České volby v mezinárodním srovnání: v něčem unikátní, v něčem typické

Petr Jedlička

Zatímco strany okamurovského typu jsou v Evropě běžné, Piráty mají už jenom na Islandu a tak silná strana jednoho podnikatele, jako je u nás ANO, je naprostý unikát. Kde se teď obrodně inspirují KSČM a ČSSD?

Výsledky voleb do naší Poslanecké sněmovny zaujaly tentokrát výjimečně i nejčtenější evroamerická média a důvod je zřejmý: na přední místa pronikla tři netradiční uskupení. U Okamurovy SPD se jedná především o zaujetí kuriozitami — Reuters začíná svou zprávu přímo konstatováním, že uspěla strana člověka, který „vybízel Čechy k procházkám kolem mešit s prasaty a k tomu, aby přestali jíst kebab“. Jinak se píše o islamofobní profilaci SPD a úspěchu další síly, jež žádá odchod členské země z EU.

Je to pochopitelně rozpačitá vizitka. Strany okamurovského typu ovšem v Evropě znají. Když se odpočte cibulkovský otisk v podobě slibu hmotné odpovědnosti a přímé odvolatelnosti politiků a specificky okamurovské propojení politiky s vlastním kšeftem, může se SPD programově pobratřit s posthaiderovskými Svobodnými nebo lepenistickou Národní frontou.

Tomio Okamura má ve svých fotoprezentacích společné snímky s většinou lídrů současné evropské krajní pravice. Zde s Marine Le Penovou. Foto FB prezentace Tomia Okamury

Že u nás neměla strana jako SPD dosud tak velké zastoupení, je dílem role, již v české politické krajině hrála až do letoška KSČM, a dílem postupného vzestupu a následně zase rychlého zapadnutí dalších podobně orientovaných stran: Sládkových republikánů, Národní strany Petry Edelmannové, Dělnické strany Tomáše Vandase, Suverenity Jany Bobošíkové, Věcí veřejných, různých protiunijních koalic a v posledních letech Zemanovců.

I z voličů SPD vypadne občas nějaké to moudro o plynových komorách, celkově vzato najdeme ale v evropských parlamentech i daleko děsivější hnědé strany: bulharská Ataka, slovenští kotlebovci nebo maďarský Jobbik, o řeckém Zlatém úsvitu nemluvě.

Unikáty: Piráti a ANO

Evropskou zvláštností letošních voleb jsou naopak Piráti. Západ EU si svoji pirátskou horečku už odbyl v letech 2009—2014, přičemž nejvýraznějšími se staly úspěchy německých pirátských stran v sérii zemských voleb kolem roku 2011. Ve volbách spolkových roku 2013 ale už Piráti propadli a po sérii vnitřních sporů zmizeli ze scény.

Silná pirátská strana se drží doposud jenom na Islandu, zde jde však o radikální uskupení, které se vydělilo ze zelené levice a chce pokračovat v naplňování plánů někdejší „islandské revoluce“, zejména v prosazení takzvané občanské ústavy. Klasická pirátská strana, jež staví především na boji za transparentnost, otevřenost, svobodu projevu a maximálně volnou výměnu idejí, je v současné době ve Sněmovně pouze u nás.

Odpověď na otázku, proč se Piráti prosadili zrovna tady a teď, bude chtít více dat a důkladnou analýzu. Z prvního zamyšlení se ale nabízí poukaz na charismatické vůdce, energii vzniklého kolektivu, dobře využitou poptávku po razantní, a přitom neideologické alternativě mezi mladými a brilantně zvládnutou kampaň.

×
Diskuse
October 23, 2017 v 10.22
Příčiny úpadku tradičních stran
Patří se ještě doplnit, že jako příčiny úpadku tradičních levicových stran v Evropě jsou nejčastěji uváděny:

1) objektivní oslabení možnosti řešit v rámci současného systému problémy sužující jejich tradiční voliče (prekarizace práce, ne vždy úplně zvládnuté přistěhovalectví, nemovitostní bubliny, pocit nespravedlnosti z rychlého bohatnutí jedněch a chudnutá druhých, nadnárodní fungování průmyslu i služeb apod.) Tradiční strany jsou zde považovány za méně kompetentní,

2) dosud nepodchycené nové druhy bezpečnostních a jakoby-civilizačních hrozeb, navíc zdůrazňované novým typem médií,

3) proměna způsobů oslovování voličů a vedení kampaní, na níž si zatím nedokázaly tradiční strany zvyknout (jiný typ lídrovství, čitelnost, údernost, vtipnost, využívání soc sítí, nový typ marketingu).
JP
October 23, 2017 v 11.51
Čtvrtá cesta sociální demokracie?
Už celá léta upozorňuji na to, že sociální demokracie (zdaleka nejen ta česká) trpí tím, že není schopna - až na malé výjimky - do svého čela postavit přesvědčivé lídry. Nedá se nic dělat, ale ve volbách se prosazuje ten, kdo dokáže před veřejností (a především před televizními kamerami) vystupovat sebevědomě, sebejistě, přesvědčivě, s alespoň určitým základním charizmatem.

A stejně tak konstatuji znovu a znovu, že tato fatální neschopnost sociálních demokracií získat do svých řad agilní a energické osobnosti není nijakou náhodou, nýbrž je objektivně podmíněná. A to sice tím, že sociální demokracie už nemá žádné skutečně aktivní, progresivní cíle. Jejím jediným programem je už jenom čirá defenzíva - obrana dosažených sociálních výdobytků. A pak není možno se divit, že se může prezentovat ponejvíc stejně tak defenzivními, pasivními "lídry", kteří nemají šanci oslovit moderního, aktivního (mladého) voliče.

Byla by tedy řešením ona v textu zmíněná "čtvrtá cesta": "postavit do čela vitalitou sršícího člověka, vsadit na liberální hodnoty a souběžně podpořit všechny druhy domácího průmyslu", jako v současné době v Kanadě? (Že by v Itálii mohl Renzi dosáhnout nějakého přesvědčivého vítězství, se jeví značně nepravděpodobným.)

Ten problém je: ta kanadská "čtvrtá cesta" se zdá daleko spíše variantou raketového nástupu Marcona, snad i Obamy: ten mladý, vitalitou skutečně sršící Trudeau slíbil všechno všem, vzbudil - právě tou mladickou svěžestí a vitalitou - celou řadu nadějí; ale už se začíná projevovat, že jenom s čistě osobní vitalitou se nadlouho nevystačí. A že se svými smělými plány a vizemi čím dál tím více naráží na realitu.

Připomeňme si Obamu: ano, ten zcela jistě symbolizoval ty "liberální hodnoty"; ale reálné prosadit s nimi nedokázal téměř nic. A politické kyvadlo se pak přesunulo k velice neliberálnímu Trumpovi.

Co se české sociální demokracie týče, tak ta teď ještě navíc velice utrpěla tím, že se pro potenciální voliče stala nakonec zcela nečitelnou, právě co se jejích (liberálních) hodnot týče. Nebylo vůbec zřetelné, jestli sociální demokracii více reprezentuje slušňácký, ale nevýrazný Sobotka, anebo ale sveřepý šerif Chovanec s koltem u pasu. Anebo Zaorálek, stojící někde uprostřed, aniž by bylo ale tak zcela jasné, kde vlastně.

Takže ti co si přáli spíš toho antiimigrantského šerifa odešli rovnou ke zcela nepochybně čitelnému Okamurovi; zatímco ti co chtějí mít prostě pořádek ve státě přeběhli k Babišovi, který dokáže - přes všechny své aféry - navenek stále ještě velice přesvědčivě vytvářet dojem solidního a spravedlivého machra, ale s mnohem přesvědčivějším výrazem, ne-li přímo charismatem.

Takže, co dál? - Pro sociální demokracii vyhlídky zůstávají i nadále velice chmurné. Sice je dost dobrým právem možno očekávat, že v budoucnu - poté co se pravděpodobně rozpadnou Piráti, poté co Okamurovci ukáží svou naprostou ideovou prázdnotu, a poté co i sám Babiš svým reálným vládnutím do nemalé míry ztratí glanc - že tedy v budoucnu dojde opět ke zpětnému pohybu voličských hlasů k tradičním stranám, z čehož bude profitovat i sociální demokracie.

Nicméně, ten zásadní deficit sociální demokracie v současné epoše zůstává i nadále, neřešený a vlastně neřešitelný: naprostá ztráta skutečně progresivních cílů, pro které by bylo možno získat rozhodující část veřejnosti.
October 23, 2017 v 19.48
K příčinám úpadku levicových stran
promluvil Jeremy Corbyn, lídr britských labouristů:
http://casopisargument.cz/2017/10/23/zbavte-se-neoliberalismu-pak-muzete-znovu-vyhravat-rika-jeremy-corbyn-evropskych-stredolevicovym-stranam/

Co znamená zbavit se neoliberalismu?
Levice se musí opřít o voliče střední třídy a nedopustit, aby se propadali do chudoby. Ne jako dosud, aby občany propadající se do chudoby zachraňovala sociálními dávkami a sociálním bydlením (tedy aby jen zmírňovali důsledky zvětšující se nerovnosti), ale aby nepřipustila ubývání střední třídy a možnost propadat se do chudoby. Jinými slovy měla by se přímo zaměřit na zmenšování rozdílů mezi bohatými a chudými, poměřovat tímto hlediskem každý krok. Místo zmírňování důsledků rozvírání nůžek mezi bohatými a chudými, nastolit program snižování příjmové a majetkové nerovnosti.

Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon hromadění majetku do nekonečna. V Platónově Zákonech se hovoří o tolerovatelných rozdílech okolo pětinásobku. Aristotelés v Politice sice žádné číslo neuvádí, ale zato mluví o užitečné velikosti majetku, na kterém člověk ještě dokáže sám hospodařit a starat se o něj. Nad nesouměřitelností dnešních rozdílů v příjmech a majetku by asi jen nevěřícně kroutil hlavou, protože dobře věděl, že velké rozdíly jsou zdrojem nespokojenosti a nesoudržnosti. Dokonce zná i pojem středního stavu, a je přesvědčen, že by měl být co největší, protože skrze něj se společnost domlouvá jak s těmi nahoře, tak s těmi dole, a drží pohromadě.
October 23, 2017 v 21.51
Výborná komparativní úvaha.
October 23, 2017 v 21.58
oprava
Namísto
Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon hromadění majetku do nekonečna.
patří
Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon o zákazu hromadění majetku do nekonečna.
VP
October 23, 2017 v 23.58
Paní Blaženo, my jsme to pochopili. Díky.
Tedy: Neuvalovat EET na všechny, kteří vydělají pár korunek navíc.
Podporovat družstevnictví.
Co ještě?
JP
October 24, 2017 v 10.34
Přesně naopak, pane Pospíšile: jak Platón tak Aristoteles by se téměř jistě stavěli za EET - jakožto kontrolu toho, aby si nikdo neuléval peníze stranou, v rozporu se zájmy celé obce.

Družstevnictví: to by snad podporoval Platón (spíše ale ne); ale v žádném případě ne Aristoteles. Aristoteles naprosto zásadně odmítal jakoukoli pospolitost vlastnictví - neboť že to vede nakonec jenom k neustálým vzájemným sporům, když nejsou dány jasné rozhodovací hierarchie.

V každém případě: ty myšlenkové recepty antických myslitelů sice říkají naprosto přesně a správně, s plnou platností i pro dnešní čas, č e h o by bylo zapotřebí dosáhnout (sociálně homogenní společnosti bez velkých majetkových rozdílů) - ale naprosto nedávají návod pro rozvinutou průmyslovou civilizaci, j a k toho dosáhnout.

Jak toho dosáhnout za podmínek kapitalismu, který je ve své nejvlastnější podstatě založený na neustálé maximalizaci vlastního prospěchu, tedy zisku - což časem zcela nevyhnutelně vede právě k těm dramatickým až drastickým majetkovým rozdílům, které se vytvářejí v současné době.
October 24, 2017 v 16.16
Co ještě pane Pospíšile?
Ano, podporovat družstevnictví, a taky návazně zřídit českou banku na podporu drobných a středních podnikatelů a družstev... Je toho strašně moc, co by bylo potřeba, a co neuskutečněné je důvodem, proč jeden a půl milionů občanů raději v těchto volbách volilo Babiše, než strany establishmentu, které to nechaly dojít až tak velké obecné nespokojenosti.

Je toho strašně moc, co by bylo třeba změnit.
Namátkou zprůhlednit vlastnictví. Copak je normální stav, že tady nikdo pomalu neví, co komu patří? Například akcionáři by měli vědět, k jakému majetku jejich akcie patří. Aspoň to, když už s tím majetkem sami nehospodaří. A lidé, kteří používají služby nějaké instituce, by měli vědět, komu ta instituce ve skutečnosti patří. S ručením omezeným přece neznamená vůbec bez ručení. Aspoň morálně by se měl dát dohledat někdo odpovědný.
October 24, 2017 v 16.23
Pane Poláčku,
říkáte triviality, protože nerozlišujete mezi nadčasovými principy a konkrétními opatřeními, které ty principy uvádějí do praxe.
October 24, 2017 v 16.28
Když ona ta Corbynova slova nezískají dostatečnou sílu, dokud sám nevyhraje volby. Naopak hned za kopečky od nás máme cestu národovecké levice Roberta Fica jdoucí na ruku velkým finančním skupinám, která vyhrála volby už několikery a vyhrávat dosud nepřestává.
ZJ
October 24, 2017 v 17.06
vyhrát volby nestačí
Bernstein tvrdil, že cíle nejsou ničím, ale hnutí vším. Když dnes sledujeme Corbyna, nelze nevidět ten masový nárůst členské základny a hnutí na jeho podporu Momentum s dalšími statisící sympatizanty, které mu získávají silnou oporu v regionech a nemalý vliv při formování místních politik. Corbyn se může opřít nově i o odbory a politická hnutí na levici, která stála doposud stranou (Labour Party Marxist), jakož i o řadu periodik kriticky podporujících jeho projekt (Red Pepper, Red Pages aj.).

Může tak stavět politiku na širších základech, než obsahuje jedno dvě volební období. I když je pravda, jak řekl jiný klasik - Miloš Zeman - moc leží ve vládě.
October 24, 2017 v 23.41
Může být Zdeňku, ale troufám si na základě toho, co pozoruju po Evropě, tvrdit, že dokud nevyhraje, dá se o možnosti, že by se zrovna ČSSD inspirovala u něho, jen snít.
JH
October 25, 2017 v 11.16
Zato Babiš
možná inspiruje další evropské oligarchy s mocenskými ambicemi.

Dosud to vypadalo jako standardní příběh - v minulých volbách dosáhl dílčího úspěchu, stal se aktivním politikem, dostal se do hledáčku žurnalistů, vyšly najevo různé věci, nakonec byl za jednu obžalován a vydán ke stíhání, a - překvapení - v nových volbách byl proti očekávání populárnější než dřív. Když se to zdařilo jemu, může se to zdařit i jiným.
+ Další komentáře