Marné čekání na obrodu politických stran

Jiří Vyleťal

Přemítání o tom, zda ČSSD povstane z popela, je do značné míry předvídáním budoucnosti. A to skoro nikdy nevyjde, myslí si Jiří Vyleťal.

Těžko lze nevidět, že stávajícímu politickému systému už delší dobu zvoní umíráček. Důvěra občanů v něj je všude na Západě nicotná. Politické strany, zejména ty takzvaně tradiční, to schytávají na prvním místě, neboť právě o jejich bytí či nebytí má volič možnost rozhodnout. U nás to pociťují o to více, oč menší počet členů mají (ve stejně lidnatém Rakousku je členy tamní sociální demokracie patnáctkrát více lidí oproti té naší). Převážná většina našich voličů není členem žádné strany, a tudíž nemusí posílat k šípku ty, s nimiž by měla něco společného.

Příznaků úpadku západního politického uspořádání je celá řada a přibývá jich. Zkusme je vyjmenovat: Řecko a jemu nařízený diktát Trojky; dočasně utichlá, ale pod povrchem žhavá hnutí rozhořčených; Donald Trump; stále trvající výjimečný stav ve Francii; snaha Skotska o odtržení od Británie; samozřejmě brexit; boj za samostatnost Katalánska; trvalá nestabilita ve Španělsku; věčné třenice mezi Vlámy a Valony v Belgii; vítězství Sebastiana Kurze — tedy především jeho, nikoliv rakouských lidovců — v nedávných rakouských volbách; a konečně rozdrobení stranické scény u nás s nezpochybnitelnou dominancí jednoho oligarchy Trumpova typu.

Politické strany jako naděje?

Že by lék na toto vše, nebo alespoň na něco z toho, představovala revitalizace stran? Pokud by to tak mělo být a z bryndy současné politiky by nás měly vyvést obrozené strany, čím vším by se pak musely stát, aby se vtělily v opak toho, čím dosud byly? Vždyť to byly přece ony, živé koncentráty vůle lidu generující vládní sestavy, jež měly vést společnost k prospěchu všech. A čeho jsme byli — zůstaňme pro jednoduchost u nás — po uplynulých 28 let svědky? Všechny strany, které byly u moci —a nejen ony — sloužily namísto obecným zájmům těm soukromým.

U pravice to nepřekvapí, i když by mělo, neboť i ona je součástí demokratického systému, v němž prý vládne lid, a tak i ona, pravice, má hájit zájmy lidu. Rozumějme zájmy celku, nikoliv jednotlivců, jak to všude ve světě pravice dělá. Slouží-li však soukromým zájmům levice, jak jsme toho byli v nejkřiklavějších případech svědky u ČSSD — počínání sociálního demokrata Ratha, náhlé zbohatnutí někdejšího předsedy ČSSD Grosse na akciích privatizovaných Vítkovických železáren, prodej OKD Zdeňku Bakalovi sociálně demokratickým ministrem financí Sobotkou — pak se nedostává fantazie, kterak vystihnout alespoň zčásti to, co by levicové i pravicové strany musely změnit, aby je občané vzali na milost.

Naděje na povstání z popela? V současném politickém provozu ji nehledejme. Repro Wikipedia

Nebudeme snad natolik naivní, abychom si mysleli, že se změnou vedení stran kamsi zmizí ti, jimž dělaly dosud servis. Že se na stranické struktury nalepení lobbisté někam vypaří či se obratem ruky změní v distributory polévek lidem bez domova. Že všechny ty poslanecké výhody, imunitu, platy, o jejichž výši si sami rozhodují, a limuzíny s řidičem vymění za protloukání se životem s věčnou nejistotu bídného platu stavebního dělníka přebývajícího na ubytovně. To, že sytý hladovému nevěří, je stejná pravda, jako když Ježíš říká, že kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech.

Neboť nikoliv panování nad druhými, ale jedině služba druhým nás vyvede z bryndy neschopnosti žít pospolu, a nikoliv proti sobě. O nějaké službě dosud nepadlo ve stranických sekretariátech ani slovo. O činech ani nemluvě.

Co nás čeká?

Naději v politické strany určitě vkládat můžeme, ale připusťme, že smysluplných důvodů k tomu mnoho nemáme. Všichni známe onen bonmot, který zaznívá v souvislosti s každými volbami: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Podobně jej můžeme parafrázovat pro případ politických stran: kdyby strany mohly přivést společnost do stavu spokojenosti bezmála všech, dávno by se tak stalo?

Ještě větší problém než nedůvěra občanů ve strany, respektive stranický systém vůbec, představuje skutečnost, že za něj nemáme náhradu. Na obzoru skutečně není nic. Bezpochyby proto, že stávající systém se osvědčil těm, kteří disponují skutečnou mocí (a tou je moc majitelů kapitálu), ale možná též proto, že strach ze zásadní změny společenského řádu je vzhledem k tragickým zkušenostem z minulosti natolik velký, že paralyzuje naši představivost i odvahu ke změně.

A tak nám zřejmě nezbude nic jiného než zažívat další úpadek stranického systému. Zavedené strany, které jsou vnímány jako nositelky světového názoru už jen z nostalgie, budou patrně vděčné za deset procent. Při každých volbách pak spatří světlo světa řada nových stran — marketingových výrobků. Dominovat budou ti, kteří svými marketingovými lákadly navěsí na nosy voličů nejvíce bulíků. Oběťmi tu budou, jako ostatně vždy, ti malí a poslední z posledních. Na jejich chudobě a zdánlivé naději na vybřednutí z ní budou stranami najatí „píáristé“ kout své volební strategie. Přesně podle byznyspravidla, že nejlépe se kšeftuje s lidskou hloupostí a s lidskou bídou. A chudých, jak vidět všude kolem nás, přibývá.

O tom, co bude dál, můžeme jen spekulovat a přitom doufat, že nepoteče krev. A v tichosti samoty si říkat: „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“

Že by tedy vůbec žádná naděje nebyla? Ale kdeže, naděje tu je. Avšak v současném politickém provozu ji nehledejme.

    Diskuse (73 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 9, 2017 v 16.9
    Ano, zřejmě tím nejvlastnějším jádrem celé věci je to konstatování, že u pravicových partají se vlastně ani není možno divit že své vlastní zájmy nadřazují nad zájmy obecné (neboť priorita individuálního zájmu nad obecným je základním ideologickým krédem pravice) - ale když totéž heslo v praxi praktikují i strany levicové (jejichž heslem naopak má být priorita zájmů obecných), tak pak už je doopravdy zle. A pak už opravdu vůbec není možno divit se tomu, že lidé ztrácejí důvěru v tradiční strany; a spásu - pokud se vůbec ještě voleb zúčastní - hledají v ještě neotřelých módních uskupeních, anebo u obskurních hnutí identitárního charakteru.

    A stejně tak je nutno přisvědčit i tomu, že ten stávající politický systém - založený právě na těchto partajích - se v chodu udržuje vlastně už jenom proto, že něco lepšího aktuálně není k mání. Je to tedy svým způsobem vlastně jenom řešení z nouze.

    Pořád to ještě "tak nějak" funguje; ale fakticky nikde není záruka, že se tento už jen svou vlastní setrvačností udržující mechanismus nezhroutí. A to třeba i velice rychle. Jako se to v minulosti už nejednou stalo.

    A do třetice je panu Vyleťalovi bezvýhradně nutno vyjádřit souhlas i v tom, že nápravy se nedosáhne jenom nějakými dílčími opravami či "reformami" tohoto o sobě bezduchého aparátu. Pravé řešení vztahu člověka ke společnosti, k jiným lidem, k celému světu je opravdu zapotřebí hledat někde úplně jinde, nežli v bezduchých politických mechanismech.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 10, 2017 v 1.23
    Vidíte, jak se stále pláče nad hroby pravice a levice? Kéž už by to bylo skutečně nad hroby. Cožpak není nesmyslnější dělení než na silný a slabý stát? Nejsou příslibem Piráti? Založení na pokroku v řízení, na otevřeném evidentním jednámí, na spolupráci. Tak se zatím projevují. Třeba budou inspirací pro další strany založené na jiných vědeckých (a ne historických) principech). Hlavně však na snaze po spolupráci a ne na konkurenci. Ovšem, to je myšlenka samosprávných společenství, kterou ještě ani diskutující DR nepřijali.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 10, 2017 v 12.4
    Pravice a levice - anachronismus?
    Bohužel - ani tu pravici ani tu levici se nám tak snadno pohřbít nepodaří.

    Jak jejich existence, tak ten hluboký protiklad mezi nimi je objektivně daný; a tento protiklad nepřekonáme tím, že se začneme tvářit, že neexistuje. A že se začneme pokoušet dělat jenom jakousi "čistě věcnou" politiku. To je prostě iluze, a takovéto středové strany jsou naprosto pravidelně dříve či později rozemlety mezi mlýnskými kameny právě té pravice a levice.

    Ta úvaha pana Vyleťala totiž směřovala - alespoň jak jsem jí rozuměl - nakonec jiným směrem.

    Totiž tím směrem, že je iluzí očekávat nějakou spásu od politických p a r t a j í jako takových (ať pravých nebo levých). Nýbrž že skutečné řešení problémů člověka a jeho existence na tomto světě je nutno hledat v nějaké hlubší, nežli čistě politické rovině.

    Dnešní "moderní" svět je přímo nemocný tím, jak všechno lidské zpolitizoval. Jak propadl té svým způsobem naprosto zvrácené iluzi, že jenom tím že si vytvoříme ty či ony politické instituce (respektive politické partaje), tak že už jenom tím jsme udělali dost pro to, aby tento svět řádně a humánně fungoval. A když se ukáže že to nefunguje, pak se "řešení" hledá v tom, že se znovu a znovu žongluje těmi čistě politickými instituty, s nikdy nekončící nadějí, že "jednou to už přece musí vyjít".

    Ale nakonec ještě odpověď na otázku v titulku: jsou pravice a levice anachronismus?

    Odpověď zní: ano i ne.

    Anachronismus to není v tom smyslu, že jak řečeno toto dělení je objektivně dané. Anachronismus to ale je v tom smyslu, že se v současné době věří tomu, že tuto niternou rozpolcenost lidského společenství je možno "vyřešit" prostě tím, že ho zpolitizujeme. Že vytvoříme politické strany, ve kterých se oba protichůdné tábory budou moci dostatečně vyřádit a vybouřit. To ovšem není řešení, to je svým způsobem něco takového jako byla svého času studená válka. Kdy žádná strana nemůže definitivně porazit tu druhou; ale namísto vzájemné spolupráce k blahu lidstva na sebe jenom neustále cení zuby.

    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 10, 2017 v 16.1
    Moje poznámka odpovídá duchu článku i vašemu příspěvku. Samosprávná společenství nejsou politickým ale občanským řešením. Navíc tato malá "politická" uskupení (Piráti i ANO, a dej Bůh i další) zasahují i do politického řešení (které nemůžeme opomenout). ANO je založeno na myšlence řídit stát jako podnik. Proč jej tak efektivně neřídily levice, pravice? Protože zkorumpované a jednostranné. V podstatě levice a pravice jsou (ne krajně) extrémistické, každá z nich nedokáže zasáhnout všechny vrstvy obyvatelstva. Nakonec i sovětsky chápaný marxismus musel zlikvidovat vše napravo od dělníků, rolníků a pracující inteligence. Dosavadní sociální filosofie byla chápána jako boj protikladů, dnes musí jít o dohodu, nalezení řešení. Ta "čistě věcná politika" není otázkou středu, ale celého rozsahu. Spíš otázka pragmatismu a vědeckého poznání.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 11, 2017 v 11.16
    Věcná řešení?
    Svého času Saša Uhlová položila otázku, proč není možno alespoň v lokální politice (v obcích) rozhodovat bez jakékoli ideologie, čistě věcně, jenom s přihlédnutím k tomu jak to nejlépe poslouží občanům. Například když je tam nějaký sešlý dům, který jeho majitel nepoužívá ani neudržuje, jestli tedy není smysluplnější ten dům převzít do správy obce a udělat tam třeba nějaké sociální zařízení.

    Na to jsem jí tehdy odpověděl, že i tady dojde k okamžité názorové rozpolcenosti: zastánci levicových názorů budou samozřejmě pro to převzetí domku do obecní správy ve prospěch potřebných - zatímco zastánci pravicových názorů takovýto akt zásadně a nesmiřitelně zavrhnou, jakožto nepřípustný zásah do "posvátných" vlastnických práv.

    Takže, jak je vidět, ta ideologie je všude, lidé jsou už prostě doslova naprogramováni buďto nalevo nebo napravo, a pokud se nejedná opravdu jenom o takové hodnotově naprosto neutrální záležitosti jako jestli se kozy mohou pást na obecní louce, pak se ta ideologická rozpolcenost vždycky znovu projeví.

    Samozřejmě, ve velké politice jsou lidé naprosto zhnuseni těmi politickými hrátkami velkých stran (především od oné proslulé "opoziční dohody"), a mnoho lidí touží právě už jenom po takové čistě věcné, ideologicky nezatížené správě věcí veřejných. A právě tato touha těchto středových voličů dopomohla Babišovi k jeho úspěchu - neboť Babiš má opravdu jedinečný talent v tom, prezentovat se jako takovýto nepolitický praktik.

    Ale jak už vyplývá z toho výše uvedeného, tato víra v "nepolitickou politiku" je iluze, za prvé lidé sami jsou ideologicky fixovaní na jednu či druhou stranu, pravici či levici - a za druhé, je veliká otázka, jak dlouho by se Babišovi dařilo tento svůj obraz neutrálního technokrata udržet, kdyby se opravdu dostal k vládnutí. (Už jsem jednou napsal, že je vlastně škoda, že nedosáhl absolutní většiny - když by pak mohl dělat co se mu zlíbí, ukázalo by se opravdu co v něm vězí.)

    On je tu totiž jeden zcela zásadní problém: ať si Babiš třeba sám nakrásně věří, že právě on a jedině on je ten "nepolitický politik", ve skutečnosti je samozřejmě zastáncem kapitalismu. A to sice kapitalismu podnikatelského. (Nemůže vůbec jinak, sám je velkopodnikatel.)

    A časem by pak i pro něj nevyhnutelně nastaly takové konfliktní situace jako s tím zmíněným domkem. Protože v té velké politice nevyhnutelně dochází ke konfliktům mezi světem kapitálu a světem práce (když se jedná třeba o minimální mzdy, o otázku placené dovolené, atd.atd.) A tady by Babiš definitivně musel odkrýt karty, na které straně stojí: na straně práce, nebo na straně kapitálu.

    A dokáže si někdo představit, jak velkopodnikatel Babiš (proslulý nízkými mzdami ve svých firmách) bude bojovat za takové zvýšení minimální mzdy, aby z toho všichni zaměstnanci mohli důstojně vyžít?... Asi sotva. Takže, nedá se nic dělat, ale jak řečeno i kdyby Babiš snad doopravdy chtěl, v reálné politice by si na toho nezaujatého neutrála asi dlouho hrát nevydržel.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 11, 2017 v 11.21
    A s tou samosprávou je to nakonec to samé: i ta nakonec bude rozemleta a rozbita v soukolí protichůdných zájmů. Například, kdyby se realizoval ten starý sen levice o samosprávně vedených podnicích - dospěje se tím snad k nějaké všeobecné harmonii? - Vždyť dokud bude zachován kapitalismus (v jeho současné podobě), do té doby bude všechno ovládáno všepohlcující konkurencí. Takže j e d e n samosprávně vedený podnik bude nakonec stejně nevyhnutelně konkurovat j i n é m u samosprávně vedenému podniku, a bude tedy nikoli jeho spojencem, nýbrž jeho protivníkem.

    Takže dokud neodstraníme ty o b j e k t i v n í podmínky které staví lidi proti sobě, pak nám žádná samospráva nepomůže.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 11, 2017 v 13.17
    Já tu píšu jak se rodí prostředky ke změně politického a kapitalistického myšlení, a Vy na to odpovíte: Nejdřív se musí změnit kapitalistický systém a pak mohou vzniknout nové soustavy. Škoda, že jste nežil před staletími. Mohl jste psát o tom, že nejdřív musí zaniknout feudalismus, aby mohl vzniknout kapitalismus. To je Váš způsob myšlení.
    Babiše neuvádím jako vhodný prostředek, ale jako podnikatele, který pochopil nové myšlenky a ohání se jimi. Jako když feudál hlásal nové myšlenky doufaje, že ho to zachrání.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    November 12, 2017 v 10.37
    Myšlení a realita
    Však to bylo právě přesně takhle, pane Pospíšile: n a p ř e d vznikl kapitalismus (to jest, objektivně se vytvořil samovolným rozvojem výrobních sil lidstva) - a teprve p o t o m mohlo dojít k tomu, aby lidé vědomým činem rozbili a překonali staré společenské, stavovské a politické struktury svázané s feudalismem. Ten přechod od feudalismu ke kapitalismu se opravdu nekonal tak, že jednoho krásného dne by si lidé řekli "hej, my máme toho feudalismu už po krk, a tak si vymyslíme něco jiného".

    Jak sám doznáváte píšete tu o tom jak se rodí prostředky ke změně m y š l e n í - tím provozujete naprosto přesně to čemu Marx říkal "stavění světa na hlavu". To jest, propadáte plně té (ovšem naprosto rozšířené) iluzi, že postačí prostě změnit myšlení lidí - a realita se už nějak sama tomuto změněnému myšlení přizpůsobí.

    Skutečný poměr je přesně opačný: lidské myšlení se vždycky přizpůsobuje realitě. Právě proto se to myšlení evolučně vyvinulo, aby člověku (respektive živým tvorům vůbec) poskytlo základní orientaci v reálném prostředí, ve kterém žijí. Jinak by vůbec nemohli přežít.

    Druhá stránka této mince je ta, že lidé jsou uzavřeni právě v tom druhu, v tom způsobu myšlení, které produkuje jejich současný svět, a nedokáží se z něj (v naprosté většině) vysvobodit.

    A tak je opravdu nutno napřed změnit ten svět - a teprve s ním se změní i myšlení lidí.
    Eva Hájková, penzistka
    November 12, 2017 v 13.6
    Myšlení lidí se přizpůsobuje realitě...
    Ne zcela a ne vždy, pane Poláčku. Lidé přece mají schopnost představit si jinou realitu. A nejen to. Oni mají často i touhu, aby se jejich představy změnily ve skutečnost.
    A touha je něco, co člověka vede k činům. To by potvrdil i Marx.
    VP
    Václav Pospíšil, důchodce atd.
    November 12, 2017 v 23.29
    Takže Marx nechtěl změnit svět?
    Takže vy neříkáte: Už toho kapitalismu máme po krk a nepřemýšlíte jak změnit svět?
    Takže Vy tu neopakujete pořád, že se nejdřív musí vymyslet, jak změnit kapitalismus?
    A tak je opravdu nutno napřed změnit ten svět - a teprve s ním se změní i myšlení pana Poláčka.
    On to jinak nepochopí.
    + Další komentáře