Výsledek říjnových voleb do Poslanecké sněmovny znamená pro doposud nejmenší vládní stranu KDU-ČSL spíše neúspěch. Lidovci ztratili oproti předchozím volbám více než 43 tisíc hlasů a oslabili o celý jeden procentní bod, navíc zisk 5,8 procenta nepříjemně přibližuje voličskou podporu KDU-ČSL Damoklovu meči pětiprocentní klauzule. Přesto lze na tento zisk nahlížet též jako na zvrácení těch nejhorších možných trendů, které by se v rámci volební podpory KDU-ČSL mohly reálně objevit.

Po třech letech absence v poslaneckých lavicích po volebním debaklu v roce 2010 se KDU-ČSL v minulých volbách navrátila do dolní komory jako zatím jediná strana v historii a potvrzení relevantní pozice ve volbách následných je z tohoto pohledu nepochybně pozitivní. Navíc KDU-ČSL čelí těm samým negativním tendencím poklesu vlastní voličské podpory jako prakticky všechny tradiční politické strany v posledních letech. Na své dno si již sáhla a letošní výsledek pak ukazuje, že stagnace její podpory ještě neprobíhá tak razantně, jako například v případě levicových stran ČSSD a KSČM.

Daň za vládní angažmá

Hlavní příčina neúspěchu je vedle obecných trendů přechodu velké části voličů od tradičních stran k nejrůznějším protestním alternativám zakotvena v politické praxi posledních čtyř let. Tu charakterizovala účast KDU-ČSL ve vládní koalici s ČSSD a ANO coby nejslabšího koaličního partnera. Lidovci na vládní angažmá na sklonku roku 2013 kývnout museli, protože pokud by odmítli, fakticky by nemohla vzniknout žádná stabilní a většinová vláda. Představovat svorník koalice a vyvažovat extrémy pak byla úloha, kterou si lidovci ve vládě předsevzali, s čímž je pochopitelně spojeno i plnění zásadních programových priorit.

Na začátku vládnutí spojoval koaliční partnery nesouhlas s politikou předchozí Nečasovy vlády a shoda na demontáži jejích neoliberálních „reforem“. Zhruba od poloviny volebního období se však začaly projevovat rozpory v prioritách uvnitř vládní koalice a lidovci byli pochopitelně nuceni učinit některé ústupky koaličním partnerům. Přestože nesouhlasili se zavedením EET pro svobodná povolání a řemesla, byli nuceni návrh podpořit, a to včetně třetí a čtvrté fáze.

Přestože lidovci prosadili ve vládě 80 procent svých programových priorit, především pak slevy na dani pro pracující rodiče, snížení DPH na dětskou výživu, navýšení výdajů do vědy a výzkumu, památkové péče či dotačních prostředků na rozvoj venkova, a navíc ještě významně ušetřili na provozních výdajích, právě kontroverzní témata vládní politiky je pomyslně dohnala ve volbách. Lidovcům se nejen nepodařilo dostatečně vysvětlit smysl svého vládního působení z hlediska smysluplnosti vládních kroků, ale taktéž i objasnit ve vztahu k sobě samým, čemu všemu ve vládě zabránili.

Možnost s tímto potenciálem voličsky expandovat se jevila jako nereálnou především proto, že voliči spokojení s vládní politikou houfně následovali Andreje Babiše, a ti, kteří s ní byli nespokojeni, dávali vinu všem vládním stranám. Voličský úbytek KDU-ČSL však způsobila i neschopnost vedení strany přesvědčit o tom, že vlastní program ve vládní koalici s ČSSD a ANO lidovci skutečně naplnili.

Těžký úděl tradiční strany

Tradiční, zavedené, ideově jasně vyprofilované politické strany zažívají momentálně těžké časy. Zaujmout voliče se svým zažitým a léty prověřeným obsahem i stylem je stále těžší, zaměřovat se na subtilní voličské skupiny z hlediska výsledku nejisté a hlavně nemohou tak snadno kopírovat náplň i styl politiky nových protestních formací, poněvadž se tím dostávají do rozporu mezi tím, co nabízejí, a tím, co od nich voliči očekávají.

Ve volebních kampaních se snaží zaujmout voliče různými tématy a konkrétními sliby, avšak narážejí na apriorní nezájem, respektive nevraživost velké části populace. S argumenty protestně naladěných voličů typu „měli jste dost času to dávno uskutečnit“, „nic jste za 25 let neudělali“, „jde vám jenom o koryta“ jsou konfrontováni politici všech tradičních politických stran. Způsob, jak tento komunikační deficit kompenzovat ve vztahu k nerozhodnutým voličům, nabízí tradičním stranám jejich širší členská základna a pevnější voličské zakotvení na místní a regionální úrovni.

O KDU-ČSL platí tato charakteristika snad nejvíce ze všech, poněvadž disponuje nejhustší sítí komunálních politiků: starostů, místostarostů a místních zastupitelů, zejména v oblastech s původním osídlením, nezasažených poválečnými přesuny obyvatelstva. V praxi to znamená, že strana musí svou kampaň stavět daleko více než na charismatu centrálních lídrů na známosti a oblibě místních a regionálních osobností, které se objevují na jejích kandidátkách.

Tomu odpovídá i výrazně decentralizovaná volební kampaň, která leží z velké části na bedrech jejích organizací v jednotlivých krajích a okresech. Tímto způsobem lze však kompenzovat jen malou část ztrát, způsobených prvními dvěma zmiňovanými příčinami, poněvadž ve sněmovních volbách volí převážná většina voličů podle postavení jednotlivých stran na celostátní úrovni a hodnotí je dle dosažených výsledků i způsobu sebeprezentace.

Nutno říci, že navzdory celkovému oslabení, výraznějším ztrátám hlasů i v tradičních moravských a východočeských oblastech a naprostému propadu ve středních a severozápadních Čechách se KDU-ČSL podařilo udržet své voličské jádro kompaktně pohromadě a doplnit ho o zmíněné hlasy pro lokální osobnosti. Je pozoruhodné sledovat, že v místech, kde KDU-ČSL postavila na svou kandidátku nějakou místní osobnost, se její výsledky pohybují řádově o etáž výš než v místech, odkud žádný kandidát do Poslanecké sněmovny nevzešel. To je velký rozdíl oproti zejména protestním antiestablishmentovým formacím, u nichž jsou podobné ukazatele volební geografie zcela irelevantní.

Cesta do budoucna — mírný populismus v mezích mravnosti

KDU-ČSL se stejně jako ostatní tradiční strany nachází před dilematem, jak do budoucna zabránit svému propadu do politického suterénu, zapříčiněnému vymíráním tradičních voličů a neschopností oslovit voliče nové, slyšící nejen na různé stranicko-politické novotvary, ale především protestní populistická hnutí vedená charismatickým lídrem. Před tímto dilematem koneckonců zdaleka nestojí tradiční strany jen v České republice. Nástrojem ochrany před podobným scénářem musí být jak revitalizace vnitřních struktur skrze schopnost přivádět nové členy a udržovat zakotvení na nižších úrovních, ale i schopnost provést adekvátní „update“ své centrální linie jak po stránce personální, tak obsahové.

Křesťanští demokraté v Evropě ztrácejí na úkor protestních hnutí tam, kde působí příliš rigidně a omšele, přičemž opakují stále stejné programové cíle, ale naopak získávají tam, kde dokážou své tradiční hodnotové důrazy propojit s konkrétními řešeními aktuálních horkých problémů. Dobrým příkladem je současná kulturní panika Evropanů, spojená s představou přílivu migrantů z jiných civilizačních okruhů a následnou převahou jiných kulturně-náboženských vzorců. Křesťanští demokraté nemají podléhat mainstreamovým vizím multikulturního obohacování a nesmějí se bát vykročit na půdu identitárního diskursu v tomto duchu. Zároveň však musejí mít na zřeteli, že jejich odpověďmi není nevraživost k jiným kulturám a náboženstvím či prosté budování pevnosti Evropa, nýbrž akcentace vlastních hodnot a kulturních a náboženských identit v praktickém životě.

Cesta k tom vede přes ochranu tradičních institucí, důraz na vzdělání v duchu tradičních hodnot židovsko-křesťanského civilizačního étosu a především pak jejich přenášení do konkrétních vztahů s blízkými lidmi, což souvisí s odlišením „domácího od cizího“. Tak lze vzít vítr z plachet nacionálně-populistickým projektům, jejichž lídři mobilizují tradiční identity podél dichotomie přítel vs. nepřítel.

Inspirace z Rakouska

Druhou podmínkou pro úspěšné prosazení takové vize, a tím i zaujetí většího množství voličů, je personální obměna vedení, spojená se schopností nalézt takové lídry, kteří nejenže zaujmou svým charismatem, ale podaří se jim úspěšně zasadit výše zmíněné obsahy politických apelů do celku svého životního příběhu a cílů, pro které do politiky vstoupili a kterých v ní hodlají dosahovat. Uvěřitelnost toho, že to, co politik sděluje s velkou naléhavostí, mu skutečně leží na srdci a motivuje ho vzdát se pohodlí života v ústraní ve jménu veřejného politického působení, je zásadní pro vzbuzení ochoty velké části voličů takového lídra následovat.

Českým lidovcům může být velkou inspirací nový předseda jejich rakouských kolegů, teprve jednatřicetiletý nastávající kancléř Sebastian Kurz, jemuž se úspěšně podařilo propojit dlouhodobé hodnotové a programové cíle tradiční politické strany s novým, osvěžujícím stylem vůdcovství, které navíc představuje zásadní generační posun v celé rakouské politice.

Kudy dále?

Pro KDU-ČSL to nyní znamená, že musí využít následujících let v opozici k podobné vnitřní programové a personální rekonstrukci. Cíli programové revitalizace bude nepochybně sloužit série krajských, a konečně i celostátní programová konference, která by měla proběhnout na jaře příštího roku. Personální obnova bude složitější. Buď jak buď, žádného vlastního Kurze KDU-ČSL nemá a hledat ho za každou cenu by mohlo působit poněkud křečovitě a nedůvěryhodně. Současné vedení strany v čele s Pavlem Bělobrádkem má navíc nesporné zásluhy na vnitřní obrodě strany a jejím návratu do relevantní pozice v rámci českého stranického systému po volbách 2013 i zmíněných dobrých výsledcích vládní politiky v posledních čtyřech letech.

Provádět radikální změny zbrkle a nepromyšleně není v tomto ohledu vůbec na místě. Přesto se však lidovci nevyhnou vnitřní debatě o tom, jak personálně rekonstruovat stranické vedení, opustit dožívající modely řízení a zaměřit se na vytváření nového obrazu strany v duchu výše uvedeného zadání. KDU-ČSL má opět tu výhodu, že disponuje velkým množstvím úspěšných komunálních politiků, kteří se postupně mohou dostat do vedoucích pozic ve straně. Stejným způsobem se koneckonců dostali do vedení strany i mnozí členové jejího stávajícího předsednictva.

Za rok a půl, přesně na jaře 2019, čeká KDU-ČSL další volební sjezd, na němž by měla tato vnitřní obnova proběhnout. Čeho by se lidovci však měli rozhodně vyvarovat, je frakční aktivita uvnitř strany, spojená s podporou konkrétních adeptů do čela na úkor ostatních, motivovaná jednak regionálními vlivy a taktéž saturací parciálních zájmů různých zájmových skupin ve straně. Obecně však voliči očekávají, že strana, která je hodna jejich volební podpory, je schopna vygenerovat silnou a přesvědčivou osobnost se schopností vést.

Jak by však chtěl někdo přesvědčit široké voličské vrstvy o své schopnosti vést, kdyby k tomu nedokázal získat silný mandát uvnitř vlastní strany, a to navíc u jejích členů se stejnou motivací? Čím více nákladů strana vynaloží do vnitrostranického pozičního boje různých dílčích skupin, tím méně energie jí zbude k přesvědčení voličů o své schopnosti vést národ a řídit stát.

Pro lidovce toto všechno nebude jednoduchý úkol, rozhodně ho ale nelze označit za nerealizovatelný. Cesta k třicetiprocentním ziskům po vzoru Rakouska je v českém prostředí více než trnitá. Cílem by však mělo být opětovně posílit a atakovat hranici dvojciferných výsledků. A lidovci musí využít následujících let k tomu, aby provedli takové vnitřní změny, že na tuto cestu budou schopni vykročit.