Rusko a Ukrajina, mediální obraz mocenského konfliktu

Adam Votruba

Jedním z témat evropských voleb je i ruská anexe Krymu. Jedná se o významný historický mezník. Rozšíření území jednoho státu na úkor druhého zůstávalo i po vyhlášení nezávislosti Kosova posledním tabu, které nebylo od druhé světové války porušeno.

Ruská anexe Krymu je významným historickým mezníkem. Můžeme o ní hovořit jako o posledním hřebíčku do rakve poválečného uspořádání Evropy. Poprvé od roku 1945 se rozhodl evropský stát připojit území cizího státu. Rusko tak odhalilo své imperiální ambice.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nechci se zde připojovat k oblíbené démonizaci Ruska. Přinejmenším nehodlám popírat, že Spojené státy jsou imperiální velmocí. Během studené války však nebylo zvykem rozšiřovat imperiální moc skrze dobývání cizího území. Tohoto pravidla držely obě soupeřící supervelmoci a prosazovaly svůj vliv jinými prostředky. V tuto chvíli se tudíž něco zásadního změnilo.

V souvislosti s událostmi na Krymu byl často citován případ Kosova — jedné straně sloužil jako důkaz západního pokrytectví, což z druhé strany bylo označováno za falešnou propagandu. Velká část českých novinářů postavila svou představu diametrální odlišnosti Kosova a Krymu na konstatování, že na rozdíl od Kosova na Krymu nikdo nemasakroval bezbranné civilisty.

Nechci zde analyzovat nálepku kosovského konfliktu jako jednostranné agrese Srbska vůči bezbrannému albánskému obyvatelstvu, o té by se dalo s úspěchem pochybovat. Bohužel se však v této argumentaci ztrácí ze zřetele podstatnější věc, že v Kosovu došlo poprvé od druhé světové války k násilnému přepsání hranic, resp. došlo k vytyčení nové mezistátní hranice jinde než na místě vnitřních hranic někdejších federálních států.

Princip, na kterém Západ dosti striktně trval během občanské války v Chorvatsku a Bosně, byl v případě Kosova porušen. Zatímco v prvním případě se na tomto principu trvalo proti ambicím Srbska, ve druhém případě byl tento princip porušen proti zájmům Srbska.

Kvůli tomu, že se pomíjí tato očividná paralela k odtržení Krymu od Ukrajiny, zapomíná se také na jeden podstatný rozdíl, kterým bylo možno proti ruské anexi Krymu argumentovat, totiž na ten fakt, že kosovským Albáncům bylo jednoznačně dáno najevo, že nebudou tolerovány jakékoliv snahy o připojení Kosova k Albánii.

Rozšíření území jednoho státu na úkor druhého státu zůstávalo i po vyhlášení nezávislosti Kosova posledním tabu, které nebylo od druhé světové války porušeno. Nyní toto tabu padlo a s ním se bohužel vynořují přízraky války — aktuálně hrozba občanské války na Ukrajině či nové studené války mezi Ruskem a NATO.

V souvislosti s těmito událostmi je zajímavé sledovat, jak se mnohá česká a západní média chovají jako nástroj propagandy. Mnozí z nás, kteří zažili rok 1989, byli asi nakloněni představě, že demokratická média jsou od těch totalitních diametrálně odlišná. Odlišnost však rozhodně nespočívá v tom, že by totalitní média lhala a demokratická mluvila pravdu.

Propagandou zde nemyslím samotný fakt, že média v tomto konfliktu straní západním zájmům. Propagandistické rysy spatřuji v následujících dvou bodech: 1) Protivník (v tomto případě je to ruský prezident Vladimir Putin) je démonizován jako osoba vyšinutá, blázen, šílenec, diktátor apod. 2) Reálné síly protivníka (Ruska) jsou bagatelizovány, Rusko podle těchto představ nemůže ekonomicky vzdorovat Západu a po zavedení sankcí se brzy položí.

Tyto dva body jsou pochopitelně komplementárně spojeny a slouží k legitimizaci a posílení moci skrze fabulaci protivníka. Prostý lid musí věřit, že existuje protivník, který je zlý či šílený a nebezpečný, ale slabší než „naši“ vládci. Z toho pak plyne spokojená loajalita vůči domácímu režimu, který nás před zlem ochrání. Taková interpretace reality však není zaměřena na skutečné porozumění politickému dění.

Abych uvedl konkrétní příklad propagandistického textu, použiju jeden rozhlasový komentář od Jana Macháčka, v němž se mj. tvrdí: „Tak nevím. Vždy jsem měl dojem, že pokud má někdo nějaké dlouhodobé zájmy, měly by být tyto zájmy také racionální. Co je racionálního na tom, že postupuji tak, že poškodím svoje střednědobé a dlouhodobé zájmy?

Macháček dále vysvětluje, že Rusko destabilizací okolních zemí poškozuje své dlouhodobé zájmy, neboť nestabilita se neslučuje s prosperitou. Rusko navíc bude velmi poškozeno ekonomickými sankcemi. Západ prý přistoupí na diverzifikaci energetických zdrojů a Rusko na tom bude „krvácet“.

Omyl komentátora je postaven na falešných předpokladech, že existují racionální a iracionální zájmy a že racionálním zájmem je prosperita. Členit zájmy na racionální a iracionální je od věci, zájmy prostě jsou, racionální mohou být prostředky k jejich dosažení.

Je naivní si myslet, že ekonomické sankce položí Rusko na lopatky a že ruský lid sám svrhne Putina, až pocítí dopady těchto sankcí. Repro AbbTkk

Zájmem mocných je moc — její udržení či rozšíření, čemuž ruský prezident rozumí vcelku dobře a nemusí být zřejmě poučován. Prosperita je sice důležitá, neboť ekonomická síla s sebou nese moc a mimoto ekonomicky strádající lid může proti svému vládci povstat. Žádný mocný však nebude prosazovat prosperitu na úkor své moci.

Macháčkem zmiňovaná destabilizace okolních nedostatečně loajálních zemí je základním prostředkem prosazování moci. Tvrdil by snad týž komentátor, že USA si počínaly iracionálně, když destabilizovaly v 70. letech latinskoamerické levicové režimy?

Podobně je to s naivní představou, že ekonomické sankce položí Rusko na lopatky a že ruský lid sám svrhne Putina, až pocítí dopady těchto sankcí. Trochu to připomíná větu Voskovce a Wericha, když ve svém válečném vysílání zesměšňovali nacistickou propagandu slovy: „Rudá armáda je zničena, to víme dávno.

Ve chvíli, kdy se Putinovi fakticky podařilo připojit Krym k Rusku, kdy může hrozit připojením dalších ukrajinských území, kdy jeho domácí popularita nebývale vzrostla a Západ zatím s razantnějšími sankcemi z dobrých ekonomických důvodů váhá, v takovou chvíli tvrdit, že Rusko udělalo chybu, na kterou tvrdě doplatí, je tak trochu lhaním si do kapsy. I pokud by se zavedly vůči Rusku tvrdé sankce, stěží by to vedlo ke svržení ruského prezidenta, důsledkem by bylo daleko spíše vzedmutí ruského vlastenectví a podpora vlastní vlády.

K dalším propagandistickým prostředkům patří také líčení chabé ekonomické a životní úrovně v zemích, které nepatří k našemu mocenskému bloku. Nejenže cizí režimy jsou autoritativní a diktátorské, ale navíc se tam lidé mají špatně. Nedávno jistý rozhlasový pořad připomněl, jak právě tento aspekt je neodmyslitelnou črtou v mediálním obrazu Běloruska.

Nechci sice nijak přeceňovat běloruskou ekonomiku, faktem však je, že dle ukazatele růstu HDP si Bělorusko vede od roku 1989 dlouhodobě mnohem lépe než Česká republika. Nehodí se to však říkat, protože Bělorusko je jednou z mála východoevropských zemí, která neprovedla neoliberální ekonomické reformy, takže by na tom mělo být podle ekonomické teorie naprosto bídně.

Tím se ovšem dostáváme i k jednomu z hlavních kořenů současné krize. Za povšimnutí stojí, že v postsovětském prostoru si Bělorusko vedlo z ekonomického hlediska velice dobře, mnohem lépe než Rusko a Ukrajina. V Rusku a na Ukrajině došlo mj. v důsledku neoliberálních reforem k drastickému ekonomickému propadu o 40—60 % HDP. V Rusku byl tento propad nižší než na Ukrajině a také se ho podařilo rychleji překonat.

Prostí Rusové mohou bezpochyby přičíst Putinovi k dobru, že v Rusku zavedl stabilitu tolik potřebnou pro prosperitu, jak o tom mluvil i Jan Macháček. Především zkrotil dosud neomezenou moc oligarchů. Z hlediska neprivilegovaných občanů je koneckonců sebešílenější diktátor lepší než vláda oligarchie, neboť jednání jedné osoby je předvídatelnější než vývoj v soupeření mafiánských klik.

Jenže Západ má Putinovi za zlé, že ukončil období mafiánského kapitalismu a velebí raději „demokrata“ Jelcina, který neváhal poslat armádu proti parlamentu, aby prosadil pokračování Amerikou doporučovaných ekonomických reforem v neoliberálním střihu.

Není možné přehlížet, že mnozí Rusové se cítí vývojem v 90. letech poníženi. Po skončení studené války Západ využil jejich momentální slabosti a s pocitem zadostiučinění přihlížel vnitřnímu rozkladu Ruska. Trval na provedení ekonomických reforem, ale na rozdíl od střední Evropy neposkytl dezorientovanému Rusku prakticky žádné podstatné finanční půjčky. Chování USA vůči této zemi bylo diametrálně odlišné od toho, jak se zachovaly po druhé světové válce k Německu, ale svým způsobem podobné tomu, jak se zachovala Francie a Británie vůči Německu po první světové válce.

Michail Gorbačov racionálně ukončil studenou válku, za což bychom mu měli být vděčni. Západ se však zachoval z ruského hlediska „věrolomně“, když předstíral přátelství, zatímco nemínil nikterak bránit ekonomickému kolapsu Ruska, ba spíše naopak.

Německo se mimochodem rovněž po první světové válce cítilo podvedeno, když rozumně ukončilo válku ve chvíli, kdy jeho porážka byla zřejmá. Místo očekávaného gentlemanského zacházení však čekaly Němce ponižující reparace a ztráta území. Aniž bych chtěl přeceňovat historické paralely, přece jen si myslím, že tato podobnost stojí za pozornost.

Vraťme se však do současnosti. Eskalace konfliktu kolem Ukrajiny vyplynula z toho, že Rusko považovalo Ukrajinu za součást své mocenské zájmové sféry a ocitlo se před hrozbou, že Ukrajinu ztratí. Nelze vyloučit, že konfliktu šlo zabránit v případě vstřícnějšího postoje k Rusku. Pokud představitelé nového ukrajinského vedení prohlásili, že neprodlouží pronájem ruské základy v Sevastopolu, byla to de facto pozvánka pro Rusy, aby poslali na Krym svou armádu.

Je také těžko pochopitelné, proč se Západ nepokusil anexi Krymu předejít nabídkou ukrajinské neutrality a garancí ruské vojenské přítomnosti na Krymu. Z toho by přece i Západu plynul zisk a předešlo by se nebezpečnému experimentu s přepisováním hranic. Myslel si Západ, že získá celou Ukrajinu do své vlivové sféry? Nebo interně taková nabídka padla, aniž by se to dostalo na veřejnost, a nebyla Ruskem akceptována?

Jak se bude konflikt dále vyvíjet, nevíme. Faktem je, že nebezpečný džin územní expanze byl již vypuštěn. Nevíme také, jaké má Rusko další podobné ambice. Velmocenský přístup k územní expanzi může být různého druhu. Zpravidla velmoci dlouhodobě rozšiřovaly své území, pokud se jim naskytla možnost, vyhýbaly se však otevřenému konfliktu s jinou mocností. Rychlá vojenská expanze, jakou předvedl Hitler či Napoleon, je spíše anomálii a nelze ji očekávat ani od současného Ruska.

V zájmu západních zemí je ovšem postavit se razantně proti jakékoliv územní expanzi. Šance na přátelské a korektní vztahy mezi Západem a Ruskem byla bohužel v posledním čtvrtstoletí promarněna. Není divu, že je v tuto chvíli skloňována možnost nové studené války. Přesto bychom se měli snažit vnímat ruský pohled na věc, nikoliv snad jako argument pro politiku appeasementu, nýbrž jako nutný předpoklad pro co možná nejuspokojivější řešení stávajícího konfliktu.

    Diskuse
    TT
    May 23, 2014 v 16.16
    Realistický popis
    Takových se v dnešních médiích najde jen málo. Pěkné je srovnání tohoto textu s Liškovým antiruským populismem a naivistickým liberalismem.
    May 23, 2014 v 19.31
    k realistickému popisu ještě realistické řešení
    Bez ohledu na oblíbené debaty kdo že si začal a jak velké jsou díly viny, je to svou povahou meziimperiální konflikt. Dodám že natoizace Ukrajiny je neméně expanzivním činem než snahy po obvnově SSSR.
    A důsledkem není jen změna mapy postsovětského prostoru, ale deklasování mezinárodního práva. A rehablitace mocenského cynismu, že geopolitické siločáry a schopnost prosazovat své cíle rozhodují.
    To nás vrací ne jen před jaltu a postupim, ale možná před rok 1914. Otázkou je co s tím nadělením, kromě obecného a poněkud platonického deklarování potřeby míru a demokracie.
    MN
    May 24, 2014 v 0.44
    Po delší době konečně článek, který se týká závažného tématu a ve kterém není (pravdoláskařská) propaganda. Není asi náhoda, že autorem je A. Votruba. Co si vzpomínám, jeho články z ekonomické oblasti šly vždy k jádru problémů.
    V souvislosti s Krymem mi ale připadá pokrytecké a demagogické hovořit o ruské expanzi resp. o násilné anexi, jak to slyšíme v masmédiích a z vládních kruhů. Každý přece ví, že Krym byl 200 let součástí Ruska, jakým způsobem se ocitl na Ukrajině, že tam byla důležitá ruská vojenská základna (jedna z mála, kterou Rusko mělo na území "cizího" státu), a že obyvatelé Krymu o připojení k Rusku sami jednohlasně požádali.
    Ale co nadělám, volba prezidenta stále pokračuje...
    (I když s menší intenzitou, jak to všechno vyplouvá na povrch.)
    "Je také těžko pochopitelné, proč se Západ nepokusil anexi Krymu předejít nabídkou ukrajinské neutrality a garancí ruské vojenské přítomnosti na Krymu. Z toho by přece i Západu plynul zisk a předešlo by se nebezpečnému experimentu s přepisováním hranic."

    Ano, těžko pochopitelné. Za Putinem nyní stojí národ (skoro) jako jeden muž, kdežto v Evropě došlo k dalšímu posílení skupin lidí, kteří už v žádnou "demokracii" nevěří.
    Protože pro ně to vůbec není "těžko pochopitelné", naopak jim to připadá jasné - EUSA chtělo Ukrajinu a chtělo Krym. Úplné obklíčení Ruska by bylo dokonáno. A v rámci tohoto cíle je schopno podporovat i fašisty. Všechno do sebe dokonale zapadá.

    Těžko potom vysvětlovat, že západní či evropští politici nejsou tak nebezpeční, že jsou jen prostě zčásti blbí, zčásti vypočítaví a zahledění do sebe, zčásti naivní, z části neinformovaní...
    (pro příklad není třeba chodit daleko, viz. třeba naše přímá volba prezidenta, poměrně nesourodý ústavní prvek zavedený v hurá-módu)
    Ukrajinská zem je do hloubky nasáklá lidskou krví, ať už ji prolil bolševik nebo nácek.
    Běsy leží hluboko, a jestli se místo sázení stromů začnou kopat hroby, probudí se.

    Na druhou stranu definovat Putina jako osobu vyšinutou není zas až tak těžké - jak například číst vraždu opoziční novinářky v den Putinových narozenin, o které každý ví, že nebude vyšetřena, než jako vzkaz?

    Nicméně si myslím, že posun (a vliv) od amerického chápání k evropskému, je velmi patrný.
    Navíc je asi nešťastné, aby se po Kyjevu pohybovali lidé spjatí s Kosovem, jako Schwarzenberg nebo nově Albrightová (jeden absolutně ignoroval žádosti bratrských Slováků o neuznání, druhá na Kosovu vydělala miliony).
    BT
    May 24, 2014 v 16.39
    stereotypizace "my" a "oni"
    V časopisu Respekt byl kdysi článek o lidech na N. Guinei, kteří ještě donedávna žili v malých vzájemně o zdroje soupeřících (a absolutně si nerozumějících) komunitách. Lze řící, že v takovýchto komunitách žili i naši prapředkové, po kterých jsme zdědili způsoby jednání a myšlení.
    U těchto skupin probíhal "skupinový výběr", přežila skupina, která dovnitř dokonale kooperovala, ale k jiným skupinám byla naprosto nesmiřitelná. V boji o zdroje se skupiny vyvražďovaly. Vyvražďování se účastnily i ženy a děti navzájem.
    Tak vznikl v našich mozcích onen přepínač "my (ti správní)" a "oni (ti špatní)". Bez tohoto hluboce v mozku zakořeněného mechanismu by naši předkové nepřežili a my bychom tu nebyli. Bylo by tudíž velmi divné, kdybychom tento stereotyp (vzorec myšlení) dokázali plně potlačit v dnešní společnosti, ačkoliv dnes již do takovýchto tlup uspořádána není a takto jednoduše o zdroje nebojuje.
    Troufnu si tvrdit, že "civilizační pokrok" je spjat s tím nakolik lidé (nebo aspoň jejich vůdci) dokázali raciem potlačit tento emoční vzorec myšlení. Krásným příkladem je třeba ono neuznávání kolektivní viny. Jiným příkladem je snaha dobrat se toho proč náš oponent vidí situaci jinak namísto toho apriori ho považovat za špatného už jen proto, že situaci vidí jinak.
    Málokdy má jedna strana 100% pravdy a druhá 0%, čímž netvrdím, že objektivní pravda vůbec neexistuje. Jen je třeba se pokoušet k ní přibližovat.Na obou stranách. I to je, řekl bych, znakem civilizačního pokroku: nakolik jsme ochotni vnímat argumenty diskusního protivníka a korigovat dle nich své vlastní vnímání reality.
    Já věřím, že civilizační pokrok možný je, ale bez uvědomění si těchto souvislostí asi ztěží.
    To je i důvod proč oceňuji tento článek p. Votruby (a nejen tento), upřimně se snaží vyhnout se oné stereotypizaci.

    Nedávno jsem si pustil Putinův rozhovor pro televizi ARD: https://www.youtube.com/watch?v=07Z5yuM7RS4
    Putin nám nemusí být příjemný v mnoha ohledech, ale to podle mne není důvod nevnímat jeho argumenty a pohled na svět. Zvláště když tento pohled sdílí mnoho lidí v Rusku.
    A nebo přejdeme zase k onomu starému "my (ti správní, kteří mají vždy pravdu)" a "oni (ti zlí, kteří jsou úplně vedle)"?

    Přijmout toto schema, znamená vracet se proti proudu civilizačního vývoje. Vracet se proti proudu civilizačního vývoje znamená vrátit se k válce jako k běžnému prostředku v soutěžení o zdroje. Chci věřit, že současní politici (na obou stranách) jsou skutečně tak civilizovaní jak se tváří a k návratu k úplnému antiosvícenství snad nedojde.

    V jednom rozhovoru Putina s kterýmsi západním politikem padly tyto argumenty (necituji přesně):

    Putin: Při sjednocování Německa nám bylo nám slíbeno, že NATO se dál na východ rozšiřovat nebude, ale nebylo to západem dodrženo. V Rusku je to vnímáno jako určitý způsob ohrožení.
    Západní oponent: Ale to byla demokratická volba v těch (východních) zemích, že chtěli do NATO, do ní přece Rusko nemůže zasahovat. Navíc tyto země měly špatnou zkušenost z minula.

    Má 100% pravdy Putin nebo jeho oponent? Já myslím, že ani jeden z nich. A proto se domnívám, že takovou situaci lze řešit pouze kompromisem na obou stranách. Snahou porozumět pohledu druhé strany, nikoliv démonizací pohledu druhé strany. To druhé je cesta k výše uvedenému stereotypu a cesta proti směru civilizačního pokroku.

    Domnívám se, že místo vzájemných sankcí je třeba aby se vrcholní představitelé obou stran scházeli a intenzivně se věnovali vzájemnému vysvětlování pohledu svých stran. A dle toho korigovali svou politiku. Ale bez oproštění se od stereotypizace "my" a "oni" to možné není.
    Německý křesťanský politik Willi Wimmer v jednom rozhovoru nedávno prohlásil (necituji přesně, ale jen "po smyslu"): "sankcemi to obvykle začíná a válkou pak zákonitě končí". Ti co chtějí sankce, musí vědět, že tím vytvářejí podmínky pro válku".
    May 25, 2014 v 0.36
    Díky za text s řadou podnětů, ale ...
    Neberte prosím mou reakci špatně, text je opravdu znamenitý, nicméně aby to nebylo jen takové to notování si ... myslím, že několik myšlenek či tvrzení v něm volá po polemice.

    Za prvé, argumentace Macháčka, a například také Dobrovského, Dvořáka nebo Procházkové, tedy onoho lidovkářsko-respekťáckého okruhu, nekalkuluje dle mojí zkušenosti s představou, že sankce položí Rusko na lopatky, a lid pak Putina svrhne - tak naivní tito autoři věru nejsou, a navíc dobře vědí, že současná ruská opozice je daleko fašizoidnější než byla ukrajinská za Janukoviče. Zmínění autoři pracují s poněkud jiným předpokladem – tezí, že sankce natolik poškodí zájmy ruské ekonomické elity, že právě tato – zvyklá na svůj standart a pobyty (nákupy) na Západě - si vynutí změnu putinovské politiky a třeba i (třeba i !) Putinův odchod. A té adorace Jelcinovy éry je v českém mainstreamu věru pomálu ... Macháček sice není nějak pronikavě kritický autor, ale zas z něj nedělejme blbce.

    Za druhé, o tom, že se Bělorusku daří hospodářsky lépe než Ukrajině, se v ČR nemlčí - píše se o tom vždy, když jsou v Bělorusku volby. Ty u nás bývají hodně sledovány a běloruský režim s tímto argumentem pracoval při každých - opravdu při každých - volbách od roku 2006. Dokunce na něm zakládal i předvolební klipy ... jaink teze, že se Bělorusku vedlo po ekonomické stránce v minulosti i lépe než Rusku, mi přijde pravdivá jenom částečně - záleží, zda se zohledňuje celý postkomunistický vývoj, nebo jen část, a zda se pracuje jenom s ukazatelem HDP, nebo i s HDI, koupěchopností, otevřeností inovacím, rozvojem udržitelných odvětví a tak ... až do roku 2010 nicméně běloruský režim zlevňoval vždycky na přechodnou rok až půl roku před volbami základní potraviny, což o blahobytu zrovna nesvědčí.

    Za třetí, to, že "se Západ nepokusil anexi Krymu předejít nabídkou ukrajinské neutrality a garancí ruské vojenské přítomnosti na Krymu" mi zas tak nepochopitelné nepřijde. Osobně soudím, že vliv USA na nový ukrajinský režim je přeceňován, a státy EU taktovýmto způsobem za cizí země nerozhodují (tedy ne mimo Afriku). A navíc: Uvědomme si, že ke krymské krzi došlo krátce poté, co Majdan učinil za několik hodin nicotný cár papíru z dohody o předání moci s Janukovičem právě „Západem“ pracně vyjednávané.

    A ještě k té otázce viny: vám nepřijdou, vážení spolu-diskutující, ty argumenty "bylo nám slíbeno, že NATO se dál na východ rozšiřovat nebude, ale nebylo Západem dodrženo", případně "EU krizi spolupodnítila svou politikou rozšiřování" ubohé? Nebo přesněji: Nepřijdou vám nemístně koloniální? Každá země a lidé v dané zemi se přeci mají mít právo rozhodnout, že chtějí k EU či k NATO patřit, slib neslib, ne? Nebo přistoupíme na výklad světa, v němž nad vším stojí rovnováha moci a dohoda velmocí?
    MN
    May 25, 2014 v 1.2
    Komentář p. Jedličky byl vložen těsně před tím, než jsem chtěl reagovat právě na ty dva argumenty, o kterých se hovoří v předchozím příspěvku p. Trávníčka.
    Putinův argument je logicky jasný, i když asi není písemně potvrzen.
    Proti tomu:
    Západní oponent: Ale to byla demokratická volba v těch (východních) zemích, že chtěli do NATO, do ní přece Rusko nemůže zasahovat.
    Uvědomuje si pan Jedlička detaily onoho demokratického procesu volby? Jakým způsobem lze manipulovat s názory občanů? A zda vůbec lidé o něčem mohli rozhodnout?
    K tomu jsem našel článek, který vcelku důvěryhodně popisuje onen demokratický proces rozhodování o vstupu ČR do NATO:

    "Otevřenou otázkou v tomto období bylo přijetí členství v Alianci českou veřejností, kdy se většina populace stavěla k NATO rezervovaně a neexistovala jednoznačná podpora. Tento postoj byl odrazem názorové pestrosti české politické reprezentace. Pravicové strany byly pro vstup do Aliance, i když V. Klaus se na otázky bezpečnosti (alespoň v počátku) díval poněkud “chladně” a kladl spíše důraz na zapojení do mezinárodních ekonomických struktur. Také uvnitř v té době opoziční ČSSD neexistovala jednoznačná a jasná podpora. Sociální demokraté volili opatrnou pozici (s ohledem na veřejné mínění) a konečné rozhodnutí podmiňovali celonárodním referendem, od kterého ale záhy pragmaticky ustoupili, neboť to byli právě oni, za jejichž vládního mandátu ke vstupu do NATO došlo."
    Nepřijde Vám, pane Jedličko, argument o právu lidí rozhodovat o vstupu do NATO trochu pokrytecký?
    May 25, 2014 v 9.44
    Panu Novákovi
    Copak z toho, že lze zpochybnit demokratickou legitimitu rozhodování politické representace Ukrajiny ve věci jednání s NATO plyne ruský nárok na vojenskou intervenci? Podle toho, co píšete o neexistenci jednoznačné podpory členství v NATO v ČR, by Rusko smělo intervenovat i u nás.
    May 25, 2014 v 10.37
    Appeasement?
    Appeasement čili usmiřování či chlácholení potenciálního protivníka neni nic špatného z povahy věci: ve vztahu k nacistickému Německu se to ukázalo jako chyba, protože Hitlera uchlácholit nešlo.

    Snažit se "vnímat ruský pohled na věc" je appeasement a nic proti němu. Koneckonců i německý pohled na věc v době sklonku první republiky měl něco do sebe, jenže na usmiřování už bylo pozdě.

    Ovšem vadu tohoto článku i jiných podobných vidím v tom, že se na konflikt dívá jen jako spor mezi USA/EU a Ruskem a zcela pomíjí to, že třeba ukrajinští aktéři jednají v nějaké míře autonomně.

    Nezdá se mi také, že by obraz standardních médií byl zvlášť výstižný: Líčení Putina jako šílence je ojedinělé a názory na účinnost sancí se liší, často se naopak líčí jako bezzubé a nad slabou reakcí Západu lamentuje.

    Myslím si, že Petr Jedlička zde v komentáři i v článku "O co jde Rusku...." vystihuje česká média daleko přiléhavěji a střízlivěji. Tady jsou to často klišé o tom, jaká klišé jsou v "mainstreamu".
    + Další komentáře