Byl jsem požádán o vzpomínku na básníka Milana Ohniska. Vzpomíná se většinou na to, co minulo, co odešlo, co se ztratilo, co už není.

Je těžké vzpomínat na Milana, jako by nebyl, když pro mě stále je. Byl jsem požádán, abych se během svého vzpomínání věnoval Milanově poezii. Je pro mě v podstatě nemožné přistoupit k Milanovým básním jaksi zvnějšku — chybí mi odstup.

S Milanem jsem se znal několik dlouhých, Milanových posledních, let. Když to takhle napíšu, zní to úřednicky. Faktem je, že jsme si byli blízcí, a právě o té vzájemné blízkosti se nepíše snadně. Mohu jen doufat, že mě čtenář tohoto textu nebude podezřívat ze sebestředného přihřívání si vlastní polívčičky. Moje vzpomínky nemohou být jiné než osobní.

Jak jsem se vlastně s Milanem poznal? Nedokážu si vzpomenout! Zahanbeně a s rozhořčením na sebe musím přiznat, že nevím. Jako bychom se znali odjakživa.

Milan měl rád procházky a výpravy. Vím, že je pravidelně konal se svým přítelem, básníkem Jiřím Dynkou. Jednoho dne mě k jejich procházce přizval, a tak mě seznámil s Jiřím. Tehdy jsme netušili, že tím byl položen základ naší velrybí společnosti (scházeli jsme se ve Velrybě: básník Milan Ohnisko, básník Jiří Dynka, literární kritik a historik Martin Lukáš a já).

Od počátku to byl „Ohniskův stůl“. Když jsem si do kalendáře poznamenával nadcházející setkání, psal jsem: „Ohniskové“. Naše společnost neměla žádný program, kromě soustředěné debaty o poezii a literatuře.

Nemluvilo se samozřejmě striktně vždy jen o ní, ale byla platformou dalších diskuzí. Setkání byla pravidelná a Milan pořizoval z každého z nich fotografickou dokumentaci. Nestává se často, aby lidé v pokročilém dospělém věku o své vlastní vůli navazovali osudová přátelství.

Milan s jedinečnou intuicí a jemnocitností propojoval své blízké, kteří by se bez něj patrně nikdy nesetkali. Vědomě kolem sebe tvořil komunity. Tohle umění bylo jedním z jeho velkých darů.

Byl ohromně velkorysý: často nejprve nechával debatu přirozeně plynout, aniž by do ní zasahoval. Nikdy se neprosazoval za každou cenu, neměl potřebu kohokoli o čemkoli přesvědčovat, ale do diskuzí se vkládal zaujatě, vášnivě — jeho formulační schopnosti byly brilantní, vždy trefil terč přesně na střed. Byl pohotový, bystrý, neustále napjatý luk.

Citlivá mysl — tektonická deska. Nikdy nikomu nic nezakazoval a nikdy nikoho neokřikoval. Nepřipustil by, aby se kvůli němu kdokoli jakkoli omezoval. Byl svobodomyslný a rád dopřával pocit svobody druhým.

I když k intelektuálnímu konceptu svobody choval skepsi, snad taky kvůli svým životním zkušenostem. Názory nehrály v našem přátelství žádnou roli. Případný názorový nesouhlas nijak neohrožoval přátelský vztah. Citová blízkost měla hlubší kořeny.

Vybavuji si Milana při procházkách ve dvou — přichází v polovojenské vestě nebo košili a… nenacházím jiná slova… aktivně naslouchá. Mezi přáteli je snad samozřejmostí naslouchat si, řeklo by se. Snad.

Vzpomínám si, jak mě jednou přivedl na své oblíbené místo k Vltavě pod Stromovkou, kde jsme se vykoupali. S jakou dětskou radostí se Milan pokládal do řeky! Nebo při jiném výletě ho vidím, jak lačně čichá k rozkvetlým červeným růžím. Jak se uměl nadchnout pro nejprostší věci, jak miloval život.

Nebo když jsme náhodou kdesi mezi parkem a starým činžákem narazili na houpačku zavěšenou na dvou silných lanech — s bezskrupulózní smělostí jsme se na té houpačce střídali až do vytržení. Nebo když náš spolek po zavíračce ve Velrybě ještě neměl dost a v euforii jsme zamířili do nechvalně proslulého podniku U Sudu — Milan tam nenadále vytasil sešit a propisku a přiměl každého v okolí napsat do sešitu pár veršů.

Vynadal mi, že nejsem žádný básník, když nedokážu v silně podnapilém stavu napsat ani verš. Jeho nadšení zhypnotizovalo celý podnik. Všichni, včetně obsluhy a náhodných kolemjdoucích, náhle psali básně. Utvořil se kolem nás kruh, v němž každý překřikoval každého svými verši. Milan byl šaman.

A byl mladý. Poznal jsem Milana jako mladého člověka. Patřil k němu humor, který vyváděl z míry (jako každý správný humor). Ten jsme měli společný. Humor nikoli na hraně, ale za hranou. A právě ten nakonec pečetil naši poslední konverzaci s Milanem, ale o tom až jindy.

Básník Milan Ohnisko se svou citlivou intuicí, otevřenou myslí, velkorysostí, křehkostí, vnímavostí pro situační absurditu, humorem, se svou schopností naslouchat, nadchnout, hořet a zapalovat, neodešel, neztratil se, je neustále přítomný: hoří!