Nedávej Rusovi aneb Ruští mocní versus normální lidé
František KostlánFrantišek Kostlán komentuje osobitý bojkot Ruska s názvem Nedávej Rusovi, který zahájily některé Ukrajinky. A upozorňuje na to, že ruští mocní nerozhodují se souhlasem všech Rusů.
Některé Ukrajinky zahájily svérázný bojkot Ruska, pod názvem Не дай русскому (Nedávej Rusovi). Sexuální bojkot Ukrajinek kvůli ruské okupaci Krymu našel ohlas i na sociálních sítích a k pohlavnímu bojkotu svých partnerů jsou vyzývány i Rusky, pod heslem „naši kluci jsou ještě doma, ale ti vaši jsou už ve válce...“
Iniciativa se zviditelnila i tričky se symbolem akce: sepnutými dlaněmi připomínajícími ženský pohlavní orgán, nápisem Nedávej Rusovi a veršem ukrajinského buditele Tarase Ševčenka z básně Kateryna z roku 1838, vybízejícím dívky k milování, nikoli však s „Moskaly“, jak na Ukrajině hanlivě říkají východním sousedům. Akce zaujala i hodně rozdílná média v blízkých i vzdálených zemích, od listu Belorusskij partizan až po arabskou zpravodajskou televizi Al-Džazíra.
Primitivní Aristofanes?
Nejde ovšem o to, zda je tato forma protestu primitivní a vulgární, jak ji označují některé komentáře na internetu (pravděpodobně frustrovaných ruských mužů). Důraz je i v tomto případě na slovu „protest“, nikoli na způsobu, kterým jej některé Ukrajinky projevují, ty pouze užívají zbraně, které mají k dispozici.
Myšlenka sexuálního bojkotu se zrodila přinejmenším před 2 500 lety, soudě alespoň podle komedie Lysistrata řeckého dramatika Aristofana. Hlavními hrdinkami jsou ženy, které se rozhodly odepírat mužům sex, dokud nepřestanou válčit.
Převést tuto myšlenku z divadelní scény do reálného života se v poslední době pokusily pacifistky v Libérii, které tak v roce 2003 pomohly ukončit občanskou válku, v Kolumbii o tři roky později protestovaly touto formou proti válce gangů a v Keni v roce 2009 proti sporům mezi prezidentem a premiérem země.
Na tomto protestu je důležitá snaha zapojit do něj ruské ženy. V tom vězí podstata věci: nejde o nenávist Ukrajinců vůči Rusům, nýbrž o protest proti těm, kteří „válčí“. Je ovšem sporné, jestli tento způsob protestu zabere, vzpomeneme-li myšlenku Fjodora Michajloviče Dostojevského, kterou formuloval ve Zločinu a trestu: „Člověk si zvykne na všechno, lotr...“
I Stalin kdysi řekl myšlenku, která dodnes vystihuje způsob, jakým uvažují „válečníci“ či lidé s kágébáckou mentalitou, Putinova typu: „Pokud opozice složí zbraně, dobrá. Pokud ne, odzbrojíme ji sami.“
A z původního, téměř žertovného ladění se náhle přenášíme k násilí, od uvažování normálních lidí, k rozhodování mocných.
Nebo z jiného úhlu pohledu: Každá z protestujících s nějakým Rusem spát a) nechce. Pak jsem ochoten protestovat proti anexi Krymu tím, že neskočím z okna. Kdo se ke mě přidá?
b) chce Nedám si po večeři viržínko! Neplačte, sami jste si to zavinili.
Za časů Aristofanových byla žena takový strojek, do kterého muž strčil pyj a po technicky nezbytné době vypadlo dítě, které se dalo dále zužitkovat. Je zajímavé sledovat, jak nápady a postupy z těchto poměrů vzešlé nachází nová a nová uplatnění.
Krásné a měkké jest srdce báťušky cara. To bude plakat nad ranami, jenž utrpuje v jeho zemi láska. Jistě se slituje, a pošle své vojáčky v bílých čepičkách domů, k jejich drahým.
Válka! Válka, toť největší zlo světa! Všechny neduhy co sužují lidskou duši jsou na jejím počátku nebo konci. A je na ni jediný lék. Láska mezi národy! Na to nezapomínejme.
Opravdu by se s těmi předsudky obětí agrese mělo něco dělat.
Prioritou by mělo být udržení celého sporu o Krym na úrovni teritoriálního sporu dvou zemí.
S Ruskem se toho momentálně moc dělat nedá, to povzdechnutí paní Merkelové, že je Putin "mimo realitu" mimo realitu zřejmě není.
Ale Ukrajina nesmí propadnout rusko-ukrajinské národnostní nesnášenlivosti.
Jsem rád, že se EU postavila kriticky k výrokům Tymošenkové o házení "atomovek na rusy".
(a nic na tom, že to technicky zajistila ruská rozvědka - ale o tom potom)
Malinkým kladem ukrajinské krize by mohlo být, že se i někteří čeští novináři probouzejí z nudného tlachání o ničem - na levici i na pravici se teď dají nalézt články k věci.
Třeba zde
http://www.ceskapozice.cz/zahranici/geopolitika/podpora-rusu-v-zahranici-prirozena-moralni-povinnost-moskvy
Přemysla Houdu napadlo spojit se s estonským politologem s ruskými kořeny Leonidem Karabeškinem.
Hurá.
Protože ve světle ukrajinských událostí vidíme i jiné země.
Estonsko má stejně jako Ukrajina velice složitou minulost, včetně vztahů s Ruskem.
Ale Karabeškin odhaluje zemi, kde jsou přesto vztahy mezi běžnými lidmi tímto nezatížené a přátelské.
A i když hovoří o jistém vyostřování situace, vyvrcholeném povalením pomníku..............
.............. zároveň dodává, že si většinová část společnosti uvědomila, že to není žádoucí směr a ozývá se volání po neradikálních postupech...
Celkově zajímavé čtení.
Ve výsledku se tři čtvrtiny estonských rusů považují za estonské státní občany, či estonce s ruskými kořeny.
(((od této chvíle bojkotuji psaní národností s velkými písmeny)))
Objevují se i nové úvahy, co dělat obecně.
Poměrně zajímavé názory má John Schindler.
Zde: http://www.blisty.cz/art/72692.html
(s komentářem Karla Dolejšího.)
Když už se tam v jednom bodě mluví o sNOWDENOVI - - - Rusko od něj zřejmě získalo spoustu a spoustu informací.
Wall Street Journal uvádí, že se americkými bezpečnostními složkami šíří děsivá panika a mnohé dosud pohodlné židle začínají vykazovat známky vratkosti.
---- blíž s českým náhledem zde: http://zpravy.idnes.cz/rusko-zapad-a-odposlechy-0xf-/zahranicni.aspx?c=A140325_110842_domaci_jw
Američané zřejmě nemají nejmenší tušení, jak spolu ruské jednotky komunikují.
To je jako kopanec do koulí, když už jsme u těch orgánů. :-))