Šest alb do čekárny na konec světa

Petr Bittner

Petr Bittner vybral šest hudebních alb, která podle něj ztělesňují Gramsciho definici krize jako podivného mezidobí, kdy starý svět umírá, ale nový se nemůže narodit. Jejich hudba v sobě snad nese inspiraci pro naši současnost.

Filozof Antonio Gramsci popisoval krizi jako čas, kdy starý svět umírá a nový se ne a ne narodit — a v tomto mezičasí vyplouvají na povrch démoni. Co nám přišlo jako funkční, je najednou k ničemu, kdo se jevil jako důvěryhodný, ztrácí lidské rysy. Co se zdálo podstatné, rezaví na vedlejší koleji.

Jsou ovšem i oblasti, které žijí vlastními dějinami, a člověk se k nim obrací právě ve chvíli, kdy se jeho svět ocitá na zvláštním rozcestí: filozofie a umění. Proto jsem vybral šestici nadčasových hudebních alb, v nichž nacházím v těchto podivných časech inspiraci. 

Pojí je takzvaný progresivní rock — žánr, který nastoupil počátkem 70. let, tedy rovněž ve zvláštním mezidobí, kdy vyhasly naděje spojované s nástupem nových hnutí 60. let a poválečný svět se začal potýkat s novými krizemi, včetně té klimatické.

Právě snahou o nový začátek pro mě hudba první poloviny 70. let odráží naši současnost. A proto mě také nepřestává fascinovat: je žánrem, který přežil utopii, z níž vzešel. Zůstal uvězněn ve starém hudebním schématu, a přesto se pokoušel vydat novým směrem, aniž by se mohl opřít o velké vyprávění svého předchůdce, rocku.

I my, všechny dnes žijící generace, jsme potomci utopií, jež jsme přežili, a nyní se musíme vydat novým směrem. 

King Crimson: In the Court of the Crimson King (1970)

Přesně půl století staré album je v podstatě soundtrackem dneška. Ilustrace Barry Godber

Debutové album King Crimson bývá považováno za jeden ze zakládajících manifestů progresivního rocku. Hudba King Crimson se vzdaluje šedesátkovým blues-rockovým postupům směrem k jazzu, klasické hudbě a symfonii, což bude pro celý žánr typické. Charakteristickým je hlas Grega Lakea, výpravný a lyrický.

Počínaje úvodní skladbou 21st Century Schizoid Man, až po poslední titulní The Court of the Crimson King vypráví album dystopické příběhy, zkazky z nových typů budoucích totalit, připomínajících výjevy z antiutopických románů Huxleyho, Orwella či Zamjatina. Jestli nějaká deska charakterizuje konec optimismu rockové hudby 60. let, je to tahle. 

Ne náhodou se titulní skladba objevila jako podkres jednoho z nejúspěšnějších dystopických snímků současnosti, Potomci lidí, který natočil Alfons Cuarón podle povídky P. D. Jamesové. Ten se odehrává v dystopické Británii roku 2027, kdy světovou populaci zasáhla neplodnost a v nastalém vakuu se „vynořili démoni“ fašismu, státního terorismu a náboženského fundamentalismu.

Prohlubování patologických tendencí ve společnosti, nástup nového typu autoritářů v nejsvobodnějších zemích světa, civilizační choroby, globální pandemie, klimatická změna — všechny tyto tendence napovídají, že album z roku 1970 můžeme vnímat v podstatě jako soundtrack dneška.

YES: Close to the Edge (1972) 

Dílo, které je zpětně hodnoceno jako zřejmě nejlepší album celého žánru. Ilustrace Roger Dean

Mou první zkušeností s žánrem progresivního rocku bylo album Close to the Edge britských YES. Třískladbový opus z prokletého roku 1972 je považovaný za předčasný vrchol mladé kapely. V progresivním rocku jako by platilo, že kdo nestihne rok 1972, nestihne nic…

Projev YES z mého výběru vyčnívá. Zpěvák a textař Jon Anderson, známý svým neobvykle vysokým hlasem, který ani v nejvyšších tónech nepoužívá falzet (podobně jako třeba Sting), výrazně ovlivnil charakter hudby YES směrem k východním vlivům. Tématem tady není dystopie, bolest a antagonismus, ale utopie, láska a jednota. 

Na albu se sešla sestava absolventů hudebních konzervatoří — Andersonovo „ezo“ tedy doplňuje mimořádně robustní a strhující těleso, které stanovilo úplně nové limity rockové hudby — dá-li se jí tak vůbec ještě říkat. 

Devatenáct minut titulní skladby je pro žánr poměrně typických. Několikanásobné prodloužení tradiční délky rockových skladeb je projevem umělecké snahy sdělit s pomocí tradiční rockové soustavy nástrojů něco víc, vymanit se z omezené časové plochy a pokusit se z tradiční hudby emancipovat novou inspiraci — a možná tak i najít nový svět, který se má teprve narodit.

Atmosféra často jako by dávala tušit, že ten svět už nebude takový, jaký za sebou lidstvo zanechalo v uplynulé dekádě.

Il Balletto di Bronzo: Ys (1972)

Album, které nepřipomíná snad nic, co kdy vzniklo. Ilustrace Il Balletto di Bronzo

Magický rok 1972 zasáhl i druhé centrum tohoto zapomenutého žánru, Itálii. Záhadná, hororově vyhlížející neapolská kapela „Bronzový balet“ byla v Itálii legendou sedmdesátých let, přestože existovala velmi krátce. Frontman a klavírní virtuóz Gianni Leone byl známý experimentováním se svou genderovou identitou a plastikami znetvořenou tváří, připomínající postavu z hororu.

Album Ys, možná nejnáročnější sousto, které můj výběr nabízí, od prvních tónů nabízí znepokojivě ponurou atmosféru, která, spíš než melancholii, navozuje beznaděj — oproti „hororovým žánrům“ populární hudby však nabízí pestrou kompozici a mimořádnou hudební kvalitu. Zvukovým projevem hudba Baletu zčásti odkazuje k italskému progresivnímu rocku, bicí využívají spíš jazzové prvky a klávesy nepřipomínají nic, s čím by je bylo možné porovnat — jako celek bývá Ys označováno za symfonickou skladbu o čtyřech dějství bez názvu.

Kdo se nenechá odradit příležitostným syntezátorem, se kterým tito praotcové elektronické hudby rádi experimentovali, toho čeká temná, ale emotivní, pološílená, ale hudebně mocná pouť psychologickým hororem s obrovskou dávkou muzikálnosti, naléhavým zpěvem a neobvyklými melodiemi i postupy, to vše zcela v kompaktním provedení.

Van der Graaf Generator: Godbluff (1975)

Logo kapely stvořil designér, kterého proslavila jiná ilustrace: vyplazený jazyk pro kapelu Rolling Stones. Ilustrace John Pasche

Atmosférou mi připomíná hudba britských VDGG kultovní české Už jsme doma, ačkoli žánrově má blíž k jazzu — a především progresivnímu art-rocku. Odpoutání od tradiční rockové hudby 60. let symbolizuje absence jak elektrické kytary, kterou nahrazují elektricky modifikované dechové nástroje, tak ještě neobvyklejší absence basové kytary, jejíž rytmiku zastupují basové pedály epických varhan Hugha Bantona, geniálního dítěte a absolventa klasické hudby z varhanické rodiny. Zpěvák a autor textů i umělecké výpravy je Peter Hamill, básník a mimo jiné autor filmové hudby a jedné opery.

Překryv hudebníků i hudebních postupů s klasickou hudbou a s vyšším hudebním vzděláním je pro tuto éru typický a je vyjádřením snahy vymanit se z omezujících mantinelů tradiční rockové soustavy nástrojů a postupů, která s koncem 60. let vyčerpala svůj potenciál.

Hudba Godbluffu je koherentní, a přesto znepokojivá. Čtyři skladby jsou svou atmosférou a texty příběhem hledání morality uprostřed bezútěšné reality mrtvé přírody, utichlého bojiště, kočující chudoby a špíny.

Änglagård: Hybris (1992) 

Jedineční příležitost poslechnout si zpívanou švédštinu (když už Abba zklamala fádní angličtinou). Ilustrace Göran Stenberg

Letopočtem se z mého výběru vymyká album Hybris švédských Änglagård. Čtyřskladbové dílo z roku 1992 se dobově zodpovídá spíš roku 1972 a vlivům toho času již legendárních YES či King Crimson. Výraznými prvky jsou jednak tradiční severská folklorní flétna, a také naprosto dechberoucí bicí původně orchestrálního bubeníka, teprve sedmnáctiletého Mattiase Olsona.

Švédská kapela využívá řadu hudebních odkazů na největší legendy progresivního rocku, ale osvojuje si žánr osobitě, s příměsí severského folku, mytologie a ponurých, tklivých harmonií s hardrockovým dynamickým podkresem. Album nabízí i nezvyklou příležitost poslechnout si švédštinu v melodickém zpěvu.

The Mars Volta: De-Loused in the Comatorium (2003) 

Děsivý přebal alba navrhl dvorní ilustrátor Pink Floydů. Není náhoda, že si o dvacet let později vybírá toto album. Ilustrace Storm Elvin Thorgerson

První studiové album mexicko-americké psychedelic-art rockové kapely The Mars Volta bylo první album, které mi „změnilo život“ a obrátilo můj vkus vzhůru nohama. Když jsem jako sedmnáctiletý navštívil jejich koncert v pražském Roxy, utratil jsem všechny svoje peníze za tričko s motivem kapely a cestou z koncertu na nádraží mě okradli v Sherwoodu — neměl jsem žádné peníze, zato přes bundu tričko velikosti XL. Ten zážitek zhmotnil náraz reality, který jsem při setkání s hudbou The Mars Volta prožil.

Album je příběhem duše, která se snaží vysvobodit z kómatu. Duch Cerpina Taxta hledá cestu ke svobodě z halucinogenního hororu uvnitř vlastní hlavy, kam jej uvěznila otrava kombinací morfinu a krysího jedu. Jméno i příběh může připomínat určitou postmoderní verzi Pinka Floyda — ostatně surrealistický obal desky navrhnul anglický grafik Storm Elvin Thorgerson, který má na svědomí i řadu vizuálního zpracování desek slavných Pink Floyd.

Předlohou Cerpina Taxta byl básník Julio Venegas, přítel jednoho ze zakladatelů The Mars Volta, podivného zpěváka s vysokým hlasem a surrealistickými dvojjazyčnými texty Cedrica Bixlera Zavaly. I Venegas před smrtí strávil několik měsíců v kómatu. A smrt kapelu provázela celou její existenci. Krátce po dokončení nahrávky zemřel autor jejího nedostižného zvukového mixu Jeremy Michel Ward. Epická zvuková stopa Comatoria tak zůstává jeho závětí.

Hudba připomíná ohňostroj, je pestrá, expresivní a na hranici šílenství. Posluchače zahltí znepokojivou paletou zvuků, kombinující hispánskou kytaru á la Santana s hardrockovým podložím. Angličtinu kombinuje se španělštinou, psychedelii s melancholií a harmonii s tísnivou disharmonií. Comatorium pro mě zůstane průvodcem do složitosti světa, který jsem se po 11. září 2001 teprve učil alespoň trochu chápat — připomínalo mi, že jsem vždy teprve na začátku.

Surrealistické texty nám nám přitom vždy řeknou jen tolik, abychom s Cerpinem Taxtem mohli absolvovat celý jeho hodinový boj s vnitřními démony. 

Album svým příběhem vlastně vyjadřuje příběh progresivního rocku vůbec: tak jako se z mrtvého těla snaží vysvobodit duše Cerpina Taxta, tak se z mrtvého žánru rocku snaží vysvobodit umělecká invence progresivistů.

    Diskuse

    Zajímavý výběr.

    YES a Il Balletto di Bronzo jsou zajímaví.

    Jen s tím přiblížením se ke klasické hudbě bych moc nepřeháněl - to že jsou někteří progrockoví muzikanti studovaní neznamená nic víc než nic.

    Pokud si pustíme třeba klavírní Dynamic Motion od Henryho Cowella z roku 1914, nebo Šostakovičovu 4. symfonii z roku 1936, je jasné, že klasická hudba dávno byla a je v "progresivnosti" úplně jinde než art-rock.

    O Pendereckého Polymorphii nebo klavírním koncertu Lopeze-Lopeze nemluvě.

    Ostatně vždy když tyhle kapely doprovází symfonický orchestr, skončí to trapasem pro snoby.

    Osobně dávám přednost klasickému blues-rocku, třeba Buddaheads, Deborah Coleman, Tony Spinnerovi ..., a potom skutečné klasice od Beethovena po Witolda Lutoslawskiho a Magnuse Lindberga.

    A když chci "umění" v rocku, tak Toma Waitse.

    :))

    A mimochodem - na CD mají ti The Mars Volta dynamický rozsah 5 dB. To opravdu není dobré.

    http://dr.loudness-war.info/album/view/143712

    Na vinylu je to mnohem lepší...