Vzlety a pády teorií odporu

Josef Poláček

Josef Poláček komentuje přínos knihy Michaela Hausera s názvem Cesty z postmodernismu. Shrnuje klady i zápory díla a kriticky polemizuje s tezemi autora.

Následující úvahy o současném stavu a hodnotě postmarxistické teorie budou vycházet z knihy českého filozofa Michaela Hausera „Cesty z postmodernismu“, vydané nakladatelstvím Filosofia v roce 2012.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nedocenitelná hodnota knihy Mchaela Hausera spočívá v prvé řadě v tom, že zde podává víceméně vyčerpávající přehled o relevantních směrech postmarxistického myšlení v současné době. Zároveň je však nutno hned předeslat, že Hauser se neomezuje jenom na pouhý výklad cizích myšlenek a teorií, nýbrž zároveň je přezkoumává ohledně jejich východisek a teoretického zdůvodnění, a sám vytváří svou vlastní myšlenkovou linii, kterou se snaží překonat deficity a hluchá místa jím popisovaných teoretických modelů.

Jak probudit humanismus?

Toto rozlišení oněch dvou linií Hauserovy knihy bude dosti podstatné; ale zároveň nikterak snadné, neboť obě linie se velice úzce prolínají, a Hauser v zásadě na „klasický“ postmarxismus navazuje a z něj vychází, aby mu poté vtiskl své vlastní akcenty.

Je nutno poznamenat, že podávat recenzi této knihy je nemálo obtížné, právě proto, že má tak široký záběr, projednává myšlenkové modely velmi mnoha autorů a směrů. Svým způsobem by o každé jednotlivé kapitole bylo možno napsat vlastní obsažnou recenzi.

Jednotící, ústřední myšlenkou všech těchto teoretických úvah spojených pod společným označením „postmarxismus“ je v podstatě dvojí obecně sdílené východisko:

  1. Současný svět neoliberálního kapitalismu i s jeho politickým systémem formální demokracie — souhrnně označovaný termínem „postmodernismus“ — je ve své podstatě i nadále světem nehumánním, neboť jeho základnou a jeho účelem není sám člověk, nýbrž odcizené mechanismy trhu, technokratismu a samovládné politické sféry.
  2. Jakkoli zůstává nadále platná Marxova kritika kapitalismu, s Marxovým myšlenkovým schématem dnes už nelze vystačit, především pro jeho „úzkokolejný“ charakter, jednostranný ekonomismus a fixaci na průmyslový proletariát.

Postmarxismus hledá něco, čím by mohl jaksi „probudit“ autentické humánní zdroje, nezrušitelně a nepotlačitelně zakódované v samotné základní struktuře každé lidské osobnosti. Postmarxismus se tedy od Marxova ryze ekonomického pojetí člověka přivrací k niterné, subjektivní stránce člověka, k jeho vnitřnímu prožitku. Je proto celkem logické, že centrální roli v tomto humanistickém doplnění marxistického modelu zaujímají vědy zabývající se psychickou stránkou lidského života, jmenovitě psychoanalýza.

Přičemž, jak Hauser poznamenává, je možno v tomto ohledu zaznamenat dva základní přístupy. Ten jeden se snaží Marxe a jeho model pouze doplnit (jedná se zřejmě především o freudomarxismus, kterým se však Hauser nadále nijak podrobněji nezabývá). A ten druhý přístup naopak tu niternou, ze struktury samotného subjektu vycházející stránku existence člověka považuje za primární, dominantní, a marxistickou kritickou tradici spíše jenom včleňuje do svého vlastního myšlenkového modelu.

Hauser uvádí postmodernismus do souvislosti s neoliberalismem, respektive samotným kapitalismem. Repro DR

Zkráceně by se dalo říci, že tento psychoanalyticky fundovaný postmarxismus z Marxe přejímá jenom jeho teorii odcizení, zatímco jeho vlastní materialisticko-ekonomický fundament zůstává do značné míry stranou zájmu této větve postmarxismu.

Abychom více pochopili tento zásadní převrat v metodologických východiscích, musíme se poněkud blíže zastavit u centrálního Hauserova pojmu „postmodernismus“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se bude jednat pouze o kulturní kritiku současného stavu společnosti. Hauser však hned v počátku onen termín „postmodernismus“ uvádí do souvislosti s neoliberalismem, respektive samotným kapitalismem.

Tento kritický pohled na současný svět má tedy velmi široký, komplexní záběr — od umění přes životní způsob a politiku až po samotné materiálně ekonomické základy společnosti. Ten společný moment, profilující všechny tyto — napohled oddělené — sféry života společnosti je jakási roztříštěnost životního horizontu: rozpad jakýchkoli nadindividuálních, trvalých hodnot, bezperspektivnost, podřazenost veškerého konání a dění pod diktát okamžikového prožitku, bezprostředního prospěchu a zisku.

Zcela vymizel nějaký nadčasový horizont lidské existence, a stejně tak její hloubka. Vše je podřízeno odcizeným, dehumanizovaným mechanismům tržně-instrumentálního cyklického ne-bytí.

V podstatě by se dalo říci, že celá postmarxistická teorie je založena na usilovném hledání jakéhosi nového subjektu dějin — poté, co definitivně padly naděje, že tímto subjektem humánní obrody lidstva by mohl být Marxův proletariát. Hledá se tedy náhrada: subjekt, který se nenechá polapit, vepsat do kontextu postmodernismu, v jeho uvedené dehumanizované podobě.

Subjekt, který si i v tomto zmechanizovaném, trhovostí a povrchností ovládaném světě dokázal zachovat svou niternou autonomii, který se dokáže vzchopit k aktu rezistence, osvobodivého odporu. Subjekt, který oproti tomu dominujícímu řádu pouze mechanicko-utilitaristického jednání dokáže postavit gestus pravdivosti, autentického a intenzivního prožitku a činu.

Akt odporu

Klíčovou otázkou je, kde a na jakém základě takovýto nový subjekt vzít, jestliže už nemá být jeho zdrojem Marxova „materiální základna“ s jeho étosem produkčně činného člověka vytvářejícího svůj vlastní osvobozený, humánní svět.

Centrální linii tohoto hledání nového subjektu představuje v Hauserově podání psychoanalytický model, reprezentovaný především dvojicí Lacan — Žižek. Pokud bychom měli v krátkosti vystihnout jádro tohoto myšlenkového schématu, tak asi tímto způsobem: onen zmechanizovaný, odcizený svět, jak jsme ho popsali výše, zde vystupuje pod označením „symbolický řád“. Přibližně řečeno, je to soubor závazných norem, kterými vystupuje vnější svět oproti subjektu, oproti lidskému individuu, a nutí tento subjekt, aby se mu (tomu symbolickému řádu) přizpůsobil. Tímto donucením však tento subjekt zbavuje právě jeho niterné autenticity.

V knize Cesty z postmodernismu autor pátrá po novém subjektu, který by byl schopen odporu proti stávajícím ideologiím. Foto knihy.abz.cz 

Jedinou cestou k osvobození se subjektu z jeho polapení oním dominantním „symbolickým řádem“ je tedy jeho revolta, jeho akt vlastního sebeosvobození. Tady ale vzápětí vyvstává centrální problém: kde u tohoto subjektu vůbec nalézt nějakou základnu, nějaký pevný bod, od kterého by se při svém aktu sebeosvobození mohl odrazit — když sám je přece už plně polapen svým protivníkem, oním omniózním „symbolickým řádem“?

Hauser vypočítává celou řadu pokusů v rámci postmarxismu, jak toto dilema vyřešit. S obdivuhodnou precizností a smyslem pro detail ale Hauser sám krok po kroku ukazuje vnitřní deficity všech těchto pokusů — především to, že nakonec vždy operují s nějakou premisou, která je sama o sobě nedokazatelná.

Například u Karla Kosíka to byl v šedesátých létech jeho předpoklad tvůrčího, inspirativního spojení proletariátu s inteligencí. K takovému tvůrčímu propojení (snad s výjimkou krátké periody „Pražského jara“) ale nikdy nedošlo. A systémem (tedy oním „symbolickým řádem“) se nakonec nechala polapit a zkorumpovat jak inteligence, tak i dělnická třída samotná.

U těchto snah postmarxistické teorie nalézt nějaké východisko z polapení subjektu oním „symbolickým řádem“ je zapotřebí se poněkud blíže zastavit. Hauser napřed dopodrobna rozebírá onen psychoanalytický model z myšlenkové dílny páru Lacan — Žižek, aby nakonec tento model opustil, zřejmě s konstatováním, že tento psychoanalyticky fundovaný model je nakonec příliš abstraktní a příliš jednostranně psychologizující, nežli aby se mohl stát nosnou základnou pro humanistickou renesanci společnosti.

Hauser proto začíná rozvíjet svou vlastní, více materialisticky zaměřenou linii úvah — aby se ke konci své knihy, kde začíná naznačovat možnosti řešení, dosti překvapivě opět k oné psychoanalytické koncepci vrátil.

Hauser zde hovoří o „prolamování“ — míněna je tím ona dominance symbolického řádu respektive „velkého Druhého“. Jsou zde hledány určité „meziprostory“ existence subjektu, do kterých plně nedosahuje moc onoho symbolického řádu. Je zde řeč o „plném“ a o „pravém“ subjektu, o Události, která má zvrátit onen mechanizovaný chod světa, o Pravdě, kterou subjekt má objevit v nejhlubších vrstvách své vlastní autonomie.

Těmto snahám psychoanalyticky fundovaného postmarxismu lze sice přiznat jejich oprávnění i jejich logiku. Nicméně se znovu a znovu ukazuje zásadní metodologická potíž v tom, když se člověk (subjekt) apriori definuje prostřednictvím svých psychických struktur, které jsou polapeny oním dominantním symbolickým řádem: jak je pak vůbec možno v tomto rámci nalézt onu potřebnou pevnou půdu pro účinný akt odporu?

    Diskuse
    August 9, 2016 v 8.41
    Pane Poláčku,
    To je výborné, že vyšla tato vaše recenze. Určitě se k ni ještě vyjádřím. Shodou okolností jsem o tom postmodernismu nedávno také něco napsala, ale nebylo to přijato. Jsem si vědoma, že můj článek nebyl nic moc, takže si nestěžuji. Já prostě registruji to, co se mě nějakým způsobem dotkne a pak to všechno propojím v jednom textu, o kterém se pak někomu jistě zdá, že to nemá hlavu ani patu.
    Nicméně, myslím si, že nebude od věci zveřejnit článek aspoň v této diskusi. Tak nějak jste mi zkrátka nahrál.
    Takže v následujícím příspěvku:
    August 9, 2016 v 8.43
    Co nás rozděluje
    Dnešní levici rozděluje mnoho názorů a postojů k důležitým otázkám, které před nás současnost staví. Namátkou lze jmenovat postoj k přijímání uprchlíků, postoj k EU – zejména otázka, zda si máme či nemáme přát být její součástí, dále postoj k Miloši Zemanovi, k multikulturalismu, k osobě Václava Havla a k legendární „pražské kavárně“ a v neposlední řadě, ve filosofickém smyslu, který však není tak úplně nepodstatný, rozděluje levici postoj k „postmoderně“ či „postmodernismu“. Omlouvám se za zcela volné zaměňování obou pojmů, které pravděpodobně nejsou totožné, ale - konec konců - levice, kterou mám na mysli, se vymezuje vůči obojímu, ať už to znamená cokoliv.

    My levičáci, aspoň někteří, kritizujeme v poslední době postmodernismus poměrně rádi. Občas se ovšem najde oponent, který namítne: „To, co kritizuješ, vůbec není postmodernismus“, takže může být dost problematické se o postmodernismu byť jen zmínit. Nepovažuji se za odborníka v této záležitosti, nicméně, pokud chci psát o něčem, co nás rozděluje, musím se alespoň stručným způsobem pokusit pojem definovat.

    Postmodernismus je myšlenkový směr, jenž vznikl jako reakce na modernu a problémy, které údajně způsobila. Postmoderní myšlení odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle, usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení jeho kritika koncepce civilizačního pokroku, odmítání názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání. Dává najevo nedůvěru vůči obecným pravdám a teoriím.

    Základním prvkem postmodernismu je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění („každý má svou pravdu“), což vede ke vzniku paradoxů spojených s mnoha různými pohledy na danou problematiku a k následné snaze řešit tyto těžko řešitelné paradoxy. Postmoderní filosofie bývá často spojována se spiritualitou new age.

    Kritický postoj k postmodernismu zaujímá především Slavoj Žižek, ať už ve svých publikacích, nebo v promluvách a textech (na internetu například zde: http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=232&Itemid=57 )

    Michael Hauser před časem napsal, že „existují tři základní postoje k postmodernismu. První postoj vyjadřuje v českých zemích Václav Bělohradský: Postmodernismus je nepřekročitelný horizont naší doby. Musíme se smířit s tím, že žijeme ve světě obrazů, ve světě narativit, ve světě relativismu. Druhý postoj ztělesňuje Jan Keller, který říká, že postmodernismus je de facto ideologie odcházející střední třídy. Je tedy spojen jen s částí společnosti a není hlavní kulturou dneška. Třetí postoj (Hauserův) spočívá v tom, že postmodernismus představuje vládnoucí kulturní vzorec, ale zároveň není věčný − může být překonán.“

    (http://denikreferendum.cz/clanek/19068-mym-duchovnim-ucitelem-byl-i-voltaire )

    Jan Keller a jeho příznivci tepou do postmodernismu téměř bez přestání: „Rozevláté řeči o postmoderně jsou podle všeho jen opiem intelektuálů z nižších středních vrstev" (https://www.novinky.cz/kultura/salon/177872-jan-keller-postmoderni-rekviem.html  ). Čili vycházejí z podobného stanoviska. z jakého před časem vycházel spolek Sisyfos: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1185183072  Levice Jana Kellera si zkrátka, na rozdíl od levice postmoderní, připadá vědecká.

    Co vlastně levici spojuje? Co dělá levici levicí? Řekla bych, že sociální otázka. Ta však musí být nedílně spojená s požadavkem občanské rovnosti a osobní svobody. Tím se totiž levice zásadně liší od fašismu, který se také do značné míry zabývá sociální otázkou. Rovnost je mu ovšem cizí a svobodu jistým způsobem ohraničuje nebo podmiňuje. Jakmile tedy levice začne opouštět (například ve jménu realismu a sociálního státu) požadavek rovnosti, svobody a práv všech lidí bez ohledu na jejich příslušnost k tomu či onomu území či skupině, chtě nechtě se tím teoreticky přibližuje k národnímu socialismu a podobným politickým směrům. Je to velký problém. Strana, která se dostane k politické moci, musí čelit realitě státního rozpočtu. Úspěšnost jakékoliv (i levicové) vlády je do značné míry závislá na objemu financí, jež má stát k dispozici. Proto je, zejména v nepříznivé době, pro levici výhodnější nevládnout. Pak totiž nemusí být realistická. Nakonec, někdy je lepší nebýt realista. Ani Ježíš nebyl realistický ve svých požadavcích. A nikterak z nich neslevil ve jménu realismu. Představme si, že by mu někdo řekl: „Hele, jakým způsobem chceš prosadit ty své nerealistické koncepty? Tvoje požadavky na člověka a jeho mravnost jsou maximalistické a tvá idea Božího království - ta už vůbec není reálná. Lidé se přece nikdy nezmění, to je dáno jejich přirozeností“. Popřípadě: „Když neumíš poradit něco praktického, tak ani nekritizuj“.

    Někteří intelektuálové se domnívají, že postmoderní filosofie je ideovou základnou neoliberalismu. Možná je, možná není. Ne všechno musí být na postmoderně tak úplně špatné. Postmoderna není příčinou krize moderny, nýbrž důsledkem této krize. Možná by levice měla víc přemýšlet o příčinách, které k pádu do „postmoderního očistce“ vedly, a vzít si z toho nějaké ponaučení. Možná by měla být víc trpělivá, vyzbrojit se nadějí na možný obrat filosofického paradigmatu v budoucnu. Možná by se místo snah o to, jak se dostat k moci, měla víc věnovat snahám o hledání nějaké vlastní ideové základny, nové filosofie, která by měla šanci postmodernismus překonat. Zatím se, bohužel, nic podobného nerýsuje.

    Občas se odněkud na levici ozve nesmělé volání po novém společném příběhu, kterým se někdo snaží postmodernismu a jím proklamovanému „konci velkých vyprávění“ čelit. Ale vzápětí na to se ozve hlas: Dejte nám už konečně pokoj s těmi svými příběhy! A vůbec, dejte nám pokoj s nějakým spirituálnem! My chceme větší podíl na moci!

    Opravdu je něco jako společný příběh nebo společný sen pro levici zbytečností? Opravdu je to tak nesmyslné? Opravdu může lidi spojovat jenom čirý realismus? Levice přece nejsou jen politické strany, ale také lidé toužící po jiném světě nebo jiném životě.

    Dorothee Sölle napsala ve své knize Mystika a vzdor tato slova: „Beze snu o jiném vztahu ke spolu-světu v nejširším slova smyslu, bez písní, obřadů a tance nemůže žádný odpor uspět. „Pokud nebudu smět tančit“, prohlásila newyorkská anarchistka Emma Goldman (1869-1940), „vaší revoluce se nezúčastním!“ Ne každý člověk je totiž schopen oné masarykovské drobné politické práce, která jediná prý nás zachrání, ale zatím se jí to nepodařilo, poněvadž k ní nikdo nemá dost trpělivosti. Alespoň tu romantičtější část levice k „masarykovské práci“ žádným způsobem nepřinutíme. A má-li v budoucnu vůbec nastat nějaká revoluce, čímž myslím významný společenský obrat, jakou jinou podobu než spirituální by taková událost měla mít?

    A tak hledejme inspiraci i nové myšlenky, ale neobouvejme se zbytečně do postmodernismu, nenadávejme stále dokola na to, že díky němu má „každý svou pravdu“. Tím jenom odrazujeme případné spojence – lidi na levici, kteří pod pojmem postmoderna chápou něco v zásadě pozitivního, a zavíráme si tak dveře k možné spolupráci s nimi.

    Měli bychom být spíš rádi, že pro nás dál trvá možnost vyznávat svou pravdu, své myšlenky a své příběhy, popřípadě nabízet je také druhým. Takže situace je pro nás vlastně příznivá. Pochopitelně, pokud máme co vyznávat a co nabízet.
    August 9, 2016 v 9.53
    Postmodernitu nelze vyvrátit, jen potlačit
    Konec postmoderny začal být ohlašován velmi brzy po tom, co se tento výraz stal módním.

    Postmodernitu ve smyslu reflexe existující plurality poznávacích, estetických i morálních paradigmat nelze překonat nastolením jednoho paradigmatu, které přesvědčivě nahradí všechna ostatní. Takový svět nikdy nebyl. Ve starověku i středověku byl svět stejně různorodý jako dnes, jen se o tom nevědělo. V Číně bylo samozřejmé něco jiného než Evropě.

    Tuto pluralitu nelze vyvrátit intelektuálním prostředky, jen ji v okruhu spadajícím pod jednu moc potlačit.

    Vysloveně komické mi připadá překonávat postmodernitu návratem do 19. století, k myšlenkám "mrtvých bílých mužů" jako byli Marx, Freud a Darwin. Jaký dojem to udělá v Teheránu, Pekingu či Lagosu?
    JP
    August 9, 2016 v 11.16
    Jeden díl ze čtyř
    Zdá se, paní Hájková, že diskuse o postmodernismu skutečně nemají příliš dobré karty u redakce DR. I tento můj text na dané téma je vlastně spíš jenom torzo mé původní recenze Hauserovy knihy. Ta byla původně koncipována jako čtyřdílný seriál; ale přijat byl jenom díl první.

    Pokud by se tedy někdo o danou problematiku zajímal hlouběji, zbývající tři díly (jakož i první, originální, s poněkud jiným závěrem) zpřístupním na mé vlastní homepage. Vložím sem pak příslušný link.
    Mimochodem, tato má původní série článků měla společný název "Lesk a bída postmarxismu".
    Ten rozhovor s M. Hauserem je velice zajímavý, paní Hájková. S Hauserem bych víceméně bezvýhradně souhlasil v naprosté většině jím vyslovených názorů a tézí.

    Zásadně bych nesouhlasil vlastně jenom v jediném: totiž ohledně jeho tvrzení, že marxismus prý - úspěšně - spojuje univerzalismus s partikularismem. A odvolává se přitom například na marxismus čínský, který prý univerzální normy marxismu tvůrčím způsobem adaptoval na místní podmínky.

    K tomu je nutno říci: jakékoli partikulární (národní) "úpravy" marxismu nebyly snad nějakou jeho tvůrčí aplikací, nýbrž jenom jeho kontaminováním, deformací jemu cizími, v prvé řadě nacionalistickými elementy. Marxismus sám v sobě žádný "partikularismus" ani neobsahuje, ale ani ho fakticky vůbec nepřipouští. Marxismus je ryze univerzalistický model lidské společnosti, který prostě principiálně nesnáší jakékoli partikularistické "úlety".
    A v jedné věci bych Hauserovu názoru sice přímo zásadně neodporoval, ale přece jenom zde zaujímám principiálně jinou pozici.

    Jedná se o onen pojem (a především akt) rekonstrukce.

    Hauser zastává přesvědčení, že zde skutečně není nic apriori pevného, jednoznačně a nezpochybnitelně daného. V tomto případě sdílí postoj dekonstruktivismu - ale tím zároveň samotného postmodernismu.

    Hauser sám se od nich odlišuje pouze tím, že postuluje potřebu a nutnost na tuto fázi dekonstrukce, kritické destrukce všech těch původně nezpochybnitelných a fixních institucí (jako je Bůh apod.) navázat fází "rekonstrukce", kde se zase budou vytvářet nějaké komplexní, smyslem provázané celky.

    Ovšem, Hauser - přinejmenším zde - nedává žádnou odpověď na to, jakým způsobem a na jakém základě by takovouto "rekonstsrukci" bylo vlastně možno provést. Když předtím bylo všechno rozbito na tříšť navzájem nesouvisejících atomů.

    Právě tuto Hauserovu snahu o nalezení základny pro nějakou novou rekonstrukci popisuji ve třetím díle mé série "Lesk a bída postmarxismu"; a zároveň tuto jeho koncepci kritizuji jako sotva perspektivní. A ve čtvrtém, závěrečném díle jsem pak předestřel svůj vlastní model respektive představu, kde by bylo spíše možno takovouto základnu pro nalézání nového smyslu hledat.
    Pane Kubičko, přesně tomu názoru který jste zde vyjádřil zcela principiálně oponuji.

    Samozřejmě, ten moderní pluralismus ve smyslu nekonečné mnohosti j e v o v ý c h forem lidského bytí skutečně není už možno zvrátit ve prospěch nějakého fixního, absolutního univerzalismu.

    Na straně druhé, zůstat stát j e n o m u konstatování tohoto pluralismu bezprostředních existenčních projevů člověka, by bylo stejně tak jednostranností.

    Není skutečně žádného společného univerzalistického existenčního základu pro člověka v Evropě, v Pekingu, v Teheránu a Lagosu? To by znamenalo tvrdit, že ten "pekingský člověk" je nějakým jiným antropologickým druhem, nežli ten "člověk teheránský". Opravdu pro ně neexistuje žádná společná - antropologická, ale i společensky-strukturální - základna? Nemají základní téze dejme tomu zmíněného Marxe - že totiž člověk je uchopen a polapen ve strukturách zbožně-peněžních vztahů - naprosto stejnou platnost v Londýně, jako v Teheránu a Lagosu? A že lokální rozdíly jsou zapříčiněny pouze různým stupněm rozvoje výrobních sil v daném národě či lokalitě?

    A nadto tvrdím, že zde existuje ještě daleko hlubší základ společný všem lidem - základ, který by snad bylo možno nazvat "ontologicko-antropologickým". Blíže k tomu opět ve čtvrté části mé série "Lesk a bída postmarxismu".
    JP
    August 9, 2016 v 12.39
    Lesk a bída postmarxismu
    Tady je tedy ten slíbený link na mou původní sérii textů na dané téma:

    http://jopol68.npage.de


    Mimochodem, paní Hájková: kdyby Vám zase někdy v budoucnosti redakce DR nepřijala nějaký takový text, dejte mi vědět: snad by se na mé vlastní homepage přece jenom našlo ještě trochu volného místa... ;-)
    August 9, 2016 v 12.46
    Díky za nabídku :-)
    + Další komentáře