Levice vždy hledala nový spravedlivější řád a na své pouti vytvořila celou škálu tradic a ideologických variací. Od jakobínů převzali štafetu proměny sociálních poměrů socialisté. U nás to byla Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, která otestovala svou sílu ve volbách do říšské rady v letech 1907 a 1911. Tehdy šlo o většinovou volbu v jednomandátních obvodech a jádrem jejího programu byly ideje gothajského programu německých sociálních demokratů.

V říšské radě Předlitavska patřilo Čechám, Moravě a Slezsku 195 křesel. Sociální demokracie díky všeobecnému právu získala nejvíce hlasů, ale s ohledem na volební geometrii jen asi pětinu poslaneckých mandátů Po rozpadu monarchie a vzniku republiky se většinový volební systém změnil na poměrný. To ve volbách roku 1920 učinilo sociální demokracii nejsilnější politickou stranou.

V nové republice se sociální demokraté stali součástí státotvorného proudu. Spolu s vlivem vývoje v bolševickém Rusku to vedlo k vyčlenění komunistické opozice a ke schizmatu na levici. Pokud bychom ovšem váhu politické levice měřili součtem mainstreamové sociální demokracie a antisystémových komunistů, pak bychom se ve třech volbách v letech 1925, 1929 a 1935 pohybovali kolem 23procentního volebního zisku (v posledních předválečných volbách dosáhla ČSSD 12,6 procent a KSČ 10,3 procenta).

Evoluční vývoj pak přetrhla další světová válka. Po válce se česká levice jako součást Národní fronty přihlásila k opatřením socializujícím, s nástupem radikální a následně spíš autoritářské restrukturalizace společnosti. K tradiční svobodné politické soutěži jsme se vrátili až v roce 1990, ve kterém se spíš než v pravolevém duelu rozhodovalo o rozchodu s minulostí. Když v roce 1992 začal ožívat spor o sociálně ekonomická témata, společný podíl stále schizmatické levice přesáhl těsně čtvrtinu poslaneckých křesel.

↗

Nastupující generace bude ovšem těžko archaicky izolacionalistická, když je formována realitou současného globálního a informačně otevřeného věku. Foto pexels

Součet hlasů pro obnovenou ČSSD a transformovanou KSČM prošel v dalších dvaceti letech vzestupem a následným útlumem. Jestliže měla v roce 1996 ve Sněmovně tato levice 83 mandátů (tedy přes 40 procent), její síla kulminovala v roce 2002 (většinou 111 mandátů), aby se v roce 2013 vrátila k 83 mandátům. Bylo to více než za první republiky, tehdy ovšem ještě vedle tradiční levice působila více národně orientovaná Československá strana národně sociální (později socialistická). Socialismus v nacionálním kabátě ovšem dnes působí atavisticky.

To tu ještě nebylo

Pouhých 30 mandátů pro obě strany ve volbách 2017, to tu v celé historii české levice nebylo. Někdo může být v pokušení říci, že strategickou chybou levice bylo, že zanedbala důraz na nacionální aspekt. Českou levici zatím držela spíš generace pamětníků sociálních zápasů 20. století. Vliv této generace ale objektivně slábne a nová generace může mít jiné hodnoty. Generace takzvaných mileniálů (také se jim někdy říká generace Y) jsou mladí lidé narození v 80. letech minulého století a vstupující do dospělého věku až na přelomu tisíciletí.

Zajímavé srovnání nabízí nedávný průzkum americké populace provedený nadací VCMF (Victims of Communism Memorial Foundation, říjen 2017). Populace USA jako celek se většinově (ze dvou třetin) deklaruje jako prokapitalistická. Generace amerických mileniálů však v letošním průzkumu vykázala odlišné výsledky. Nejsou zasaženi evropskými tradicemi, jejich rodiče vyrůstali v době amerického boomu po druhé světové válce. Během dalších deseti let budou v populaci produktivního věku tvořit většinu (budou rozhodující nositelé ekonomické aktivity).

Podle průzkumu VCMF už tito mladí Američané tolik nesdílejí nadšení starší generace z tradičního kapitalismu. Na 44 procent amerických mileniálů se přiklání k životu v nějaké formě socialismu. Pokud k tomu přičteme sedm procent podpory komunismu (průzkum neříká, zda má jít o nějakou ideální představu, či například o komunismus čínské provenience), pak nám vychází, že většina mileniálů touží po postkaptalistickém uspořádání společnosti. Tato generace bude ovšem těžko archaicky izolacionalistická, když je formována realitou současného globálního a informačně otevřeného věku.

Příchod amerických mileniálů ovšem nepřináší sám o sobě politickou změnu. Nepodporují sice konzervativní reakci na proměny světa představovanou Donaldem Trumpem, pouhé povrchní řešení ze strany Demokratů však také nevzali. A nejen Američané vnímají, že místo, aby dostali odpovědi na problémy, jsou spíše svědky pozičního boje uvnitř zavedených elit. Je to jen étos vzpoury dávných jakobínů a autentických socialistů, co nastupující generaci chybí?

Evropští mileniálové mohou s oslabením pocitu bezpečí ustoupit od svých dosud optimisticky liberálních pozic. Těžit z toho nyní již začali sebevědomí populisté, kteří se tváří radikálně, i když nabízejí změnu, která nic nezmění. S tím přichází nejen krize socialistické levice, rostoucí izolace takzvané kulturní levice, ale i pokles důvěryhodnosti evropského sociálního státu. Pokud by se levice po flagelantské egosprše z aktuálních výsledků nakonec rozhodla vidět větší problém v „nepřizpůsobivých“ než v privilegovaných, nejspíš by dospěla na konec své historické pouti.