Minulý rok slavilo debutové album Velvet Underground padesáté narozeniny. Právě na něm poprvé zaznívají ty Reedovy texty, které nesedly každému. Diplomaticky řečeno. Témata textů se okolí zdála přinejmenším nezvyklá, častěji však zvrhlá a nechutná. Ale Reed odmítl jít snazší cestou většinového přijetí. Přesto (nebo snad právě proto?), že na něj okolí v tomto směru tlačilo již v době, kdy studoval. Tehdy se začala projevovat jeho homosexualita. Americká psychiatrická společnost ji vedla na seznamu duševních poruch až do roku 1973.

Představě o homosexualitě jako o psychické nemoci věřili i Reedovi rodiče. Rozhodli se syna „vyléčit“ za pomocí elektrošoků. Jeremy Reed v knize o svém slavnějším jmenovci cituje výrobce šokových zařízení: „...snímky mužů u latentních homosexuálů posilují heterosexuální preferenci tím, že jim způsobí elektrický šok, zatímco stimulační, uklidňující snímky žen šok nezpůsobují...“

Metodu, která dává vzpomenout na Mechanický pomeranč, Lou Reed popsal ve skladbě „Kill Your Sons“. Přes zvrhlou snahu rodičů se Reed heterosexuálem nestal a před omezeností se nesklonil ani později. V jeho textech neexistovala tabu. Na tom, že první album The Velvet Underground vůbec mohlo vyjít, nese nemalou zásluhu vliv a peněženka tehdejšího producenta skupiny Andyho Warhola. Slavný pop artový umělec jednu dobu jezdil s putovním cirkusem, kde se snoubil film, hudba a výtvarné umění. The Velvet Underground stáli za druhou ze zmíněných složek. Warhol se však později s Reedem nepohodl a spolupráce skončila.

Reed se i ve své sólové tvorbě zabýval tématy z okraje společnosti a hledal nová umělecká vyjádření. Zásadní hit z jeho druhé sólové desky „Transformer“, písnička „Walk on the Wild Side“, popisuje panoptikum Warholovy „Factory“. Místa, kde Warhol sdružoval umělce a kde jednu dobu žili i The Velvet Underground. Na dalším albu „Berlin“ zase zpívá o příběhu dvou feťáků. Ne vždycky ale bylo hledačství Lou Reeda šťastné. Příkladem budiž deska „Metal Machine Music“.

K nám Reed poprvé přijel v dubnu 1990, tehdy ještě do Československa, aby zde udělal rozhovor s Václavem Havlem. Společnost mu pak Havel dělal i při jeho dalších návštěvách. Ti dva byli přátelé, zastávali a bojovali za stejné hodnoty. Byť každý jinak.

„Pokusím si vybavit každé slovo a myšlenku tohoto ohromného muže, kterého svět, jenž zešílel, potřeboval víc než kdykoli dřív,“ napsal Reed na svých webových stránkách po Havlově smrti. O necelé dva roky později ho na onen svět následoval.

Reed vedl svůj boj s omezeností za pomoci hudby. Ta se někomu nemusí líbit. Verva, s jakou se do tohoto boje vrhal, však může inspirovat každého.