Dokud jsem četla beletrii, byly to téměř výhradně romány. Proto v mém seznamu není žádná poezie ani drama. Ne že by mě nikdy nic nezaujalo, ale poezie jsem přečetla tak málo, že bych nemohla jakkoli kompetentně vybírat. Jedna povídková sbírka se do seznamu málem dostala, ale nakonec jsem musela uznat, že mě spíš velmi bavila, než ovlivnila. Nebo to tak alespoň v současné době cítím.

Vybírala jsem knihy, které ohýbaly a stále ohýbají mé vidění světa a sebe samé — jak euforickým, tak depresivním směrem.

Dobrodružství ve skříni

Já a moje sestra jsme jako malé jezdívaly s babičkou (nazývanou tehdy srbochorvatsky „báka“) na starou faru ve Volfarticích, kde jsme jednou objevily knihu Plavba Jitřního poutníka od C. S. Lewise. Četly jsme ji všechny tři společně na stráni za farou, v pokojích se starými obrazy, na dvorku, kde jsem drobky krmila mravence. Pak v Praze jsem četla další díly, ale na faru jsme se vracely několik let po sobě, a tak s ní budu mít Letopisy Narnie vždy spojené.

Ani Pán prstenů se svým uzavřeným světem, ani Harry Potter s elitářským vstupem „na pozvání“ mě nikdy nezaujaly tolik jako velká těžká skříň na staré faře, v níž začalo Lucinčino dobrodružství jak jinak než hrou na schovávanou a na jejíž zadní stěnu jsme ťukaly, aby nás pustila do Narnie. A hluboce věřící báka měla pravdu, když se jí Narnie tak líbila — jestli někdy něco mohlo udržet mé dětské pouto k Ježíšovi, pak to byla jeho laskavá lví podoba.

„Šum — lehoučký jako dech“

„Kdo je proti?“ To byl vždy nejvznešenější okamžik slavnosti: všichni zůstávají nehybně sedět s hlavou radostně skloněnou pod jařmo Čísla Čísel. Ale tentokrát jsem s hrůzou uslyšel nový šum — lehoučký jako dech — byl však zřetelnější než předtím měděné zvuky hymny.

Na našem gymnáziu probíhaly nejlepší hodiny literatury na světě a většina mých kamarádek a i někteří spolužáci žili nikoli nejnovější počítačovou hrou nebo filmem, ale povinnou četbou aktuálního měsíce. Vytvářely jsme newspeak poskládaný z podivných slov z knih (oblíbené bylo sloveso „přitovaryšiti se“, které jsme znali z Komenského Labyrintu), ale kupodivu víc než Orwellovy knihy nás zaujal román My od Jevgenije Zamjatina (možná i díky názvu — pro zábavu jsem ho skloňovaly jako osobní zájmeno).

Mezitím, co jsme stožáru uprostřed školního tábora kdovíproč říkaly Dobyvatel podle diktátora z knihy, propadala jsem obdivu k revolucionářské femme fatale se jménem I a obličejem X, která se spolu s dalšími odhodlala obětovat život za vyjádření protestu. Román 1984, který jsem četla krátce poté a v němž vládnoucí moc vezme hlavnímu hrdinovi a hrdince nejen život, ale i poslední zbytky integrity, ve mně zanechal jen pachuť hnusu a nikdy jsem v něm nenašla tolik inspirace pro vlastní odhodlání, kolik jsem jí našla v Nás.

„Prožitá zkušenost černocha“ — ženy

Přijížděl jsem do světa dbalý toho, abych pochopil smysl věcí, moji duši naplňovala touha být u zdroje světa, a najednou jsem viděl, že jsem jen objektem uprostřed jiných objektů.

Bez Frantze Fanona bych nebyla já. Díky knize Černá kůže, bílé masky jsem pochopila, jak se cítí druhořadí lidé a jak se cítím já ve svém ženském těle. Pochopila jsem, proč jsem si kdysi myslela, že mohu běhat Stínadly a hledat ježka v kleci, ale proč jsem časem začala bolestně zjišťovat, že nemohu.

Rozpoznala jsem zpětně ve svém životě rychle se střídající období vzdoru, identifikace a kolaborace. Konečně jsem si plně uvědomila viditelnost svého těla a v touze získat nad ní vládu jsem šokovala své okolí kombinací oholené hlavy a dívčích šatů.

↗

Bez Frantze Fanona bych nebyla já. Díky knize Černá kůže, bílé masky jsem pochopila, jak se cítí druhořadí lidé. Foto plutopress.com

Díky Fanonovi se mi otevřel nebílý svět a přes hrůzné poznání, že méněcenné identity, kterou mi má společnost (včetně samotného Fanona, mimochodem) přiřkla, se nikdy nezbavím, jsem se začala probouzet jako uvědoměle ženský subjekt, hrdě se hlásící k feminismu, za který už jsem více neměla potřebu se omlouvat.

„Ještě jednou!“

Odvaha je nejlepší vrah — odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: „To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!“

Intelektuálně mě jistě ovlivnil jiný Nietzscheho text víc (větou „Proč pravda? Proč ne raději nepravda?“ ze sbírky Mimo dobro a zlo se mi otevřel svět), ale v době, kdy mi bylo nejhůř, mi pomohla pouze kniha Tak pravil Zarathustra. Tehdy naivně pohlcená tím, čemu se u nás na Západě říká buddhismus, jsem do sebe začala integrovat první vznešenou pravdu s lehkou příchutí mesiášského komplexu a vnímala svůj život jako koloběh strastných událostí, nad nimiž nemám kontrolu, ale za něž nesu zodpovědnost.

Nietzscheho ideji věčného návratu jsem asi nikdy příliš nepochopila, ale myšlenka, že nad tím, co se mi nekontrolovatelně děje, mohu získat vládu tak, že tomu přitakám, … že mohu svou vůlí způsobit, abych to, co se děje, skutečně chtěla znovu prožít, pro mě byla doslova obrozující. Uvědomění si, že věčné opakování nemusí být jen utrpením, a také to, že chtění mohu chtít, aniž by stálo nade mnou, ve mně vždy vyvolá osvobozující smích.

Obraznost všemi smysly

Pojednou jsem na ponurém kameni neuviděl sice méně temnou barvu, ale ucítil jsem jakoby úsilí o něco takového, pulsování váhavého paprsku, který jako by chtěl uvolnit světlo. Okamžik nato byl balkón bledý a lesklý jako jitřní voda a spočinuly na něm tisíce odrazů jeho kovaného mřížoví.

Poslední beletristická kniha, která mě zatím v mém životě dokázala uchvátit před tím, než jsem v podstatě přestala romány číst, bylo před třemi lety Hledání ztraceného času. Když jsem měla jednou hodně jiné práce, přečetla jsem jedním dechem první díl, zakoupený kdysi v Levných knihách, a pak jsem v sobotu volala do Kosmasu, jestli si mohu zajet koupit kompletní vydání, které tou dobou vyšlo, protože jsem nemohla bez dalších dílů být.

Následovala jsem radu překladatele Jiřího Pechara a po prvním díle jsem přečetla poslední sedmý díl a následně jsem se vrhla do druhého. Pak měl následovat třetí a plánovala jsem postupovat až k šestému a sedmý přečíst znovu.

Vůbec nevím, kdy jsem přestala (protože vedle všech dalších povinností se skutečně jen tak všech sedm dílů přečíst nedá), a příliš si vlastně nepamatuji ani to, co jsem přečetla. Zůstaly ve mně jen vzpomínky na hudební a chuťové obrazy, na hry světel, které vyvolávaly další vzpomínky až hluboko do mého dětství. Nostalgie po něčem, co nelze uchopit — jako záblesk světla na balkóně. A přitom si vzpomínám, že jsem se nemohla odtrhnout ani od děje samotného — četlo se to jako detektivka.

Cesta k jazyku

… dnes v noci se porozhlédnu mezi knížkami v knihovně, není tam jediná kuchařka, okamžitě musím nějaké koupit, je to absurdní, co jsem to dosud četla, nač mi to teď je, když to pro Ivana nemůžu upotřebit. Kritiku čistého rozumu, Locka, Leibnize a Huma jsem četla v Beatricině ulici při 60 wattech, v přítmí Národní knihovny jsem se ve světle lampiček opájela pojmy z dob předsokratovských myslitelů až po Bytí a nicotu, Kafku, Rimbauda a Blakea jsem četla při 25 wattech v pařížském hotelu, …

Na konec si nechávám jedinou ženu svého seznamu. Pokud bych měla vybrat jen jednu nejoblíbenější knihu, asi by jí byla právě Malina rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové. Je to samozřejmě hlavně náhoda, protože shodou okolností se v knize hrabu už asi pět let, a pokud román za něco stojí, je s každým dalším přečtením čím dál tím lepší.

Malina dokázala vždy dokonale rezonovat s mým aktuálním rozpoložením: když jsem ji četla poprvé, viděla jsem v ní melodrama a oddanou lásku hlavní hrdinky, která mě dojímala a kterou jsem toužila prožít. Později jsem pochopila, že jde o kritiku rakouské poválečné společnosti a patriarchálních vztahů.

Dnes vidím, že i stereotypně ženský postoj hlavní hrdinky je předmětem kritiky a za pomoci sekundární literatury jsem v knize schopná rozpoznat i pasáže inspirované lyrickou poezií. Bachmannová mě přiměla číst pozorněji Wittgensteina a přijmout nevyhnutelnost ideologie v každodenním jazyce. A také: román je neuvěřitelně vtipný a čím dál tím vtipnější.