Levici se v poslední době volebně nedaří. KSČM to vedlo k dřívějšímu svolání svého sjezdu, a to již na tuto sobotu. Za 28 let existence této strany proběhla řada sjezdů, tento ale může být poměrně důležitý. Pod dojmem volební porážky se totiž otevírají některé staré rány, které komunisté utržili po roce 1989. A bude důležité, jak touto křižovatkou projdou, aniž by ztratili směr.

Ve složitém období do roku 1993, kdy KSČM hledala svou tvář a novou programovou identitu, nastoupila cestu v novém transformačním kurzu strany, která měla a má ambici být moderní alternativní politickou silou na levici. Radikalismus takové strany musí spočívat v nové myšlence, a ne ve vykřikování levičáckých frází v politickém ghettu.

Nebyla to cesta jednoduchá. Ti, kteří zjednodušují smysl existence KSČM na pouhý protestní apel, přehlížejí význam schopnosti této strany vyvažovat v rámci relativně širokého kompromisu svou novou transformovanou identitu mezi směrem spíše tradicionalistickým, směrem mocensky pragmatickým a směrem modernizačním. To předešlo štěpení strany na neslučitelných, a často i nezralých požadavcích a zachovalo do dneška její sílu, výjimečnou i v evropském měřítku. Naše programové vybavení se přitom oproti minulým stoletím viditelně kvalitativně posunulo. KSČM se rozešla jak s politikou zdegenerovanou mocenským monopolem, tak s byrokraticky centralizovanou ekonomikou.

↗

Značná část potenciálních voličů vnímá KSČM jako stranu konzervativní a zastaralou. Je třeba zbavit se 

Tradicionalistický směr volá nyní po obratu k takzvanému marxismu-leninismu jako původní jednotící ideologii. Dosavadní transformované směřování strany má za chybné, falešné a málo revoluční. Požaduje návrat k tradici třídně zakotvené strany uvědomělých a morálně vyspělých proletářů, k obrodě vyhraněné strany, pro kterou by byl rok 1989 už jen pouhý převrat a pro kterou jsou reformní pokusy Dubčeka či Gorbačova selháním či zradou. Chtějí vytvořit jednotnou stranu, která bude vítězit ideovou převahou svého tradičního učení, zbaveného jakéhokoliv oportunismu.

Pragmatický směr argumentuje potřebou zpružnit stranickou strukturu, profesionalizovat nástroje propagandy, vycházet z možností legitimizace strany v strukturách obcí, měst a krajů, ale i současným vyjednáváním o podpoře vzniku vlády po volbách v říjnu 2017. Ideologické horlení ve straně dávkuje s ohledem na veřejnost i politické partnery opatrně. Chápe, že marx-leninské brožurky lidi už neuspokojí, a chce, aby debaty o minulosti už nesvazovaly ruce v práci pro budoucnost. Potřebu účinné poznávací funkce strany spojuje se schopností prakticky pomáhat lidem, nabízet voličům účinná a realizovatelná řešení, a ne jen hesla.

Modernizační směr uvažuje o nezbytnosti udržet transformační kurs z počátku 90. let minulého století a dál ho rozvíjet v podmínkách 21. století. Mluvit o socialismu pro něj znamená cílit na jeho moderní a demokratickou systémovou alternativu, oproštěnou od chyb minulosti. Chápe, že teoretická výbava strany nemůže být dogmatizovaným kánonem, nemůže být ani nahrazena vírou v tradiční symboly myšlení a prožívání šířené vlastní stranickou propagandou. A posun očekává především od lidí, kteří se mentálně již přenesli do 21. století. Ne těch, co normalizační stereotypy myšlení jen skrývají za povrchní efekt boucharónské rétorské manýry.

Narušené vyvažování těchto směrů a oslabený mocenský kompromis dosud zajišťující vnitřní stabilitu celku otevírá otázku, zda KSČM dokáže nastoupený transformační kurs vůbec ještě hájit. Pro budoucnost KSČM je nyní důležité, aby nesešla ze své strategicky nové cesty a zvládla i aktuální domácí výzvy. Využít určitého schizmatu politické pravice nám může získat nějaký čas, ale je to nesmírně náročný taktický úkol. Transformační program je klíčovým znakem identity, zpochybnit kontinuitu s ním znamená ohrozit místo komunistů ve společnosti. Je ale důležité umět program mnohem lépe vysvětlovat lidem, zaujmout je i myšlenkovým obsahem, a ne jen doháněním jejich emocí.

Znovu se tu vracím k chápání KSČM jako strany protestního apelu. Schopnost vzít za své zájmy voličů nelze ztotožňovat s bezobsažným populismem a ustupování náladám z frustrace. Pro panikařící protestní voliče nelze opustit voliče hodnotově nalevo. Nelze se nechat kontaminovat ultrakonzervativními a xenofobními tendencemi, které jsou neslučitelné s členstvím v KSČM. Obchod se strachem a samoúčelný protest nenabízí perspektivu ani pozitivní řešení třídních či kulturních konfliktů. Kromě obecné kritiky je nutné také přinášet konkrétní návrhy, popřípadě projevit odvahu v kolektivním rozhodování, jak hledat nová řešení.

Iluzí je nejen nacionálsocialismus, ale také národní kapitalismus šířený některými privatizačními strukturami. Heslo, že domácí oligarchové zatnou tipec kolaborantům s kapitálem nadnárodním, je naivní. Velkokapitál dnes nemá vlast více než jindy, a pokud oligarchové touží udělat si z národního státu své izolované léno, je to jen hra na suverenitu. Praxe ukazuje, že hra na národní kapitál je problém u velmocí, jako je USA, Čína či Rusko, natož v malé a otevřené České republice. Cílem moderní levice je nikoliv antiglobalismus, ale alterglobalismus. Lepší integrace, a ne dezintegrace.

Značná část potenciálních voličů však vnímá KSČM jako stranu konzervativní a zastaralou. Tyto voliče odpuzuje jak „bařtipánská“, „tesilová“ image, tak nostalgické ozvuky po časech normalizačního kůlu v plotě. Chce to otevřít se vnějším inspiracím a nežít jen vnitřními doktrinálními spory. Jasná je potřeba viditelněji omladit, ale ne za nositele sektářské uzavřenosti, za „staré mladé“, kteří odpuzují i ve vlastní generaci. Strana musí být méně „strážcem víry“ a více moderátorem progresivních sil ve společnosti. Méně politikaření a více aktivismu — to je nezbytný most do živé občanské společnosti.