Charta 77 se v československých poměrech jeví jako asi nejproduktivnější ideová a praktická platforma, která dokázala shromáždit osobnosti, po jejichž zádech Češi, Moravané a Slezané poměrně pohodlně přešli do svobody. Základem Charty byla idea univerzálních lidských práv.

Občas se nachomýtnu k debatě, zda změna v roce 1989 u nás byla revoluce a zda pozdní český bolševismus lze označit jako totalitní vládu. Revoluce to byla, protože na začátku máme úplně jiný politický model než o půl roku později. Totalitní režim to byl, protože mocensky uplatňoval faktickou kontrolu nad všemi základními aspekty života společnosti a neumožňoval změny cestou demokratických voleb.

Docenta Jaroslava Kubu, o kterém bude řeč v tomto textu si pěstovali komunisté ve své privilegované intelektuální instituci. Všimli si ho Američané a na sklonku komunismu ho pozvali do USA. Kuba se nesnažil o nic menšího než vzít legitimitu Chartě tím, že popře samu myšlenku univerzality lidských práv.

Lidská práva byla společným jmenovatelem

Charta 77 v myšlence lidských práv našla ideový svorník, který dokázal otupit potenciální svár velmi rozdílných aktérů a nasměrovat k produktivní práci. Právním rámcem Chartě byl závazek Československé socialistické republiky dodržovat lidská práva vyplývající z úmluvy v Helsinkách — Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975.

Přes opakované štvavé kampaně se chartisté v Československu těšili široké podpoře obyvatelstva, k čemuž přispíval srozumitelný a čitelný jazyk textů, kterým Charta používala ve svých dokumentech. Z pohledu většiny československého obyvatelstva z doby takzvané normalizace, nazývané taktéž „hřbitovní ticho“, bylo oficiální učení marxismu-leninismu vyprázdněné nebo přímo mrtvé. Rok 1968 vzal marxismu-leninismu jako státnímu filosofickému a ideologickému směru legitimitu, rozšířila se stínohra.

Stát se opíral o marxismus-leninismus a ne všichni, kdo pro stát pracovali, byli zcela tupí. A tak se pozdní čeští bolševici pokusili také o bolševickou alternativu k myšlence univerzálních lidských práv. Takovýto pokus v roce 1985 učinil právník Jaroslav Kuba, který v té době působil jako odborný asistent Ústavu marxismu-leninismu na Univerzitě Karlově.

Nezabýval bych se ideologickým výtvorem z doby, kterou jsem drobně pomáhal pohřbít. Jaroslava Kubu jsem ale potkal v Ústí nad Labem jako právníka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a také údajně blízkého člověka tehdejšího rektora, profesora Reného Vokouna. Významně ovlivňoval správní radu obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, která se snažila pod vedením Blanky Mouralové vytvořit výstavu o našich Němcích.

Normalizační hvězda na postnormalizační univerzitě

Čas od času, na oživenou, posílám docentce Kristině Kaiserové z Ústí nad Labem její odpověď na prosbu někdejší ředitelky instituce zvané Collegium Bohemicum. Dění kolem stálé expozice českých Němců jsem popsal jinde, v próze Kousavý pes, ale pro historickou postavu Jaroslava Kuby považuji za důležité věty docentky Kaiserové, které napsala 24. 2. 2015 v dopise zaslaném řadě adresátů včetně mne:

„To nicméně neznamená, že JUDr. Kuba není z mnoha hledisek značně problematická osoba, mj. z hlediska jeho problematického zpracování alternativní zakládací smlouvy CB (zde se podařilo ze strany naší Společnosti pro dějiny Němců v Čechách zabránit v její realizaci), či podáním trestního oznámení na neznámého pachatele ve věci zjištění odpovědnosti za sankce vyměřené v důsledku závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu, se kterým nikdo další ze zakladatelů, kromě dnes již bývalého rektora UJEP, nesouhlasil, a lze jen vskutku doufat, že je nový rektor co nejdříve stáhne.“

Doufalo se špatně. Nový rektor v trestním oznámení psané na psacím stroji vytrval. Policie ho odložila, možná proto, že — z mého pohledu — nešlo o trestní oznámení, ale o podání jakési bolševické inkvizici. Kristina Kaiserová nerozpoznala hlavního viníka.

Myslím si, že paní docentka Kristina Kaiserová projevuje zdravé instinkty, ale ve vypjatých situacích podléhá normalizačním modelům chování a snaze přežít ve svém prostředí. Když jsme spolu byli u rektora Vokouna, rektor kázal o tom, že Ústí je hraniční univerzita. Myslel to tak, že se má bránit Němcům. Opáčil jsem, že je to slovník padesátých let.

Docentka mlčela. Venku mi dala najevo nelibost, tak jsem to vnímal, asi že jsem se vzepřel vrchnosti.

Jaroslav Kuba určil v Ústí agendu a z mého pohledu se propsal i do interpelace šéfa tehdejších komunistů Vojtěcha Filipa proti Collegiu Bohemicu. Útok na Collegium Bohemicum pod původní ředitelkou proběhl i na ruském dezinformačním webu Sputnik.

Jaroslav Kuba také s krajně pravicovým programem neúspěšně kandidoval za stranu Ne Bruselu do Senátu. Byl předvojem Stačilo!, měli by mu děkovat, pokud už tak nečiní.

Lidská práva vázaná na pracujícího člověka

Disertace odborného asistenta Ústavu marxismu-leninismu Jaroslava Kuby se nezachovala. Zachoval se autoreferát k práci z roku 1985, který v době vypjatých sporů o Collegium Bohemicum z Národní knihovny opatřil diplomat, pan Jiří Kuděla.

Z autoreferátu vyplývá, že Jaroslav Kuba provedl pokus o jiný výklad lidských práv, než užívala Charta 77. Tento výklad zjevně vzbudil mezinárodní pozornost.

Jaroslav Kuba k vyvrácení západního pojetí lidských práv používal tyto formulace: „Ve snaze zamaskovat podstatu svojí vlády, která zbavuje většinu pracujících reálných práv a svobod, pokouší imperialismus vydávat se za záštitu svobody a ochránce lidských práv ve světě. K tomu využívá i v ideologickém zápasu dávno přežitých koncepcí, mezi nimi i takzvaných občanských a lidských práv a svobod. Prezentuje je potom jako ‚přirozená‘. Nejsou prý spjata s konkrétním společenským zřízením a mohou tak sloužit jako absolutní měřítko klasifikace svobody v libovolném státě.“

Odborný asistent Jaroslav Kuba v roce 1985 kličkoval mezi několika zadáními. Na jedné straně potřeboval zrušit neměnnost a danost pojmu lidských práv. Dále potřeboval vyhovět teorii marxismu-leninismu opřenou o klasická díla, která v Ústavech marxismu-leninismu sloužila jako jakási Bible. Cokoli nového museli klasici předjímat, což se dokládalo vhodným citátem.

Kličkování mezi zadáními asistent Kuba provedl dosti zručně: „Marxistická koncepce obsahuje v zásadě dvě roviny. Ta první je reflexem objektivního postavení člověka v rozvíjející se socialistické společnosti. Druhá pak odráží potřebu prostoru, který člověk musí mít k volbě optimálních cest a prostředků při účasti na rozvojových změnách. Vycházíme přitom z marxistického chápání svobody, jehož převratnost je založena na zdůraznění přetvářející lidské aktivity. Lidské chování je sice výrazně podmíněno společností, ale musíme respektovat skutečnost, že není nikdy tak jednoznačně objektivně determinováno, aby mohlo být konkrétně známo.

Z toho odvozujeme, že ‚subjektivní práva‘ za socialismu musí tento ‚prostor‘ člověku poskytnout, avšak tak — a na to právě upozorňujeme —, aby se tím nemohly otevřít dveře libovůli, živelnosti nebo naopak lhostejnosti. Jde totiž o prostor, jejž člověk potřebuje k účinnému výběru z různých možností, které mu realita (v tomto případě socialistická společnost) poskytuje.

Spojíme-li tento závěr s faktem, že právo zároveň vyjadřuje určitý nárok vůči realitě, získáváme jeden ze základních rysů socialistických ‚subjektivních práv‘: nepůjde o mysteriózní ‚nezadatelné‘ nároky, ale o to, že s nimi nemůže být pro člověka požadováno více, než kolik by mu náleželo jeho aktivitou.“

Jaroslav Kuba vyvázal lidská práva z říše obecného nároku lidského a zakotvil je v pracovním výkonu socialistického člověka. Hodnota člověka se má poměřovat s výsledky jeho práce. Člověk v socialismu má pochopit svou úlohu a vidět své místo. Uvědomění jednotlivců ale podle Jaroslava Kuby není rovnoměrné, proto je potřeba napomoci citlivou výchovou a přesvědčováním.

Totéž dnes provozují Číňané za pomoci nejmodernějších prostředků fízlování a přidělování společenských bodů. Je jim pak „objektivně“ zřejmé, kdo má pro společnost jakou hodnotu.

Sovětská ústava 77

Odborný asistent Kuba nepožaduje zřízení vyhnanství nebo koncentračních táborů. Chce, aby si jednotlivci sami uvědomili, že žijí v určité realitě, a že neexistuje realita jiná. Zatímco disidentské snahy se upíraly k realitě mimo socialistickou skutečnost, Ústavy marxismu-leninismu byly provozovány se záměrem danou skutečnost fixovat.

Byl to docela obtížný úkol, protože komunistické strany na své cestě časem kumulovaly protimluvy. Co bylo dříve normou, bylo posléze kacířstvím, a naopak. Kubovo filosoficko-právní řešení se ale ničeho nezaleklo a své nahlédnutí správné zkušenosti promítlo daleko za hranici sametové revoluce, až ke kandidatuře za extrémistickou stranu Ne Bruselu-Národní demokracie.

Socialistická práva a socialistické svobody se podle názoru Jaroslava Kuby z roku 1985 zákonitě stala kvalitativně vyšším nástupcem takzvaných občanských a lidských práv a svobod. Pisatel disertační práce má další omezení, a tou jsou aktuální sjezdy komunistických stran, té místní a té sovětské. Proto kromě jiného konstatuje, že je mu vzorem sovětská ústava z roku 1977.

Hřiště narýsované sovětskou ústavou Kuba navrhuje zúžit tak, aby individuální práva v socialismu nemohla „nahrávat egoistickým individuálním nárokům“. Podle Kuby se nemají respektovat potřeby a zájmy člověka jako na ničem nezávislého individua, ale jako aktivního člena socialistické společnosti.

Z koreferátu k disertační práci se dovídáme, že sovětská ústava z roku 1977 zakotvuje jako právní subjekt člena pracovního kolektivu. „Jedná se svým způsobem o vyvrcholení procesu, který začal formováním sociálních požadavků dělnické třídy, odrážející nikoliv pouhé individualistické zájmy, nýbrž zájmy kteréhokoliv příslušníka dělnické třídy,“ argumentuje.

Dělnické hnutí jako takové je dobrou kapitolou euroamerických dějin. Přivlastnění dělnického hnutí bolševismem z dělnického hnutí dodnes vytváří jakési tabu ve společnosti. V argumentech Jaroslava Kuby vidíme, proč se tak děje. Reálný socialismus chopil dělnické hnutí do svých výkladových osidel. Oživení zájmu a rehabilitace se dělnické hnutí zcela určitě dočká.

Koreferát ke ztracené disertační práci dále obsahuje formulaci: „Nemají-li práva a svobody člověka za socialismu sloužit jedinci jako úniková cesta před společností, budováním socialismu či jako prostor k vyhýbání se povinností vůči společnosti, nebo dokonce k útokům proti socialismu, musí odrážet existenci diktatury proletariátu.“

Nositelem lidských práv v návrhu odborného asistenta Kuby nemá být člověk, ale má to být pracující člověk jako vyšší společenská forma člověka: „Institut pracujícího člověka vyjadřuje oproti formálně apolitickému ‚občanovi‘ již zřetelně vyhraněný, třídně-politicky uvědomělý, profil osobnosti socialistického člověka.“

Kubovým politickým zadáním, ať už oficiálním, či samostatně formulovaným, byla polemika se Západem a s Chartou 77. „Pro postavení člověka ve společnosti má rozhodující význam jeho práce. Ostatně vše, co může společnost člověku poskytnout, pochází z lidské práce. Proto i když v ‚subjektivních právech‘ půjde na prvním místě o maximální zabezpečení postavení člověka ve společnosti, nemůže být pro něj nárokováno více, než byl schopen zajistit si právě svojí pracovní aktivitou.“

Asistent Kuba si všímá, že sovětská ústava vyvažuje práva a povinnosti člověka. Aby vznikla práva, musí se plnit povinnosti.

Manévrování v hrnci

Redukovanému světu reálného socialismu Charta 77 vzdorovala svým důrazem na obecná lidská práva. Další, a početně velká hnutí se opírala o přírodu. Příroda nezávisí na výsledcích lidské práce.

Obraz přírody se často používal jako argument proti devastujícím účinkům práce — třeba v dolech nebo v chemickém průmyslu. Pak tu byly památky, pak tu byla kultura, kterou její lidé nepovažovali za práci, ale za tvorbu.

Obecná lidská práva tedy nebyla jediným oknem do svobody, ale měla tu výhodu, že se k nim v helsinském procesu zavázal socialistický stát. Charta 77 tedy neudělala nic jiného, než že vzala stát za slovo. V tom spočívá její okouzlující jednoduchost.

Asistent Kuba dospěl k „dialektické vazbě práv a povinností“. Málokde jinde je možné nahlédnout omezenost totalitního systému tak hezky, jako v tomto předurčení osudu člověka: „Máme za to, že by citlivé akceptování koncepce vzájemně vyvážených práv a povinností dozajista urychlilo i přechod k intenzivním formám rozvoje socialismu. Vždyť v praxi běží dnes především o upevňování a zkvalitňování disciplíny a socialistického pořádku.“

Na závěr asistent Kuba píše: „Naše práce se zabývá teoretickými otázkami, které mají často velmi aktuální politický význam.“

Svatá pravda. Navrhované prohloubení totalitního systému se v Československu už nedostalo do reality. Na to naše země ležela až moc v jiném geopolitickém kontextu. Jenže geopolitika pro autora neexistovala, manévroval, chytře, zručně a takticky v rámci omezeného prostoru, říkejme mu hrnec.

Práce a pořádek

Jak bylo řečeno na začátku, JUDr. Phdr. Jaroslav Kuba CSc. neúspěšně kandidoval do Senátu za uskupení NE Bruselu — Národní demokracie.

Ve volební textu publikovaném v srpnu roku 2014 píše:

„Státy a jejich ústavy studuji ‚teprve čtyřicet let‘, už jsem o tom nemálo napsal. Problém vzniknul, když se na počátku devadesátých let opustila zásada, že není práva bez povinnosti!

A nebylo opuštěno pouze toto. Listina má dosud platný vzor, Všeobecnou deklaraci lidských práv (OSN), ale na rozdíl od ní neobsahuje klíčové sociální právo, právo na práci!

Kdyby ho obsahovala, musel by se stát postarat, aby pro každého práceschopného občana byla k mání slušně placená práce. Namísto vynakládání nemalých částek na podpory by přímo zřizoval pracovní místa pro každého práceschopného. Není problém přijít na to, jak.

Listina by nepřipouštěla, aby podpora příslušela těm práceschopným, kteří odmítnou státem nabízenou práci, a neprokáží legální zdroj úhrady životních nákladů. To není nic nového pod sluncem. Kdo přiletí např. do USA, musí prokázat, že má dostatečnou částku na každý den pobytu, jinak letí zpět.

Kdo by odmítnul práci a zároveň neprokázal legální zdroj úhrady životních nákladů, byla by po něm vymáhána platba příspěvku na sociální a zdravotní pojištění a třeba i určitý daňový paušál.

Efekt ústavně garantovaného práva na práci by spočíval i v tom, že by se na osm hodin denně přesunuli na různá pracoviště spoluobčané i z řady problémových lokalit.

Kde by se pod vedením svých vedoucích přizpůsobili nejenom pracovním návykům, ale i pravidlům soužití s jinými. Noční klid by potom využívali k načerpání sil, nikoli k obtěžování okolí.

Dotklo by se to i problému prostituce, s miliardovým daňovým únikem a dalších forem sociálního parazitizmu. Motto mého programu je ‚práce a pořádek‘.“

Svorník od pozdního bolševismu k dnešní krajní pravici

Myšlenková kontinuita je zde zřejmá. Pokud se za pomoci své představivosti pokouším domyslet politickou nabídku JUDr. Phdr. Jaroslava Kuby CSc. pro jeho i můj rodný kraj, vychází mi přeměna svobodného státu na svého druhu pracovní tábor.

Za pomoci argumentu, že by se „přesunuli na různá pracoviště spoluobčané i z řady problémových lokalit“. Problémové lokality se na severu Čech spojují s Romy, takže tam lze vytušit i tuto, rasistickou, politickou agendu.

V každém případě strana, za kterou pan Kuba kandidoval byla spojována s antisemitou Bartošem. Kuba kandidoval za krajně pravicový subjekt, v časovém souběhu, kdy se dosti účinně snažil škodit instituci Collegium Bohemicum. Docentka Kristina Kaiserová tedy měla pravdu, když napsala, že Kuba je  „z mnoha hledisek značně problematická osoba“.

Poněkud zarážející je, že se, jistě pozoruhodná, práce asistenta Kuby mohla ztratit, a že svými kolegyněmi a kolegy na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně nebyl shledán jako reálné nebezpečí. Kubův příklad ukazuje blízkost vyprázdněného pozdního bolševismu a dnešní krajní pravice. Sanitární kordón na obojí je na místě.

Charta 77 patří k tomu nejlepšímu, na co se zdejší politické společenství zmohlo ve druhé půli dvacátého století. Práce Jaroslava Kuby je podle mého názoru záměrnou negací základní intence Charty.

Je nanejvýš zajímavé, kam až to se svou výbavou, v Ústí nad Labem, na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, dotáhl v novém tisíciletí. Typově normalizační formu přitakání poměrům s malým otazníkem vyjadřují věty docentky Kristiny Kaiserové. Místo aby se v Ústí tenkrát vzepřeli svým Kubům a Vokounům, hledali oběť mezi slabšími.