Jako čerstvý absolvent fotografie jste se stal asistentem světově proslulého fotografa, který zjevně žádného asistenta nepotřeboval. Josef Koudelka navíc není právě hovorný typ. Bylo obtížné získat si jeho důvěru?

Nemyslím, že bych se snažil získat jeho důvěru. Bylo to něco, co se postupně rozvinulo. Prostě jsme v tom byli spolu a museli jsme se nějak sžít. Josef není hrubý člověk, je velmi zdvořilý, ale je to člověk, se kterým není jednoduché komunikovat. A zvláště ve chvíli, kdy je k němu přidělen student fotografie, u něhož je jasné, že se ho začne vyptávat.

Během prvních dnů jsem se s ním snažil zavést hovor a samozřejmě jsem se ho ptal na věci ohledně jeho minulosti a kariéry. Když jsem to zkusil poprvé, prostě řekl: „Podívej, udělal jsem ten a ten rozhovor, je v té a té knize, tak jdi a přečti si to a už se mě nemusíš na nic ptát“. Tak to bylo ze začátku, ale situace, kterými jsme si společně prošli, nás postupně sblížily.

Například?

Jedna z těch prvních situací je vlastně spojená s fotografováním. Byli jsme na jednom místě ve Východním Jeruzalémě a kolem byla hrozná mlha. Josef fotografoval a najednou si všiml, že zapomněl pytlík s filmy. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy se před našima očima naskytla úžasná podívaná. Zeď vystoupila z mlhy, bylo to prostě neuvěřitelné a Josef z toho byl strašně frustrovaný. Vzpomněl jsem si, že mám pár svých filmů v autě a beze slova jsem se pro ně rozběhl. Dal jsem mu všechny svoje filmy a myslím, že to vzal jako milé gesto. A od té doby byl mnohem vlídnější.

Samozřejmě jsme se pohybovali na velmi citlivých místech a v jednom kuse jsme se střetávali s příslušníky různých bezpečnostních složek. Josef dokázal docenit, že jsem dělal vše, co jsem mohl, abych nás z takových situací dostal, a že jsem při tom podstupoval určité riziko. Když si uvědomíte, že někdo riskuje, abyste mohl uspět v tom, co děláte, tak si k němu jistou důvěru vybudujete.

Josef Koudelka bez mrknutí oka ignoruje zákazy a rozkazy, ať už jde o výstražné cedule nebo ozbrojené vojáky. Nebál jste se v některých situacích za něj?

Jasně, neustále jsem byl na pochybách, kdy mám dát věcem volný průběh a kdy už mám zasáhnout. V jedné scéně filmu například Josef fotografuje strážní věž a vojáci na něj z amplionu v hebrejštině volají, ať se nepřibližuje. Josef samozřejmě pochopil, o co jde, ale fotil dál. Vyčkával jsem, ale v jednu chvíli mi to už přišlo za hranou. V takových situacích se věci dějí strašně rychle, někomu přeskočí a ve zlomku sekundy je pozdě, takže jsem se o něj samozřejmě bál.

Na druhou stranu, je to šikovný chlapík a nějakých čtyřicet let jezdí všude po světě. Prostě starý mazák. A umí se o sebe postarat. Využívá třeba toho, že je starý, že vypadá jako nějaký šílený vědec. V jedné scéně například mluví italsky, aby setřásl zvědavé děti. To je trik, který používá často. Většina lidí totiž italsky neumí, ale rozpozná italštinu a ví, že je to velmi hravý, přátelský jazyk, proto nikdy nepůsobíte nijak nepřátelsky. Takže se zbavíte lidí bez toho, abyste je nějak urazil.

Ve filmu na mě působil jako pohádkový šibal, který předstírá, že je hlupák, aby přelstil silnější.

Přesně to rozhodně dělá. (smích)