Odchod Charlieho Wattse vyvolal, jak to tak bývá, řadu krásných reakcí. Jeho vstup na rockovou scénu byl ale poměrně klikatý. Watts nebyl zprvu zapáleným fanouškem rockové hudby: „To Keith Richards mě naučil milovat rokenrol. Celý den jsme neměli co dělat, a tak jsme znovu a znovu přehrávali rockové a bluesové desky. Naučil jsem se milovat Muddyho Waterse. Trvalo mi rok, než jsem se rozhoupal s nimi hrát. Každá kapela, ve které jsem kdy byl, trvala pár dnů. Vždycky jsem si myslel, že Stones vydrží týden, potom čtrnáct dní, a najednou to bylo třicet let."

Keith Richards potvrzuje, že Charlie se nechal přesvědčovat velmi dlouho, přikývnul až v lednu 1963. Richards k tomu ve své biografii dokonce píše: „Hladověli jsme, jen abychom ho zaplatili! Doslova. Omezovali jsme si příděly, jak strašně jsme ho chtěli.“

Harrow Art College

Charles Watts vedl v raných letech vlastní jazzovou kapelu a založil řadu dalších vedlejších projektů. Občas se hodilo jeho studium výtvarného umění, zejména grafiky na Harrow Art College. V roce 1964 například vydal komiksovou poctu jazzovému saxofonistovi Charliemu Parkerovi nazvanou Ode to a High Flying Bird.

Pracoval s Jaggerem na velkolepých scénách pro turné skupiny Rolling Stones. Poskytl také ilustrace na zadní obálku alba Between the Buttons z roku 1967. Na turné měl ve zvyku skicovat každý hotelový pokoj, ve kterém bydlel.

Watts byl znám svojí pokorou a jakousi až nenápadností, nestál o velká sóla, nepředváděl se, přitom ale s Richardsem vytvořili zásadní rockové skladby „Honky Tonk Women“, „Brown Sugar“. Charlie se přizpůsobil všemu, od diskotékové „Miss You“ přes bluesové „Can't You Hear Me Knocking“ k zasněné baladě „Moonlight Mile“.

Rodina, venkov

Pro svět byl rockovou hvězdou. Sám však často říkal, že tato zkušenost byla vyčerpávající a nepříjemná, dokonce děsivá. „Dívky vás pronásledují po ulici a křičí!... Hrozné!... Nenáviděl jsem to," posteskl si v deníku The Guardian. Jinde popsal život rockového bubeníka jako „křížence mezi sportovcem a totální nervovou troskou“.

V roce 1964 se oženil se Shirley Ann Shepherdovou a brzy poté se jim narodila dcera Seraphin. Zatímco „rocková manželství“ jeho kolegů se často rozpadají, to jejich vytrvalo. Sláva v jeho životě nehrála žádnou roli.

Útěk z dlouhých koncertních šňůr vedl vždycky na venkovské sídlo v Devonshire v Anglii. S manželkou Shirley vlastnili farmu, kde pečovali o arabské koně a starali se o zaběhlé chrty. Jedním z důvodů, proč nebyl Watts z cestování nadšený, bylo i to, že nerad opouštěl svou farmu na delší dobu.

Baby, please don´t go!

Nejlepší způsob, jak mohli Stones poznat ty, které napodobují, bylo hrát hudbu společně s nimi. Píšu o koncertě Muddy Waterse b chicagském bluesovém klubu Checkerboard Lounge v roce 1981. Na zaplněném jevišti jamuje zhruba osm bluesmanů v čele s Muddym.

Kamera se netrpělivě ohlíží po okolí, dokud nezaznamená skupinku mladých kluků vstupujících do klubu. Ano, jde o Micka Jaggera, Keitha Richardse a Ronyho Wooda. V Chicagu se zastavili během svého turné po Spojených státech, právě v roce 1981.

Že jde o jednu velkou improvizaci, vidíte až díky záznamu na YouTube, který nechávám dole pod článkem. Je to unikátní snímek, v němž technikáři v přímém přenosu přetahují kabely, aby se na těch pár metrech čtverečních dalo hýbat, hrát, zpívat. Po Watersově vyzvání vstupuje Jagger na jeviště se žvýkačkou v puse, v červené teplákovce, prozatím dost nesměle.

Muddy, v krásné saténové košili s kravatou a vestou, stoicky sedí. Dokonalá syntéza opačných povah, ale jediného přístupu. Prostor si po nějaké chvíli drze, ale sympaticky přebírají Jagger & spol. Nechávají se inspirovat a unášet navzájem.

V jedné vrcholné chvíli donutí houpavý rytmus kapely a nervní Jaggerův pohyb starého pána sesednout z barové stoličky, a strhnou ho k pohybu. Na jeviště přichází další hvězdy Buddy Guy a Lefty Dizz! Jagger je v totálním rauši. Večírek graduje. Jejich jam vyšel v roce 2012 na desce.

Budoucnost s kořeny v minulosti

U záznamu Midnight Rambler v Marquee Clubu z roku 1971 vás okamžitě napadne, jak zaujatí byli svojí muzikou, svým stylem čerpajícím z kořenů starého chicagského blues. V té době pomalu nastupuje glam rock a chytají se ho všichni — od Marca Bolana přes Davida Bowieho po Eltona Johna — jako čehosi nového a vzrušujícího s výhledem do třpytivé budoucnosti.

Rolling Stones si ale tvrdošíjně stojí za svým „starým“ zvukem. Jagger je sice oblečený v typickém glitter oděvu své doby, hraje ale na harmoniku tak, jako by třpytivou budoucnost viděl v pevných bluesových kořenech. Ta zaujatost je ohromující. Další zajímavostí u Stounů je jejich elán a výdrž.

Až na drobné rozepře v osmdesátých letech mezi Jaggerem a Richardsem spolu vytrvali bezmála šedesát let. Úspěch kapely nebere konce. I poslední blues-rocková deska z roku 2016 dosáhla první příčky prodejnosti ve Velké Británii.

Jako by se jim hudba, která má kořeny v afroamerické otrocké komunitě, vepsala do žil, a znovu ožívala každou novou deskou. Jako by tento konkrétní pohled do minulosti byl i pohledem vpřed.

Sólovky

Díky postavení Stones jako jedné z nejpopulárnějších živých kapel na světě byl Watts skvěle finančně zajištěn. Díky tomuto se mohl oddávat své vášni pro jazz v průběhu celého života. Dal dohromady nejtalentovanější hudebníky v Británii a zorganizoval řadu jazzových koncertů.

Dělo se tak obvykle během dlouhých přestávek mezi turné s Rolling Stones. Watts se paralelně stává uznávaným jazzovým kapelníkem. V roce 1991 dal Charles dohromady jazzový kvintet — další poctu Charlie Parkerovi.

Watts At Scott's je zase živá nahrávka ansámblu Charlie Watts And The Tentet ze slavného londýnského jazzového klubu… Celkem vydal šest sólových nahrávek.

Elegantní bělovlasý muž

V roce 2004 ho postihla rakovina hrdla. Podstoupil důkladná ošetření plně se uzdravil. To mu umožnilo pokračovat v turné se Stones i jeho jazzovou kapelou.

Z nenápadného mladíka s hnědými vlasy po ramena se postupně vyloupnul elegantní bělovlasý muž, který raději než o rocku mluvil o koních a jazzu. V bouřlivém, extrémně konkurenčním světě rock and rollu neměl Watts nepřátel. To ale neznamená, že byl submisivním mužem, který si nechá líbit úplně všechno.

Traduje se, že kdysi to na vlastní kůži poznal i věčný rebel Jagger, když po několika drincích v hotelu zatelefonoval Wattsovi a zeptal se: „Je tam můj bubeník?“ Watts nelenil, seběhl dolů v luxusním obleku a s elegancí Angličana Jaggera vyliskal, řka: „Nikdy mi neříkej, že jsem tvůj bubeník!“ Vlídnost a typický úsměv ale převládaly a vedle rozšklebených úst Mika Jaggera zůstává Wattsův plachý úsměv dalším z typických znaků Rolling Stones.

Každý, kdo s Charlie Wattsem mluvil, byl ohromen jeho slušností a noblesou. Muž z nejvyšších pater rock and rollu zůstal i na konci života odhodlaný nebrat svou pozici příliš vážně. Což potvrdí zejména ty nejbližší — žena Shirley, sestra Linda, dcera Seraphina a vnučka Charlotte.