Včera uplynulo půl roku od počátku protestů na kyjevském Majdanu. Za tu dobu tamní zaznamenaly úspěch především ve svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče. Nedlouho nato došlo k ruské anexi Krymu, k separatistickým tendencím na východě země a především k plnému odhalení rozdílných identit mezi obyvateli východu a západu Ukrajiny. Majdanské protesty tak za půl roku přerostly v ukrajinskou krizi.

Dění na Ukrajině od začátku protestů poměrně bedlivě sledovala i česká veřejnost, což vedlo ke vzniku různých typů interpretací tamního dění, veřejně skutečně přípustnou se však postupně stala pouze jedna z nich.

Podle ní byl Majdan považován čistě za lidové povstání, které nikdo zvenku neovlivňoval, extrémně pravicové síly v rámci něj hrály pouze menšinovou a nedůležitou roli a Janukovyčovo svržení nehledě na jeho protiústavnost bylo správným krokem. Následné ruské kroky je podle této interpretace třeba považovat za agresi a hrozbu proti celé Evropě, i proto je právě Rusko jediným viníkem současné vyhrocené situace na východě země.

Diskuze v zajetí dichotomie

S takto jednoznačnou interpretací se nese také způsob vedení diskuze na dané téma, který se zakládá na principu, „kdo nejde s námi, ten jde proti nám“. Jinými slovy, kdo nesouhlasí s výše zmíněnou interpretací, jen těžko se může vyhnout označení, v případě Majdanu za „člověka bez srdce neschopného úcty vůči té stovce mrtvých Ukrajinců“, v rámci dění na východě Ukrajiny za „agenta Kremlu a kolaboranta“.

Tento dichotomický princip se postupně rozšířil do celé společnosti, což znamená, že ti, kteří se o dané dění skutečně zajímají, byli svými názorovými oponenty rozděleni na agenty Kremlu a agenty Washingtonu, protože ani jedna, ani druhá skupina jinou než tu svou interpretaci událostí nepřipouští.

Daná diskuze se tak i díky tomu stala spíše dvoustranným monologem, protože mnoho argumentů míří i s vědomím nebezpečí toho, že jejich autor bude opět označen za agenta Kremlu nebo Washingtonu především do okruhu lidí se stejnými názory.

Názorové rozdělení pak podtrhují volby do Evropského parlamentu, protože ohrožení Ruskem se stalo jejich důležitým tématem. Dosavadním vrcholem této praxe se pak stalo zasedání Poslanecké sněmovny z minulého týdne, které výborně popsal Martin Hekrdla pro Literární noviny jako něco, co se nejvíce podobalo povinné orwellovské dvouminutovce nenávisti.

V tomto případě však všechna nenávist daných protagonistů mířila na ministra obrany Stropnického za jeho reakci na velmi hypotetickou otázku, co říká na případnou přítomnost vojáků NATO na našem území.

Stropnický uvedl, že patří ke generaci, která má v živé paměti přítomnost vojáků cizích států na našem území, a že pro něj tato představa stále představuje psychologický problém. Dále uvedl, že zvýšit přítomnost aliance na našem území v různých modifikacích si umí představit, nicméně ohledně rozmístění jednotek v tomto případě je spíše skeptický.

Tímto způsobem Martin Stropnický podle mnoha politiků i politických komentátorů vyšel vstříc Rusku, zradil naše spojence z NATO a samozřejmě to dotáhl tak jako mnozí další před ním i na agenta Kremlu a kolaboranta.

Jen o několik dní později tuto dichotomii použil i předseda Strany zelených Ondřej Liška ve svém článku Všichni Putinovi muži. Jeho formulace byla do velké míry obecná, ale dá se z ní vydedukovat, že Liška zástupce KSČM, Úsvitu a také některé zástupce ČSSD, kteří nesouhlasí s interpretací daného dění na Ukrajině, považuje za Putinovi muže a potenciální nebezpečí pro českou a evropskou bezpečnost.

(Bez)důvodné pochybnosti

Pro mnohé proto může být až nepříjemně překvapivé, že Rusko jako hrozbu nevnímá nijak výrazná část české společnosti. Podle průzkumu společnosti STEM/MARK zhotoveným pro debatu v České televizi považuje ohrožení Ruskem za zásadní téma pro budoucnost EU pouze 24 % respondentů, zatímco 30 % jej označilo za nedůležité. Ze všech jedenácti problémů, kterých se průzkum týkal, se tak odpovídajícím ohrožení Ruskem jevilo jako nejméně zásadní.

Důvodů k takovému vnímání je samozřejmě celá řada. Jedním z nejdůležitějších se v tomto ohledu jeví především fakt, že Západ svým počínáním v rámci dané krize mezi obyčejné pozorovatele mohl zasít opravdu mnoho semínek pochyb.

Takovými semínky mohly být například desítky vystoupení západních politiků povzbuzujících majdanské protesty proti Janukovyčovi, dalšími slavný telefonní hovor americké diplomatky Veronicy Nuland, ve kterém mluví o poměrně výrazném zapojení americké administrativy do pozadí kyjevského dění, v neposlední řadě pak mohla pochyby ve velké části veřejnosti vzbudit velmi zvláštní role ministrů zahraničních věcí zemí Výmarského trojúhelníku v rámci dění posledních hodin před Janukovyčovým svržením.

Jednu podobnou informaci, která vzbuzuje nedůvěru, přinesla zahraniční média v minulém týdnu. Tato informace se týká dosazení syna amerického viceprezidenta Huntera Bidena do představenstva největší soukromé ukrajinské plynárenské společnosti Burisma holding. V tom samém období byl do představenstva této společnosti dosazen ještě jeden Američan Devon Archer.

Tuto informaci je třeba doplnit o to, že podle odposlechnutého telefonního hovoru Veronicy Nuland byl i americký viceprezident Joseph Biden součástí aktivit v pozadí událostí v Kyjevě. Dave Archer je pak podle amerických médií rodinný přítel amerického ministra zahraničních věcí Johna Kerryho a zároveň osoba, kterou New York Observer v roce 2004 představil jako člověka, který strávil každou volnou chvíli posledních dvou let obcházením rodiny a přátel s prosbami o příspěvek pro Kerryho kampaň.

Pochyby ohledně označování Ruska za jediného agresora podporují i informace plynoucí z archívů Wikileaks, podle kterých Rusko v roce 2008 reagovalo na prohlášení NATO, že Ukrajina se v dohledné době stane jeho členem, varováním, že by tuto možnost vnímalo jako vlastní ohrožení. Zároveň varovalo před tím, že i pro samotnou Ukrajinu, rozdělenou na dvě velmi odlišné poloviny by takové kroky mohly být potenciálně nebezpečné, vést k vnitřnímu pnutí nebo dokonce i k občanské válce a jejímu roztržení na dvě poloviny.

Společná interpretace jako obrana proti tankům

Ze všech těchto a dalších informací je jasné, že je jen velmi obtížné přijímat výše zmíněnou interpretaci bez jakýchkoli pochybností. Před několika týdny na serveru časopisu Respekt vyšel článek Horší než tanky, ve kterém autor Martin Šimečka argumentuje, že podle něj nebezpečnější a účinnější než ruské tanky je nákaza, kterou on sám nazývá Putinovým virem, ta podle něj vede lidi k zanevření na demokracii.

Hlavním příznakem doprovázejícím nákazu tímto virem má být přesvědčení, že každý lže - že Brusel lže, že Washington lže, že Moskva lže, a tak dále. Přesně toto přesvědčení v lidech má podle Šimečky za cíl vyvolávat ruská propaganda.

Problém však je v tom, že stejně jako by autor nejspíše považoval za pravdivé tvrzení, že Moskva lže a nespravedlivě zabíjí, je bohužel třeba si přiznat, že se lže a nespravedlivě zabíjí i z Washingtonu nebo Bruselu. Takové přiznání je bohužel třeba učinit i ohledně počínání Západu v rámci ukrajinské krize.

Neschopnost nebo snad neochota takto učinit vede k chování založenému na principu, podle kterého pochyby o správnosti dané interpretace přinášejí jejich majitelům nálepky agentů Kremlu, kolaborantů nebo Putinových mužů.

Právě tento princip je proto hlavním důvodem nákazy nemocí, která naší společnost trápí a jedině ochota přiznat si výše zmíněná fakta se může stát základem pro vytvoření obecně uznávané interpretace, se kterou bude moci souhlasit valná většina naší společnosti. Takovou interpretaci se nám během půlročního dění na Ukrajině bohužel očividně vytvořit nepodařilo.