Jan Šícha i tady neochvějně pokračuje ve své linii, z historických událostí vybírat jenom to, co zapadá do jeho - ve své podstatě pravicového - vidění světa. Šícha - nutno uznat - nefalšuje fakta; vše co o těchto událostech tvrdí je možno dostatečně obhájit, s ohledem na nesporná fakta. Jenom jeho výběr těch fakt (respektive jejich uvedení do souvislostí) je - jak řečeno - velice selektivní.

Ano, samozřejmě: pokud ten "Akční program" KSČ z roku 1968 chceme hodnotit výhradně optikou liberální demokracie západního typu, tedy kdy nejvyšším smyslem a cílem lidské existence není nic jiného, nežli aby si každý mohl prostě dělat co je mu zlíbí, a nic více - pak z tohoto hlediska je onen "demokratizační" Akční program samozřejmě paskvil.

Neboť ten samozřejmě nezavádí ten liberalistický princip, aby si každý dělal co se jemu samotnému zlíbí, zcela bez ohledu na všechno a všechny ostatní.

Klíčovou větu cituje Šícha sám - aby ji pak vzápětí ale zcela zapomněl, či spíše vytěsnil.

Hned první věta říká: "neexistují již antagonistické třídy a hlavním rysem vnitřního vývoje se stává proces sbližování všech sociálních skupin naší společnosti".

To znamená: komunismus se ze svého nejvlastnějšího principu snažil - na rozdíl od společnosti liberálně-buržoazní - o vytvoření h o m o g e n n í společnosti.

Tedy takové společnosti, kde jsou odstraněny zásadní zájmové a sociální protiklady mezi různými sociálními skupinami; nýbrž kde naopak všichni jsou spojeni jedním společným zájmem, totiž společným úsilím o vybudování humánní, prosperující, kulturní a solidární společnosti.

Ano, samozřejmě: s odstupem času na takovýto projekt můžeme hledět s určitým despektem, jako na pokus naivní, utopický. Můžeme samozřejmě zastávat stanovisko, že takovýto pokus o vytvoření sociálně skutečně homogenní, vnitřně nerozporné a nerozpolcené společnosti se nikdy nemůže povést. A že tedy jedinou reálnou možností je zachování současné liberální demokracie, která ty rozpory sice neřeší (a ani se o to vůbec nepokouší), ale alespoň vytváří určitý institucionální rámec pro jejich relativně nenásilné vyrovnávání.

Ano, takové názory je skutečně možno zastávat; ale to nic nemění na tom, že ti komunisté tehdy se skutečně domnívali, že oni takovouto homogenní, harmonickou a solidární společnost budují.

Oni (tedy alespoň ti lepší z nich, čili reformisté) byli skutečně zcela upřímně přesvědčeni o tom, že socialismus naprosto přirozeně k takovéto všestranně humánní a solidární společnosti směřuje - a že tedy naprosto postačí jenom odstranit ty deformace let předchozích, odstranit neschopné (respektive dogmatické) funkcionáře minulé éry, a že se sám od sebe obnoví ten přirozený proces, kdy celá společnost vedená společnou myšlenkou a společným cílem obnoví své úsilí při výstavbě této společnosti.

Z tohoto hlediska by opravdu nemělo žádný logický smysl, aby komunistická strana nějak propagovala všechny ty instituty liberální demokracie, které ve svých důsledcích vedou jenom k rozštěpení společnosti: politické partaje, různé pseudonepolitické spolky jako KAN, apod.

Ještě jednou: tu představu názorově (a zájmově) naprosto homogenní společnosti můžeme dnes považovat za naivní; ale přiznejme těm reformním komunistům alespoň to, že oni na tuto ideu skutečně věřili.

A nejenom oni. Ve filmových reportážích z té doby je možno znovu a znovu vidět, jaká vlna nadšení šla celou tehdejší společností; ten pocit společného díla pro společné blaho byl tehdy skutečně zcela reálně vytvořen. A jen tak mimochodem: podle tehdy provedených výzkumů politiku komunistické strany tehdy podporovalo přes 90 (!) procent obyvatelstva. Za těchto okolností je sotva možno se divit, že ta dokonale homogenní společnost byla tehdy pokládána za zcela realistický cíl.

Takže: ano, ten reformní proces Pražského jara roku osmašedesátého měl své limity, které principiálně nebyl schopen překonat.

Ale přes to všechno: ten pocit národní pospolitosti tehdy byl jedinečný; a jmenovitě při pohledu na současný svět izolovaných individuí sledujících v anonymním heterogenním davu jenom své vlastní privátní zájmy není možno se ubránit určité nostalgii, že tehdy v tom osmašedesátém "ti staří" se o něco alespoň pokusili.

Píšete, že socialismus v jistém smyslu produkoval rovnost, homogennost. To ano. Ale možná se dá říct, že v západní Evropě se v té době taky zmenšily třídní rozdíly, tím, že se utvořila velmi početná střední třída. Otázkou zůstává, zda socialismus na východě nebyl toho jevu příčinou.
Na tom socialismu bylo pozitivní, že potřeboval lidi. I když třeba jen jako pracovní sílu. Dokonce i mladé lidi, kteří ještě nic neuměli.
Dnes jsou lidé potřební daleko méně, a proto se ponechávají sami sobě, aby si rozhodli, k čemu jsou vlastně na světě. Ta pomalá smrt, o níž jsme se tuhle bavili v souvislosti s jedním článkem, bude pro některé skupiny obyvatelstva docela reálná.

Teď jste mě vlastně přivedla na novou myšlenku, paní Hájková.

Totiž, že homogennost společnosti nemusí nutně znamenat totéž co sociální rovnost.

Ta homogenita v socialismu (alespoň v jeho lepších časech) - ta měla principiálně jiné kořeny, to byl právě ten duch pospolitosti, vzniklý na základě společného díla na společné věci.

Ano, samozřejmě, socialismus/komunismus jako takový si nárokoval také (a to vlastně v prvé řadě) odstranění třídních rozdílů, a tedy vytvoření společnosti sociálně homogenní.

Ale když se na to podíváme blíže - obojí není zcela nevyhnutelně naprosto totéž.

Například když Platón konstruoval svou vizi dokonalého státu (obce), pak tento byl v prvé řadě založen na pospolitém duchu (tedy na - dejme tomu - emocionální homogenitě); a Platón sice právě za tímto účelem požadoval i relativní homogenitu sociální - ale právě jenom relativní.

Podle jeho modelu by v oné dobré obci ten nejbohatší nesměl vlastnit více než pětkrát větší majetek, nežli ten nejchudší.

Dost podobně je tomu i u Aristotela - ten žádá (opět pro "dobrý stát") jak tu emoční homogenitu, založenou na vzájemném přátelství, a zároveň žádá v sociální a majetkové oblasti to, co bychom dneska nazvali "střední třídou". Kde nejsou ani příliš bohatí, ani příliš chudí. Ale - ani Aristoteles nepožaduje nějakou naprostou majetkovou rovnost.

To znamená: dá se soudit, že určitou míru příjmové a majetkové nerovnosti je člověk schopen přijmout a strávit - pokud je tato sociální nerovnost kompenzována, nebo dokonce převýšena a do pozadí pozornosti zatlačena něčím jiným. Něčím, co svým pozitivním působením celé společenské klima převede do té v zásadě pospolité, homogenní roviny.

Čili: pokud je společnost niterně a emocionálně propojena právě tím společným dílem a společným cílem, pak je schopna a ochotna tolerovat i určitou míru sociální nerovnosti, jakož i jiných hierarchií, aniž by to bylo na újmu tomu pocitu vzájemné pospolitosti.

Co se pak týče toho zmenšení třídních rozdílů na Západě jmenovitě v šedesátých létech - tak to bylo dáno především dvěma faktory.

Za prvé, prostě poválečným hospodářským boomem. Zvyšovala se dramatickým tempem produktivita práce, což pak umožňovalo i zvyšování platů.

Druhým faktorem - a tady dozajista působil i ten vliv respektive příklad tábora socialismu - bylo to, že ti dělníci a zaměstnanci si ty své vyšší platy dokázali vyvzdorovat. Případně vybojovat. Je nutno připomenout, že v té době byly velmi silné komunistické a socialistické strany především v Itálii a ve Francii; ale třeba i v Německu se sociální demokracie dostala do vládních křesel.

A vlastně působil ještě i třetí faktor - velice zásadní, a přitom jeho působnost se obvykle naprosto zapomíná: totiž nástup antikoncepce.

Neboť byla to právě tato antikoncepce, která nechala původní dejme tomu osmičlenné rodiny se zmenšit na rodiny čtyřčlenné. Čili namísto původně 5-6 dětí bylo nyní nutno materiálně zabezpečit jenom dvě. Což mělo samozřejmě dramatický důsledek pro to, kolik disponibilních finančních prostředků oné rodině zůstalo pro uspokojování jejich potřeb jdoucích nad čistě existenční nutnost.

Ještě jedna poznámka k té "státostraně": jestliže se éra socialismu podává výhradně tím způsobem, že zde komunistická partaj vládla diktátorsky nad celou společností - pak nebude od škody si připomenout, že v roce 1968 měla KSČ - celý milión členů! A když k tomu přiřadíme i členy jejich rodin, pak nám z toho vyjde, že tak či onak byla v tehdejším systému moci integrována opravdu nemalá část populace.

Píšete, že "naprosto homogenní společnosti můžeme dnes považovat za naivní; ale přiznejme těm reformním komunistům alespoň to, že oni na tuto ideu skutečně věřili".
Já myslím, že na to věřili původně všichni komunisté, nejen ti reformní. Ti reformní si navíc mysleli, že k uskutečnění ideje nějakým způsobem dopomůže, když se částečně umožní fungování tržního principu. Tuším, že i vy sám jste jednou napsal, že by to nakonec stejně vedlo k návratu kapitalismu. Ona totiž idea svobody jakýmsi záhadným způsobem působí proti ideji rovnosti.
Za feudalismu byla společnost rozdělena na stavy, kdy každému stavu bylo vyhrazeno, co smí a co nesmí. To bylo potom zrušeno, ve jménu svobody, rovnosti a bratrství. Rovnost ani bratrství se však nedostavily. Kdesi jsem četla výstižné konstatování, že teprve potom se každý mohl "roztáhnout podle své deky", poněvadž nebyl v ničem omezován.
Já už nevěřím v politické změny. Společnost se nezmění, dokud se nezmění sami lidé. Někdo je k tomu ale musí přimět. Zákony to nebudou.

Já začnu těmi zákony. Platón své druhé stěžejní politické dílo nazval rovnou "Zákony". A ten svůj zde koncipovaný "ideální stát" skutečně reglementoval zákony a nařízeními až do těch nejmenších podrobností.

A přece: za všemi těmito o sobě pouze lidskými zákony stojí u Platóna ještě něco jiného: kosmický pořádek všech věcí, a s p l y n u t í lidí s tímto pořádkem.

On je to u Platóna vlastně nemalý - ale velice symptomatický - rozpor: na jednu stranu pevně věří v ten kosmický pořádek a řád a na to, že lidé jsou součástí tohoto pořádku - ale na straně druhé pociťuje velikou nedůvěru v to, do jaké míry budou lidé skutečně ochotni chovat se v souladu s tímto Řádem. A proto předepisuje přísný dohled nad lidmi a jejich chováním ve všech oblastech jejich života. Jejich života veřejného - ale do velké míry i soukromého.

Z tohoto hlediska je Platón ovšem - z hlediska liberální demokracie - "totalitář"; ale je nutno si uvědomit, že ten jeho přísný dozor nad lidskými slabostmi naprosto nebyl samoúčelný, on za tím vším viděl právě ten kosmický řád a tu kosmickou (boží) dokonalost, jakožto to co je pro člověka to nejvyšší a to nejlepší.

Krátce řečeno, Platón jednal důsledně podle hesla: "Některé lidi je zapotřebí k jejich štěstí donutit."

Ano, paní Hájková, v určitém smyslu máte pravdu - že na tu "velkou pospolitost", tedy na principiální homogenitu socialistické/komunistické společnosti věřili vlastně všichni komunisté, ne jenom ti reformní. Sám jsem před nedávnem zmínil Novotného - dogmatika a reakcionáře par excellence - který se víceméně upřímně těšil na to, jak bude možno postupem času zavádět čím dál tím více komunistických opatření ve prospěch lidu, jako například dopravu pro všechny zadarmo.

Na straně druhé: ti komunističtí dogmatici stále ještě úporně bojovali ten svůj "třídní boj". A tak z té lidové pospolitosti apriori vylučovali jak všechny, kteří neměli ten správný "třídní původ", tak i všechny kdo se odvážili jakékoli kritiky na nich a na způsobu jejich vládnutí.

Zatímco ti komunisté reformní - ti ke svému dílo obrody socialismu a obrody společnosti pozvali principiálně všechny, kdo k tomu budou mít dobrou vůli. A vyloučili z toho prakticky jenom takové, kteří - jak je to krásně vyřčeno v "Modlitbě pro Martu" - jsou "zlobou posedlí".

Ano, to se dost často uvádí, že prý svoboda a rovnost se navzájem vylučují.

Ale: to ještě zdaleka neznamená, že by se navzájem musely vylučovat i d e a rovnosti a svobody.

Já se tady do toho nebudu pouštět hlouběji; snad už v dohledné době se konečně dostanu k tomu abych podrobněji rozebral celou otázku svobody: co svoboda vlastně je, a co je jenom její (liberalistický) paskvil.

Takže tady jenom tolik: svoboda a rovnost se vylučují jenom v jejich bezprostřední, povrchní rovině. Když se svoboda nechápe nijak jinak nežli jenom jako blanko šek pro každého dělat si co se jenom jemu zlíbí - pak z toho samozřejmě nutně rezultuje nerovnost, protože dřív nebo později se ti draví "svobodní" jedinci prosadí na úkor těch méně predátorsky založených.

To je zajímavé, pane Poláčku co pořád máte s tím kosmickým řádem. Mám takový dojem, že v té Solovějčikově knížce o Adamovi I a II, (kterou teď nemám u sebe), je nějaká zmínka, že k Adamovi I, pokud je věřící, Bůh také promlouvá prostřednictvím kosmického dění, zatímco k Adamovi II mluví přímo. Ještě se na to ale musím doma podívat.
Jinak nevím, že by se v Modlitbě pro Martu zpívalo o lidech zlobou posedlých. Stojí tam, že modlitba "promlouvá k srdcím, které zloby čas nespálil, jak květy mráz".
A k té svobodě: Já taky věřím, že za jistých okolností svoboda neodporuje rovnosti a bratrství, nýbrž je podporuje. Totiž pokud je to svoboda v Duchu svatém.

Tak abych si nevymýšlela, nahlédla jsem do knížky, jak to tam vlastně je:
"Vznešený člověk, i když patří do skupiny homines religiosi, a pociťuje zřetelnou potřebu po transcendentní zkušenosti, je rozradostněn svým setkáním s Bohem v rámci tohoto kosmického dramatu. Protože vznešený člověk je neschopen vytrhnout sebe sama z kosmického cyklu, nemůže interpretovat své transcendentní dobrodružství jinak než v kosmických kategoriích."
A ještě toto: "Abraham, tento rytíř víry, podle naší tradice hledal a objevil Boha na mezopotámském, hvězdami ozářeném nebi. Avšak pociťoval intenzivní osamělost a nemohl nalézt útěchu v tichém obecenství s Bohem, jehož obraz se odrážel na nekonečné ploše kosmu. Až když potkal Boha na zemi - jako otce, bratra a přítele - a ne jen mezi nezmapovanými astrálními cestami, začal se cítit jako vykoupený."

Tak s těmi "lidmi zlobou posedlými" mě opravdu zradila paměť, skutečně to nebyla Marta Kubišová, nýbrž Hana a Petr Ulrychovi, v písničce "Ať dál klidně spí", bylo to o Blanických rytířích kteří jak známo mají zemi bránit v čase největších nebezpečí, ta písnička je až z pozdější doby, z doby normalizace, ale je to prakticky ta samá tématika jako v "Modlitbě", ale cenzura naštěstí tehdy zaspala, takže ta jejich deska "Meč a přeslice" mohla vyjít.

A to celé dvojverší pak zní:

"Ať nehrozí hřích
lidí zlobou posedlých"

Ale mezitím jsem si vzpomněl ještě na jednu písničku z těch časů (i když vzniklá snad až v roce 1969), která snad ještě výstižněji nežli "Modlitba" charakterizovala ducha oné doby. Byl to "Mosaznej džbán", který zpívala Naďa Urbánková, a kromě jiného tam zaznělo "Pojď jen dál, kdo v dobrém přicházíš..."

Totiž: to období Pražského jara bylo prakticky tím posledním šťastným časem, kdy bylo ještě možno uvěřit na dobro v člověku. Kde se ještě dalo uvěřit tomu, že všichni lidé jsou v podstatě dobří, že postačí jenom nějak odstavit právě ty "zlobou posedlé", a že jinak všichni ti "kdo v dobrém přicházejí", se mohou setkat u společného stolu a u společného díla.

Právě tohle bylo asi to největší kouzlo té doby, to bylo to co Marta Kubišová (zůstaňme u ní) ještě i ke konci onoho roku, tedy už po sovětské okupaci, nazvala "příslibem ráje". Tehdy ovšem ještě chovala naději, že si tento příslib ráje "nenecháme vzít".

Bohužel jak známo, ten ráj nám nebyl dopřán; ale bylo by lhaním do vlastní kapsy si předstírat, že to bylo jenom v důsledku zásahu cizí moci.

Těch "lidí zlobou posedlých" je příliš mnoho i mezi námi samými; zatímco těch "kdo v dobrém přichází" je příliš málo na to, aby to stačilo na vybudování ráje na zemi.

Paní Hájková, ten "kosmický řád" není nakonec nic jiného, nežli jinými slovy totéž do "boží řád". Obzvlášť u starých Řeků obojí splývalo zcela nerozlučně dohromady; a takový Platón dokonce v nebeských tělesech (Slunce, Měsíc) spatřoval bezprostřední fyzickou přítomnost jednotlivých bohů, kteří podle jeho představy řídili celý ten dokonalým se jevící mechanismus a pohyb nebeské klenby.

Ano, to se mýlili, když se domnívali, že postačí jenom nějak odstavit právě ty "zlobou posedlé". Totiž - KAM je odstavit, když všichni žijeme v jednom světě, tedy kosmu, který, jak říkají křesťané "ve zlém stojí". Lidé vlastně zlí nejsou. Jsou jenom zlem posedlí. Jak se tedy zbavit onoho démonického zla? I na to mají křesťané odpověď ve své eschatologii. Zbavit se ho úplně nepůjde pochopitelně hned, ale až na konci věků. Zatím máme aspoň účinný nástroj, jak mu čelit, a tím je Ježíš Kristus.

To se zdá být otázkou přímo nerudovskou.

Já se už vlastně dlouho výhledově chystám jednou právě toto téma zpracovat; protože je to otázka opravdu zásadní.

Jisté v každém případě je: jak už řečeno s tou dobrodušnou vírou toho roku osmašedesátého, že totiž ti "zlobou posedlí" jsou nakonec jenom hrstkou jednotlivců které postačí nějak izolovat, vytlačit na okraj společnosti - tak s tím nemůžeme počítat. Je jich mnoho; a rodí se znovu a znovu.

Ježíš Kristus? - Ten problém je v tom, že právě na takovéto Ježíš naprosto neplatí. Bez ohledu jestli na něj věří nebo ne - neplatí na ně. Takže ani s tím si asi příliš nepomůžeme.

Takže asi bude zapotřebí přece jenom hledat jiné cesty.

Rodí se znovu a znovu... Vidíte, tak zrovna tohle vidím jinak. Lidé se možná rodí s většími či menšími vrozenými přirozenými sklony dělat zlo, ale ty sklony se nemusejí rozvinout. Podobně jako se nemusejí rozvinout sklony k různým dědičně podmíněným chorobám. Genetika nakonec není tak fatální, jak si ji možná představujeme.
Jestliže mluvíme o lidech zlem posedlých, znamená to doslovně, že zlo k nim odněkud přišlo, a „posedlo“ je. Že se jím jakoby infikovali, přestože určité dispozice k němu mohli mít. A jelikož neznáme žádného hmotného nositele zla, na rozdíl od tělesných infekcí, kde jsou hmotnými nositeli nemocí bakterie či viry, znamená to, že zlo je duchovního původu. Což podle mého názoru jenom potvrzuje, že duchovní svět existuje a duchovní boj dobra se zlem se v něm odehrává. A že se to týká nás všech. Já osobně nevidím jinou cestu než je Ježíš. Ten na zlo čili na démony zcela určitě platí, ať v něj někdo věří nebo ne.