Kdyby se pozorovatel řídil jen tím, co stojí v prohlášeních ruských představitelů, byla by odpověď na otázku O co jde Rusku na Ukrajině prostá. Jak napsal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v článku pro Guardian minulý týden: „Rusko dělá vše pro to, aby napomohlo co nejrychlejší stabilizaci Ukrajiny“ a „deeskalaci situace“. Postup Moskvy přitom zohledňuje fakt, že — slovy prezidenta Vladimira Putina — únorový „převrat provedli nacionalisté, neonacisté, rusofobové a antisemité“, že „na Ukrajině není žádný legitimní výkonný orgán, který by měl situaci v zemi pod kontrolou“ a že je především nezbytné „ukončit hysterii, odmítnout studenoválečnou rétoriku a přijmout zjevnou skutečnost“.

„Rusko si uvědomuje svoji odpovědnost za životy svých spoluobčanů na Ukrajině a vyhrazuje si právo vzít tyto lidi pod svou ochranu,“ uvádí v jiném prohlášení zase Lavrov, avšak v již citovaném dopise dodává: „Nikomu nic nevnucujeme. Pouze vidíme, že když nebude (...) provedena opravdová ústavní reforma, která zajistí legitimní práva všech ukrajinských regionů (...) dány pevné zákonné záruky ukrajinské nestrannosti, zajištěna role Ukrajiny v nedělitelné bezpečnostní architektuře Evropy a podniknuty urychlené kroky k zastavené činnosti ilegálních ozbrojených uskupení Pravého sektoru a dalších krajně nacionalistických organizací (...), bude se Ukrajina propadat stále hlouběji do krize s nepředpověditelnými důsledky.“

Stručně řečeno: Rusku jde na Ukrajině především o uklidnění situace, o návrat k normalitě a k vládě práva, o ochranu i těch obyvatel, kteří neuznávají nový režim, a o respekt k jejich politickým právům i názorům, zaručený nejlépe federalizací země. Rusko nechce Ukrajinu rozdělit; chce ji pomoci stabilizovat, uchránit občanské války. A pak jsou tu — trochu na okraji — přiznané vlastní bezpečnostní zájmy — ona „záruka ukrajinské nestrannosti“, tedy garance, aby NATO nepostoupilo opět blíže.

Jak si při tom všem vysvětlit kumulaci vojska u hranic, anexi Krymu a záběry ruských důstojníků na území východní Ukrajiny? Z ruského oficiálního podání vojenským cvičením, souborem historických, etnicko-kulturních, lidskoprávních, mezinárodněprávních, bezpečnostních, morálních i prostě lidských důvodů a podvrhy, resp. falešnými obviněními od nepřátel.

V ruských prohlášeních se dále často objevuje požadavek, aby se přestal do dění na Ukrajině vměšovat Západ (přičemž součástí oficiální pozice je kromě poukazů na přítomnost západních politiků na Majdanu či — aktuálně — šéfa CIA v Kyjevě i teze, že Západ na Ukrajině působí soustavně už od tzv. oranžové revoluce, jež byla v podstatě jeho dílem). A když už se prý Západ vměšuje, má přimět svého „nového klienta“ k naplnění dohody o předání moci uzavřené ještě s Janukovyčem, nebo alespoň ukrajinskou vládu odradit od použití síly proti jejím kritikům.

V podstatě veškeré ruské argumenty zazněly v obsáhlé řeči Vladimira Putina pronesené po krymském referendu ve Státní dumě. Ta by neměla žádnému zájemci o stanovisko Ruska uniknout.

I méně důsledným pozorovatelům je ovšem po čtyřech měsících ukrajinské krize snad už jasné, že popsaný, to jest oficiální výklad ruské politiky není jediný možný — že jej sice i v zahraničí sdílejí nejrůznějšími přátelé Ruska a hledači viny vždy-pouze-v-Západu, ale že vyzdvihuje právě jen takové aspekty situace, jaké tvůrci ruské politiky vyzvednout chtějí. I v českých médiích se přitom lze v současnosti setkat s alespoň pěti dalšími ucelenými výklady, které zdůrazňují zase jiné aspekty a skutečnosti — takové, na něž zastánci prvního pohledu zapomínají.

Expanze a posilování

První z pětice jiných než ruský oficiální výklad stojí v přímém protikladu k popsanému: Současné Rusko podle něj sleduje — a to nejméně od války s Gruzií v roce 2008 — systematicky plán, jehož cílem je naplnění údajného snu Vladimira Putina: obnova, resp. vytvoření nového SSSR.

Tento pohled se v aktuálních debatách vyskytuje jednak v lidové až rusofobní podobně — která vychází z poukazů na ruské imperiální myšlení, z historických paralel či z údajného carského komplexu Vladimira Putina — a jednak ve verzi šířené politiky. Jestřábové jako John McCain či Jaromír Štětina nemluví přímo o posedlosti Rusů zotročovat ostatní národy; ruské kroky však nahlížejí skrze starý Putinův výrok o rozpadu Sovětského svazu jako největší geopolitické katastrofě 20. století a veškeré sporné skutečnosti interpretují z hlediska příslušného záměru — snahou režimu v Moskvě ovládat, expandovat, budovat novou říši.

Druhý z pětice alternativních výkladů se právě vylíčenému podobá, ovšem jen na první pohled. I on tvrdí, že ruská politika je systematická a expanzivní, nestaví ale na historizujících, civilizačních nebo psychologických argumentech. Základem jsou mu strategické koncepce ruského ministerstva obrany, čísla dokazují nárůst výdajů na zbrojení, posuny v rétorice ministerstva zahraničí a také skutečnosti, jejichž vysvětlení se ruští představitelé soustavně vyhýbají. V případě Ukrajiny jde například o už naznačenou otázku přesunu až 40 tisíc vojáků k západní hranici, činnost tzv. zelených mužíčků na Krymu, přítomnost organizovaných, stejně vystrojených a vyzbrojených skupin na východní Ukrajině, anebo kontrast mezi ruským voláním po deeskalaci situace a současným odmítáním s vládou v Kyjevě jednat či vyzvat k jednání (nebo alespoň k ne-násilí) proruské skupiny Ukrajinců.