Hudebníci se štětci či naopak?

Veronika Vlková

Devendra Banhart, Kyle Field, Kim Hiorthøy a Bianca Casady představují kombinaci hudebníků a výtvarníků v jednom těle — fenomén, který se na naší nejmladší výtvarné scéně stává stále častějším.

To, co spojuje kreslení a zpěv, je naprostá přirozenost a samozřejmost. Obojí přichází spontánně spolu s emocemi, spolu se životem už od pradávna. Proto můžeme hledat inspiraci umělců, kteří skládají hudbu a zároveň jsou známí i jako výtvarníci, u jejich kořenů, u Indiánů nebo u Eskymáků, v jejich dětství a v grafice sedmdesátých a osmdesátých let, v tetování, country, raných diskoúborech, nebo jen v dětských nočních můrách. Je pro ně přirozené pracovat pořád a s oběma médii naráz — své kresby používají na obalech desek nebo jako vizuální doprovod (vjing) při svých vystoupeních.

To je úzce spojeno i s ideou DIY (do it yourself), kdy si lidé vyrábí věci úplně sami bez cizí nebo profesionální pomoci. Většina z nich se bude nazývat věčnými diletanty, protože ti by se neradi ani v jednom poli omezovali pravidly a dovedností. Je to tvorba dospělých, kteří naštěstí zapomněli vyrůst, prožívají svět stejně citlivě, jako když byli dětmi, a umějí si pořád s nadšením hrát.

Devendra Banhart se narodil roku 1981 v Texasu a byl pojmenován podle indiánského mystika, kterého následovali jeho rodiče. V dvanácti odešel z domova a začal studovat na umělecké škole v San Franciscu, od té doby taky začal skládat hudbu. Z hraní na svatbách a poslechu Rolling Stones vypracoval svůj zvuk do psychadelického folku s unikátním jemným zpěvem. Nevyzpytatelné a mrazivě hravé texty jsou pro jeho hudební produkci charakteristické. Důležitý byl pro něj moment uvědomění si, že může psát o čemkoliv chce, to stejné platí i pro kreslení. Jeho tvorba mezi hudbou a kreslením osciluje - kreslí denně od patnácti. „Zpívám to, co nedokážu nakreslit, a kreslím to, o čem nedokážu zpívat,“ říká.

V jeho perokresbách a akvarelech se ocitáme ve světě subtilních přízraků a bytostí. Na každém obrázku najdeme široce otevřené oči a pusu a opeřená či rozkvetlá tělíčka. „Někteří vypadají hotoví ještě než je dokončím, vždycky jsou to obličeje. Je to, jako by jejich duše na mě koukaly s jejich osobností a charakterem. Někteří jsou zase víc organičtí, kreslím je tak, jako rostou květiny. Dokonce můžou mít kořeny, kmeny, větve nebo listy.“ Série Komáří kresby zachycuje pocit, který Banhart zažil, když pobýval v divoké přírodě v Saint — Maries de la Mar v jižní Francii. „Cítil jsem rušivou energii v tomhle regionu. Speciálně tam, kde byli komáři.“ Jeho způsob tvorby je inspirován původní americkou kulturou, ne ve formálním plánu, ale ve způsobu vnímání věcí a přírody, autentické prezentace na papírech z kapes a v deníčcích, kdy je nejdůležitější, že právě někdo nebo něco vzniká a hned následně ožívá v divákově představivosti a náladě.

Kyle Field aka Little Wings se narodil v Alabamě do rodiny fotbalového trenéra. Stejně jako Banhart začal s kresbou i hudbou na střední škole v Kalifornii a obojí se mu stalo ihned vlastní jako okamžitý vyjadřovací prostředek. „Mám rád pomeranče a blues dohromady a mám rád jakýkoliv tvar, který potřebuji pro to, abych dokončil obrázek, který právě dělám.“ Zvuk projektu Little Wings je jednoduchý veselý folk jako něžný a svěží proud duhy po dešti, který sděluje, že svět je bolavý, ale zázračný ve své pestrosti — raněná, ale oslavná one man show ať na pódiu s kytarou, nebo s flétničkou v lese a s texty, které právě přišly na jazyk.

Svět jeho kreseb z barevných tuší je stejný jako přístup v hudbě. Od hudby se naučil, že se ani v kresbě nemusí snažit. Zkřehlé postavy, spleteny do podivných útvarů a mnohohlavých bytostí, se téměř vždy usmívají a rozhlížejí kolem sebe. Je to prostě jen situace, která jim zrovna byla dána. „Můžu říct, že to je obraz toho, co bych mohl vidět, kdyby se mohly neviditelné věci a reálné věci spojit v novou třetí věc. Ale zajímalo by mě, jestli když nakreslím divný postavičky, jestli ví, co je to kresba?“ říká Field.

Kim Hiorthøy se narodil roku 1973 v Norsku, kde i studoval Akademii výtvarných umění v Trondheimu. Taktéž tou dobou začal experimentovat s hudbou. Po několika různých spolupracích a „omylech“ byl objeven vydavatelstvím Smalltown Supersound. Jeho hudba je navrstvením podivných beatů, lo-fi elektroniky, terénních nahrávek, elektroakustických zvuků a samplů do svébytného toku vážně narativního zvuku. Živá vystoupení jsou mnohem více odlehčená legračními a jemnými techno ravey. Kreslí obaly pro kapelu Motopsycho a pro alba z lebelu Rune Gramofon, které můžeme znát třeba z desek od Arveho Henriksena. I když je jeho kreslený projev více ovlivněn grafickým designem, i tak v něm můžeme najít temné a dobrodružné příběhy, které se nám odhalují i u poslechu jeho hudby.

Bianca Casady se narodila na Hawaii, do rodiny učitelů na valdorfské škole, výtvarníků a šamanistů s indiánskými předky. Spolu se svou starší sestrou Sierrou se po dlouhém odloučení setkaly v Paříži, kde spolu začaly skládat hudbu pod názvem CocoRoise. Jejich hravá hudba, protkaná zvukem dětských elektrických hraček, beatboxem, jednoduchou elekronikou, cinkátky a živočišností, je charakteristická mocným operním zpěvem Sierry a diktátorským rapováním Bianky v rozmrzele vrzavé poloze. Na pódiu, mezi příběhy plnými symbolů, sexu, romantiky a barev, se Bianca snadno proměňuje z víly v Indiána nebo z malé holčičky v temnou autoritu.

Stejná je i její hra, když si kreslí svět, kde se všechno propadá a drolí, s diamantovou slzou. Jedno navazuje na druhé a nic není jisté. Sebemýty a nejasnost pohlaví, roztomilé lebky a zpitvořené pohádkové postavy se roztékají spolu s naším dětským sentimentem a odplouvají na duhové vlně.

    advertisment
    advertisment