Minulý týden v Brně křtili zvláštní desku, záznam koncertu zpěvačky Nico, který proběhl v Brně v pětaosmdesátém. Jednou z hlavních pořadatelek toho koncertu byla Lenka Zogatová, napsal bych máma brněnských alternativních kapel, ale to by se urazila, tak řekněme jejich milenka, taky manažerka dobrých podniků, dnes třeba Slam Poetry a chvíli třeba i diplomatka na Slovensku. Desku křtili ve Spolku, kavárna s nekuřáckým přízemím, takže celá stará brněnská parta byla v patře, kde měl kdysi Michal Boubelík knihkupectví, které ale pro nezájem zavřel a šel raději učit. Desku křtil „Sucháč“, co občas po Brně umývá výlohy a tenkrát ubytovával členy různých kapel, kteří do Brna jezdili hrát a jak říká Zogatka, tak se Lence Zogatové říká, nikdy se s tím nechlubil, tak jsem to nechala pokřtít právě ho. Nico bydlela v hotelu Slovan, na tehdejější poměry neskutečný luxus, ale hodit ji spát k Sucháčovi, přišlo všem tak nějak blbý, taková to byla legenda.

Podle ústních svědectví z toho roku, která se zachovala dodnes, to celé probíhalo tak, že se nějaký manažer ozval do Brna, že Nico odpadl koncert, a že by přijela zazpívat do Brna. Nebyly emaily ani mobily, domlouválo se to po pevných státních linkách, pravděpodobně odposlouchávaných. Šimako a další kluci o akci věděli, ale většina návštěvníků toho podniku tenkrát neměla o ničemu páru. Sešli se na Mendlově náměstí a kupovali lístky, do jejichž ceny byl započítán i guláš a pivo, aby se to pronajímateli sálu v Kníčkách u brněnské přehrady vyplatilo. Není to nějak moc, ptal se někdo, když se dozvěděl že je to na Nico. Nenapadlo ho, že nepůjde o poslechovku, ale že slavnou hvězdu Velvet underground uvidí živě.

Koncert proběhl, měl úspěch a byl zaznamenán. Teď vyšel i na vinylové desce. Když se v sobotu ptal redaktor České televize Lenky Zogatové, jestli mluvila s Nico o tom, jak se jí líbí v Československu, anebo co si myslí o zdejších poměrech, odpověděla Zogatová poctivě a popravdě. Totiž, že si myslí, že Nico byla ve stavu, kdy přesně nevěděla v jaké zemi a na jakém koncertě je. Neměla manýry světové hvězdy, jen jí musela Zogatová sehnat sklenici mléka, což bylo v noci na brněnské přehradě roku 85 stejně těžké, jako dnes pro členy rockových kapel zajistit tisíc zelených lentylek.

O víkendu jsem tu desku od Zogatky dostal, přestože jsem říkal, že nemám gramofón, ale to prý nevadí, na křtu ve Spolku ho měli a stejně se ho nepodařilo zprovoznit. Ta vinylová deska totiž není na pouštění, ten koncert je na ní zaznamenán a každý by si ji měl koupit na památku těch časů,  a taky jako poctu Zogatce, která toho udělala mnohem víc podstatnějšího, než tento kuriózní a vlastně náhodný koncert. I díky takovým lidem jsou vzpomínky na totalitu nejen sentimentální, ale docela veselé a přítomnost snesitelnější, když člověk ví, že tito lidé tu pořád někde jsou a donekonečna něco vytvářejí, organizují a pořádají. I když byla třeba Nico ten večer v brněnských Kníčkách v takovém úletu, že si z něho ve vzpomínkách nic neodnesla, něco z té energie v ní zůstat muselo, stejně jako je to cítit z té gramofonové desky, která se proboha nikdy nesmí pouštět na gramofonu.