Ruská anexe Krymu je významným historickým mezníkem. Můžeme o ní hovořit jako o posledním hřebíčku do rakve poválečného uspořádání Evropy. Poprvé od roku 1945 se rozhodl evropský stát připojit území cizího státu. Rusko tak odhalilo své imperiální ambice.

Nechci se zde připojovat k oblíbené démonizaci Ruska. Přinejmenším nehodlám popírat, že Spojené státy jsou imperiální velmocí. Během studené války však nebylo zvykem rozšiřovat imperiální moc skrze dobývání cizího území. Tohoto pravidla držely obě soupeřící supervelmoci a prosazovaly svůj vliv jinými prostředky. V tuto chvíli se tudíž něco zásadního změnilo.

V souvislosti s událostmi na Krymu byl často citován případ Kosova — jedné straně sloužil jako důkaz západního pokrytectví, což z druhé strany bylo označováno za falešnou propagandu. Velká část českých novinářů postavila svou představu diametrální odlišnosti Kosova a Krymu na konstatování, že na rozdíl od Kosova na Krymu nikdo nemasakroval bezbranné civilisty.

Nechci zde analyzovat nálepku kosovského konfliktu jako jednostranné agrese Srbska vůči bezbrannému albánskému obyvatelstvu, o té by se dalo s úspěchem pochybovat. Bohužel se však v této argumentaci ztrácí ze zřetele podstatnější věc, že v Kosovu došlo poprvé od druhé světové války k násilnému přepsání hranic, resp. došlo k vytyčení nové mezistátní hranice jinde než na místě vnitřních hranic někdejších federálních států.

Princip, na kterém Západ dosti striktně trval během občanské války v Chorvatsku a Bosně, byl v případě Kosova porušen. Zatímco v prvním případě se na tomto principu trvalo proti ambicím Srbska, ve druhém případě byl tento princip porušen proti zájmům Srbska.

Kvůli tomu, že se pomíjí tato očividná paralela k odtržení Krymu od Ukrajiny, zapomíná se také na jeden podstatný rozdíl, kterým bylo možno proti ruské anexi Krymu argumentovat, totiž na ten fakt, že kosovským Albáncům bylo jednoznačně dáno najevo, že nebudou tolerovány jakékoliv snahy o připojení Kosova k Albánii.

Rozšíření území jednoho státu na úkor druhého státu zůstávalo i po vyhlášení nezávislosti Kosova posledním tabu, které nebylo od druhé světové války porušeno. Nyní toto tabu padlo a s ním se bohužel vynořují přízraky války — aktuálně hrozba občanské války na Ukrajině či nové studené války mezi Ruskem a NATO.

V souvislosti s těmito událostmi je zajímavé sledovat, jak se mnohá česká a západní média chovají jako nástroj propagandy. Mnozí z nás, kteří zažili rok 1989, byli asi nakloněni představě, že demokratická média jsou od těch totalitních diametrálně odlišná. Odlišnost však rozhodně nespočívá v tom, že by totalitní média lhala a demokratická mluvila pravdu.

Propagandou zde nemyslím samotný fakt, že média v tomto konfliktu straní západním zájmům. Propagandistické rysy spatřuji v následujících dvou bodech: 1) Protivník (v tomto případě je to ruský prezident Vladimir Putin) je démonizován jako osoba vyšinutá, blázen, šílenec, diktátor apod. 2) Reálné síly protivníka (Ruska) jsou bagatelizovány, Rusko podle těchto představ nemůže ekonomicky vzdorovat Západu a po zavedení sankcí se brzy položí.

Tyto dva body jsou pochopitelně komplementárně spojeny a slouží k legitimizaci a posílení moci skrze fabulaci protivníka. Prostý lid musí věřit, že existuje protivník, který je zlý či šílený a nebezpečný, ale slabší než „naši“ vládci. Z toho pak plyne spokojená loajalita vůči domácímu režimu, který nás před zlem ochrání. Taková interpretace reality však není zaměřena na skutečné porozumění politickému dění.

Abych uvedl konkrétní příklad propagandistického textu, použiju jeden rozhlasový komentář od Jana Macháčka, v němž se mj. tvrdí: „Tak nevím. Vždy jsem měl dojem, že pokud má někdo nějaké dlouhodobé zájmy, měly by být tyto zájmy také racionální. Co je racionálního na tom, že postupuji tak, že poškodím svoje střednědobé a dlouhodobé zájmy?“

Macháček dále vysvětluje, že Rusko destabilizací okolních zemí poškozuje své dlouhodobé zájmy, neboť nestabilita se neslučuje s prosperitou. Rusko navíc bude velmi poškozeno ekonomickými sankcemi. Západ prý přistoupí na diverzifikaci energetických zdrojů a Rusko na tom bude „krvácet“.

Omyl komentátora je postaven na falešných předpokladech, že existují racionální a iracionální zájmy a že racionálním zájmem je prosperita. Členit zájmy na racionální a iracionální je od věci, zájmy prostě jsou, racionální mohou být prostředky k jejich dosažení.

↗

Je naivní si myslet, že ekonomické sankce položí Rusko na lopatky a že ruský lid sám svrhne Putina, až pocítí dopady těchto sankcí. Repro AbbTkk

Zájmem mocných je moc — její udržení či rozšíření, čemuž ruský prezident rozumí vcelku dobře a nemusí být zřejmě poučován. Prosperita je sice důležitá, neboť ekonomická síla s sebou nese moc a mimoto ekonomicky strádající lid může proti svému vládci povstat. Žádný mocný však nebude prosazovat prosperitu na úkor své moci.

Macháčkem zmiňovaná destabilizace okolních nedostatečně loajálních zemí je základním prostředkem prosazování moci. Tvrdil by snad týž komentátor, že USA si počínaly iracionálně, když destabilizovaly v 70. letech latinskoamerické levicové režimy?

Podobně je to s naivní představou, že ekonomické sankce položí Rusko na lopatky a že ruský lid sám svrhne Putina, až pocítí dopady těchto sankcí. Trochu to připomíná větu Voskovce a Wericha, když ve svém válečném vysílání zesměšňovali nacistickou propagandu slovy: „Rudá armáda je zničena, to víme dávno.“

Ve chvíli, kdy se Putinovi fakticky podařilo připojit Krym k Rusku, kdy může hrozit připojením dalších ukrajinských území, kdy jeho domácí popularita nebývale vzrostla a Západ zatím s razantnějšími sankcemi z dobrých ekonomických důvodů váhá, v takovou chvíli tvrdit, že Rusko udělalo chybu, na kterou tvrdě doplatí, je tak trochu lhaním si do kapsy. I pokud by se zavedly vůči Rusku tvrdé sankce, stěží by to vedlo ke svržení ruského prezidenta, důsledkem by bylo daleko spíše vzedmutí ruského vlastenectví a podpora vlastní vlády.

K dalším propagandistickým prostředkům patří také líčení chabé ekonomické a životní úrovně v zemích, které nepatří k našemu mocenskému bloku. Nejenže cizí režimy jsou autoritativní a diktátorské, ale navíc se tam lidé mají špatně. Nedávno jistý rozhlasový pořad připomněl, jak právě tento aspekt je neodmyslitelnou črtou v mediálním obrazu Běloruska.

Nechci sice nijak přeceňovat běloruskou ekonomiku, faktem však je, že dle ukazatele růstu HDP si Bělorusko vede od roku 1989 dlouhodobě mnohem lépe než Česká republika. Nehodí se to však říkat, protože Bělorusko je jednou z mála východoevropských zemí, která neprovedla neoliberální ekonomické reformy, takže by na tom mělo být podle ekonomické teorie naprosto bídně.

Tím se ovšem dostáváme i k jednomu z hlavních kořenů současné krize. Za povšimnutí stojí, že v postsovětském prostoru si Bělorusko vedlo z ekonomického hlediska velice dobře, mnohem lépe než Rusko a Ukrajina. V Rusku a na Ukrajině došlo mj. v důsledku neoliberálních reforem k drastickému ekonomickému propadu o 40—60 % HDP. V Rusku byl tento propad nižší než na Ukrajině a také se ho podařilo rychleji překonat.

Prostí Rusové mohou bezpochyby přičíst Putinovi k dobru, že v Rusku zavedl stabilitu tolik potřebnou pro prosperitu, jak o tom mluvil i Jan Macháček. Především zkrotil dosud neomezenou moc oligarchů. Z hlediska neprivilegovaných občanů je koneckonců sebešílenější diktátor lepší než vláda oligarchie, neboť jednání jedné osoby je předvídatelnější než vývoj v soupeření mafiánských klik.

Jenže Západ má Putinovi za zlé, že ukončil období mafiánského kapitalismu a velebí raději „demokrata“ Jelcina, který neváhal poslat armádu proti parlamentu, aby prosadil pokračování Amerikou doporučovaných ekonomických reforem v neoliberálním střihu.

Není možné přehlížet, že mnozí Rusové se cítí vývojem v 90. letech poníženi. Po skončení studené války Západ využil jejich momentální slabosti a s pocitem zadostiučinění přihlížel vnitřnímu rozkladu Ruska. Trval na provedení ekonomických reforem, ale na rozdíl od střední Evropy neposkytl dezorientovanému Rusku prakticky žádné podstatné finanční půjčky. Chování USA vůči této zemi bylo diametrálně odlišné od toho, jak se zachovaly po druhé světové válce k Německu, ale svým způsobem podobné tomu, jak se zachovala Francie a Británie vůči Německu po první světové válce.

Michail Gorbačov racionálně ukončil studenou válku, za což bychom mu měli být vděčni. Západ se však zachoval z ruského hlediska „věrolomně“, když předstíral přátelství, zatímco nemínil nikterak bránit ekonomickému kolapsu Ruska, ba spíše naopak.

Německo se mimochodem rovněž po první světové válce cítilo podvedeno, když rozumně ukončilo válku ve chvíli, kdy jeho porážka byla zřejmá. Místo očekávaného gentlemanského zacházení však čekaly Němce ponižující reparace a ztráta území. Aniž bych chtěl přeceňovat historické paralely, přece jen si myslím, že tato podobnost stojí za pozornost.

Vraťme se však do současnosti. Eskalace konfliktu kolem Ukrajiny vyplynula z toho, že Rusko považovalo Ukrajinu za součást své mocenské zájmové sféry a ocitlo se před hrozbou, že Ukrajinu ztratí. Nelze vyloučit, že konfliktu šlo zabránit v případě vstřícnějšího postoje k Rusku. Pokud představitelé nového ukrajinského vedení prohlásili, že neprodlouží pronájem ruské základy v Sevastopolu, byla to de facto pozvánka pro Rusy, aby poslali na Krym svou armádu.

Je také těžko pochopitelné, proč se Západ nepokusil anexi Krymu předejít nabídkou ukrajinské neutrality a garancí ruské vojenské přítomnosti na Krymu. Z toho by přece i Západu plynul zisk a předešlo by se nebezpečnému experimentu s přepisováním hranic. Myslel si Západ, že získá celou Ukrajinu do své vlivové sféry? Nebo interně taková nabídka padla, aniž by se to dostalo na veřejnost, a nebyla Ruskem akceptována?

Jak se bude konflikt dále vyvíjet, nevíme. Faktem je, že nebezpečný džin územní expanze byl již vypuštěn. Nevíme také, jaké má Rusko další podobné ambice. Velmocenský přístup k územní expanzi může být různého druhu. Zpravidla velmoci dlouhodobě rozšiřovaly své území, pokud se jim naskytla možnost, vyhýbaly se však otevřenému konfliktu s jinou mocností. Rychlá vojenská expanze, jakou předvedl Hitler či Napoleon, je spíše anomálii a nelze ji očekávat ani od současného Ruska.

V zájmu západních zemí je ovšem postavit se razantně proti jakékoliv územní expanzi. Šance na přátelské a korektní vztahy mezi Západem a Ruskem byla bohužel v posledním čtvrtstoletí promarněna. Není divu, že je v tuto chvíli skloňována možnost nové studené války. Přesto bychom se měli snažit vnímat ruský pohled na věc, nikoliv snad jako argument pro politiku appeasementu, nýbrž jako nutný předpoklad pro co možná nejuspokojivější řešení stávajícího konfliktu.