O co jde Rusku na Ukrajině: slova, fakta, pohledy

Petr Jedlička

Ruské oficiální vysvětlení lze snadno dohledat v projevech Sergeje Lavrova či Vladimira Putina. Existuje však ještě nejméně pět dalších vyargumentovaných výkladů, které nahlížejí ruskou politiku na Ukrajině zcela jinak.

Kdyby se pozorovatel řídil jen tím, co stojí v prohlášeních ruských představitelů, byla by odpověď na otázku O co jde Rusku na Ukrajině prostá. Jak napsal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v článku pro Guardian minulý týden: „Rusko dělá vše pro to, aby napomohlo co nejrychlejší stabilizaci Ukrajiny“ a „deeskalaci situace“. Postup Moskvy přitom zohledňuje fakt, že — slovy prezidenta Vladimira Putina — únorový „převrat provedli nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité“, že „na Ukrajině není žádný legitimní výkonný orgán, který by měl situaci v zemi pod kontrolou“ a že je především nezbytné „ukončit hysterii, odmítnout studenoválečnou rétoriku a přijmout zjevnou skutečnost“.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

„Rusko si uvědomuje svoji odpovědnost za životy svých spoluobčanů na Ukrajině a vyhrazuje si právo vzít tyto lidi pod svou ochranu,“ uvádí v jiném prohlášení zase Lavrov, avšak v již citovaném dopise dodává: „Nikomu nic nevnucujeme. Pouze vidíme, že když nebude (...) provedena opravdová ústavní reforma, která zajistí legitimní práva všech ukrajinských regionů (...) dány pevné zákonné záruky ukrajinské nestrannosti, zajištěna role Ukrajiny v nedělitelné bezpečnostní architektuře Evropy a podniknuty urychlené kroky k zastavené činnosti ilegálních ozbrojených uskupení Pravého sektoru a dalších krajně nacionalistických organizací (...), bude se Ukrajina propadat stále hlouběji do krize s nepředpověditelnými důsledky.“

Stručně řečeno: Rusku jde na Ukrajině především o uklidnění situace, o návrat k normalitě a k vládě práva, o ochranu i těch obyvatel, kteří neuznávají nový režim, a o respekt k jejich politickým právům i názorům, zaručený nejlépe federalizací země. Rusko nechce Ukrajinu rozdělit; chce ji pomoci stabilizovat, uchránit občanské války. A pak jsou tu — trochu na okraji — přiznané vlastní bezpečnostní zájmy — ona „záruka ukrajinské nestrannosti“, tedy garance, aby NATO nepostoupilo opět blíže.

Jak si při tom všem vysvětlit kumulaci vojska u hranic, anexi Krymu a záběry ruských důstojníků na území východní Ukrajiny? Z ruského oficiálního podání vojenským cvičením, souborem historických, etnicko-kulturních, lidskoprávních, mezinárodněprávních, bezpečnostních, morálních i prostě lidských důvodů a podvrhy, resp. falešnými obviněními od nepřátel.

V ruských prohlášeních se dále často objevuje požadavek, aby se přestal do dění na Ukrajině vměšovat Západ (přičemž součástí oficiální pozice je kromě poukazů na přítomnost západních politiků na Majdanu či — aktuálně — šéfa CIA v Kyjevě i teze, že Západ na Ukrajině působí soustavně už od tzv. oranžové revoluce, jež byla v podstatě jeho dílem). A když už se prý Západ vměšuje, má přimět svého „nového klienta“ k naplnění dohody o předání moci uzavřené ještě s Janukovyčem, nebo alespoň ukrajinskou vládu odradit od použití síly proti jejím kritikům.

V podstatě veškeré ruské argumenty zazněly v obsáhlé řeči Vladimira Putina pronesené po krymském referendu ve Státní dumě. Ta by neměla žádnému zájemci o stanovisko Ruska uniknout.

I méně důsledným pozorovatelům je ovšem po čtyřech měsících ukrajinské krize snad už jasné, že popsaný, to jest oficiální výklad ruské politiky není jediný možný — že jej sice i v zahraničí sdílejí nejrůznějšími přátelé Ruska a hledači viny vždy-pouze-v-Západu, ale že vyzdvihuje právě jen takové aspekty situace, jaké tvůrci ruské politiky vyzvednout chtějí. I v českých médiích se přitom lze v současnosti setkat s alespoň pěti dalšími ucelenými výklady, které zdůrazňují zase jiné aspekty a skutečnosti — takové, na něž zastánci prvního pohledu zapomínají.

Expanze a posilování

První z pětice jiných než ruský oficiální výklad stojí v přímém protikladu k popsanému: Současné Rusko podle něj sleduje — a to nejméně od války s Gruzií v roce 2008 — systematicky plán, jehož cílem je naplnění údajného snu Vladimira Putina: obnova, resp. vytvoření nového SSSR.

Tento pohled se v aktuálních debatách vyskytuje jednak v lidové až rusofobní podobně — která vychází z poukazů na ruské imperiální myšlení, z historických paralel či z údajného carského komplexu Vladimira Putina — a jednak ve verzi šířené politiky. Jestřábové jako John McCain či Jaromír Štětina nemluví přímo o posedlosti Rusů zotročovat ostatní národy; ruské kroky však nahlížejí skrze starý Putinův výrok o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě 20. století a veškeré sporné skutečnosti interpretují z hlediska příslušného záměru — snahou režimu v Moskvě ovládat, expandovat, budovat novou říši.

Druhý z pětice alternativních výkladů se právě vylíčenému podobá, ovšem jen na první pohled. I on tvrdí, že ruská politika je systematická a expanzivní, nestaví ale na historizujících, civilizačních nebo psychologických argumentech. Základem jsou mu strategické koncepce ruského ministerstva obrany, čísla dokazují nárůst výdajů na zbrojení, posuny v rétorice ministerstva zahraničí a také skutečnosti, jejichž vysvětlení se ruští představitelé soustavně vyhýbají. V případě Ukrajiny jde například o už naznačenou otázku přesunu až 40 tisíc vojáků k západní hranici, činnost tzv. zelených mužíčků na Krymu, přítomnost organizovaných, stejně vystrojených a vyzbrojených skupin na východní Ukrajině, anebo kontrast mezi ruským voláním po deeskalaci situace a současným odmítáním s vládou v Kyjevě jednat či vyzvat k jednání (nebo alespoň k ne-násilí) proruské skupiny Ukrajinců.

Argumenty zastánců tohoto pohledu dlouhodobě popularizuje Karel Dolejší na Britských listech, jenž také rozvíjí příslušný výklad ve vlastních článcích. V rozporu s prvním pohledem pak ještě druhý zcela nevyviňuje z odpovědnosti za současnou situaci Západ a nehoruje tak nadšeně pro protiruské sankce, které první pohled žádá co nejtvrdší. Volá namísto toho po změně přístupu Evropské unie k vlastní bezpečnosti — k aktivní společné politice a budování vlastní obrané struktury mimo NATO.

Realistické zájmy

Třetí a čtvrtý výklad souhlasně odmítají, že by za ruskou politikou ve vztahu k Ukrajině stál plán systematické expanze. Zastánci obou připomínají, že Rusko má vlastních problémů dost, že v jeho zájmu je především možnost dodávat suroviny do EU a kupovat technologie, stabilita regionu a udržování vzájemné otevřenosti investicím. První z pohledů (tzn. třetí z alternativních vůči ruskému oficiálnímu) přitom vnímá ruskou politiku na Ukrajině jako obyčejnou snahu vytěžit z vzniklé situace, co se dá. Druhý (tzn. čtvrtý) ji naopak hodnotí jako reakci na pád spřízněného režimu a na potenciální ztrátu neutrálního státu v blízkém příhraničí — tedy v podstatě jako obranu.

Z hlediska obou zmíněných výkladů je ruská politika pochopitelná a realistická. Zastánci třetího zdůrazňují snahu působit na nový režim v Kyjevě zdražením plynu a demonstrací síly u hranic, na Krymu nebo v diplomacii. Zároveň ale akcentují, že tato demonstrace je doprovázena zdrženlivostí ohledně přímého užití oné síly, čilým jednáním s ukrajinskými oligarchy či snahou udržet zdání legitimního jednání.

Zastánci čtvrtého pohledu zase poukazují na starou ruskou bezpečnostní koncepci založenou na udržování pásu neutrálních států okolo vlastní hranice. A do kontrastu s ní staví fakt, že režim v Kyjevě se netají odhodláním změnit zahraničněpolitickou orientaci země, že představitelé západních mocností nedodržují starý slib ohledně zastavení rozšiřování NATO a že agresivní národovecká až fašistická opozice, jež by se mohla ukrajinským příkladem inspirovat, existuje i v Rusku nebo v Bělorusku.

Dle obou výkladů tak Rusko na Ukrajině hájí výlučně svoje zájmy a jen otázkou, zda zištné (třetí výklad), nebo strategické a snad i existenční (čtvrtý výklad).

Kroky ad hoc, pochopení a propaganda

Konečně pátý z výkladů, které se proti ruskému oficiálnímu vymezují, nabízí úplně alternativní pohled — ruská politika se totiž dle něho vzhledem k popřevratovému vývoji na Ukrajině žádnou jednoznačnou koncepcí neřídí. Někteří z autorů zastávajících tuto interpretaci argumentují, že vývoj na Ukrajině je příliš chaotický, že se poměry na východě rychle mění a že v různých ukrajinských oblastech drží moc jeden den jedna, druhý zas druhá skupina. Moskva přitom dle těchto autorů reaguje v podobných situacích různě, z čehož je vyvozováno, že jedná ad hoc.

Jiní autoři se zase domnívají, že ruských politik na Ukrajině je ve skutečnosti několik — že svoji politiku vedou oligarchové, svoji jestřábové, svoji generálové a svoji kozáci. A že Putinova/Medveděvova vláda v Moskvě pouze udržuje zdání jednoty.

Tento pátý typ výkladu obsahuje i množství dalších variet různého stupně kurióznosti — jedna dokonce tvrdí, že Vladimir Putin se prostě zbláznil. Mnoho analytiků se ale k němu nehlásí. I když se však zohlední jen čtyři předchozí výklady (resp. pět, pokud se započítá i ruský oficiální), a porovnají se jejich faktické podklady, dojem prostosti z titulní otázky se rázem vytratí.

Blíže k skutečně pravdivé odpovědi na otázku O co jde Rusku na Ukrajině jsou nyní znalci detailů ruských strategických koncepcí, lidé s přehledem o mocenské pavučině v Moskvě či s přístupem do nejvyšších politických kruhů, anebo ti, kdo soustavně sledují a analyzují záplavu videonahrávek s různě maskovanými polovojáky a dokážou odlišit podvrh od originálu. My ostatní, to jest pozorovatelé, můžeme vážit argumenty svědčící pro jeden či druhý výklad, sledovat, kam až (a s jakým zdůvodněním) budou jednotliví aktéři ochotni zajít, anebo vyčkat, jak se na budoucnosti Ukrajiny projeví nejenom ruská politika, ale i třeba dnes upozaděný, avšak už započatý národohospodářský obrat, jehož základem se mají stát doporučení Mezinárodního měnového fondu.

Popsané rámce výkladů snad pomohou. Třeba i začít rozlišovat mezi realistickým pohledem, pochopením pro ruské zájmy a prostým papouškováním propagandy.

Další informace:

Al-Džazíra Timeline: Ukraine's political crisis

BBC News Ukraine crisis: What's driving Russia's response?

Huffington Post What Does Putin Want in Ukraine?

Huffington Post Ukraine, From More Than One Perspective

Foreign Policy Russia's Window of Opportunity in Ukraine

The Irish Times The Russian perspective: why Putin argues the US and EU are real aggressors

RT.com Message from the President of Russia to the leaders of several European countries

The Guardian It's not Russia that is destabilising Ukraine

New Republic Putin Doesn't Know What He Wants in Ukraine

CounterPunch.org Viewing the Ukraine Crisis From Russia’s Perspective

CounterPunch.org The Attack on Russia is Mounting

Global Post 7 reasons Russia wants to keep Ukraine all to itself

The National Interest Ukraine: What Russia Wants

OpenDemocracy.net Can Russia afford to be an outcast in world politics?

TOL.org Ukrainian Lessons

Al-Džazíra Is Russia planning to destabilise Ukraine?

    Diskuse
    VP
    April 17, 2014 v 11.45
    Šestý výklad
    Díky za tu práci, která jde za obvyklé „mám patent na pravdu“, nebo nanejvýš „všechno je jinak, děti“.
    Nabídnu ještě jeden výklad, nazvěme ho výkladem „civilizačního střetu“. Celé 20. století rozvíjí ruské myšlení představu Eurasie, geograficky i kulturně komplexního světa, integrovaného svého času např. do Mongolské říše, Ruského impéria nebo Sovětského svazu. Tento svět se má po boku dalších suverénních civilizací sebevědomě postavit kulturně šovinistickému západu (románsko-germánské kultuře, Evropě), který měří civilizační pokrok sám sebou, a svrhnout ho z piedestalu „univerzální civilizace“ (vlastně zbořit piedestal samotný, představu o „jednotě kultury“). Tak vidí v roce 1920 misi Eurasie věhlasný lingvista, emigrant N. Trubeckoj. Myšlenka Eurasie pak během 20. století žila svým životem, hlavně v emigrantském prostředí. V roce 2007 vyšla kniha Třetí impérium. Rusko, jaké by mělo být, utopie Michaila Jurjeva, která vidí budoucí Rusko jako jeden z pěti států-civilizací, které vzejdou ze série globálních válek v polovině 21. století. Třetí impérium je podle Mariji Sněgovoj (Vedomosti, 2. 3.) údajně oblíbenou knihou v současném Kremlu. Bez debat je ovšem fakt, že k poslednímu Novému roku dostali gubernátoři a špičky Jednotného Ruska na dlouhé zimní večery čtivo složené z filozofů stříbrného věku (typu N. Berďajeva), kteří se zabývali zhoubným vlivem materialistické filozofie Evropy (které na přelomu staletí poklonkovala ruská inteligence) a nutností obrody ruské pravoslavné duchovnosti jako její protiváhy.
    I v tomto kontextu je podle mě třeba vnímat Putinova slova o „specifické demokracii“ v Rusku, nebo jeho představy o Eurasijském svazu, který tak není jen ad hoc vytvořeným trucprojektem proti evropské integraci.
    Tento výklad ruských zájmů na Ukrajině tak podle mě zdaleka není méně oficiální toho o „normalizaci“ situace nebo o „ochraně krajanů“. V dialogu se západem je ovšem platnější postupovat v jeho vlastních souřadnicích: proti politické stabilizaci (nezbytné pro růst blahobytu) a ochraně menšin nemůže říct půl slova. S argumentací o nezbytnosti světové (politické i kulturní, „civilizační“) multipolarity by to bylo o poznání složitější...
    April 17, 2014 v 15.4
    Díky moc, i za reakci ... ano, máte pravdu, i s tímto pohledem se lze setkat, jen mi přijde, že v souvislosti s ruskou politikou ve vztahu k Ukrajině se ve veřejném prostoru objevuje spíše jako jeden z odstínů výkladu, který popisuji jako první neoficiální - tedy teze, že ruský postup je dán záměrem vytvoření nové říše ...

    ... rozdíl vidím jen v tom, že záměr ovládat, která zdůrazňují západní jestřávové, je zde nahrazen jiným, duchovním nebo až mystickým, civilizačně-spásným ...

    ... hlavní otázkou nicméně je, nakolik hluboce je ruskými vládci skutečně tato myšlenka prociťována, resp. nakolik je pro jejich jednání rozhohující ... zda nejde o vizi na úrovni představy sjednocené Evropy u Francouzů, která je také rozšířená a rovněž má hluboké kořeny, ale představitelé Francie pak stejně hájí především francouzské zájmy.
    April 17, 2014 v 19.20
    Kam patří stanovisko Jakuba Patočky v článku Baskové na Krymu?
    Jakub Patočka kritizuje Rusko ve věcech stylu ("počíná si s imperiální těžkopádností"). Liší se ale od oficiální ruské linie ještě v něčem jiném? Pokud ano, v čem?
    VP
    April 17, 2014 v 22.24
    Jiřímu Kubičkovi
    Liší se především svým kontextem. Zatímco oficiální kremelská propaganda ujišťuje svou veřejnost ve všemi prožívané pravdě, Jakub Patočka, věren svému publicistickému ideálu buřiče, vyzdvihuje momenty, které naopak v naší debatě zůstávají v pozadí: moc pravicových radikálů v ukrajinské prozatímní vládě, podíl západní rozvojové politiky v postsovětském prostoru na podobě ruské zahraniční politiky..
    Jediný rozdíl uvnitř samotného textu jsem odhalil v tom, že Jakub Patočka uznává právo Čečenců na sebeurčení...
    VP
    April 17, 2014 v 23.42
    Petru Jedličkovi
    Máte pravdu, byl by součástí prvního výkladu. Ačkoli obě Vámi uvedené varianty - jak ta rusofobní, tak ta jestřábí - aspoň potenciálně předpokládají u Ruska usilování o univerzalitu, zatímco eurasijské ideji jde o existenci více alternativ vedle sebe. Je ale samozřejmě otázka, nakolik lidé kolem Putina přijímají odkaz eurasijství jako celek a nakolik ho přetavují pro nové podmínky - podklady pro to nejspíš nemáme.

    To souvisí i s otázkou, nakolik je eurasijská vize pro jednání ruských vládců rozhodující. Do toho samozřejmě nevidíme. Ale o to v analýze možná ani nejde, jde o to, postihnout zdroje (publicistiky o ruské misi na Ukrajině, eurasijské ideologie v současném Kremlu), jejich proporce můžeme posuzovat jen relativně.
    MP
    April 18, 2014 v 10.50
    V. Píchovi
    Myslím, že kdyby se Patočka lišil opravdu jen Vámi uvedenými motivy, pak by ta odlišnost od Kremlu byla v zásadě neznatelná.

    Ale spíše k té Vaší "Eurasie". Ta se v ruském myšlení dvacátého století příliš nevyskytuje, mimochodem autoři jako Berďajev s ní nemají nic společného ani oklikou. Představa Ruska, resp. ruského imperia jako světa vymezeného vůči západní civilizaci -- vyjadřovaná evropskými pojmy -- se utvářela v 19. století, svůj umělecky vrcholný výraz našla u Dostojevského a do dvacátého překročila spíše jen jako interpretační, vesměs protirusky a později protisovětsky naladěné schéma.
    Objevuje se jako vitální až na samotném konci století, spíše náleží tato renesance už století 21. (hmatatelně to jde ukázat na posunech Michalkovova pojmu imperium od jeho české navštěvě v souvislosti s premiérou Lazebníka sibiřského po dnešek) a jak už je u ideologických mýtů obvyklé, vytváří si svojí fakticky neobhajitelnou nepřerušenou historickou tradici.
    Jenomže pro Ukrajinu nepotřebujete žádnou Euroasii -- to byl vždy prostor ruských dějin, politických i kulturních -- Babel, Bulgakovové, Gogol, Achmatovová, Erenburg, ba i ten Berďajev, ti jsou přece všichni z Ukrajiny, a zkuste bez nich myslet ruskou literaturu 20. stol. A naopak, zkuste si představit Babela bez Oděsy a Belgakova bez Kyjeva.
    Ono to prostě není jednoduché, nebýt najednou někde doma. K tomu není potřeba vytvářet pmatené imperiální doktriny, ani velké Rusi, ani Euroasie, resp. kulturního poslání staršího ruského bratra odpovědného za ostatní mladší národy v imperiu od Krymu po Vladivostok.
    April 20, 2014 v 12.39
    Václav Klaus a Jakub Patočka
    Postřeh Vojtěcha Píchy, že stanovisko Jakuba Patočky se od oficiální ruské linie liší především svým kontextem, je přesný.

    V této souvislosti je ovšem zajímavá naprostá shoda názorů Jakuba Patočky s názory Václava Klause a Jiřího Weigela na "Nevidielném psu":

    http://neviditelnypes.lidovky.cz/komentar-zabranme-zplostovani-debaty-o-ukrajine-f6r-/p_zahranici.aspx?c=A140417_214202_p_zahranici_wag

    Oba píší s myšlenkou na český kontext a dospívají k témuž hodnocení.








    VP
    April 22, 2014 v 11.39
    Martinu Profantovi
    Je pravda, že jsem tu do pojmu Eurasie zkoncentroval příliš mnoho myšlenek obecnějšího rázu. Berďajev samotné eurasijce kritizoval pro přílišnou fascinaci geografií a tím pádem omezenost jejich učení. Nicméně jak on, tak oni vycházeli ze slavjanofilské opozice (jejíž umělecký vrchol vidíte v Dostojevském) vůči soudobému liberalismu. Eurasijství samotné zažilo zlaté časy ve 20., 30. letech. Za most mezi tímto „klasickým“ eurasijstvím a jeho renesancí od 90. let můžeme považovat Lva Gumiljova.
    Nemyslím si, že Rusko potřebuje Eurasii jako instrument pro ospravedlnění záborů na Ukrajině. Spíš bych řekl, že ta rétorika nároku Ruska jako státu na území spojená s ruskou kulturou v širokém smyslu slova je v intencích toho myšlení, které zrodilo i eurasijskou ideu.
    To „nebýt někde doma“, o kterém mluvíte, je podle mě čirým produktem velkých doktrín (považujeme-li třeba ukrajinský státotvorný nacionalismus za velkou doktrínu...) Nebo proč se ti lidé najednou ocitli mimo domov?
    Dobrý článek i doplňující příspěvky -

    Co zatím nápadně schází je aspekt hospodářský. Možná je to i proto, že ten není tak zábavný jako různé spenglerovské a fukuyamovské konstrukce.
    Eisenhower kdysi přišel s termínem vojensko-průmyslový komplex (převzal sociolog C.S.Mills).
    Rusko dnes, se stoletým "zpožděním", dospělo do fáze rozvinutého kapitalismu a je hlubokým - byť emocionálně vděčným - omylem vidět v něm stále jenom a především dědice stalinského režimu.
    Putin je, ať se to komu líbí nebo ne, racionálním (či - chceme-li - pragmatickým) státníkem. Možná v Rusku prvním od Petra Velikého (pomineme-li decentně Lenina a Stalina).
    Jak se ale jeví jeho protihráči? Kdo z nich má jeho formát?
    A co víme o Číně?

    A pořád je tu otázka - kdo má zájem na chaosu na Ukrajině (a nejen na Ukrajně)?
    April 27, 2014 v 7.16
    Oskar Krejčí
    Rozhodně stojí za přečtení jeho článek "Ukrajina: poučení z krizového vývoje…", který se včera objevil na BL:
    http://blisty.cz/art/73018.html
    + Další komentáře