Ta zpráva nás, kdo jsme ji znali, zasáhla jako blesk. A to i ty z nás, kdo věděli, s čím Jitka Šuranská poslední půlrok bojuje. Je těžké si připustit, že se náhle ze světa vytratí člověk tak jiskrný, vášnivý, rozdávající. Ryzí. A navíc v pouhých jedenačtyřiceti letech.

S Jitčiným odchodem se také vyjevil jeden typický rys českých mainstreamových médií. Od Blesku po Novinky v superlativech informovala o zesnulé „držitelce tří Andělů“. Až smrt je musela probudit z dosavadního nezájmu; čest patří výjimkám. Tragická událost je jako blesk z nebe: nasvěcuje skutečnost v její pravdě.

Z veřejnoprávních stanic sehrál v Jitčině životě důstojnější roli Český Rozhlas Ostrava, který pořídil v roce 2016 záznam koncertu Tria Jitky Šuranské, a stanice Vltava, kde se letos na jaře objevil obsažný pořad Vizitka, který byl vlastně posledním rozhovorem s ní  — zde lze nalézt odkaz i na ostravský koncert).

O osobnosti nadané a výjimečné zpěvačky a houslistky jsme se tak mohli dozvědět především z médií, v jejichž obsahu hudba hraje podstatnou roli a současně jsou dělána srdcem — za všechny jmenuju brněnské Město hudby, kde vyšly rozhovory Písničce musí zůstat příběh a Umím pořád hrát za litr slivovice. A neobyčejně milý rozhovor, jeden z nejlepších ve videoformátu, kde je Jitka velmi přirozená a shrnuje podstatné věci ve svém životě, byl pořízen pod záštitou Restaurace a lesního hotelu Rekovice!

To jsou paradoxy českého mediálního prostředí. Takto vypadá pravdivé zrcadlo stavu, v němž se v médiích pracuje s kulturou, a na Jitčině symbolickém příkladu s kulturou rozhodně ne nestravitelnou, nýbrž s prokazatelnou úrovní přesahující české země, které si všimli nejen porotci žánrové ceny Anděl, ale třeba i dramaturgové největšího a nejkvalitnějšího evropského festivalu world music v Rudolstadtu.

Otázka aktivního hudebně-dramaturgického přístupu v médiích, a zvláště těch veřejnoprávních s velkým dopadem — například rozhlasové stanice Radiožurnál či Dvojka — je jedním z klíčových momentů ve vztahu naší společnosti k vlastní kultuře. Ale podrobnější a kritický rozbor tohoto tématu přesahuje rámec mého ohlédnutí.

Jitka se svým hlasem a písněmi byla poslem naší kultury pro zahraničí, který s pokorou ctil domácí tradice a současně je přetavoval nebojácně do současnosti. A u nás doma i díky své obeznámenosti se světovými trendy a nejnovějšími kontexty dokázala zprostředkovávat lidovou hudbu i mnohým, kteří se s tradiční kulturou dosud míjeli.

Ona sama to vnímala jako své poslání, vpravdě i jako svého druhu občanské angažmá. Byla člověkem neobyčejně citlivým, a kde mohla pomoci svým osobitým uměleckým přínosem k zušlechtění či zviditelnění občansky důležitých témat, činila tak bez váhání.

Video z loňského vystoupení projektu Beránci a vlci je dokladem uhrančivé síly, kterou Jitčina práce dokázala předávat.

Píšu tento text před odjezdem na Jitčin pohřeb do Babic, sousední obce jejích rodných Kudlovic u Uherského Hradiště. Není mi dvakrát do skoku, protože vím také, nakolik byla důležitá i pro své nejbližší, pro své domovské prostředí a pro jeho společenství. Kolik vložila úsilí do zorganizování skvělého sboru kudlovických žen, jejž propojila s unikátním, cenou Anděl oceněným, projektem Beránci a vlci svého spoluhráče Mariana Friedla.

Jitčiny písně a její ryzí energie tu zůstávají s námi napořád. Jsou pevnou součástí kontinua naší kultury a její odchod budiž nám — jakkoli to zní paradoxně — posilou v péči o naše svébytného kulturní dědictví, jehož je živá hudba jedinečnou, a tak často nedoceňovanou, součástí. Jen tak můžeme něčím smysluplným přispět světu v jeho pestrosti, v jeho barevnosti, v jeho jednotě. Vím, že by si to také přála.

Autor vystupoval s Jitkou Šuranskou v rámci dua Hudecká úderka. Jeho další ohlednutí si můžete přečíst v Kulturních novinách a v Městě hudby. 

Několik ukázek hudební tvorby Jitky Šuranské:

• Trio Jitky Šuranské: Jablůška
• Trio Jitky Šuranské: Pofukuj větříčku, Maliny
• Jitka s looperem na TedExu ve Zlíně:
• Jitka s vynikajícím slovenským etnojazzovým Triem Pacora