Člověk se celý život musí vzdělávat. To je pravda zcela banální, ale to nic nemění na její platnosti. Každý to ví, jen někteří jsme na to líní a svoji lenost zastíráme konstatováním, že v praktickém životě jiné než praktické dovednosti nepotřebujeme.

Různé vzdělávací aktivity jsou ale dobré i k tomu, abychom se setkávali s nějakým programem. Kvůli těm setkáváním se pořádají vzdělávací akce i dnes, kdy konkrétní informace jsou celkem dostupné..

V neděli 30. října jsem se díky pozvání jedné z referujících dostala na akci TEDxPrague 2016. Jak jsem zjistila na internetu, je to globální, nezávisle organizovaná akce, na níž vystupují lidé, kteří mají co říci k určitému tématu.

Není to však konference — nebo je? Na stránkách TED čtu: TED (zkratka z Technology & Entertainment & Design) je globální nadace věnovaná myšlenkám hodných šíření působící od roku 1984. V současné době zahrnuje mezioborové konference TED, TEDGlobal, TEDYouth a TEDWomen, výroční cenu TEDPrize, živé vysílání, rozsáhlý videoarchiv přednášek otitulkovaných dobrovolníky v desítkách národních jazyků, po celém světě nezávislé (licencované) konference TEDx a další komunikační kanály.

Povrchnost v nóbl formě

Akce se konala ve Fóru Karlín, obrovském prostoru, který byl zcela zaplněn publikem. Vstupenka stála šestnáct set korun a zahrnovala i občerstvení, program trval od 9:30 dopoledne do 18:00 odpoledne, večer byla ještě after-party, ta ale už jinde.

Prošla jsem do sálu, dostala visačku a tašku s obvyklými zbytečnostmi, divila jsem se celou dobu nad velkolepostí celé akce. Moderátorem byl Tomáš Šebek, chirurg náležející k Lékařům bez hranic, a Daniela Drtinová (ta se ale dostavila později). Vystoupení nebudu jednotlivě rozebírat, jen musím říci, že heslem onoho podniku bylo „být nepřipraven, toť vše“. Oficiálně se mělo mluvit na téma Naše a cizí.

Referující byli k tématu vlastně vybráni dobře, byl mezi nimi found-raiser z Amnesty International, spisovatelka žijící v Londýně, mladý hipster, tanečník a producent nigerijsko-českého původu, mediátorka, biolog a filozof (v dopoledním bloku). Všichni by z titulu své činnosti měli k tématu co říci, ale všichni sdělili početnému publiku zaplněného sálu jen naprosté banality a nesouvislé plky.

Asi že v zadání je, že referát v žádném případě nesmí být přednáška, jinak si nedovedu představit, že biolog, zvyklý přednášet studentům, vystupoval jako uličník, který jen tak z plezíru a jakoby v hospodě sděluje zajímavosti o parazitech. Mediátorka přispěla historkou o tom, jak se její rodiče nakonec dohodli na tom, na jaký hudební nástroj má hrát, ale neřekla vůbec nic o podstatě a účinnosti svého povolání.

Spisovatelka zopakovala stokrát recyklovanou příhodu o důvodu své emigrace, docela důležitého tématu turistického průmyslu se jen dotkla a odešla od něj ke stokrát obehranému vyprávění o svém životním partnerovi. Hipster a tanečník nás poučil, že generace „mileniálů“ nemá vůbec čas, protože je stále velice kreativní na sociálních sítích.

A stařičký filosof neřekl už vůbec nic, nechci-li rovnou říct, že blábolil páté před deváté. Nastal oběd a já jsem šla domů, taková konference je ztrátou času. Než jsem však odešla, dívala jsem se kolem sebe na to množství mladých lidí, kteří u stolků probírali, kdo byl jak dobrý a co bylo lepší vloni, vztekle jsem při tom myslela na moderování s chybami ve faktech, nesené ve familiérním tónu s nádechem lehké vulgarity (asi že mezi lékaři bez hranic se takhle mluví).

Některé mezinárodní příspěvky byly promítnuty z videozáznamu a na těch bylo vidět, jak referujícím záleží na dopadu jejich slov, že se prostřednictvím příběhů (vzpomněla jsem si na Věru Roubalovou na konferenci o Ukrajině) snaží přesvědčit veřejnost, že je potřeba pomoci či pochopení a součinnosti s ohroženými.

Těm, kteří vystupovali osobně, jakoby šlo jen o vlastní prezentaci. V životě jsem nezažila nic tak povrchního v tak nóbl provedení, co by se tvářilo tak svobodomyslně a nezávisle a bylo tak „v pohodě“ a současně k ničemu. Upřímně řečeno, kdybych šla na proklamovanou snobárnu, nijak by mě to nerozčililo. Takhle jsem na cestě domů marně v hlavě hledala „myšlenky, hodné sdílení“ ve vystoupeních, která jsem vyslechla. A ne, že by jednotliví účinkující takové myšlenky neměli, některé znám z publikovaných výsledků jejich činnosti či jiných vystoupení, ale zde působili asi jako v Show Jana Krause.

Smysluplný program

O týden později se konala konference, pořádaná institucí, jež má vzdělávání přímo ve své zakládací listině — Masarykova dělnická — dnes demokratická — akademie. Téma bylo Demokratická levice jako politický program, od první republiky k dnešku.

Prostředí bylo sice jinak, ale také luxusní, publikum podstatně méně početné, výběr referujících generačně rozložený a sdělení vrcholně zajímavé. Šlo o to, jak se levicový politický program projevoval a prosazoval ve společnosti, jež byla třídně rozvrstvená se všemi viditelnými znaky jednotlivých sociálních vrstev.

Referáty byly tak zajímavé a faktograficky podložené, že nemá smysl je tu převyprávět, ostatně by zde mohly být otištěny. Mě neobyčejně zaujalo, jak sociolog Stanislav Holubec velmi precizně vystihl situaci v pražském studenstvu 1. republiky s připomínkou, že velká část studentů Karlovy univerzity byly děti z „lepších rodin“, tedy spíše pravicového smýšlení, jež končilo až v příklonu k fašismu.

Že levicová orientace pražských studentů byla dána i tím, že mnozí z nich byli židé, stižení pravicovým antisemitismem. Že koleje byly sociálně diferencovány. Že studentská pravice nenáviděla Voskovce a Wericha (a vyváděla na jejich představeních), ale i Karla Čapka. Že fakultami pravicově smýšlejících studentů byly lékařská a právnická, levicově orientovaných spíš filozofická a přírodovědecká.

Není to tak trochu i dnes? Referát Stanislava Holubce vnáší kritický a diferencující pohled do jednoho ze setrvalých politických kýčů, vyzdvihujících roli studentstva jako progresivní společenské vrstvy, mířící vždy ke svobodě a demokracii.

Referát Aleny Wagnerové o revoluční skupině Předvoj byl detailně vyargumentovanou zprávou o vzniku a upevnění marxistického přesvědčení u mladé generace původně evangelických intelektuálů nikoli v rámci komunistické stranické příslušnosti, ale vlivem kultury a sociální citlivosti.

Na toto téma vznikl třídílný rozhlasový pořad, který je možno si poslechnout na stránkách ČRo Vltava.

V závěru vystoupil Vladimír Špidla s přehlednou, přesně formulovanou a argumentovanou charakteristikou historicky prověřených levicových zásad. Tímto se obracím na redakci našeho nezávislého deníku, aby jeho text uveřejnila v přesném znění, neboť je v něm formulováno to, co každodenní politickou praxí i žurnalistickou povinností komentovat všechno a okamžitě, zaniká a ztrácí přesvědčivost. Totiž skutečnost, že má smysl mít program, ne jen provozovat ze dne na den fungující politickou praxi.