Akční program KSČ jsem četl poprvé pár let před listopadem 1989. Byly v něm nevídané a neslýchané věci, vlastně úžasné. Pak ještě asi dvakrát, když bylo třeba citovat z historie.

To se v mé perspektivě měnil v trochu amatérský a trochu poslepovaný pokus o politiku, ale pořád to byla originální a zajímavá četba. Zvláště, když text bylo možné vnímat jako dráždidlo na Rusy a pozvánku pro tanky.

Dnešní čtení je jiné. V situaci, kdy člověk musí koukat na extrémisty v televizi a poslouchat, jaké shody našli v programu s populistickou stranou, je vůči minulým politickým výkonům namístě daleko větší přísnost.

Čtení Akčního programu z dnešního pohledu připomíná volební program politické strany. Sepsala jej ale strana, která se ke svobodným volbám nechystala. Část textu zabírá ostrá kritika předešlého vývoje, přestože vládla tatáž KSČ. Akční program je slovem státostrany, ne nějakým volebním programem, který se realizuje až v politické soutěži a může se korigovat mocenskou změnou.

Temná minulost je v textu akčního programu východiskem k příznivé budoucnosti. „Od konce padesátých let nastoupila naše společnost do nové etapy vývoje. Na této skutečnosti se postupně utvářela politická linie, kterou chceme tvůrčím způsobem uplatňovat a rozvíjet. Charakteristické pro současnou etapu je:

• neexistují již antagonistické třídy a hlavním rysem vnitřního vývoje se stává proces sbližování všech sociálních skupin naší společnosti;
• dosavadní metody řízení a organizace národního hospodářství se přežily a naléhavě vyžadují změny, tj. ekonomickou soustavu řízení, která by dovedla prosadit obrat k intenzivnímu růstu;
• bude nutno připravit zapojení země do procesu vědeckotechnické revoluce ve světě, což si vyžádá zvlášť intenzivní spolupráci dělníků a rolníků s technickou a odbornou inteligencí a což bude klást vysoké nároky na znalost a kvalifikaci lidí, na uplatnění vědy;
• široký prostor pro společenskou iniciativu, otevřenou výměnu názorů a demokratizaci celého společenského a politického systému se stává doslova podmínkou dynamiky socialistické společnosti - podmínkou, abychom obstáli v soutěži před světem a čestně splnili své povinnosti vůči mezinárodnímu dělnickému hnutí.“

Matěj Stropnický nazval svou knihu o Pražském jaru „Myslet socialismus bez tanků.“ Akční program KSČ je velmi soustavným dokumentem k myšlení socialismu bez tanků. V bezprostředním výsledku tanky přivolal, v dlouhodobém účinku patrně přispěl k pokojné demontáži socialismu sovětského typu.

Krásný a na papíře a obrazech zářivě fungující svět stalinismu Akční program nahrazuje utopií Vědecko-technické revoluce. Nebo novou fikcí?

Politická reforma: výpůjčka z demokracie

V Akčním programu můžeme číst: „Uplatňování různorodých zájmů sociálních skupin a jednotlivců i jejich sjednocování vyžaduje, aby byla vypracována a uplatněna nová politická soustava našeho života, nový model socialistické demokracie. Strana bude usilovat o takový rozvoj státního a společenského uspořádání, který bude odpovídat skutečnému rozložení zájmů jednotlivých vrstev a skupin naší společnosti, který jim umožní vyjádřit zájmy ve svých organizacích a uplatnit svůj hlas ve veřejném životě. Očekáváme, že v ovzduší vzájemné důvěry mezi občany a jejich institucemi vzroste současně občanská odpovědnost a budou respektovány normy vztahů mezi lidmi.“

A dále k politické reformě: „Je třeba, abychom všude - na všech stupních řízení, ve straně, ve státních a hospodářských orgánech i ve společenských organizacích - ukázali, který orgán a který funkcionář či odpovědný pracovník za co opravdu odpovídá, kde je záruka nápravy a kde je nutno změnit instituce, kde metody práce a kde vyměnit konkrétní lidi. Postoj jednotlivých funkcionářů k novým úkolům a metodám, jejich schopnost uskutečňovat novou politiku musí být základním politickým měřítkem.“

Akční program používá politickou figuru „deformace“, když se potřebuje odstřihnout od minulých kroků státostrany nebo když nepolitickým způsobem, ve jménu „zdravého rozumu“ a „obecné správnosti“ kritizuje politiku. V akčním programu se tak strana dostává do role vládnoucí i kritizující, do role kritizovatelné, ale jen tak akorát.

Komunisté sice od roku 1960 měli svou vedoucí úlohu ve státě zakotvenou v ústavě, ale jako inovaci si tuto vedoucí úlohu nově hodlali i zasloužit. A žádali za to všeobecnou pochvalu a vděčnost. Píše se: „Komunistická strana se opírá o dobrovolnou podporu lidu; neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu svobodnému, pokrokovému socialistickému rozvoji. Svou autoritu si nemůže vynutit, ale musí ji neustále získávat svými činy. Svou linii nemůže prosazovat nařizováním, ale prací svých členů, pravdivostí svých ideálů.“

Spojení „byrokratický centralismus“ je jedním z identifikovaných vnitřních nešvarů. Sběrný nešvar, na který lze svádět cokoli. Výpůjčka ze stalinismu. „Základem akceschopnosti strany v nových podmínkách je ideová a organizační jednota, která se tvoří na základě široké vnitrostranické demokracie. Nejúčinnější zbraní proti zanášení metod byrokratického centralismu do strany je posílení vlivu členů strany na tvorbu politické linie, posílení úlohy skutečně demokraticky volených orgánů. Volené orgány strany musí především ručit za to, že se uplatní všechna práva členů, že rozhodování bude kolektivní a moc se nesoustředí v jedněch rukou.“

↗

Text Akčního programu je z dnešního pohledu lekcí, jak politická strana prodává budoucnost, poté, co není možné pozitivně vyložit minulost. Foto vlada.cz

Českoslovenští komunisté vědeckými prostředky došli k názoru, že současnému stupni civilizace (vědeckotechnické revoluci) jsou na překážku komunikační zábrany ve společnosti. Svobodnou výměnu názorů identifikovali jako podmínku vývoje společnosti jako celku.

Uplatnění svobod, které státostrana předtím sama zrušila, ale v textu působí jako výpůjčka z arzenálu jiné než socialistické společnosti. Státostrana popustila svobody, ať shromažďovací nebo v oblasti náboženství. Tedy svobody, které oficiálně už existovaly. Opět se očekával vděk.

Pravda byla na straně socialismu. O tom, kdo je odpůrcem socialismu nadále rozhodovala státostrana. „Strana si uvědomuje, že demokratizační proces se mohou pokusit zneužít ideologičtí odpůrci socialismu. V současné etapě vývoje v podmínkách naší země však platí zásada, že buržoazní ideologii lze čelit jen otevřeným ideovým bojem před tváří všeho lidu. Získávat lidi pro ideje a politiku strany lze jen bojem opřeným o praktickou činnost komunistů ve prospěch lidu, o pravdivou a úplnou informaci, o vědecký rozbor. Věříme, že v takovém boji všechny složky naší společnosti přispějí aktivně k vítězství pravdy, která je na straně socialismu.“

Rozsah svobod měl být ordinován tak, aby se společnost oživila, ale stát nadále zůstal garantem a kontrolorem kázně. Myšlenková policie byla v novém kontextu rozeznána jako neefektivní: „ÚV KSČ považuje za potřebné změnit organizaci Bezpečnosti a jednotný SNB rozdělit na dvě rozdílné, na sobě nezávislé složky - Státní bezpečnost a Veřejnou bezpečnost. Státní bezpečnost musí mít takové postavení, organizační strukturu, početní stav, vybavení, metody činnosti i kvalifikaci, které odpovídají jejímu zaměření na ochranu státu proti činnosti nepřátelských center ze zahraničí.“

A dále: „Každý občan, který se neprovinil v tomto směru, musí s jistotou vědět, že jeho politické přesvědčení a názory, jeho osobní vyznání a činnost nemohou být předmětem pozornosti orgánů Státní bezpečnosti. Strana jasně prohlašuje, že tento aparát nesmí být zaměřován a používán k řešení vnitropolitických otázek a rozporů socialistické společnosti. Veřejná bezpečnost plní úkoly boje proti trestné činnosti a úkoly ochrany veřejného pořádku; tomu se přizpůsobuje její organizace, počty i metody práce.“

Ekonomická reforma — výpůjčka trhu?

Ota Šik radil na počátku ekonomických reforem v Číně. Traduje se, že když se ho Teng Siao-Ping ptal, jaké kapitalisty má vpustit do země, Šik mu odpověděl, že všechny. Na počátku si nemůže vybírat, později ale ano. Tržní socialismus byl výsledkem československé průmyslové zkušenosti a snahy o efektivitu.

„V hospodářské politice nadále panuje systém ochranářství ekonomické zaostalosti, spojený s cenovou, subvenční, dotační politikou a hlavně se systémem přirážek v zahraničním obchodě. Nepřehledná spleť ochranářství vytváří podmínky, v nichž mohou existovat a v řadě případů jsou preferovány podniky neefektivní, nekvalifikovaně řízené, zaostalé. Natrvalo není možné otupovat hospodářskou politiku tím, že se bere těm, kdo dobře pracují, a dává těm, kdo hospodaří špatně,“ konstatuje akční program.

A dále: „Náročný trh spolu s hospodářskou politikou vyvinou tak tlak na zhospodárnění výroby a zdravé strukturální změny. Základním podnětem ke zdokonalování výroby a snižování nákladů musí být ekonomická soutěž, zejména s vyspělými zahraničními konkurenty. Tuto soutěž nelze nahradit subjektivními úpravami ekonomických podmínek a direktivními příkazy nadřízených orgánů.“

A také: „Program demokratizace hospodářství zahrnuje zejména uskutečnění samostatnosti podniků a podnikových seskupení a jejich relativní nezávislost na orgánech státu, plné a reálné uplatnění práva spotřebitele určovat svou spotřebu a svůj životní styl, právo svobodné volby pracovní činnosti, právo a reálnou možnost různých skupin pracujících a různých sociálních skupin formulovat a obhajovat své ekonomické zájmy při vytváření hospodářské politiky.“

Čínský příklad ukázal, že fungování trhu může vypadat různě a autoritativní či totalitní režim nemusí být trhu na překážku. Propojení politické a ekonomické tváře státu se ale ukázalo jako naivní: „Prostředky, se kterými stát hospodaří, jsou výsledkem práce všeho lidu a musí sloužit takovému uspokojení celospolečenských potřeb, které je společností respektováno jako rozumné a účelné.“

Vyjednávání rozumnosti a účelnosti socialistický systém sovětského typu průběžně nezvládal. Akční program konstatuje: „Není síly, která by mohla vzdorovat lidu, který ví, co chce, a dovede jít za svým cílem.“ Komunistická strana v akčním programu s okouzlující samozřejmostí ví přesně, co lid chce a za jakým má jít cílem.

Trochu amatérská, trochu infantilní taškařice?

Historik Jiří Hoppe v roce 2009 v nakladatelství Prostor uveřejnil knihu o opozici v roce 1968. Všímá si organizací KAN, K 231 a snahy obnovit sociální demokracii. Autor ohledává meze reformy a v závěru popisuje názor zvenčí: „Izraelská badatelka Galia Golanová v souvislosti s plánovanými změnami politického systému poznamenala, že jeho hlavní reformátor Zdeněk Mlynář chápal pluralismus netradičně, mimo politické strany. Mlynářův pluralismus byl založen na dělbě práce ve společnosti, což se, jak dokládá Golanová, podobalo jednak jugoslávskému systému, jednak korporativnímu systému italského fašismu.“

Číst Akční program KSČ po padesáti letech znamená ponořit se do netradičního světa protimluvů v rámci neotřesené stranické bohorovnosti. Pražské jaro se v zrcadle Akčního programu jeví jako trochu amatérská a trochu infantilní taškařice. Schopnost strany předstírat, že její politický a hospodářský bankrot je ve skutečnosti napravitelnou výchylkou, je téměř odzbrojující.

Text Akčního programu je z dnešního pohledu lekcí, jak politická strana prodává budoucnost, poté, co není možné pozitivně vyložit minulost. Mobilizační potenciál Pražského jara se ukázal jako ohromný. Dnešní extrémistické strany také prodávají vizi budoucnosti. Vytvářejí alternativní vyprávění příběhu společnosti.

Akční program KSČ z roku 1968 je možné číst jako volební program extrémistické strany. Poté, co strana etablovala neudržitelné poměry včetně hluboké ekonomické krize, začala se ucházet o přízeň společnosti kritikou těchto poměrů. Akční program je velkolepou ukázkou regenerace politického systému. Generuje popularitu, když milostivě relativizuje vlastní tabu.

Je-li 21. století dobou postdemokratické konstelace, může se Akční program KSČ ještě stát politicky inspirativním čtením. Mohou po něm sáhnout všichni, kdo se zmocnili vlády a zůstali u ní tak dlouho, že to i jim samým přestalo být snesitelné. Musím přiznat, že při letošním čtení jsem v Akčním programu objevil švindlířskou rovinu, kterou jsem tam v posledních třiceti letech prostě vidět nedokázal.