Překladatelka Rita Kindlerová mě pozvala na konferenci, pořádanou laickým katolickým sdružením Opus Bonum, na téma Ukrajina. Opus Bonum, pokud to nevíte, je legendární instituce, spojená s benediktinským klášterem na Břevnově a s osobností Anastáze Opaska, názvem se odkazuje k činnosti staroříšského nakladatele Josefa Floriana za první republiky. Ale řekla bych, že to víte.

Jednání probíhalo v Tereziánském sále a hostitelem byl převor Prokop Siostrzonek. Pozvání mi bylo ctí a téma mě zajímá, posledních pět let se ve vysílání stanice Vltava věnuji Ukrajině, její literatuře a kultuře vůbec.

Vyvrcholením tohoto úsilí mezi posluchači je třetí místo v anketě Neviditelný herec pro Danu Černou, která četla na počátku roku 2015 na pokračování román Muzeum opuštěných tajemství Oksany Zabužko. Protože Neviditelný herec je posluchačská anketa, udělalo mi radost, že si posluchači povšimli díla ukrajinské literatury a jeho interpretace mezi mnohem líbivějšími a populárnějšími tituly — zdá se, že máme velmi citlivé publikum.

Ukrajina v perspektivách

Program konference začal vystoupením Martina C.Putny, který vyložil problematiku ukrajinské religiozity, rozdíl a rozpor mezi řeckokatolickou a pravoslavnou církví, mezi moskevským patriarchátem a kyjevským. Tento církevní rozkol je jednou z příčin nejasné identity Ukrajiny, totiž otázky, zda země patří na východ nebo na západ.

Zásadní historický bod je ten, kdy kozáci se přidali k moskevské pravoslavné církvi. Příznivci této orientace říkají, že tak to je jednou provždy ustaveno, odpůrci, že to byla jen smlouva, kterou je možno jako každou politickou smlouvu změnit.

Na současné Ukrajině klesá zbožnost směrem na východ — haličské a podkarpatské uniatské kostely praskají ve švech, protože řeckokatolická církev je národní a krajová. Být konzervativní paradoxně na Ukrajině neznamená být zbožný a vyznávat náboženské tradice, ale naopak být nostalgický po tradicích Sovětského svazu.

Kuriózním úkazem zbožnosti na Ukrajině jsou dohnalité, jejich patriarcha Eliáš Antonín Dohnal, českého původu, působící kolem roku 2008 ve Slušovicích, se sune stále dál na východ a zejména všechny proklíná, exkomunikuje a šíří ruskou propagandu.

↗

Podle Jiřího Novotného Ukrajina zažívá vzdor vůči stalinskému odkazu. Repro DR

Host z Ukrajiny, Alexandra Baklanova, hovořila o občanských aktivitách Ukrajiny. Původem z Krymu, vystudovala v Lipsku a nyní působí ve Lvově, vyučuje na tamní Katolické univerzitě a přednáší i na jiných katedrách. Navázala na téma církve slovy, že v době Majdanu všechny církve na Ukrajině otevřely tajné špitály a staly se významnou součástí občanského odporu. Na rozdíl od odborů, které svou roli ochrany pracujících vůbec nezvládly a stavěly se spíš na stranu oligarchů.

Paní Baklanova připustila, že na západě panuje „presumpce“, že Ukrajina není kompetentní stát. Na Ukrajině dovedou dobře bojovat „proti“, ale už ne „za“. Země je rozvrácena absencí pocitu bezpečí, nikdo neví, kdy a zda skončí vojenské operace, takže není možné rozvíjet normální život.

Panuje všeobecná nedůvěra. V zemi je milion vnitřních přesídlenců, kteří jsou bezradní bez možnosti uchýlit se k nějaké protekci, ochraně bosse nebo politika, na což byli po celé generace zvyklí. Ve své situaci se neorientují. Ale integrace přesídlenců na Ukrajině problém nepředstavuje, daří se dobře.

Český podnikatel Jiří Novotný sympaticky srozumitelným jazykem sdělil některé své zkušenosti z Ukrajiny, k níž chová nepokryté sympatie. Řekl, že můžeme na Ukrajině sledovat zrod moderního politického národa v přímém přenosu. Že Ukrajina zažívá vzdor vůči stalinskému odkazu. Že je svého druhu ekonomickou laboratoří, protože proces de-oligarchizace, který tam je zásadním transformačním procesem, je ve zvětšeném měřítku zrcadlem toho, co se děje v kapitalismu vůbec.

Že je možno pozorovat, jak se poslední dobou stírá rozdíl mezi západní a východní Ukrajinou. A pokud jde o státotvorné mýty — mýtus Ukrajinské povstalecké armády se státotvorným nestal, ale mýtus Majdanu ano, spolu s mýtem boje o doněcké letiště.

Věra Roubalová, která se po léta stará humanitárně i terapeuticky o uprchlíky, přednesla tři ukrajinské příběhy, podle nichž si lze udělat představu o situaci Ukrajinců v Česku. Její projev — zejména po nesoustředěném projevu historika Adama Hradilka a pedagoga Štěpána Černouška na téma ukrajinských archivů — byl pro mě, musím přiznat, doslova okouzlující svým klidem, věcností, empatií i tím, jak - aniž by zjednodušovala - dokázala získat auditorium pro svou věc.

Znovu jsem si uvědomila, kolik vynikajících žen ve veřejné sféře působí a mohly by klidně reprezentovat stát.

Program uzavřel novinář Ondřej Soukup, který má osobní zkušenost z Donbasu a také opravdu srozumitelně vysvětlil tamní problematiku otřesné korupce, mafiánství a totálního rozvratu. Nicméně i on řekl, že za poslední dva roky se na Ukrajině změnilo víc než za posledních dvacet let a že se poměry, či spíše chování a jednání lidí i institucí zlepšuje od gogolovsky samoděržavné servility směrem nahoru a arogance směrem dolů k věcnosti.

Jeho články o Ukrajině jsou dostupné, nebudu ho zde tedy reprodukovat, ale musím říci, že mě svým diferencovaným a vysoce kompetentním přístupem velice zaujal i přesvědčil. Řekl, že v roce 2014 aktivisté Ukrajinu jako stát zachránili.

Optimismus Jiřího Novotného i Ondřeje Soukupa mi připomněl rozhovory, které jsme vedli v Užhorodu před rokem, po tamních regionálních volbách. Tehdy naši známí připomínali, že Ukrajina má možná demokracii s mnoha chybami, ale demokracie to přes to všechno je, a že to je velký pokrok a důvod k tomu, aby se nepolevilo.

My jsme tehdy byli mnohem skeptičtější, zdálo se nám, že ukrajinské naděje, upínající se k Evropské unii, jsou iluzorní, že v situaci uprchlické krize z muslimských zemí se jim bezvízového přístupu k pracovním příležitostem na západě nedostane — a bylo nám to líto.

Současně jsme si ale říkali, že by opravdu mohli s něčím pohnout sami, kdyby třeba jen se stavem veřejných cest. Jak se zdá o rok později, nevzdávají to.

Soutěž v utrpení 

Na závěr něco o diskusích. Nevím, kde se ten úkaz bere a zda je to naše specialita, ale ať je to křesťanské a celkem už neaktuálně antikomunistické publikum v Břevnově, nebo naopak bláhově zastydle komunistický okruh starších návštěvníků debat Masarykovy demokratické akademie či Boschovy nadace, ba dokonce i když jde o diskusi o veřejnoprávních médiích, vždy se to zvrhne v  anachronické výstupy a od reality odtržené požadavky.

S překvapením jsem poslouchala už zapomenutou Alenu Hromádkovou, která se v diskusi (Proboha! Jak by to chtěla udělat?) domáhala většího povinného penza výuky o komunistické perzekuci na základních školách, přidávali se k ní další, apelovali na nedostatečnou mediální prezentaci témat komunistického útlaku (přičemž se o dokumentárním zpracování perzekuce československých občanů za stalinismu na Ukrajině v referátu hovořilo a vůbec toho bylo natočeno a napsáno opravdu hodně a ještě bude), některé příspěvky byly aforisticky hyperkritické a Petruška Šustrová měla co dělat, aby diskusi vrátila zpátky k Ukrajině.

Až to na mě od diskutujících působilo necitelně — jako by se ve světě nikomu nedělo nic tak strašného, jako nám tady. Rovněž neustálé poukazování na to, v jak strašném stavu je současná česká politika v den, kdy senátní volby koneckonců vyhráli lidovci, mi připadalo neracionální a prostě ufňukané.

V takových chvílích je mi líto, že zajímavé a zkušeností i studiem podepřené referáty jako by byly proneseny zbytečně. Víc optimismu, který panuje na Ukrajině, by nám prospělo — zaznělo v závěru konference a mohu to jen potvrdit.