Více optimismu, prosím
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková nabízí pohled na situaci Ukrajiny a zároveň také na nedostatečnou kulturu debatování v českém prostředí. Místo schopnosti vidět širší kontext převládá pesimistické zaměření na lokální šarvátky.
Překladatelka Rita Kindlerová mě pozvala na konferenci, pořádanou laickým katolickým sdružením Opus Bonum, na téma Ukrajina. Opus Bonum, pokud to nevíte, je legendární instituce, spojená s benediktinským klášterem na Břevnově a s osobností Anastáze Opaska, názvem se odkazuje k činnosti staroříšského nakladatele Josefa Floriana za první republiky. Ale řekla bych, že to víte.
Jednání probíhalo v Tereziánském sále a hostitelem byl převor Prokop Siostrzonek. Pozvání mi bylo ctí a téma mě zajímá, posledních pět let se ve vysílání stanice Vltava věnuji Ukrajině, její literatuře a kultuře vůbec.
Vyvrcholením tohoto úsilí mezi posluchači je třetí místo v anketě Neviditelný herec pro Danu Černou, která četla na počátku roku 2015 na pokračování román Muzeum opuštěných tajemství Oksany Zabužko. Protože Neviditelný herec je posluchačská anketa, udělalo mi radost, že si posluchači povšimli díla ukrajinské literatury a jeho interpretace mezi mnohem líbivějšími a populárnějšími tituly — zdá se, že máme velmi citlivé publikum.
Ukrajina v perspektivách
Program konference začal vystoupením Martina C.Putny, který vyložil problematiku ukrajinské religiozity, rozdíl a rozpor mezi řeckokatolickou a pravoslavnou církví, mezi moskevským patriarchátem a kyjevským. Tento církevní rozkol je jednou z příčin nejasné identity Ukrajiny, totiž otázky, zda země patří na východ nebo na západ.
Zásadní historický bod je ten, kdy kozáci se přidali k moskevské pravoslavné církvi. Příznivci této orientace říkají, že tak to je jednou provždy ustaveno, odpůrci, že to byla jen smlouva, kterou je možno jako každou politickou smlouvu změnit.
Na současné Ukrajině klesá zbožnost směrem na východ — haličské a podkarpatské uniatské kostely praskají ve švech, protože řeckokatolická církev je národní a krajová. Být konzervativní paradoxně na Ukrajině neznamená být zbožný a vyznávat náboženské tradice, ale naopak být nostalgický po tradicích Sovětského svazu.
Kuriózním úkazem zbožnosti na Ukrajině jsou dohnalité, jejich patriarcha Eliáš Antonín Dohnal, českého původu, působící kolem roku 2008 ve Slušovicích, se sune stále dál na východ a zejména všechny proklíná, exkomunikuje a šíří ruskou propagandu.
Vzala jsem na vědomí, že Brusel vyvolá konflikt z Ruskem, bez toho, aby věděl, co činí. Když vypukl Majdan v duchu jsem pogratulovala Vladimíru Putinovi, že dostal, co chtěl. Když padla vláda oznámila jsem na hodině holandštiny, že Putin po olympiádě obsadí Krym, což se také stalo.
Pak se na jednom z mých oblíbených for začalo vybírat na děvčicu ze Slavjanska, která utekla bez ničeho z domu, když dostal druhý zásah, takže jsem, to asi půl roku sledovala
a jeví se mi to dost podobně,
-ukrajinský stát je dost nepoužitelný
-míra korupce v Donbasu neuvěřitelná
-Lojkava reportáž z doněckého letiště má šanci se stát něčím jako byly "Hovory"
- překvapující je míra aktivnosti občanské společnosti
- souhlasím, že za dva roky se tam udělalo více než za dvacet let , ale otázka je, jestli to bude stačit
- překvapující je míra tolerance, tolik cizinců na vysokých vládních postech, to by u nás neprošlo
- zdá se, že v posledních měsících začínají růst reálné platy a ta víza snad také budou zrušená