samozřejmě napravit. Nicméně potřebou dodat místu s podzemním parkovištěm náležitější a pietnější úpravy by se proti TV věži argumentovat zajisté dalo.
Jak říkám, sám si netroufám k této záležitosti zaujmout jednoznačné stanovisko; ale je to v každém případě argument, který je zapotřebí vzít vážně.