Kdyby se pozorovatel řídil jen tím, co stojí v prohlášeních ruských představitelů, byla by odpověď na otázku O co jde Rusku na Ukrajině prostá. Jak napsal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v článku pro Guardian minulý týden: „Rusko dělá vše pro to, aby napomohlo co nejrychlejší stabilizaci Ukrajiny“ a „deeskalaci situace“. Postup Moskvy přitom zohledňuje fakt, že — slovy prezidenta Vladimira Putina — únorový „převrat provedli nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité“, že „na Ukrajině není žádný legitimní výkonný orgán, který by měl situaci v zemi pod kontrolou“ a že je především nezbytné „ukončit hysterii, odmítnout studenoválečnou rétoriku a přijmout zjevnou skutečnost“.

„Rusko si uvědomuje svoji odpovědnost za životy svých spoluobčanů na Ukrajině a vyhrazuje si právo vzít tyto lidi pod svou ochranu,“ uvádí v jiném prohlášení zase Lavrov, avšak v již citovaném dopise dodává: „Nikomu nic nevnucujeme. Pouze vidíme, že když nebude (...) provedena opravdová ústavní reforma, která zajistí legitimní práva všech ukrajinských regionů (...) dány pevné zákonné záruky ukrajinské nestrannosti, zajištěna role Ukrajiny v nedělitelné bezpečnostní architektuře Evropy a podniknuty urychlené kroky k zastavené činnosti ilegálních ozbrojených uskupení Pravého sektoru a dalších krajně nacionalistických organizací (...), bude se Ukrajina propadat stále hlouběji do krize s nepředpověditelnými důsledky.“

Stručně řečeno: Rusku jde na Ukrajině především o uklidnění situace, o návrat k normalitě a k vládě práva, o ochranu i těch obyvatel, kteří neuznávají nový režim, a o respekt k jejich politickým právům i názorům, zaručený nejlépe federalizací země. Rusko nechce Ukrajinu rozdělit; chce ji pomoci stabilizovat, uchránit občanské války. A pak jsou tu — trochu na okraji — přiznané vlastní bezpečnostní zájmy — ona „záruka ukrajinské nestrannosti“, tedy garance, aby NATO nepostoupilo opět blíže.

Jak si při tom všem vysvětlit kumulaci vojska u hranic, anexi Krymu a záběry ruských důstojníků na území východní Ukrajiny? Z ruského oficiálního podání vojenským cvičením, souborem historických, etnicko-kulturních, lidskoprávních, mezinárodněprávních, bezpečnostních, morálních i prostě lidských důvodů a podvrhy, resp. falešnými obviněními od nepřátel.

V ruských prohlášeních se dále často objevuje požadavek, aby se přestal do dění na Ukrajině vměšovat Západ (přičemž součástí oficiální pozice je kromě poukazů na přítomnost západních politiků na Majdanu či — aktuálně — šéfa CIA v Kyjevě i teze, že Západ na Ukrajině působí soustavně už od tzv. oranžové revoluce, jež byla v podstatě jeho dílem). A když už se prý Západ vměšuje, má přimět svého „nového klienta“ k naplnění dohody o předání moci uzavřené ještě s Janukovyčem, nebo alespoň ukrajinskou vládu odradit od použití síly proti jejím kritikům.

V podstatě veškeré ruské argumenty zazněly v obsáhlé řeči Vladimira Putina pronesené po krymském referendu ve Státní dumě. Ta by neměla žádnému zájemci o stanovisko Ruska uniknout.

I méně důsledným pozorovatelům je ovšem po čtyřech měsících ukrajinské krize snad už jasné, že popsaný, to jest oficiální výklad ruské politiky není jediný možný — že jej sice i v zahraničí sdílejí nejrůznějšími přátelé Ruska a hledači viny vždy-pouze-v-Západu, ale že vyzdvihuje právě jen takové aspekty situace, jaké tvůrci ruské politiky vyzvednout chtějí. I v českých médiích se přitom lze v současnosti setkat s alespoň pěti dalšími ucelenými výklady, které zdůrazňují zase jiné aspekty a skutečnosti — takové, na něž zastánci prvního pohledu zapomínají.

Expanze a posilování

První z pětice jiných než ruský oficiální výklad stojí v přímém protikladu k popsanému: Současné Rusko podle něj sleduje — a to nejméně od války s Gruzií v roce 2008 — systematicky plán, jehož cílem je naplnění údajného snu Vladimira Putina: obnova, resp. vytvoření nového SSSR.

Tento pohled se v aktuálních debatách vyskytuje jednak v lidové až rusofobní podobně — která vychází z poukazů na ruské imperiální myšlení, z historických paralel či z údajného carského komplexu Vladimira Putina — a jednak ve verzi šířené politiky. Jestřábové jako John McCain či Jaromír Štětina nemluví přímo o posedlosti Rusů zotročovat ostatní národy; ruské kroky však nahlížejí skrze starý Putinův výrok o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě 20. století a veškeré sporné skutečnosti interpretují z hlediska příslušného záměru — snahou režimu v Moskvě ovládat, expandovat, budovat novou říši.

Druhý z pětice alternativních výkladů se právě vylíčenému podobá, ovšem jen na první pohled. I on tvrdí, že ruská politika je systematická a expanzivní, nestaví ale na historizujících, civilizačních nebo psychologických argumentech. Základem jsou mu strategické koncepce ruského ministerstva obrany, čísla dokazují nárůst výdajů na zbrojení, posuny v rétorice ministerstva zahraničí a také skutečnosti, jejichž vysvětlení se ruští představitelé soustavně vyhýbají. V případě Ukrajiny jde například o už naznačenou otázku přesunu až 40 tisíc vojáků k západní hranici, činnost tzv. zelených mužíčků na Krymu, přítomnost organizovaných, stejně vystrojených a vyzbrojených skupin na východní Ukrajině, anebo kontrast mezi ruským voláním po deeskalaci situace a současným odmítáním s vládou v Kyjevě jednat či vyzvat k jednání (nebo alespoň k ne-násilí) proruské skupiny Ukrajinců.

Argumenty zastánců tohoto pohledu dlouhodobě popularizuje Karel Dolejší na Britských listech, jenž také rozvíjí příslušný výklad ve vlastních článcích. V rozporu s prvním pohledem pak ještě druhý zcela nevyviňuje z odpovědnosti za současnou situaci Západ a nehoruje tak nadšeně pro protiruské sankce, které první pohled žádá co nejtvrdší. Volá namísto toho po změně přístupu Evropské unie k vlastní bezpečnosti — k aktivní společné politice a budování vlastní obrané struktury mimo NATO.

Realistické zájmy

Třetí a čtvrtý výklad souhlasně odmítají, že by za ruskou politikou ve vztahu k Ukrajině stál plán systematické expanze. Zastánci obou připomínají, že Rusko má vlastních problémů dost, že v jeho zájmu je především možnost dodávat suroviny do EU a kupovat technologie, stabilita regionu a udržování vzájemné otevřenosti investicím. První z pohledů (tzn. třetí z alternativních vůči ruskému oficiálnímu) přitom vnímá ruskou politiku na Ukrajině jako obyčejnou snahu vytěžit z vzniklé situace, co se dá. Druhý (tzn. čtvrtý) ji naopak hodnotí jako reakci na pád spřízněného režimu a na potenciální ztrátu neutrálního státu v blízkém příhraničí — tedy v podstatě jako obranu.

Z hlediska obou zmíněných výkladů je ruská politika pochopitelná a realistická. Zastánci třetího zdůrazňují snahu působit na nový režim v Kyjevě zdražením plynu a demonstrací síly u hranic, na Krymu nebo v diplomacii. Zároveň ale akcentují, že tato demonstrace je doprovázena zdrženlivostí ohledně přímého užití oné síly, čilým jednáním s ukrajinskými oligarchy či snahou udržet zdání legitimního jednání.

Zastánci čtvrtého pohledu zase poukazují na starou ruskou bezpečnostní koncepci založenou na udržování pásu neutrálních států okolo vlastní hranice. A do kontrastu s ní staví fakt, že režim v Kyjevě se netají odhodláním změnit zahraničněpolitickou orientaci země, že představitelé západních mocností nedodržují starý slib ohledně zastavení rozšiřování NATO a že agresivní národovecká až fašistická opozice, jež by se mohla ukrajinským příkladem inspirovat, existuje i v Rusku nebo v Bělorusku.

Dle obou výkladů tak Rusko na Ukrajině hájí výlučně svoje zájmy a jen otázkou, zda zištné (třetí výklad), nebo strategické a snad i existenční (čtvrtý výklad).

Kroky ad hoc, pochopení a propaganda

Konečně pátý z výkladů, které se proti ruskému oficiálnímu vymezují, nabízí úplně alternativní pohled — ruská politika se totiž dle něho vzhledem k popřevratovému vývoji na Ukrajině žádnou jednoznačnou koncepcí neřídí. Někteří z autorů zastávajících tuto interpretaci argumentují, že vývoj na Ukrajině je příliš chaotický, že se poměry na východě rychle mění a že v různých ukrajinských oblastech drží moc jeden den jedna, druhý zas druhá skupina. Moskva přitom dle těchto autorů reaguje v podobných situacích různě, z čehož je vyvozováno, že jedná ad hoc.

Jiní autoři se zase domnívají, že ruských politik na Ukrajině je ve skutečnosti několik — že svoji politiku vedou oligarchové, svoji jestřábové, svoji generálové a svoji kozáci. A že Putinova/Medveděvova vláda v Moskvě pouze udržuje zdání jednoty.

Tento pátý typ výkladu obsahuje i množství dalších variet různého stupně kurióznosti — jedna dokonce tvrdí, že Vladimir Putin se prostě zbláznil. Mnoho analytiků se ale k němu nehlásí. I když se však zohlední jen čtyři předchozí výklady (resp. pět, pokud se započítá i ruský oficiální), a porovnají se jejich faktické podklady, dojem prostosti z titulní otázky se rázem vytratí.

Blíže k skutečně pravdivé odpovědi na otázku O co jde Rusku na Ukrajině jsou nyní znalci detailů ruských strategických koncepcí, lidé s přehledem o mocenské pavučině v Moskvě či s přístupem do nejvyšších politických kruhů, anebo ti, kdo soustavně sledují a analyzují záplavu videonahrávek s různě maskovanými polovojáky a dokážou odlišit podvrh od originálu. My ostatní, to jest pozorovatelé, můžeme vážit argumenty svědčící pro jeden či druhý výklad, sledovat, kam až (a s jakým zdůvodněním) budou jednotliví aktéři ochotni zajít, anebo vyčkat, jak se na budoucnosti Ukrajiny projeví nejenom ruská politika, ale i třeba dnes upozaděný, avšak už započatý národohospodářský obrat, jehož základem se mají stát doporučení Mezinárodního měnového fondu.

Popsané rámce výkladů snad pomohou. Třeba i začít rozlišovat mezi realistickým pohledem, pochopením pro ruské zájmy a prostým papouškováním propagandy.

Další informace:

Al-Džazíra Timeline: Ukraine's political crisis

BBC News Ukraine crisis: What's driving Russia's response?

Huffington Post What Does Putin Want in Ukraine?

Huffington Post Ukraine, From More Than One Perspective

Foreign Policy Russia's Window of Opportunity in Ukraine

The Irish Times The Russian perspective: why Putin argues the US and EU are real aggressors

RT.com Message from the President of Russia to the leaders of several European countries

The Guardian It's not Russia that is destabilising Ukraine

New Republic Putin Doesn't Know What He Wants in Ukraine

CounterPunch.org Viewing the Ukraine Crisis From Russia’s Perspective

CounterPunch.org The Attack on Russia is Mounting

Global Post 7 reasons Russia wants to keep Ukraine all to itself

The National Interest Ukraine: What Russia Wants

OpenDemocracy.net Can Russia afford to be an outcast in world politics?

TOL.org Ukrainian Lessons

Al-Džazíra Is Russia planning to destabilise Ukraine?