Prezident je vlivnou osobou, určuje agendu i témata veřejné diskuse, má nemalé mocenské možnosti. Která strana by nechtěla mít prezidenta na své straně, která by se nechtěla chlubit — podívejte se, tenhle skvělý prezident je od nás! Přesto žádná nepostavila kandidáta. Jaká je to změna oproti předchozí volbě, též přímé, kde byli čtyři kandidáti velkých stran, dva za strany malé a jen tři přísně nestraničtí.

Nic nepotvrzuje úpadek „stranictví“ tak jako tento jev. Strany vědí, že (politická) podpora kandidáta mu hlasy nepřidá, ale ubere — dost možná je to polibek smrti. Vědí to i kandidáti, a proto se vyhýbají jakoukoli podporu od stran „vzít“ a úzkostlivě se profilují jako nezávislí. „Chcete-li mít svého prezidenta, hlavně neříkejte, že ho podporujete!“ Hrozné, ale pravdivé.

Proč tomu tak je? Jsou tři velké důvody, úzce související. Politická strana, mám-li hovořit o takzvaně tradičních stranách, je dnes „špatná značka“, je stěží spojována s něčím zřetelným a výrazně pozitivním. Nalepíte-li na produkt (prezident nebo tričko) značku, dodá mu na hodnotě, je-li to dobrá značka, a ubere, je-li to značka špatná. S jakými cennými, pozitivními hodnotami si ale spojujeme značky politických stran? Neříkám, že se tam nenajde vůbec nic, ale je to velmi slabé, nepřesvědčivé až nedůvěryhodné (tedy: sice něco říkáte, ale nevěříme vám).