Jiří Černý byl od 60. let až do dneška nepřehlédnutelným velikánem naší hudební — a obecně i kulturní — publicistiky. Byl to velký muž velkého ducha. Vynikal nad jiné.

Jeho výjimečná pozice však zdaleka nezávisela na jakémkoli profesním postu, vycházela přímo z jeho působení. Patřil k těm, kteří o hudbě nejen psali, ale současně byl spoluaktérem jejího života.

Jeho legendární rozhlasový pořad Houpačka byl jedním z klíčů k tříbení hudebního vkusu veřejnosti 60. let 20. století a otevíral tehdy dveře mladým talentům. Jiří Černý také pomohl na svět mnoha důležitým počinům, jeho doprovodné texty jsou ozdobou řady průlomových či objevných alb.

Když se řekne Černý, ozvěnou zazní jména jako Kryl, Kubišová, sourozenci Ulrychovi (Odyssea) a mnoho dalších, včetně naší folkové elity. Jeho záběr byl široký: sám byl i milovníkem opery, svou pozornost rozpínal od kvalitní mainstreamové populární hudby po menšinové či alternativní žánry; po vše, kde cítil niternou autenticitu a ryzost osobní výpovědi interpreta.

Ze státního rozhlasu, kde byl původně zaměstnán, musel Jiří Černý po roce 1968 odejít a od té doby neměl stálý plnohodnotný úvazek. Do časopisů psal jako externista, a ne vždy v nich bylo pro něj příznivé prostředí.

Sám mi řekl, že jeho ekonomická i osobní nezávislost byla odvozena od jeho naprosto samostatné aktivity — od legendárních pořadů zvaných Antidiskotéky, s nimiž od počátku 70. let objížděl Československo. Vytvořil si velkou síť spřátelených pořadatelů, kterým šlo v kultuře o něco víc než jen o plnění ideového zadání.

Všude míval plno, sám si to pamatuju z Brna. Jeho Antidiskotéky byly kulturním svátkem. A jezdil za svým obecenstvem, dokud mu to zdraví dovolovalo — tedy donedávna! Komunikace s živými posluchači mu dodávala chuť do života a bezprostřední smysl bytí.

Jiří Černý byl pro nás svým způsobem zjevení. V době, kdy nebylo dost informací o světové populární hudbě, on měl díky osobnímu nasazení a síti kontaktů v zahraničí ohromný přehled a srovnání.

Jeho projev na Antidiskotékách byl klidný, charismatický a především — osobní a současně noblesní. Mluvil zcela normálně, bez frází, krásnou češtinou a současně svobodně o věcech kultury. Byl to pramen vody živé.

Z čeho tedy byla odvozena Černého společenská pozice, když nemohl vystupovat jako televizní či rozhlasový redaktor, mediální celebrita nebo šéfredaktor prestižního média — tím se stal až po roce 1989 v nově vzniklém časopisu Rock a Pop? Bylo to především dáno způsobem, jakým psal a jak uchopoval témata: kultivovaně, s osobním nasazením a zaujetím. Kolika zpěvákům a muzikantům byl přítelem a důvěrným rádcem!

Kritika od něj měla váhu. Vedle kritického slova v ní byla vždy i stopa laskavosti.

Jiří Černý psal s osobitým literárním přesahem. Jeho obecně kulturní erudice byla taktéž mimořádná. Ve svém pojetí hudby tu neměl konkurenci.

Proto si troufám zcela vážně tvrdit, že jsem jako muzikant žil do značné míry v „Černého epoše“. Člověk s ním nemusel ve všem souhlasit, ale vždy jej musel vzít na vědomí, pokud svou věc myslel vážně a Jiří se k ní někde vyjádřil.

Občas jsme si vídali a rozprávěli od dob mého angažmá ve skupině Poutníci. Sledoval pozorně i mou folklorní produkci, protože byl milovníkem moravského, a zvláště pak horňáckého folkloru.

Jsem mu vděčný za pochvalné recenze mé „regionální“ produkce v celostátním tisku. To by se dnes při obecném zaměření kulturních rubrik snad už ani nemohlo přihodit. Když jsem se na veřejnosti objevil v duu se zpěvačkou Jitkou Šuranskou, okamžitě rozpoznal její potenciál, spřátelili se a Jitka vděčně vnímala jeho laskavé postřehy.

Navštívil jsem Jirku, jak jsme mu říkali, naposledy počátkem prázdnin v pečovatelském domě v pražských Dejvicích. Poznal mne ještě, komunikoval málo a víceméně jednoslovně, ale vnímal dobře, co mu říkám.

Cítil jsem, že je už na cestě na druhý břeh, rozloučil jsem se s ním a poděkoval mu — za sebe a myslím, že i za svou generaci. Na jeho zvučné „Ahóóój“ na rozloučenou nikdy nezapomenu.