Některé Ukrajinky zahájily svérázný bojkot Ruska, pod názvem Не дай русскому (Nedávej Rusovi). Sexuální bojkot Ukrajinek kvůli ruské okupaci Krymu našel ohlas i na sociálních sítích a k pohlavnímu bojkotu svých partnerů jsou vyzývány i Rusky, pod heslem „naši kluci jsou ještě doma, ale ti vaši jsou už ve válce...“

Iniciativa se zviditelnila i tričky se symbolem akce: sepnutými dlaněmi připomínajícími ženský pohlavní orgán, nápisem Nedávej Rusovi a veršem ukrajinského buditele Tarase Ševčenka z básně Kateryna z roku 1838, vybízejícím dívky k milování, nikoli však s „Moskaly“, jak na Ukrajině hanlivě říkají východním sousedům. Akce zaujala i hodně rozdílná média v blízkých i vzdálených zemích, od listu Belorusskij partizan až po arabskou zpravodajskou televizi Al-Džazíra.

Primitivní Aristofanes?

Nejde ovšem o to, zda je tato forma protestu primitivní a vulgární, jak ji označují některé komentáře na internetu (pravděpodobně frustrovaných ruských mužů). Důraz je i v tomto případě na slovu „protest“, nikoli na způsobu, kterým jej některé Ukrajinky projevují, ty pouze užívají zbraně, které mají k dispozici.

Myšlenka sexuálního bojkotu se zrodila přinejmenším před 2 500 lety, soudě alespoň podle komedie Lysistrata řeckého dramatika Aristofana. Hlavními hrdinkami jsou ženy, které se rozhodly odepírat mužům sex, dokud nepřestanou válčit.

Převést tuto myšlenku z divadelní scény do reálného života se v poslední době pokusily pacifistky v Libérii, které tak v roce 2003 pomohly ukončit občanskou válku, v Kolumbii o tři roky později protestovaly touto formou proti válce gangů a v Keni v roce 2009 proti sporům mezi prezidentem a premiérem země.

Na tomto protestu je důležitá snaha zapojit do něj ruské ženy. V tom vězí podstata věci: nejde o nenávist Ukrajinců vůči Rusům, nýbrž o protest proti těm, kteří „válčí“. Je ovšem sporné, jestli tento způsob protestu zabere, vzpomeneme-li myšlenku Fjodora Michajloviče Dostojevského, kterou formuloval ve Zločinu a trestu: „Člověk si zvykne na všechno, lotr...“

I Stalin kdysi řekl myšlenku, která dodnes vystihuje způsob, jakým uvažují „válečníci“ či lidé s kágébáckou mentalitou, Putinova typu: „Pokud opozice složí zbraně, dobrá. Pokud ne, odzbrojíme ji sami.“

A z původního, téměř žertovného ladění se náhle přenášíme k násilí, od uvažování normálních lidí, k rozhodování mocných.

Modlitba

Dokud se země ještě točí, dej Bože každému, co mu chybí - moudrému dej hlavu, zbabělci koně, šťastnému peníze, štědrému odklad, mocichtivému moc. Dej každému trochu… a nezapomeň na mě - zpívá Bulat Okudžava ve své nádherné písni Modlitba Françoise Villona.

Ruská literatura (rusky psaná) má zvláštní schopnost dívat se člověku do duše. A není to snaha marná. Dej každému trochu, i tomu mocichtivému, a nezapomeň na mě… Naše zkušenost s Ruskem nás vede nejen ke strachu z něj a odporu proti jeho počínání, ale i leckdy bohužel i k záměně Ruska a Rusů, k záměně mocných a normálních lidí.

↗

Anna Politkovská byla zavražděná za to, že kritizovala Putinův režim, Foto archiv Novaja Gazeta

Na rozdíl od Ukrajinek, které vyzývají k sexuálnímu bojkotu, mluvíme o počínání ruských mocných, jako by ti rozhodovali se souhlasem všech Rusů. Setkávám se s tím v rozhovorech i na internetu velmi často. Přitom by stačilo dát si chvíli a přesvědčit se o opaku.

Osm statečných

Několik příkladů za všechny: Natalija Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Konstantin Babickij, Pavel Litvinov, Viktor Fainberg, Vladimír Dremluga a Taťaňa Bajevová. Mnohým z nás tato jména nic neříkají, přestože v srpnu 1968 (a mnohokrát poté) prolétla všemi světovými médii. Osm statečných Rusů, kteří na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa sovětskou armádou (a některými armádami satelitních států SSSR).

Během asi patnácti minut je sice KGB pacifikovala, ale ani tak nezabránila zveřejnění záběrů z demonstrace v západních médiích. Sedm z těchto statečných trávilo následující roky na Sibiři nebo v psychiatrických léčebnách, kde jim v rámci zneužívání psychiatrie vymývali mozek různými preparáty. Osmou, Bajevovou, přemluvili kolegové při čekání na výslech, aby se vymluvila, že byla na Rudém náměstí shodou okolností - i tak ji však komunisti vyloučili z vysoké školy.

Michail Leman se vracel přes Rudé náměstí domů a spatřil muže v civilu, kteří surově mlátili ženy sedící na dlažbě - a přispěchal jim na pomoc. Dostal tři roky vězení za napadení veřejného činitele. Ti co mlátili, byli KGBáci, sedící ženy pak byly „nebezpečné živly“, kterým bylo třeba dát na pamětnou.

Koncem srpna 1968 odevzdala skupina občanů v čele s bývalým generálem Grigorenkem československému velvyslanci dopis vyjadřující podporu politickému kursu pražského jara.

Začátkem září vyvěsil student Moskevské státní univerzity V. Karasjov ve škole plakát odsuzující invazi a sbíral petiční podpisy. Skončil v psychiatrické léčebně podobně jako v lednu roku 1969 V. Lukanin, který ve svém bytě nedaleko Moskvy do oken vylepil plakáty proti přítomnosti sovětských vojsk v Československu. Na uzavřeném psychiatrickém oddělení a pod vlivem léků proti psychóze strávil deset let.

Putin carem

Za všechny současné jmenujme Sdružení matek ruských vojáků, lidskoprávní hnutí Memorial či, abychom byli konkrétní, novinářku Annu Politkovskou, zavražděnou za to, že se odvážila psát a říkat pravdu, že nesmlouvavě kritizovala Putinův režim.

Politkovská v knize Ruský deník, která je jedinečnou diagnózou současného Ruska, vypráví hořký vtip o mentalitě ruských mocných: „Prezidentské volby v Putinovském Rusku: Tak, soudruzi poslanci, kdo je pro zvolení Vladimíra Vladimiroviče ruským carem, může dát ruce dolů a odstoupit od zdi.“

A vážně se o nich v souvislosti s válkou v Čečensku vyjádřila Politkovská takto: „Nejde jen o nekonečné neštěstí Čečenů, ale i o nás, o Rusy, a o vás, prosperující, ale zaslepené zápaďany. Barbarství bez zákonů a víry je rakovinou, jejíž metastázy - korupce, svévole, brutalita - bují v Moskvě, Sankt Petěrburgu a za zavřenými dveřmi nebohé ruské provincie. Má země není jen tak nějakou banánovou diktaturou, je stálým členem Rady bezpečnosti, druhou termonukleární mocností, gigantickým obchodníkem se zbraněmi a famózním producentem zemního plynu a ropy.

Pánové z Kremlu disponují neslýchanou ničivou mocí, kterou použijí bez skrupulí a zábran. Čečna je jen odrazovým můstkem. Klony KGB vybavují vládnoucí skupinu složenou ze superpolicajtů a prospěchářů neomezenou mocí. Prodlužuje se seznam zakázaných nevládních organizací, zatčených odpůrců režimu a těch, kteří byli pro svou přílišnou zvědavost exemplárně zabiti.“

A aktuálně, k anexi Krymu Ruskem, řekl historik Andrej Zubov, že Rusko na Ukrajině přesně zopakovalo postup Hitlera v Rakousku a v Československu. „Jsme na pokraji úplného zničení systému mezinárodních smluv, ekonomického chaosu a politické diktatury,“ napsal pro deník Vedomosti profesor Zubov.

Vlk a sebeúcta

Moji přátelé a známí z Ruska, kteří žijí v České republice, se shodnou na jednom: Nemusejí při každé možné příležitosti kritizovat ruské mocné a mocichtivé, bylo by ale hříchem nepřipomenout pozitivní příklady nesouhlasu s nimi.

S jedním obzvlášť mně blízkým ruským kamarádem často diskutujeme na téma „ruská a česká mentalita“ - a nutno říci, že občas se „role“ vymění a já jsem ten, který Rusy před ním brání. Je na něm však zřetelně znát, že si svého národa váží a právě proto jej může leckdy i náruživě kritizovat.

Snad bych to mohl shrnout takto: Ve vztahu k ruským mocným a mocichtivým platí ruské přísloví: „Když se přátelíš s vlkem, měj sekyru po ruce.“

A pro normální lidi, abychom Dostojevským uzavřeli kruh: „Chceš-li být ctěn ostatními, cti napřed sám sebe.“ (Uražení a ponížení.)