Těžko lze nevidět, že stávajícímu politickému systému už delší dobu zvoní umíráček. Důvěra občanů v něj je všude na Západě nicotná. Politické strany, zejména ty takzvaně tradiční, to schytávají na prvním místě, neboť právě o jejich bytí či nebytí má volič možnost rozhodnout. U nás to pociťují o to více, oč menší počet členů mají (ve stejně lidnatém Rakousku je členy tamní sociální demokracie patnáctkrát více lidí oproti té naší). Převážná většina našich voličů není členem žádné strany, a tudíž nemusí posílat k šípku ty, s nimiž by měla něco společného.

Příznaků úpadku západního politického uspořádání je celá řada a přibývá jich. Zkusme je vyjmenovat: Řecko a jemu nařízený diktát Trojky; dočasně utichlá, ale pod povrchem žhavá hnutí rozhořčených; Donald Trump; stále trvající výjimečný stav ve Francii; snaha Skotska o odtržení od Británie; samozřejmě brexit; boj za samostatnost Katalánska; trvalá nestabilita ve Španělsku; věčné třenice mezi Vlámy a Valony v Belgii; vítězství Sebastiana Kurze — tedy především jeho, nikoliv rakouských lidovců — v nedávných rakouských volbách; a konečně rozdrobení stranické scény u nás s nezpochybnitelnou dominancí jednoho oligarchy Trumpova typu.

Politické strany jako naděje?

Že by lék na toto vše, nebo alespoň na něco z toho, představovala revitalizace stran? Pokud by to tak mělo být a z bryndy současné politiky by nás měly vyvést obrozené strany, čím vším by se pak musely stát, aby se vtělily v opak toho, čím dosud byly? Vždyť to byly přece ony, živé koncentráty vůle lidu generující vládní sestavy, jež měly vést společnost k prospěchu všech. A čeho jsme byli — zůstaňme pro jednoduchost u nás — po uplynulých 28 let svědky? Všechny strany, které byly u moci —a nejen ony — sloužily namísto obecným zájmům těm soukromým.

U pravice to nepřekvapí, i když by mělo, neboť i ona je součástí demokratického systému, v němž prý vládne lid, a tak i ona, pravice, má hájit zájmy lidu. Rozumějme zájmy celku, nikoliv jednotlivců, jak to všude ve světě pravice dělá. Slouží-li však soukromým zájmům levice, jak jsme toho byli v nejkřiklavějších případech svědky u ČSSD — počínání sociálního demokrata Ratha, náhlé zbohatnutí někdejšího předsedy ČSSD Grosse na akciích privatizovaných Vítkovických železáren, prodej OKD Zdeňku Bakalovi sociálně demokratickým ministrem financí Sobotkou — pak se nedostává fantazie, kterak vystihnout alespoň zčásti to, co by levicové i pravicové strany musely změnit, aby je občané vzali na milost.

↗

Naděje na povstání z popela? V současném politickém provozu ji nehledejme. Repro Wikipedia

Nebudeme snad natolik naivní, abychom si mysleli, že se změnou vedení stran kamsi zmizí ti, jimž dělaly dosud servis. Že se na stranické struktury nalepení lobbisté někam vypaří či se obratem ruky změní v distributory polévek lidem bez domova. Že všechny ty poslanecké výhody, imunitu, platy, o jejichž výši si sami rozhodují, a limuzíny s řidičem vymění za protloukání se životem s věčnou nejistotu bídného platu stavebního dělníka přebývajícího na ubytovně. To, že sytý hladovému nevěří, je stejná pravda, jako když Ježíš říká, že kdo chce být první, ať je poslední a služebníkem všech.

Neboť nikoliv panování nad druhými, ale jedině služba druhým nás vyvede z bryndy neschopnosti žít pospolu, a nikoliv proti sobě. O nějaké službě dosud nepadlo ve stranických sekretariátech ani slovo. O činech ani nemluvě.

Co nás čeká?

Naději v politické strany určitě vkládat můžeme, ale připusťme, že smysluplných důvodů k tomu mnoho nemáme. Všichni známe onen bonmot, který zaznívá v souvislosti s každými volbami: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.“ Podobně jej můžeme parafrázovat pro případ politických stran: kdyby strany mohly přivést společnost do stavu spokojenosti bezmála všech, dávno by se tak stalo?

Ještě větší problém než nedůvěra občanů ve strany, respektive stranický systém vůbec, představuje skutečnost, že za něj nemáme náhradu. Na obzoru skutečně není nic. Bezpochyby proto, že stávající systém se osvědčil těm, kteří disponují skutečnou mocí (a tou je moc majitelů kapitálu), ale možná též proto, že strach ze zásadní změny společenského řádu je vzhledem k tragickým zkušenostem z minulosti natolik velký, že paralyzuje naši představivost i odvahu ke změně.

A tak nám zřejmě nezbude nic jiného než zažívat další úpadek stranického systému. Zavedené strany, které jsou vnímány jako nositelky světového názoru už jen z nostalgie, budou patrně vděčné za deset procent. Při každých volbách pak spatří světlo světa řada nových stran — marketingových výrobků. Dominovat budou ti, kteří svými marketingovými lákadly navěsí na nosy voličů nejvíce bulíků. Oběťmi tu budou, jako ostatně vždy, ti malí a poslední z posledních. Na jejich chudobě a zdánlivé naději na vybřednutí z ní budou stranami najatí „píáristé“ kout své volební strategie. Přesně podle byznyspravidla, že nejlépe se kšeftuje s lidskou hloupostí a s lidskou bídou. A chudých, jak vidět všude kolem nás, přibývá.

O tom, co bude dál, můžeme jen spekulovat a přitom doufat, že nepoteče krev. A v tichosti samoty si říkat: „Ještě že člověk neví, co ho čeká.“

Že by tedy vůbec žádná naděje nebyla? Ale kdeže, naděje tu je. Avšak v současném politickém provozu ji nehledejme.