Patří politické tradice na smetiště?

Michael Hauser

Žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových. Může se však stát, že postupně zjistíme, že vlastně děláme něco podobného, o co se kdysi snažil Marx nebo stará sociální hnutí.

Nedávno uspořádal Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Masarykovou demokratickou akademií kolokvium „Politické tradice po roce 1989 v České republice“. Měly se tu představit politické tradice, které dnes působí v politice nebo veřejném prostoru. Ukázala se jedna věc. K tradicím se hlásili spíše starší účastníci, kteří se až na výjimky už přímo nezapojují do politického zápasu. Kdežto mladší generace má k tradicím vztah celkem chladný, ale politicky se angažuje a snaží se vytvořit nějaké nové postupy.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je v tom jistá pravda. Ti, kteří se vážou k tradicím, jsou na rozpacích, co dnes dělat, ale ti, jimž jsou tradice lhostejné, se na to dívají jinak a pokoušejí se o něco nového. Politická tradice působí jako závaží, které stahuje dolů k zemi a brání v rozletu. Jako by to byla páska přes oči nebo prostředek na uspání politické představivosti. Kdo se drží tradice, jeví se jako skeptik či jede pouze ze setrvačnosti.

Příkladem je samozřejmě KSČM, v níž se z tradice stává náhrobní kámen. Její tradice, tedy udržování myšlenkového a symbolického světa minulého režimu, je tím, co je po chuti starším členům strany. Těch je většina, průměrný věk je tu něco přes sedmdesát. Ale to spolehlivě odrazuje mladší generace. Kvůli této tradici se za deset patnáct let zmenší KSČM na minimum, a není vyloučeno, že zmizí docela. Je to příklad tradice s autodestruktivními účinky.

U mladší generace tu v každém případě máme diskontinuitu, přetržení tradic. Jistě, hlásíme se k levici, anarchismu, socialismu, komunismu, a tím k určité tradici. Ale je to asi tak, jako když jednou za čas zavítáme do oblíbeného města a tam se procházíme mezi památkami. Tak se procházíme levicovou tradicí a navštěvujeme různé stavby, komnaty a zákoutí: ať už to jsou teorie, nebo stará sociální hnutí. Ale nakonec je to jenom výlet, protože když se vrátíme do současnosti, k naší situaci, nastane jisté zklamání. Zjišťujeme, že tyto stavby jsou postavené v jiném světě a nedají se jen tak přenést do současnosti.

Jde mj. o to, že vznikly ve světě, který ještě nezažil krach pokusů, jak změnit svět k lepšímu. Rok 1989 je opravdu zásadní. Je to symbolický přelom mezi dobou, v níž tyto pokusy vypadaly nadějně, a dobou, která se zaměřuje na odvrácenou stranu těchto pokusů, na jejich oběti a ztroskotání. I kdyby tu byla stavba, která se dá s drobnými úpravami přenést do současnosti, např. ta Marxova, bude tu filtr, jímž se na ni bude většina lidí i teoretiků dívat.

Většinou to není tak, že určitou teorii nebo směr přijmeme za svůj na základě jeho argumentů. Působí tu filtr, který ji určitým způsobem zabarvuje a činí ji přitažlivou, nebo odpudivou. Tímto filtrem může být pocit znechucení nebo dojem, že přijdeme o svobodu, když se s ní ztotožníme. A třebaže nám rozum napovídá, že na ní něco je, řídíme se spíš tímto filtrem a nepřijmeme ji. Nikdy to není tak, že náš rozum se jednoduše přikloní k silnějšímu argumentu. Působí v něm zkušenostní látka, která ho tu více, tu méně pokřivuje. Tato zkušenostní látka pak vytváří onu bariéru vůči tradici, kterou můžeme objevit u dnešních aktivistů.

Jsou tu dva důvody, proč nastalo přetržení tradic, jeden objektivní a druhý subjektivní. Jednak je to daná situace, současný svět, v němž se nedá postupovat tak, že budeme pouze pokračovat v určité politické tradici. Odtud pramení lhostejnost vůči nim. A jednak je to pocit znechucení: tradice působí jako příliš těsná košile.

A co dál? Jak je vidět, žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových. Může se však stát, že postupně zjistíme, že vlastně děláme něco podobného, o co se kdysi snažil Marx nebo stará sociální hnutí. Ale jenom tím, že se tyto tradice přetrhly, můžou se dostat do jiného světla, a stát se inspirací.

    Diskuse
    HK
    April 1, 2011 v 14.30
    Podotknutí
    Pane kolego, mám Vaše texty rád, uvažujemeť podobně ( u mě není divu, mým učitelem na univerzitě byl Eduard Goldstücker). - Technická maličkost: "můžou" je pokleslý tvar, podobně jako "můžu"; je to obecná čeština, ještě spíše pražština. Raději používejte prosím kultivovaně "mohu", "mohou". Je jedno, že to výše uvedené je velice frekventované v televizi (tam toho času vládne jakási chaotická patlanina ze spisovného jazyka, hantýrek a pražštiny) a bezduše stádním přenosem i v některých periodikách. Pokleslé to být nepřestane. Zdravím!
    MP
    April 1, 2011 v 17.6
    Milý dr. Hausere,
    velmi pěkný a trefný článek a zajímavá korekce článku minulého. Když chcete přehodnotit tradice, je třeba začít vyřazováním zdiskreditovaných pojmů, na prvním místě pojmu komunismus...:)
    MH
    April 1, 2011 v 19.32
    Přetržení tradice komunismu jako obnova komunismu
    Neřekl bych korekce, ale spíš vysvětlení. Pojem komunismus se může vrátit do hry jenom, když se přetrhne jeho tradice, tzn. že nejdřív jsme proti němu, protože v něm vidíme tradici (minulý režim, zahnívání, oběti). Tahle anihilace "komunismu" může být prospěšná zvlášť v tzv. postkomunistických zemích. Teprve pak se tento pojem dá znovu objevit jako to, co není nutně spjato s jeho tradicí. Přesněji řečeno, jde o to, že jedna jeho tradice, ta z dvacátého století definitivně skončila. A ve dvacátém prvním století se komunismus může objevit jako nová myšlenka. Cesty k němu jsou různé, např. ta, že zjistíme, že idea komunismu je vlastně radikalizovaný levicový liberalismus, který hovoří o rovnosti výchozích podmínek pro každého.
    April 1, 2011 v 21.15
    K té diskreditaci
    Bohužel, symbol nyní opravdu diskreditovaný je, ale pokud vím, tak za bývalého režimu všichni ze školy věděli, že komunismus není, a taky to, že má být až někdy v daleké budoucnosti. Teprve po roce 1989 jsme se z médií dověděli, že jsme vlastně žili v komunismu. Vše negativní z režimu bylo pak spojováno se slovem komunismus zcela záměrně, aby ho lidem navždy znechutili. To se podepsalo zejména na mladé generaci, takže ta o tom nemá vůbec páru. Nevím, zda by bylo možné pojmu vrátit jeho původní obsah. I když je to škoda, protože výstižnější slovo nemáme.
    April 1, 2011 v 22.19
    Tradice jsou konstrukt
    Tradice jsou v prvé řadě sociálním konstruktem. Nejsou nám dány jako objektivní realita. Nejsou stabilním odkazem na díla našich předků, jakýmsi duchovním rezervoárem, k němuž se můžeme vracet pro inspiraci. Protože tradice, to jsme my sami. V momentě, kdy hovoříme o tradici, hovoříme o sobě. Tradice je náš vztah k minulosti, poměrně nestabilní, tradice je to, co za tradici uznáme a nepatří tam to, co z ní naopak škrtáme. V tomto smyslu je konstruování tradic i uplatněním jistého mocenského nároku. Předvedl to pan Pleva, když dokonce vyzývá k vyřazování určitého pojmu. To je velmi nebezpečné chápání tradice.

    Musím proto zásadně polemizovat se závěrem článku, zvláště s větou: "Jak je vidět, žijeme v době, která nevyžaduje návrat k tradicím, nýbrž vytvoření tradic nových." Ale tradice jsou vlastně stále "nové", je to přítomnost. To je ten paradox; to my si stále tyto tradice vytváříme, konstruujeme. Je to určité zpřítomňování minulého, v podstatě vždy více či méně účelové.
    April 1, 2011 v 22.34
    Panu Hauserovi
    Nejsem si jist, zda lze komunismus chápat jako radikální podobu levicového liberalismu. Jednoduše řečeno: liberalismus zdůrazňuje rovnost výchozích pozic pro jednotlivce. Komunismus hovoří o rovnosti v obci (komunitě), je kolektivistický. To je podle mého soudu podstatný rozdíl.
    MP
    April 1, 2011 v 23.23
    V komunismu jsme nežili, samozřejmě
    Já ten minulý režim opravdu celkem pamatuji (bylo mi 15, když skončil) a skutečně by mě v takovém r. 1988 ani nenapadlo, že žiju v komunismu. Výraz komunismus jako označení minulého režimu vznikl asi nejdříve univerbizačním zjednodušením sousloví komunistický režim (které oprávněné je, protože vládla kom. strana), ale začal být ihned ideologicky zneužíván. To je všechno pravda, ale s tím nic nenaděláte. Habent sua fata - verba.
    MP
    April 1, 2011 v 23.30
    Liberální komunismus?
    Komunismus by mohl být pokračováním, ba rozvinutím liberalismu jen tehdy, pokud by dokázal vyřešit otázku, jak nastolit obecné dobro, o něž usiluje, proti mnohosti a různosti lidských názorů, cílů a zájmů. Neboli: jak odlišit oprávněný nárok na pluralitu od kontrarevoluce? V této schopnosti Lenin a po něm všichni ostatní komunisté žalostně selhali.
    April 2, 2011 v 9.5
    Liberalismus vlastně také selhal
    Pane Plevo, komunismus, to není jen Lenin a není to ani jen marxismus. Komunismus může být nemarxistický. O Stalinovi ani nemluvě. Máte pravdu, pokud kladete na komunismus přísné nároky, a velmi, velmi se mi líbí myšlenka "liberálního komunismu", která by - teoreticky a velmi stručně řešeno - vyrůstala z dialektického napětí mezi liberálním požadavkem rovných výchozích podmínek jednotlivů a komunistickým požadavkem rovnosti v rámci obce. Zatím je to však jen nápad, bylo by třeba začít s usilovnou prací na jeho rozvinutí.

    A ještě dodatek. Historicky nezklamal jen leninský komunismus, či (podle vás?) komunismus vůbec, ale i sám liberalismus - ačkoli ten se dnes tváří jako vítěz. Přitom samo východisko (individuální rovné příležitosti) neuměl liberalismus nastolit, jen je proklamoval a dále s ním pracoval jako s hotovou věcí. Výsledkem pak byla neschopnost řešit závažné sociální poruchy v rámci daného paradigmatu a prohlubování sociální nerovnosti. Liberalismus tedy v praxi postupoval sám proti sobě.
    April 2, 2011 v 9.51
    pár reakcí
    Pane Kando, každá úspěšná sociální konstrukce se stává objektivní realitou. Objektivní realita ničím jiným než sociální konstrukcí být nemůže, je to prostě standardizovaný, všeobecně přijímaný výklad zkušeností, které máme.

    Ke komunismu a liberalismu. S oblibou upozorňuji studenty, že marxistický komunismus se v jedné věci nápadně podobá východiskům ani ne liberalismu, ale dokonce tomu nejindividualističtějšímu libertarianismu. Základním principem libertarianismu (a vlastně i klasického liberalismu, Lockova třeba) je "selfownership" - jednotlivec je výlučným vlastníkem sebe sama, do čehož se zahrnuje i výsledek veškeré jeho ekonomické aktivity - bohatství, kterého jednotlivec dosáhne díky svému "talentu, píli a štěstí" je jaksi součástí jeho osoby, takže jakýkoliv zásah státu - včetně samozřejmě daní - je zásahem do těchto osobnostních práv. Známá marxistická teorie nadhodnoty, která vlastně ekonomickým jazykem reformuluje ranější romantické postřehy o odcizení (inspirované klaisickou německou filozofií), spočívá na podobném předpokladu: na tom, že produkt mé práce je mým vlastnictvím (je v něm vyjádření mého lidství, řečeno trochu romanticky) a že tedy kapitalista odejmutím produktu pro své účely a nezaplacením plné hodnoty odvedené práce zasahuje do mých osobních práv, bere mi kus mého self. Samozřejmě je tam ten rozdíl, že marxismus klade i velký důraz na sociální povahu té práce (vždy je kooperací, vždy má individuální pracovní výkon vztah ke "společensky nutnému množství práce", atd.); je jakoby radikálně individualistický i radikálně kolektivistický - svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech, prostě dialektika :-)
    + Další komentáře