Jedním z nejčastějších případů fanouškovství je obliba jedné nebo více žijících osobností, ať už se jedná o fotbalový klub, modelku, herce nebo hudební kapelu. Zejména mezi teenagery stále funguje takzvaný kult osobnosti, kdy je vybraný jedinec či skupina idolizován a vystaven nekritickému obdivu. Podle amerických psychologů trpí třetina tamější populace jedním ze tří stupňů syndromu uctívání celebrit. Do prvního stupně se řadí ti, kteří podrobně sledují sebemenší detaily z pracovního i soukromého života svého idolu, což patří mezi časté otravné záliby většiny mládeže — i autorka článku má tyto zkušenosti počínaje faktem, že ve svých jedenácti letech hltala informace o frontmanovi kapely Offspring Dexterovi Hollandovi a radovala se z odhalení takových detailů, jako byl jeho doktorát z mikrobiologie či počet vlastněných psů a koček.

V období dospívání je touha se s někým ztotožnit totiž obzvlášť silná a pomáhá se náctiletým zorientovat sám v sobě i ve světě. Pokud ovšem má pubertální fanoušek alespoň nějak fungující rodinné a společenské zázemí, je pravděpodobnější, že ho kult osobnosti dřív nebo později přejde, než že by se propracoval na stupeň dva. Tehdy se uctívání slavné osobnosti stává závislostí a vede k pocitům úzkosti a depresím, pocity můžou být často zesílené kolektivním prožitkem. Zářným příkladem za všechny je beatlemánie — vzpomeňme na všechny ty hysterické fanynky a fanoušky, jejichž oči se smáčely při pohledu na své čtyři bohy, aniž by si byli jistí, zda jsou to slzy radosti, rozčilení nebo něčeho docela jiného.

Dokud ale mezi hysterickým fanouškem a kapelou stojí ochranka, je život pro obě strany snesitelný. Nebezpečí nastává s fanouškem třetího stupně: je to oběť vlastní patologické posedlosti, která bývá přirovnávaná k psychopatům a nevyhýbá se sledování, systematickému obtěžování, ba dokonce ani násilí. Zůstaňme ještě chvíli u Beatles a připomeňme si jeden z nejslavnějších smrtelných incidentů v historii populární hudby, kdy byla beatlemánie vyhnaná do nejhoršího extrému — smrti Johna Lennona, od níž právě včera uplynulo třicet let. Vrahem byl Mark Chapman neboli učebnicový příklad extrémního stupně fanouškovství: neklidné dětství s násilnickým otcem a imaginárními kamarády, škola plná šikanujících spolužáků bez učitelského vzoru, v pubertě pak přimknutí k drogám, ke knize Kdo chytá v žitě a... Beatles.

Jejich romantické i velkodušné texty se mu nejdříve staly vřelou náručí i životní inspirací, později mu ale uštědřily facku — to když John Lennon po rozpadu Beatles začal svým životním stylem a miliónovým majetkem zpochybňovat právě své texty a ideály. Chapman si tento fakt vzal osobně — další atribut nemocných fanoušků — a postavil si svého bývalého hrdinu do negativního světla. Jeho obsese kapelou i knihou postupně narůstala, byl hospitalizován v psychiatrické léčebně a i plánovanou vraždu svého zrádného idolu se ještě snažil zahnat návštěvou psychiatra. Nakonec se ale vetřel Lennnonovi do přízně s žádostí o autogram, aby do něj o několik hodin později vypálil pět ran.

Pro další extrémní případ fanouškovství není třeba chodit tak daleko ani do minulosti. 19. srpna loňského roku totiž spáchal agresivní fanoušek Michael Edward Pickels s násilnickou minulostí (a přítomností) sebevraždu přímo v průběhu koncertu oscarové dvojice Glen Hansard a Markéta Irglová. Poměrně záhy skokem ze střechy ukončil svůj život i probíhající koncert, přesné motivy jeho činu nebyly objasněny. Dvojice pak jako reakci plánovala opakování koncertu v téže vinařské oblasti Kalifornie, jehož výtěžek měl jít na prevenci sebevražd.

Fanouškovství ale ve většině případů přináší spíše radost, osobní potěšení a prožitek na straně fanouška a mnohdy také živnost či minimálně možnosti pokračovat v hudbě a duševní satisfakci na straně obdivovaného. Ještě stále se měří popularita nahrávek a interpretů podle výsledků hlasování v nejrůznějších hitparádách či prodejnosti desek, v každodenním životě pak o některé fanoušky zavadíme i díky jejich vzhledu, zejména pokud se z nějaké kapely nebo hudebního směru stane kult a rozšíří se kolem něj fanouškovská komunita. Právě těmito komunitami a jejich výtvory se zabývá umělec Jeremy Deller, vítěz Turner Prize za rok 2004 za spolurežii dokumentu This Posters Came From the Walls o fanoušcích Depeche Mode po celém světě.

Film je ryze o fanoušcích pro fanoušky, kapela se v něm neobjeví ani v jednom záběru a velmi pozitivně jej kromě samotných obdivovatelů Depeche Mode hodnotila i seriózní média, jako například The Guardian, i hudební vydavatelství jako Mute. O sedm let dříve si Deller vzal na mušku tehdy velmi populární rockovou kapelu Manic Street Preachers se silným důrazem na fan art — tedy na kreativní výtvory, vyráběné jako pocta kapele od samotných fanoušků, jako trička, obrázky, koláže a tak podobně. Materiály sesbírané za dva roky poté shrnul v rozsáhlém projektu The Uses of Literacy.

Kromě výše zmíněných standardních artefaktů, které fanoušci vytvářejí z čiré lásky ke svému idolu, se díky čím dál větší dostupnosti nahrávacích zařízení a jednoduchých programů jako Windows Movie Maker stále rozšiřuje počet takzvaných fanvideí neboli „vids“, jež produkují jak jinak než „vidders“. Samozřejmě se to netýká jen hudebních fanoušků, vids vznikají i jako koláže z filmů s hudebním pokladem, krátké telenovely či videodeníky nebo třeba návody na halloweenský make-up. Hudba ovšem i v této sféře převažuje v podobě nejrůznějších koláží, mashupů, nespočet amatérských coververzí oblíbených písní (nikdy není jisté, kdo bude příští Justin Bieber) a také vlastních, ať už animovaných, nebo hraných videoklipů. Možnosti jsou téměř nekonečné.

Speciální hudební fanouškovskou skupinou jsou také groupies — především ženy, které se vetřou do přízně své oblíbené kapely či jednotlivce a pokud s nimi dotyčný/ní vydrží déle než jednu noc, může se stát, že je tyto ženy budou například provázet na turné (roadies), přičemž často hrají roli milenky, matky a pečovatelky i vyměnitelného zboží zároveň. V ideálním případě se pak samy proslaví, jako se to povedlo rock´n´rollové groupie Pamele Des Barres, která projela kus světa s kapelami jako The Rolling Stones nebo The Byrds, o svém dobrodružném „povolání“ napsala několik knih a stala se z ní žurnalistka. To se ale povede málokteré z nich, i když přece jen existuje stále alespoň šance, že se o nějaké groupies zmíní její idol ve své písni jako například ve skladbě Dirty Diana od Michaela Jacksona. Tyto ženy často neváhají dát na odiv své fyzické přednosti a zahodit sebeúctu hluboko do skříně pod hromadu oblečení s nášivkami svých idolů.

Fanouškovství má zkrátka tisíce a jednu podobu a pro každého znamená něco jiného. Někteří pro objekt zájmu vraždí, jiní kupují raritní desky, deluxe verze nahrávek a salátová vydání Brava z roku 1982 s článkem o své oblíbené hvězdě, popřípadě jsou schopni ujet stovky kilometrů, aby si užili koncert kapely, která se do jeho domoviny jen tak nepodívá. Ale za všechny možná mluví jedna opilecká věta zaslechnutá v hospodě jistým obzvlášť vášnivým fanouškem hudby, která lapidárně praví: „Být fanouškem je být fanouškem“.