O jednom českém marx-leninském pokusu zrušit lidská práva
Jan ŠíchaMyšlenka univerzálních lidských práv je základem Charty 77. Pokusil se ji v základu zpochybnit člověk, kterého jsem potkal v Ústí nad Labem již hluboce v tomto tisíciletí.
Charta 77 se v československých poměrech jeví jako asi nejproduktivnější ideová a praktická platforma, která dokázala shromáždit osobnosti, po jejichž zádech Češi, Moravané a Slezané poměrně pohodlně přešli do svobody. Základem Charty byla idea univerzálních lidských práv.
Občas se nachomýtnu k debatě, zda změna v roce 1989 u nás byla revoluce a zda pozdní český bolševismus lze označit jako totalitní vládu. Revoluce to byla, protože na začátku máme úplně jiný politický model než o půl roku později. Totalitní režim to byl, protože mocensky uplatňoval faktickou kontrolu nad všemi základními aspekty života společnosti a neumožňoval změny cestou demokratických voleb.
Docenta Jaroslava Kubu, o kterém bude řeč v tomto textu si pěstovali komunisté ve své privilegované intelektuální instituci. Všimli si ho Američané a na sklonku komunismu ho pozvali do USA. Kuba se nesnažil o nic menšího než vzít legitimitu Chartě tím, že popře samu myšlenku univerzality lidských práv.
Lidská práva byla společným jmenovatelem
Charta 77 v myšlence lidských práv našla ideový svorník, který dokázal otupit potenciální svár velmi rozdílných aktérů a nasměrovat k produktivní práci. Právním rámcem Chartě byl závazek Československé socialistické republiky dodržovat lidská práva vyplývající z úmluvy v Helsinkách — Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975.
Přes opakované štvavé kampaně se chartisté v Československu těšili široké podpoře obyvatelstva, k čemuž přispíval srozumitelný a čitelný jazyk textů, kterým Charta používala ve svých dokumentech. Z pohledu většiny československého obyvatelstva z doby takzvané normalizace, nazývané taktéž „hřbitovní ticho“, bylo oficiální učení marxismu-leninismu vyprázdněné nebo přímo mrtvé. Rok 1968 vzal marxismu-leninismu jako státnímu filosofickému a ideologickému směru legitimitu, rozšířila se stínohra.
Stát se opíral o marxismus-leninismus a ne všichni, kdo pro stát pracovali, byli zcela tupí. A tak se pozdní čeští bolševici pokusili také o bolševickou alternativu k myšlence univerzálních lidských práv. Takovýto pokus v roce 1985 učinil právník Jaroslav Kuba, který v té době působil jako odborný asistent Ústavu marxismu-leninismu na Univerzitě Karlově.
Nezabýval bych se ideologickým výtvorem z doby, kterou jsem drobně pomáhal pohřbít. Jaroslava Kubu jsem ale potkal v Ústí nad Labem jako právníka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a také údajně blízkého člověka tehdejšího rektora, profesora Reného Vokouna. Významně ovlivňoval správní radu obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, která se snažila pod vedením Blanky Mouralové vytvořit výstavu o našich Němcích.
Normalizační hvězda na postnormalizační univerzitě
Čas od času, na oživenou, posílám docentce Kristině Kaiserové z Ústí nad Labem její odpověď na prosbu někdejší ředitelky instituce zvané Collegium Bohemicum. Dění kolem stálé expozice českých Němců jsem popsal jinde, v próze Kousavý pes, ale pro historickou postavu Jaroslava Kuby považuji za důležité věty docentky Kaiserové, které napsala 24. 2. 2015 v dopise zaslaném řadě adresátů včetně mne:
„To nicméně neznamená, že JUDr. Kuba není z mnoha hledisek značně problematická osoba, mj. z hlediska jeho problematického zpracování alternativní zakládací smlouvy CB (zde se podařilo ze strany naší Společnosti pro dějiny Němců v Čechách zabránit v její realizaci), či podáním trestního oznámení na neznámého pachatele ve věci zjištění odpovědnosti za sankce vyměřené v důsledku závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu, se kterým nikdo další ze zakladatelů, kromě dnes již bývalého rektora UJEP, nesouhlasil, a lze jen vskutku doufat, že je nový rektor co nejdříve stáhne.“
Doufalo se špatně. Nový rektor v trestním oznámení psané na psacím stroji vytrval. Policie ho odložila, možná proto, že — z mého pohledu — nešlo o trestní oznámení, ale o podání jakési bolševické inkvizici. Kristina Kaiserová nerozpoznala hlavního viníka.
Myslím si, že paní docentka Kristina Kaiserová projevuje zdravé instinkty, ale ve vypjatých situacích podléhá normalizačním modelům chování a snaze přežít ve svém prostředí. Když jsme spolu byli u rektora Vokouna, rektor kázal o tom, že Ústí je hraniční univerzita. Myslel to tak, že se má bránit Němcům. Opáčil jsem, že je to slovník padesátých let.
Docentka mlčela. Venku mi dala najevo nelibost, tak jsem to vnímal, asi že jsem se vzepřel vrchnosti.
Jaroslav Kuba určil v Ústí agendu a z mého pohledu se propsal i do interpelace šéfa tehdejších komunistů Vojtěcha Filipa proti Collegiu Bohemicu. Útok na Collegium Bohemicum pod původní ředitelkou proběhl i na ruském dezinformačním webu Sputnik.
Jaroslav Kuba také s krajně pravicovým programem neúspěšně kandidoval za stranu Ne Bruselu do Senátu. Byl předvojem Stačilo!, měli by mu děkovat, pokud už tak nečiní.
Lidská práva vázaná na pracujícího člověka
Disertace odborného asistenta Ústavu marxismu-leninismu Jaroslava Kuby se nezachovala. Zachoval se autoreferát k práci z roku 1985, který v době vypjatých sporů o Collegium Bohemicum z Národní knihovny opatřil diplomat, pan Jiří Kuděla.
Z autoreferátu vyplývá, že Jaroslav Kuba provedl pokus o jiný výklad lidských práv, než užívala Charta 77. Tento výklad zjevně vzbudil mezinárodní pozornost.
Jaroslav Kuba k vyvrácení západního pojetí lidských práv používal tyto formulace: „Ve snaze zamaskovat podstatu svojí vlády, která zbavuje většinu pracujících reálných práv a svobod, pokouší imperialismus vydávat se za záštitu svobody a ochránce lidských práv ve světě. K tomu využívá i v ideologickém zápasu dávno přežitých koncepcí, mezi nimi i takzvaných občanských a lidských práv a svobod. Prezentuje je potom jako ‚přirozená‘. Nejsou prý spjata s konkrétním společenským zřízením a mohou tak sloužit jako absolutní měřítko klasifikace svobody v libovolném státě.“
Odborný asistent Jaroslav Kuba v roce 1985 kličkoval mezi několika zadáními. Na jedné straně potřeboval zrušit neměnnost a danost pojmu lidských práv. Dále potřeboval vyhovět teorii marxismu-leninismu opřenou o klasická díla, která v Ústavech marxismu-leninismu sloužila jako jakási Bible. Cokoli nového museli klasici předjímat, což se dokládalo vhodným citátem.
Kličkování mezi zadáními asistent Kuba provedl dosti zručně: „Marxistická koncepce obsahuje v zásadě dvě roviny. Ta první je reflexem objektivního postavení člověka v rozvíjející se socialistické společnosti. Druhá pak odráží potřebu prostoru, který člověk musí mít k volbě optimálních cest a prostředků při účasti na rozvojových změnách. Vycházíme přitom z marxistického chápání svobody, jehož převratnost je založena na zdůraznění přetvářející lidské aktivity. Lidské chování je sice výrazně podmíněno společností, ale musíme respektovat skutečnost, že není nikdy tak jednoznačně objektivně determinováno, aby mohlo být konkrétně známo.
Z toho odvozujeme, že ‚subjektivní práva‘ za socialismu musí tento ‚prostor‘ člověku poskytnout, avšak tak — a na to právě upozorňujeme —, aby se tím nemohly otevřít dveře libovůli, živelnosti nebo naopak lhostejnosti. Jde totiž o prostor, jejž člověk potřebuje k účinnému výběru z různých možností, které mu realita (v tomto případě socialistická společnost) poskytuje.
Spojíme-li tento závěr s faktem, že právo zároveň vyjadřuje určitý nárok vůči realitě, získáváme jeden ze základních rysů socialistických ‚subjektivních práv‘: nepůjde o mysteriózní ‚nezadatelné‘ nároky, ale o to, že s nimi nemůže být pro člověka požadováno více, než kolik by mu náleželo jeho aktivitou.“
Jaroslav Kuba vyvázal lidská práva z říše obecného nároku lidského a zakotvil je v pracovním výkonu socialistického člověka. Hodnota člověka se má poměřovat s výsledky jeho práce. Člověk v socialismu má pochopit svou úlohu a vidět své místo. Uvědomění jednotlivců ale podle Jaroslava Kuby není rovnoměrné, proto je potřeba napomoci citlivou výchovou a přesvědčováním.
Totéž dnes provozují Číňané za pomoci nejmodernějších prostředků fízlování a přidělování společenských bodů. Je jim pak „objektivně“ zřejmé, kdo má pro společnost jakou hodnotu.
Sovětská ústava 77
Odborný asistent Kuba nepožaduje zřízení vyhnanství nebo koncentračních táborů. Chce, aby si jednotlivci sami uvědomili, že žijí v určité realitě, a že neexistuje realita jiná. Zatímco disidentské snahy se upíraly k realitě mimo socialistickou skutečnost, Ústavy marxismu-leninismu byly provozovány se záměrem danou skutečnost fixovat.
Byl to docela obtížný úkol, protože komunistické strany na své cestě časem kumulovaly protimluvy. Co bylo dříve normou, bylo posléze kacířstvím, a naopak. Kubovo filosoficko-právní řešení se ale ničeho nezaleklo a své nahlédnutí správné zkušenosti promítlo daleko za hranici sametové revoluce, až ke kandidatuře za extrémistickou stranu Ne Bruselu-Národní demokracie.
Socialistická práva a socialistické svobody se podle názoru Jaroslava Kuby z roku 1985 zákonitě stala kvalitativně vyšším nástupcem takzvaných občanských a lidských práv a svobod. Pisatel disertační práce má další omezení, a tou jsou aktuální sjezdy komunistických stran, té místní a té sovětské. Proto kromě jiného konstatuje, že je mu vzorem sovětská ústava z roku 1977.
Hřiště narýsované sovětskou ústavou Kuba navrhuje zúžit tak, aby individuální práva v socialismu nemohla „nahrávat egoistickým individuálním nárokům“. Podle Kuby se nemají respektovat potřeby a zájmy člověka jako na ničem nezávislého individua, ale jako aktivního člena socialistické společnosti.
Z koreferátu k disertační práci se dovídáme, že sovětská ústava z roku 1977 zakotvuje jako právní subjekt člena pracovního kolektivu. „Jedná se svým způsobem o vyvrcholení procesu, který začal formováním sociálních požadavků dělnické třídy, odrážející nikoliv pouhé individualistické zájmy, nýbrž zájmy kteréhokoliv příslušníka dělnické třídy,“ argumentuje.
Dělnické hnutí jako takové je dobrou kapitolou euroamerických dějin. Přivlastnění dělnického hnutí bolševismem z dělnického hnutí dodnes vytváří jakési tabu ve společnosti. V argumentech Jaroslava Kuby vidíme, proč se tak děje. Reálný socialismus chopil dělnické hnutí do svých výkladových osidel. Oživení zájmu a rehabilitace se dělnické hnutí zcela určitě dočká.
Koreferát ke ztracené disertační práci dále obsahuje formulaci: „Nemají-li práva a svobody člověka za socialismu sloužit jedinci jako úniková cesta před společností, budováním socialismu či jako prostor k vyhýbání se povinností vůči společnosti, nebo dokonce k útokům proti socialismu, musí odrážet existenci diktatury proletariátu.“
Nositelem lidských práv v návrhu odborného asistenta Kuby nemá být člověk, ale má to být pracující člověk jako vyšší společenská forma člověka: „Institut pracujícího člověka vyjadřuje oproti formálně apolitickému ‚občanovi‘ již zřetelně vyhraněný, třídně-politicky uvědomělý, profil osobnosti socialistického člověka.“
Kubovým politickým zadáním, ať už oficiálním, či samostatně formulovaným, byla polemika se Západem a s Chartou 77. „Pro postavení člověka ve společnosti má rozhodující význam jeho práce. Ostatně vše, co může společnost člověku poskytnout, pochází z lidské práce. Proto i když v ‚subjektivních právech‘ půjde na prvním místě o maximální zabezpečení postavení člověka ve společnosti, nemůže být pro něj nárokováno více, než byl schopen zajistit si právě svojí pracovní aktivitou.“
Asistent Kuba si všímá, že sovětská ústava vyvažuje práva a povinnosti člověka. Aby vznikla práva, musí se plnit povinnosti.
Manévrování v hrnci
Redukovanému světu reálného socialismu Charta 77 vzdorovala svým důrazem na obecná lidská práva. Další, a početně velká hnutí se opírala o přírodu. Příroda nezávisí na výsledcích lidské práce.
Obraz přírody se často používal jako argument proti devastujícím účinkům práce — třeba v dolech nebo v chemickém průmyslu. Pak tu byly památky, pak tu byla kultura, kterou její lidé nepovažovali za práci, ale za tvorbu.
Obecná lidská práva tedy nebyla jediným oknem do svobody, ale měla tu výhodu, že se k nim v helsinském procesu zavázal socialistický stát. Charta 77 tedy neudělala nic jiného, než že vzala stát za slovo. V tom spočívá její okouzlující jednoduchost.
Asistent Kuba dospěl k „dialektické vazbě práv a povinností“. Málokde jinde je možné nahlédnout omezenost totalitního systému tak hezky, jako v tomto předurčení osudu člověka: „Máme za to, že by citlivé akceptování koncepce vzájemně vyvážených práv a povinností dozajista urychlilo i přechod k intenzivním formám rozvoje socialismu. Vždyť v praxi běží dnes především o upevňování a zkvalitňování disciplíny a socialistického pořádku.“
Na závěr asistent Kuba píše: „Naše práce se zabývá teoretickými otázkami, které mají často velmi aktuální politický význam.“
Svatá pravda. Navrhované prohloubení totalitního systému se v Československu už nedostalo do reality. Na to naše země ležela až moc v jiném geopolitickém kontextu. Jenže geopolitika pro autora neexistovala, manévroval, chytře, zručně a takticky v rámci omezeného prostoru, říkejme mu hrnec.
Práce a pořádek
Jak bylo řečeno na začátku, JUDr. Phdr. Jaroslav Kuba CSc. neúspěšně kandidoval do Senátu za uskupení NE Bruselu — Národní demokracie.
Ve volební textu publikovaném v srpnu roku 2014 píše:
„Státy a jejich ústavy studuji ‚teprve čtyřicet let‘, už jsem o tom nemálo napsal. Problém vzniknul, když se na počátku devadesátých let opustila zásada, že není práva bez povinnosti!
A nebylo opuštěno pouze toto. Listina má dosud platný vzor, Všeobecnou deklaraci lidských práv (OSN), ale na rozdíl od ní neobsahuje klíčové sociální právo, právo na práci!
Kdyby ho obsahovala, musel by se stát postarat, aby pro každého práceschopného občana byla k mání slušně placená práce. Namísto vynakládání nemalých částek na podpory by přímo zřizoval pracovní místa pro každého práceschopného. Není problém přijít na to, jak.
Listina by nepřipouštěla, aby podpora příslušela těm práceschopným, kteří odmítnou státem nabízenou práci, a neprokáží legální zdroj úhrady životních nákladů. To není nic nového pod sluncem. Kdo přiletí např. do USA, musí prokázat, že má dostatečnou částku na každý den pobytu, jinak letí zpět.
Kdo by odmítnul práci a zároveň neprokázal legální zdroj úhrady životních nákladů, byla by po něm vymáhána platba příspěvku na sociální a zdravotní pojištění a třeba i určitý daňový paušál.
Efekt ústavně garantovaného práva na práci by spočíval i v tom, že by se na osm hodin denně přesunuli na různá pracoviště spoluobčané i z řady problémových lokalit.
Kde by se pod vedením svých vedoucích přizpůsobili nejenom pracovním návykům, ale i pravidlům soužití s jinými. Noční klid by potom využívali k načerpání sil, nikoli k obtěžování okolí.
Dotklo by se to i problému prostituce, s miliardovým daňovým únikem a dalších forem sociálního parazitizmu. Motto mého programu je ‚práce a pořádek‘.“
Svorník od pozdního bolševismu k dnešní krajní pravici
Myšlenková kontinuita je zde zřejmá. Pokud se za pomoci své představivosti pokouším domyslet politickou nabídku JUDr. Phdr. Jaroslava Kuby CSc. pro jeho i můj rodný kraj, vychází mi přeměna svobodného státu na svého druhu pracovní tábor.
Za pomoci argumentu, že by se „přesunuli na různá pracoviště spoluobčané i z řady problémových lokalit“. Problémové lokality se na severu Čech spojují s Romy, takže tam lze vytušit i tuto, rasistickou, politickou agendu.
V každém případě strana, za kterou pan Kuba kandidoval byla spojována s antisemitou Bartošem. Kuba kandidoval za krajně pravicový subjekt, v časovém souběhu, kdy se dosti účinně snažil škodit instituci Collegium Bohemicum. Docentka Kristina Kaiserová tedy měla pravdu, když napsala, že Kuba je „z mnoha hledisek značně problematická osoba“.
Poněkud zarážející je, že se, jistě pozoruhodná, práce asistenta Kuby mohla ztratit, a že svými kolegyněmi a kolegy na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně nebyl shledán jako reálné nebezpečí. Kubův příklad ukazuje blízkost vyprázdněného pozdního bolševismu a dnešní krajní pravice. Sanitární kordón na obojí je na místě.
Charta 77 patří k tomu nejlepšímu, na co se zdejší politické společenství zmohlo ve druhé půli dvacátého století. Práce Jaroslava Kuby je podle mého názoru záměrnou negací základní intence Charty.
Je nanejvýš zajímavé, kam až to se svou výbavou, v Ústí nad Labem, na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, dotáhl v novém tisíciletí. Typově normalizační formu přitakání poměrům s malým otazníkem vyjadřují věty docentky Kristiny Kaiserové. Místo aby se v Ústí tenkrát vzepřeli svým Kubům a Vokounům, hledali oběť mezi slabšími.
Nechci (a na základě nedostatečných informací ani nemohu) hodnotit osobu a dílo docenta J. Kuby; nicméně - jak ostatně do jisté míry uznává i J. Šícha - jeho polemika s konceptem tzv. "univerzálních lidských práv" je v určitém smyslu velmi dobře vyargumentovaná, a bylo by záhodno tyto argumenty vzít vážně.
Jistě, tyto jeho argumenty jsou zatíženy tím, že byly formulovány v době vlády totalitního režimu, a byly tedy poplatné jeho politické objednávce. Ale ani tato skutečnost by neměla být důvodem pro to, abychom si my sami nedali práci s tím věcně se vypořádat s racionálním jádrem jeho argumentace, očištěným od zmíněného ideologického balastu.
Nedá se totiž nic dělat, ale J. Kuba má v jednom ohledu naprostou pravdu: tato "univerzální lidská práva" mají ve své všeobecnosti velmi abstraktní charakter. Zcela odhlížejí od kvality, od charakteru konkrétních osob, od jejich přínosu (či naopak jejich škodlivosti) vůči celé společnosti, respektive vůči všem ostatním lidem. Krátce řečeno, podle tohoto konceptu by byl Adolf Hitler stejně tak nepodmíněným subjektem "univerzálních lidských práv" jako dejme tomu Mahatma Gándhí.
Což o to, jsou bezpochyby situace kdy je takováto abstrakce potřebná, oprávněná a nutná; z hlediska vyspělosti současné civilizace je například bezpochyby pozitivní skutečností, že i masovému vrahovi Breivikovi se v jeho trestním procesu dostalo všech příslušných osobních i procesních práv.
Tento fakt ale nic nemění na tom, že tato "lidská práva" skutečně zůstávají stát u této pouze abstraktní stránky existence člověka; a nejdou nikam dále. Nejsou schopna člověka postihnout, diferencovat v jeho konkrétní osobnosti, v jeho konkrétní kvalitě, v jeho konkrétním přínosu pro společnost. A jestliže Jan Šícha glorifikuje československou "Chartu 77" jakožto "nejproduktivnější ideovou a praktickou platformu" na jejímž základě Češi a Slováci mohli přejít do stavu svobody, pak je nutno konstatovat i druhou stránku celé věci: že pod tuto "ideovou platformu" se mohly vejít (respektive schovat) i takové osoby jako Václav Benda, který později veřejně (a hrdě) deklaroval svou ideovou spřízněnost s chilským diktátorem a tyranem Pinochetem - jenom proto že tento byl (také) zuřivým antikomunistou.
Tento abstraktní charakter "univerzálních lidských práv" tedy nijak neumožňuje diferencovat osobní kvality, charakter jejich nositelů; ale co hůře, tato abstraktní platforma k takovémuto diferencování vůbec nevede. Či ještě spíše - ona ho fakticky blokuje. Neboť tam kde je řečeno že absolutním základem společenského a politického systému je tato abstraktní figura "občana vůbec", tam pak jednotlivý člověk vůbec není jakýmkoli způsobem motivován k tomu rozvíjet kvalitativní stránky své osobnosti, respektive své (občanské) činnosti.
Neboť - a to je druhý klíčový limit tohoto konceptu "univerzálních lidských práv" - tato jsou koncipována ryze individualisticky. Jejich subjektem není člověk jakožto člen své společnosti, tedy pospolitosti s jinými lidmi; nýbrž jejich subjektem je (fiktivně) autonomní, pouze do ulity svých vlastních soukromých zájmů uzavřené individuum. Člověk tu tedy vystupuje nikoli jako vyzrálý a odpovědný občan-"citoyen" (z Marxovy "Židovské otázky") - nýbrž jako bourgeois, jakožto privátní individuum, kterému jsou zájmy celku naprosto lhostejné, a které je vždy upozadí ve prospěch zájmů vlastních, soukromých.
Souhrnem je tedy možno říci: jakkoli se argumentace docenta Kuby může jevit v kontextu doby a tehdejších politických poměrů konjunkturální, nelze jí přesto upřít určitou fundamentální logiku a oprávněnost. Oproti abstraktnímu, individualisticko-soukromnickému charakteru "univerzálních lidských práv" staví marxistický koncept člověka jakožto aktivního člena lidského společenství, jehož nároky vůči tomuto společenství jsou podmíněny jeho vlastním přínosem vůči němu.
Jistě, marxistický koncept člověka jakožto tvora bytostně společenského byl pouze jednostranně pojatý; ovšem je nutno vidět, že nebyl o nic jednostrannější nežli jeho protiklad, koncept abstraktních "univerzálních lidských práv". Máme zde tedy dán klasický (dialektický) protiklad, kdy každá z obou opozičních stran reprezentuje (a prosazuje) určitý aspekt celého komplexu skutečnosti. Každý z obou aspektů či momentů je sám o sobě oprávněný, to jest může se opírat o určitou část reality. Ale - každý z nich je stejně tak rovným dílem nepravdivý, neboť se omezuje jenom na jednu jedinou perspektivu celé záležitosti, ale tento jediný aspekt vydává za realitu, a tedy za pravdu celou.
Velice nepřekvapivé ataky na univerzalitu lidských práv.
Co takhle uznat, že individualismus v pojetí lidských práv je jeden ze základů, proč je možné je právně obhajovat?
Paní Zemanová, musím přiznat že pro tentokrát mám potíže s tím porozumět smyslu Vaší námitky.
"uznat, že individualismus v pojetí lidských práv je jeden ze základů" - základů čeho?...
A "proč je možné je právně obhajovat?" - samozřejmě že je možné je obhajovat, tak či onak je možné obhajovat cokoli, ve jménu těch či oněch ideologií. Jedná se ale o to, na jakém ideovém (a intelektuálním) fundamentu tato obhajoba stojí.
Inu, pane Poláčku, asi to musím zkusit vysvětlit těm méně chápavým.
Výhoda individuálního založení lidských práv v právní oblasti znamená, že jejich porušování je dobře odhalitelné a postižitelné, na rozdíl od možností, jaké by skýtalo jejich vágní chápání coby výlučná věc široké "lidské pospolitosti", zejména když se základní lidská práva stala součástí ústavy a souboru zákonů.
Paní Zemanová, Vaše konstatování že porušování (individuálně koncipovaných) lidských práv je "dobře odhalitelné a postižitelné" je sice správné; nicméně právě tento napohled pozitivní rys tohoto konceptu ve skutečnosti svědčí především o jeho myšlenkově nesložitém, až přímo triviálním ideovém fundamentu.
Ano, máte pravdu i v tom že pokud by tato "lidská práva" byla koncipována v dimenzi celospolečenské, že by tím obsahově získala neurčitější, vágnější charakter.
Jenže - ono se obecně o vývoji lidské civilizace dá říci, že směřuje od zemitějších, obhroublejších forem k vytváření čím dál tím jemnějších, subtilnějších vztahových struktur mezilidské komunikace, společenského bytí. V tomto smyslu je koncipování onoho napohled tak jasného a zřetelného konceptu "lidských práv" daleko spíše regresem nežli progresem.
Připomeňme si ještě jednou globální evoluční rámec, v jehož poli se vyvinul tento koncept "lidských práv". Od samých počátků vývoje lidské civilizace vedle sebe koexistovaly (a navzájem spolu bojovaly o dominanci) dvě základní formy vztahu člověka/jedince a společnosti: koncept individualistický, soukromovlastnický na straně jedné, a koncept obecného zájmu, společně sdílených statků na straně druhé.
Jak řečeno tyto koncepty se po celé lidské dějiny navzájem potýkaly, ale zároveň navzájem doplňovaly a vyvažovaly. Je možné říci s jistotou: každá (nadměrná) výchylka jedním či druhým směrem znamená narušení této relativní rovnováhy. A tak stejně jako byl projekt komunismu extrémním vychýlením k principu pospolitosti, tak stejně tak projekt - individualisticky koncipovaných - lidských práv je extrémní výchylkou ke straně druhé.
Z hlediska vývoje politických idejí jsou tyto oba koncepty stejně tak bezobsažné, stejně tak triviální: projekt komunismu spočíval na naprosto naivní představě, že všechny problémy lidské civilizace budou jednou provždy vyřešeny prosazením principu kolektivního vlastnictví; zatímco koncept "lidských práv" spočívá na myšlence stejně tak triviální, totiž že všechny problémy člověka budou vyřešeny tím, že se lidskému individuu poskytne nejrozsáhlejší možný katalog "lidských a občanských práv".
V tomto konceptu "lidských práv" je především obsažen zcela fundamentální paradox, či spíše protimluv: je zde explicitně hovořeno o "člověku" - ale přitom není vůbec ani položena otázka, co tento "člověk" vlastně vůbec je, jaká jsou jeho bytostná - evoluční, rodová, kulturní - určení! Všechny tyto otázky apologetům liberální demokracie zřejmě připadají příliš složité; a tak jejich naléhavost obcházejí respektive vytěsňují tím, že tohoto "člověka" redukují na pouhé individuum. Které je pak vybaveno určitými "právy".
Ano, člověk bezpochyby je - také - individuum. Jenže toto "individuum" je velice široký, a velice abstraktní pojem, pod tento termín se například může vejít třeba i šimpanz nebo orangutan, ale i nosorožec nebo buvol. (Ostatně v dnešní době charakterizované touhou po návratu do náruče Matky přírody už naprosto existují tendence i zvířata obdařit nezadatelnými individuálními právy.)
Krátce řečeno: ačkoli se v uvedeném konceptu hovoří o "lidských právech", ve skutečnosti je zde sám člověk jako kulturní, duševní, kreativní, pospolitá bytost naprosto eliminován, a je fakticky zredukován jenom a pouze na onen jeden jediný aspekt své existence, totiž na aspekt své holé individuality.
Proto - zopakujme ještě jednou - zásadní deficit tohoto pojetí "lidských práv" je především jeho intelektuálně, ideově chudičký, až přímo triviální charakter. Takto prajednoduchým, triviálním způsobem nikdy není možno učinit zadost bytosti natolik složité, natolik mnoharozměrné jako je člověk.
Ano, bylo řečeno že idea socialismu (alespoň ve své politické rovině) byla konec konců stejně tak triviální. Ale přece jenom - alespoň ve své tendenci směřovala někam dále, za hranice této pouhé individuality lidské existence. V každém případě je možno konstatovat: ono výše zmíněné vychýlení na ose individualismus - pospolitost směrem k ryzímu individualismu nemůže zůstat bez následků. Kde ze života společnosti zmizí (respektive je vytlačen) socialismus jakožto progresivní prvek mezilidské pospolitosti, tam se nevyhnutelně vrátí v reakcionářské, šovinistické podobě socialismu nacionálního.
"Ano, bylo řečeno že idea socialismu (alespoň ve své politické rovině) byla konec konců stejně tak triviální. Ale přece jenom - alespoň ve své tendenci směřovala někam dále, za hranice této pouhé individuality lidské existence."
Směřovala, směřovala....až došla do svého konce. Dočkala se odhalení, že se zákonitě neobejde bez násilí. Násilí je ve světě i tak dost, proč tedy krásnými slovy přivolávat jistotu stokrát prokázaného maléru?
Paní Zemanová, Vaše zarputile dichotomické vidění světa je sice svým způsobem zajímavé, nicméně ve věci samé nepřináší naprosto žádné nové perspektivy.
A především bych Vám ještě jednou zopakoval klíčovou větu z mého předešlého textu (která zřejmě jaksi unikla Vaší pozornosti):
"Kde ze života společnosti zmizí (respektive je vytlačen) socialismus jakožto progresivní prvek mezilidské pospolitosti, tam se nevyhnutelně vrátí v reakcionářské, šovinistické podobě socialismu nacionálního."
To znamená (pro tentokrát zcela polopatisticky): ke katastrofě nevede pouze extrémní (komunistický) kolektivismus, nýbrž stejně tak i extrémní (liberální) individualismus. Neboť je to právě tento - libertinistický, buržoazní - individualismus, který svou substanciální, humánní prázdnotou jako nevyhnutelnou reakci vyvolává buďto právě komunismus, anebo nacionalistická, fašistoidní populistická hnutí, jak to můžeme v přímém přenosu sledovat právě v současné době.
Ta věta mi neunikla, pane Poláčku. To neznamená, že s ní souhlasím, podobně jako s vašimi dalšími tezemi.
Že s mými tézemi nesouhlasíte, paní Zemanová, je dávno známou věcí.
Nebylo by ale snad na čase tento Váš živelný, emocionálně-ideologický odpor vůči všemu co přesahuje omezený okruh výsostného individua také podpořit nějakými věcnými argumenty?...
Je to tak, pane Poláčku, že když jsou mi předloženy argumenty, se kterými nesouhlasím, hledám protiargumenty. To ovšem není případ vašich textů. Tam totiž nenacházím žádné. Jen opakování prázdných slov.
Paní Zemanová, podal jsem zde celkem vzato jasný a přehledný model dějinného vývoje jakožto střídání fází dominantního principu individualisticky-soukromovlastnického na straně jedné, a principu společensko-pospolitého na straně druhé. Tento model je možno podložit i odpovídajícím schématem filozofickým, totiž jako (dialektický) vztah momentu jednotlivosti na straně jedné, a momentu obecnosti na straně druhé. Pokud v těchto modelech našeho světa, naší skutečnosti skutečně nedokážete objevit nic více nežli "prázdná slova", pak se nevyhnutelně staví otázka zda závada a deficit nebude spíše na Vaší straně.
Ano. Ve vašich modelech, kterým zjevně zaujatě věříte a proto věty o nich neustále opakujete, nevidím skutečně víc než prázdná slova.
"... J. Kuba má v jednom ohledu naprostou pravdu: tato "univerzální lidská práva" mají ve své všeobecnosti velmi abstraktní charakter. Zcela odhlížejí od kvality, od charakteru konkrétních osob, od jejich přínosu (či naopak jejich škodlivosti) vůči celé společnosti, respektive vůči všem ostatním lidem."
Jaksi nechápu, proč by neměla odhlížet od individuálních vlastností a přínosu. Naopak souhlasím s tím, že opilý bezdomovec a ušlechtilý dobrodinec jsou si z hlediska lidských práv rovni.
Problémem v daném případě je, paní Zemanová, že společenskou normou se následně stane onen opilý bezdomovec, nikoli ten ušlechtilý dobrodinec. Právě proto že se zde nijak nehledí na konkrétní kvality lidské osobnosti, nýbrž pouze na kritérium abstraktní rovnosti před zákonem.
Vy celou věc opět posouváte do zcela jiné roviny. Já sám jsem napsal (kdybyste tomu věnovala alespoň trochu pozornosti, mohla jste si ušetřit tento pseudoargument), že z hlediska obecné humanity je naprosto v pořádku, když se i masovému vrahovi Breivikovi dostane všech jeho procesních a dalších osobních práv. V daném smyslu je onen abstraktní charakter osobních (nikoli lidských!) práv naprosto v pořádku.
Ale jedná se o toto: jak sama píšete, takto se věc (rovnosti všech) jeví "z hlediska lidských práv". Jenže - kolikrát ve svém životě musí člověk sahat po této zbrani obecné právní rovnosti? - V moderních civilizovaných společnostech jenom zcela výjimečně.
Vy se na věc chcete dívat "z hlediska lidských práv"; ale já věci hodnotím z hlediska samotného člověka, respektive samotné společnosti. Pan Morbicer zde nedávno použil - při pohledu na současný stav naší civilizace - výstižný obrat: "To všechno nedává smysl." A to je právě to, o co se jedná. Pokud vůbec existuje nějaké v plném slova smyslu "lidské" právo, pak je to právo člověka na to aby jeho život měl smysl. A to znamená, aby smysl měl, aby nějaký smysl dával i život celé společnosti. Neboť sotva kdo může žit smysluplným životem, když celý svět okolo něj tento smysl postrádá.
Člověk má tedy právo na to žít ve světě, ve společnosti které nejsou pouhou abstrakcí (ať už tzv. "lidských práv" anebo tržní hodnoty), nýbrž které někam směřují, kde vládne duch tvořivosti a vzájemné pospolitosti. Kde "humanismus" není jen prázdnou floskulí, nýbrž žitou skutečností. Ale všechny tyto záležitosti jsou zcela konkrétní kvality, které se nijakým způsobem nevejdou do onoho sterilního katalogu abstraktních "lidských práv".
Dejme si konkrétní příklad: z "hlediska lidských práv" jsou si naprosto rovni dejme tomu David Černý a Vincent van Gogh. Tedy velký světový umělec a malý český kýčař. Pokud by z nějakých důvodů oba stáli před trestním tribunálem, bylo by samozřejmě naprosto v pořádku kdyby tam požívali stejných práv. Jenže - jde o to že společnost liberální demokracie ze své nejvlastnější podstaty nikdy nedokáže vyjít za tuto abstrakci "rovných práv". To znamená: z tohoto hlediska "lidských práv" jsou zcela eliminovány všechny rozdíly v kvalitě. V kvalitě umělecké, v kvalitě intelektuální, v kvalitě mravní, v kvalitě duchovní, v kvalitě celkového zaměření života společnosti.
Před časem jsem zde napsal: jak v přírodě, tak i ve společnosti má vše přirozenou tendenci padat směrem dolů. Tedy k nižší energetické hladině. Co není neustálou prací, neustálým přísunem tvořivé energie udržováno na vyšší kvalitativní rovině, to časem nevyhnutelně spadne až na samotné dno. V systému liberální demokracie je tímto dnem právě uvedená abstrakce "občanských a lidských práv". Ano, je bezpochyby určitým pozitivem že zde není možno spadnout ještě hlouběji (na rozdíl od režimů diktátorských); ale na straně druhé zde není zároveň přítomno nic, co by umožňovalo vzestup někam vzhůru, k vyšším kulturním a humánním kvalitám. Společnost liberální demokracie tedy nakonec ustrne, zakrní v této abstrakci pouhé právní rovnosti.
Ještě jednou tedy: musíme si definitivně ujasnit, jestli kvalitu života člověka a společnosti chceme hodnotit "z hlediska lidských práv" - anebo ale z hlediska samotného člověka, to jest z jeho primárního práva na plnohodnotný, smyslem naplněný život.
je zcela nepochybně vaším právem rozhodnout, jak chcete hodnotit kvalitu života člověka. Stejně jako fušovat do práce výtvarných kritiků a mlátit nebohého strašáka, kterému jste na krk nasadil ceduli s nápisem LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE. Přeju vám, abyste si všech svých práv užíval dlouhá léta. Mějte se hezky.
Liberální demokracie není v tomhle století (už zase) příliš atraktivní a úspěšná. Zprvu to přicházelo nenápadně, dnes jde však o zřejmou věc. Jde o skutečnost, která vedle toho, že může člověka nechat lhostejným, nebo z něho udělat stoupence diktatury, může vyústit ve dva tak či onak odůvodnitelné postoje.
První je obranářský. Nehledejme chyby, netrefujme se do systému, i pro spíše skeptika nejlepšího ze všech špatných. Navíc zrovna nyní. Podívejme, jeho nepřátelé si "do vlastního hnízda nekálejí" a vyplácí se jim to. Zaděláváme si, třeba nevědomky, na malomyslnost a problémy naší společnosti.
Druhý postoj představuje naopak trvání na tom, že máme povinnost být kritičtí a otevření, neboť jde o předpoklad nápravy, dokonce i kdyby mělo přijít svého druhu prohloubení krize: právě ono může vyústit v katarzi.
Diskuse pana Poláčka a paní Zemanové ve mně evokovala střet protagonistů polistopadové dekády, napíši to, ač vím, že se zde diskutující s nimi spíš neztotožňují.
Pan Poláček mi připomněl Václava Havla, konkrétně jeho rozhlasové Hovory z Lán. V těchto relacích se první český prezident pokoušel stále znovu vyjádřit svůj rovněž až despekt k "politickému provozu" liberální demokracie, k jejímu dalo by se rekapitulovat formalismu, ztrnulosti, plytkosti, snad až alibismu. A to je všechno?, chtělo by se zeptat v trvajícím odkouzlení.
Samozřejmě, Havel měl k Marxovi a dokonce i k materialismu dost přezíravý postoj. Obojí mu přišlo osobně málo (emocionálně) uspokojivé, dalo by se říci nevábné, málo adekvátní jeho víře v duchovní a inspirační potenciál jednotlivého člověka ve službě dobré věci. (Na mé paralele to mnoho nemění). Lidé vnímali Havlovo kroužení kolem problému jako obsesivní, jako opakování se. Často s ním byli hotovi řkouce: "Byl zavřenej, je restituent, prezident... Co by ještě nechtěl v té své intelektuálské nespokojenosti?" ("Slyší trávu růst" či "Zas mu něco není dobrý".) " Jeho starší kritiku jak Východu, tak i Západu prostě brali jako fakt diktovaný takticky. Ne jako novými zřeteli (pro někoho až moc) oslabené traktování reality, jejíž samotné jádro však zůstalo nezasaženo.
Paní Zemanová představovala v tom mém střetu idejí (tehdejšího) Václava Klause. Liberální demokracie je historicky osvědčený rámec kapitalismu. (To tvrdí i pan Poláček, dokonce je to logičtější než tomu bylo u Havla, ale podstatný rozdíl je v absenci Klausova "a to stačí"). Mimochodem Klausův další vývoj lze dát do souvislosti s tím, že ovšem registroval projevy nikoli nutnosti svazku kapitalismu s liberální demokracií (či spíše s většinou jejích náležitostí).
Tohle, doufám, paní Zemanové nehrozí. Škoda, že nepíše víc. Zajímalo by mě, jak smýšlí o naší 1. republice, vývoji Západu (zvláště v konfronraci) se systémem Východu aj.
Ještě nežli budu reagovat na poslední úvahu pana Horáka napřed doplním mé předešlé úvahy vlastní, respektive zrekapituluji a zdůrazním jádro mé kritiky na konceptu tzv. "lidských práv".
Ještě jednou je tedy nutno se vším důrazem konstatovat: tato takzvaná "lidská práva" mají se skutečným člověkem, v plném významu a horizontu jeho autentického lidství, pouze velice málo společného. To že se v dané souvislosti vůbec používá slovní spojení "lidská práva" je ve skutečnosti daleko spíše pouze zmatením pojmů, ideologickou kouřovou clonou pod kterou se politické uspořádání liberální demokracie snaží skrýt, kamuflovat svou niternou, obsahovou prázdnotu. Totiž - prázdnotu právě ve vztahu k samotnému člověku.
Aby totiž toto spojení "lidská práva" mohlo být užíváno skutečně smysluplně a legitimně, muselo by se totiž napřed - na základě celospolečenského diskursu a celospolečenského konsensu - vyjasnit a určit, co za bytost tento podivný tvor jménem "člověk" vlastně doopravdy je. Jaká jsou jeho bytostná rodová určení, a především jaké jsou jeho potřeby jakožto jedinečné kulturní, rozumem nadané a duší obdařené bytosti.
To všechno jsou ale otázky, kterým se model liberální demokracie zcela programaticky vyhýbá. S argumentem že jakákoli normativní vymezení v této oblasti by byla doktrinářská, přičemž jakékoli doktrinářství je přece v zásadním rozporu s vůdčím principem liberální demokracie.
Budiž; nelze popírat že tento argument vyznavačů modelu liberální demokracie má svou určitou platnost. Ovšem - tato liberální demokracie se zároveň ze všech sil brání tomu přiznat a uznat, že takto "totálně nedoktrinářský" přístup má zároveň svá - a to velmi fatální - negativa.
První negativní rys byl už jmenován: tato liberální demokracie konstruuje svá "lidská práva", aniž by vůbec měla sebemenší znalost o tom, co tento člověk vlastně je, jaké jsou jeho autentické lidské potřeby. Tato liberální demokracie tímto přístupem vskrytu, nepřiznaně člověka fakticky redukuje na pouhé individuum. Které si už nějak má poradit samo se sebou.
Ovšem - takto do sebe samého uzavřené individuum, to skutečně ještě zdaleka není člověk, v plnohodnotném a všeobsáhlém významu tohoto slova. Takovéto individuum, to je jen určitá bytost mající své zcela bezprostřední vitální zájmy: zájem na přežití, zájem na ochraně před přímým násilím ze strany druhých či ze strany státu, zájem na uspokojení svých základních fyzických potřeb (nasytit se, mít obydlí). Toto všechno jsou ale daleko více potřeby pouhého těla, nežli samotného člověka v onom vyšším, obsažnějším slova smyslu. Není nijakou náhodou, že všechna tato "lidská" práva mají svůj pravzor v anglickém právním institutu "habeas corpus". Kde se tedy jedná explicitně pouze o lidské tělo, ale nikoli o člověka jako takového. Člověk - tato potenciálně vnitřně nekonečně bohatá bytost - je zde redukován pouze na ryze materiální, tělesnou stránku jeho existence.
Tato bezobsažnost, toto naprosté eliminování otázky po vlastní podstatě a smyslu lidské existence je tedy jedním základním deficitem celého konceptu "lidských práv". Ovšem tento koncept trpí ještě druhou zcela zásadní vadou. Jestliže onen první jmenovaný bod poukazuje "pouze" na jeho obsahové deficity, tedy na to co v něm chybí, tento druhý bod znamená jeho vlastní interní protimluv.
Bylo řečeno, že liberální demokracie (jejímž je onen koncept "lidských práv" produktem) tuto svou obsahovou prázdnotu obhajuje argumentem, že ona přece nemůže a nesmí být doktrinářskou. Jenže - v tomto absolutním zákazu pozitivního vymezení podstaty a smyslu lidské existence je tato liberální demokracie nakonec stejně tak dogmaticky doktrinářská!
Asi nebude žádného sporu o tom, že něco takového jako podstata a smysl lidského bytí nepochybně existuje. (I když my sami je často nedokážeme najít.)
Pokud ale tato podstata a smysl lidského bytí skutečně existují, pak jsou možné jenom dva základní, diametrálně rozdílné přístupy: buďto je - jakožto lidé, jakožto společnost - budeme společně a usilovně hledat; anebo si naopak takovéto společné hledání zakážeme.
Jistě, bylo by možno namítnout (a apologeti liberální demokracie tak s oblibou činí), že liberální demokracie přece nic nezakazuje. Kdo chce, ten si přece tuto podstatu a smysl lidské existence může hledat po libosti. Ovšem - pouze jakožto soukromník.
Jenže - právě v tomto údajně "svobodném" hledání se skrývá čertův dráp. Jakmile totiž toto hledání ze života samotné společnosti vykážeme do sféry pouze čistě soukromých libůstek, pak veškeré obsahy tohoto hledání okamžitě ztrácejí jakoukoli vyšší relevanci. Tam kde se otázka po člověku, po smyslu jeho existence stává záležitostí ryze soukromou, tam ztrácí svůj charakter fundamentu života samotné společnosti. Společnost jakožto celek, jakožto nadpersonální komplex všech mezilidských vztahů se zde rozpadá na pouhé atomy, navzájem nezávislá individua. Jejichž míra nalézání vlastního (pravého) lidství tím pro všechny ostatní, pro celou společnost ztrácí jakýkoli vyšší význam.
Společnost liberální demokracie je tedy doktrinářská v tom směru, že blokuje, eliminuje, ruší jakoukoli reálnou možnost společného hledání podmínek realizace pravé lidskosti ve sféře společenského bytí.
Zopakujme tedy závěrem ještě jednou: celý ten proslavený koncept "lidských práv" má jenom velice omezeně co společného se samotným člověkem. Tato "lidská práva" jsou ve své reálné podobě daleko spíše pouze práva soukromnická, práva tělesná, ale jejich odvrácenou stránkou je naprostá eliminace hledání cest pro realizaci autentického humánního jádra jedinečné lidské bytosti.
Teď tedy k úvaze respektive analýze pana Horáka. Mnou zde prezentované názory na reálný charakter liberální demokracie staví do paralely s někdejšími názory Václava Havla.
Napřed jedna technická poznámka: nedávno jsem četl recenzi o nové knize Milana Znoje "České spory o liberalismus. Masaryk a Havel." Tato kniha se mi ještě nedostala do rukou, ale zde je v krátkosti její obsah: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/ceske-spory-o-liberalismus-masaryk-a-havel-536927
Zdá se tedy, že jak Havel tak i Masaryk chovali vůči principu liberální demokracie dosti ambivalentní postoj. Na jedné straně - samozřejmě! - oceňovali její pozitivní funkci ohledně ochrany individuálních svobod; ale na straně druhé si stejně tak byli vědomi její odvrácené stránky, její plytkosti, její ideové bezobsažnosti, a - v její vyhraněné podobě - dokonce i faktické asociálnosti.
Před tímto ideovým horizontem tedy mohu zaujmout stanovisko k tomu, když mě pan Horák staví do určité názorové blízkosti V. Havla. K tomu mohu sdělit následující:
Jestliže platí, že postoj V. Havla k modelu liberální demokracie byl ambivalentní, pak stejně tak ambivalentní je můj vztah k V. Havlovi.
Na jedné straně se s ním mohu plně ztotožnit v jeho názoru na ideu občanskosti; tedy ohledně jeho principiálního přesvědčení, že v občansky a kulturně vyspělé, vyzrálé společnosti musí být přítomno ono panem Horákem zmíněné "něco víc". Tedy něco víc nežli jenom množina individuí sledujících pouze své soukromé, povětšině přízemně materiální, či vysloveně egoistické zájmy.
V tomto smyslu se tedy s názory V. Havla skutečně mohu v zásadní míře ztotožnit. A mohu se ztotožnit i s jeho přesvědčením, že tato pravá (nikoli pouze formalistická) občanskost má nutně své kořeny v antickém pojetí občana.
Na druhé straně mě však od obrazu světa který choval V. Havel dělí i zcela zásadní diference. I tento moment vlastně už vystihl pan Horák: jedná se o Havlův naprostý despekt vůči materialismu (míněno teď ve smyslu filozofickém); jmenovitě pak jeho přezíravý, až vysloveně pohrdavý postoj vůči marxistické analýze (materiálních) společenských procesů.
Pro tento Havlův živelný odpor vůči marxistické doktríně je možno na základě jeho životních zážitků (jeho bojů s totalitním režimem který se touto doktrínou neustále oháněl) mít určité pochopení; ale tím nijak nemizí klíčový deficit jeho způsobu myšlení.
Jeho ideál (či možná spíše: idealizování) antického způsobu občanství se totiž bez tohoto reálného materiálního základu (který je ostatně přítomen jak u Aristotela, tak ale už i u "idealisty" Platóna) stává pouhým politickým básněním. Planým moralizováním, které nevyhnutelně u většiny populace naráží na neporozumění, na lhostejné - či znuděné - pokrčení rameny.
Ještě jednou tedy: ano, mohu se do značné míry ztotožnit s Havlovým politickým idealismem; a mohu mít pochopení pro míru frustrace kterou musel prožívat když viděl jak dalece se jeho ideály míjejí s realitou tohoto světa. Na straně druhé však nikdy nelze přehlédnout, že Havel se do této pozice morálního kazatele ve slonovinové věži vmanévroval sám - a to sice právě svým ideologicky podmíněným odporem vůči materialistickému pohledu na reálné společenské procesy.
Zrovna v minulých dnech jsem na webu "Humanistické dialogy" (kde jsem referoval o jednom filmu o posledních létech Havlova života) napsal že on se s postupem času stal v mezinárodní politice jakýmsi "plyšovým medvídkem" kterého si mocní tohoto světa podávali sem a tam, v jehož mravní svatozáři rádi skrývali svou vlastní prázdnotu, ale kterého nikdy pro jeho mravní naivitu nikdy nevzali skutečně vážně jako sobě rovného.
Tolik tedy jak k ambivalentnímu, rozporuplnému charakteru liberální demokracie samotné, tak i k ambivalentnímu, rozporuplnému vztahu V. Havla k ní.
"Aby totiž toto spojení "lidská práva" mohlo být užíváno skutečně smysluplně a legitimně, muselo by se totiž napřed - na základě celospolečenského diskursu a celospolečenského konsensu - vyjasnit a určit, co za bytost tento podivný tvor jménem "člověk" vlastně doopravdy je."
Zahajuji teda společenský diskurs a začnu tím, čím člověk není - není veverkou. Toto poznání nám podle mého názoru podstatně ulehčí řešení problému lidských práv. Na tomto základu se totiž dá zodpovědně říct, že na veverky se zmíněný soubor práv nevztahuje.
Ale vážně: Co takhle vrátit se do historie a zabývat se tím, proč lidé o svých právech uvažovali?
Přijímám bez podstatných výhrad tvrzení, že spíš než o prvotní věc právní jde o předprávní morální postulát. Ten se stal základem pro dnešní stav, v němž hrají zásadní roli závazné mezinárodní dokumenty.
Paní Zemanová, svým zamýšleným bonmotem "člověk není veverkou" jste se trefila do jednoho momentu, který jsem chtěl ve svých rozkladech o pravém charakteru tzv. "lidských práv" sám zmínit, ale poté jsem ho přece jenom vynechal.
Totiž: v současné době se naprosto projevuje trend, kdy "nezadatelnými právy" jsou obdařována jak zvířata, tak i jakási mýtická "Matka příroda". A přitom - jmenovitě v případě zvířat - tento počin naprosto není nikterak scestný, naopak zůstává trvalou hanbou českých demokratických revolucionářů že jim trvalo snad celé desetiletí, nežli pochopili že k civilizované společnosti nevyhnutelně patří i ochrana živočichů (alespoň těch nadaných vědomím) před svévolnou krutostí.
Nicméně - právě v této souvislosti se nám jasně ukazuje, že tato "lidská práva" v zásadě nepřekračují animální úroveň existence. Ať člověk nebo zvíře, oba mají bezpochyby nárok na ochranu svých základních životních potřeb, na ochranu před násilnými zásahy do jejich nejužšího životního okruhu. Samozřejmě, u člověka je tento okruh základních potřeb širší nežli u zvířete; nicméně základní princip je společný. Tato "práva" nemají žádný pozitivní obsah, mají jen čistě obranný charakter, něco jako hradby u středověkých hradů.
Ale chtěl jsem ještě připojit něco k působení V. Havla v polistopadové politice, konkrétně k jeho projektu "nepolitické politiky", kde záležitosti veřejného zájmu se nemají stát předmětem tahanic politických partají, nýbrž mají být spravovány přímo občanskou společností, jejíž členové jsou obdařeni ctnostmi antického občana.
Bylo už konstatováno, že tyto vize V. Havla v konfrontaci se světem reálné politiky, ale i reálné společnosti svým bezbřehým idealismem působily uměle a vysloveně naivně. Je ale zapotřebí ještě konkrétněji rozebrat, proč tomu tak bylo.
Jádro věci je v tom, že toto Havlovo snění o uvědomělém občanu soudobé civilizace bylo nejen naivní, ale zároveň svým způsobem pokrytecké, ne-li přímo cynické. Neboť - byl to konec konců právě tento Havel sám, který pomáhal do vlastní země znovu zavést kapitalismus; tedy to společenské uspořádání, jehož veškerý "duchovní" horizont je zaměřen na ryzí komercialismus! Havel tedy člověka na jedné straně postavil člověka do reálných materiálních životních vztahů které ho nabádají, které ho přímo nutí jednat jako soukromník, tedy upřednostňovat vlastní privátní zájmy před zájmy celku - a na druhé straně Havel od tohoto objektivně egoistického individua žádal a očekával, že ve ve sféře občansko-politické bude náhle chovat jako ušlechtilý a odpovědný antický občan!
Byl to tedy sám Havel, který člověka uvrhl do tohoto schizofrenního postavení, kde se má zcela jinak chovat jako občan, a zcela jinak jako reálný jedinec v komerčně-konkurenčním prostředí.
Bylo by možno uvést na určitou Havlovu omluvu, že on si tohoto rozporu vůbec nebyl vědom; jenže na druhé straně platí, že tato jeho nevědomost, až vyslovená ignorance byla do značné míry jeho vinou.
On přece celá desetiletí žil v ideovém prostředí marxistické doktríny, kde je toto vědomí priority materiálních životních podmínek nad pouhými idejemi či ideály naprosto základní poučkou. Kdyby si tedy Havel - místo aby se posmíval marxismu a jeho zakladatelům - dokázal osvojit alespoň základy marxistické teorie, nikdy by nemohl vystoupit s natolik naivním projektem jakéhosi novodobého, respektive recyklovaného antického občana, zcela nedotčeného reálným charakterem jeho materiálních životních podmínek. (Mimochodem, toho jak je myšlení a jednání člověka těmito materiálními podmínkami formováno si byli plně vědomi už velcí myslitelé antiky Platón a Aristoteles.)
Nejedná se zde ostatně jenom o samotného Havla; celý projekt novodobé demokracie stojí na té samé fikci, totiž že je možno reálně odtrhnout, separovat člověka v jeho roli občana od jeho reálného postavení v materiálně-komerční sféře.
Jinak řečeno, iluze V. Havla o renesanci antické občanskosti jsou nakonec pouze poněkud vyhraněnější podobou obecné iluze novodobé liberální demokracie - iluze o tom že profánní materiální realitu kapitalismu je možno přebít idejemi ve sféře politiky respektive občanskosti. Jediný rozdíl zde spočívá v tom, že tyto "reálné demokracie" už v tyto ideály ve skutečnosti dávno přestaly věřit, sice je stále ještě hlásají navenek jako ideologickou kouřovou clonu, ale reálný provoz své politické sféry už dávno přizpůsobily a podřídily potřebám a tlakům oné materiální sféry, čili docela obyčejného kapitalismu.
Celkově vzato se takto stále ještě praktikuje to, co Marx nazýval "stavěním světa na hlavu": místo aby se vycházelo z poznání toho, jak reálné materiální procesy ovlivňují a formují sféru společnosti a politiky, tak místo toho se vytváří fikce, že prostřednictvím politiky (respektive "demokracie") je možno ovládat materiální svět.
A ještě jeden aspekt je k celé záležitosti s "lidskými právy" nutno připojit. Bylo řečeno, že celý tento projekt s "lidskými právy" má abstraktní charakter; tedy že člověka pojímá pouze jako jakousi abstraktní entitu, ve všech exemplářích naprosto stejnou, unifikovanou, zcela bez diferencování konkrétních - osobních, morálních, humánních - kvalit.
K tomu je ovšem nutno ještě připojit, že tento abstraktní přístup ve sféře občanskosti je doprovázen tou samou reálnou abstrakcí, které je člověk současné průmyslové civilizace vystaven ve sféře materiální. Připomeňme si, že jedním z centrálních momentů, na jejichž základě Marx demaskoval reálně nehumánní charakter kapitalismu, byl právě faktor abstrakce. Za podmínek kapitalismu je totiž naprosto dominantním faktorem společenské produkce, a tedy materiální existence společnosti nikoli produkce užitečných (z hlediska humánního) hodnot - nýbrž peníze, neustálá maximalizace zisku! A peníze - to je abstraktum par excellence, peníze jsou ryze kvantitativní element, a ve světě kde vládne komerce a peníze se člověk nevyhnutelně musí tomuto abstraktnímu charakteru peněz podřídit. To jest, on musí potlačit svou vlastní osobitost, svou vlastní jedinečnost, veškeré své konání musí podřídit tomuto odosobněnému mechanismu produkce stále rostoucího množství peněz, ryze abstraktní složky společenského bohatství.
Ještě jednou tedy: člověk ve světě liberální demokracie je vystaven hned dvojí abstrakci, na jedné straně jakožto občan, na straně druhé jako reálné individuum které si musí opatřovat materiální prostředky k vlastnímu přežití.
Ještě poněkud přesněji je tomu tak, že abstrakce občana a "lidských práv" je pouze zrcadlovým obrazem a odrazem oné reálné abstrakce, které je tento člověk vystaven ve sféře materiální.
A ještě jedna poznámka k paní Zemanové: ano, v zásadě máte naprostou pravdu. V hledání toho, co za bytost vlastně vůbec je člověk, je vskutku možné začít tím prostým konstatováním, že "člověk není veverka". Tedy, že člověk není zvíře.
Pokud už ale tedy máme dán tento výchozí počátek, pak hned příštím krokem musí být nevyhnutelně otázka, které faktory způsobují, že člověk je nejenom něčím jiným nežli veverka, nýbrž - podle obecného přesvědčení - je bytosti kvalitativně vyspělejší, nežli kterýkoli jiný příslušník říše zvířat.
Pokud se tedy shodneme na tomto výchozím axiomu, že člověk je více nežli zvíře, pak asi nebude příliš obtížné (aniž bychom se pouštěli do přílišných podrobností) vyjmenovat základní faktory kterými se člověk od tohoto zvířete odlišuje:
- schopnost rozumového uvažování
- kvalitativně bohatší duševní život
- existenciální vědomí, tedy hledání smyslu vlastní existence.
Pokud tedy bude dán konsens alespoň na těchto třech základních určeních autenticky lidského žití, pak je nevyhnutelně stejně tak nesporné, že jedině takové společenské uspořádání je člověku adekvátní a je mu přínosné, které u něj aktivně podporuje a rozvíjí všechny tyto tři složky.
Podívejme se tedy, jak těmto kritériím dostojí - v současné době dominantní - model liberální demokracie.
Postulát myšlení, rozumu: bylo už konstatováno, že tento model liberální demokracie je ve svém jádru naprosto simplicistní, až vysloveně triviální. Jeho centrální myšlenka "zavedeme právní stát a všeobecné volby a tím vyřešíme všechny problémy člověka v moderním světě" je fakticky stejně tak bezduchá jako představa komunistického hnutí že ke stejnému účelu (tedy k všestranné humanizaci lidské společnosti) naprosto postačí změnit majetkové poměry. V obou případech se veškerá pozornost fixuje na pouze vnějškové atributy (politika respektive vlastnictví); zatímco veškerá komplexita a rozporuplnost lidské bytosti je zcela ignorována. Takto triviální model postavení člověka v jeho světě tedy nikdy nemůže dostát postulátu skutečně vyspělého, komplexního způsobu myšlení.
Postulát duševního života: duševní život je v modelu liberální demokracie eliminován naprosto. Liberální demokracie počíná a končí pouhou politikou, respektive občanskostí; nemá sebemenší potenciál cokoli konkrétního vyslovit o lidské duši, a proto se tomuto tématu úporně vyhýbá.
Postulát hledání smyslu lidské existence: liberální demokracie pouze deklaruje, že "každý má nezadatelné právo sám hledat své štěstí". To zní napohled velice svobodomyslně; jenže toto údajné "štěstí" může znamenat něco zcela jiného, nežli autentický smysl lidského bytí. Tento smysl lidského bytí nemůže být účinně hledán jinak nežli s intenzivním zapojením obou výše jmenovaných složek, tedy rozumu a duševna; ale jak jsme si ukázali, obojí je v prostředí liberální demokracie naprosto programaticky eliminováno. Toto "hledání vlastního štěstí" je tedy z celospolečenského diskurzu vytěsněno do zcela privátního okruhu do sebe samého uzavřeného individua; nemůže pak vůbec být divu že reálná podoba tohoto "štěstí" pravidelně končí u orgií bezduché honby za ryze materiálními statky. Respektive u konzumu všemožných, stejně tak plytkých produktů zábavního průmyslu.
Vidíme tedy snadno, že model liberální demokracie nesplňuje ani jedno jediné ze tří základních kritérií, které jsme si určili jako konstitutivní pro všestranný rozvoj a realizaci autentických humánních potenciálů lidské bytosti.
"Vidíme tedy snadno, že model liberální demokracie nesplňuje ani jedno jediné ze tří základních kritérií, které jsme si určili jako konstitutivní pro všestranný rozvoj a realizaci autentických humánních potenciálů lidské bytosti."
Nojo, vy jste si něco určili. Podle vás se rozumí samo sebou, že my to musíme respektovat.
Realizace autentických humánních potenciálů lidské bytosti...případně neautentických humánních potenciálů lidské bytosti, či autentických nehumánních potenciálů lidské bytosti...anebo veverek?
...tato "lidská práva" v zásadě nepřekračují animální úroveň existence. Ať člověk nebo zvíře, oba mají bezpochyby nárok na ochranu svých základních životních potřeb, na ochranu před násilnými zásahy do jejich nejužšího životního okruhu."
Hezké, ale zcestné. Doporučuju přečíst si výčet základních lidských práv a posoudit, zda se týkají veverek. A říci si, proč ne.