Výsledek říjnových voleb do Poslanecké sněmovny znamená pro doposud nejmenší vládní stranu KDU-ČSL spíše neúspěch. Lidovci ztratili oproti předchozím volbám více než 43 tisíc hlasů a oslabili o celý jeden procentní bod, navíc zisk 5,8 procenta nepříjemně přibližuje voličskou podporu KDU-ČSL Damoklovu meči pětiprocentní klauzule. Přesto lze na tento zisk nahlížet též jako na zvrácení těch nejhorších možných trendů, které by se v rámci volební podpory KDU-ČSL mohly reálně objevit.

Po třech letech absence v poslaneckých lavicích po volebním debaklu v roce 2010 se KDU-ČSL v minulých volbách navrátila do dolní komory jako zatím jediná strana v historii a potvrzení relevantní pozice ve volbách následných je z tohoto pohledu nepochybně pozitivní. Navíc KDU-ČSL čelí těm samým negativním tendencím poklesu vlastní voličské podpory jako prakticky všechny tradiční politické strany v posledních letech. Na své dno si již sáhla a letošní výsledek pak ukazuje, že stagnace její podpory ještě neprobíhá tak razantně, jako například v případě levicových stran ČSSD a KSČM.

Daň za vládní angažmá

Hlavní příčina neúspěchu je vedle obecných trendů přechodu velké části voličů od tradičních stran k nejrůznějším protestním alternativám zakotvena v politické praxi posledních čtyř let. Tu charakterizovala účast KDU-ČSL ve vládní koalici s ČSSD a ANO coby nejslabšího koaličního partnera. Lidovci na vládní angažmá na sklonku roku 2013 kývnout museli, protože pokud by odmítli, fakticky by nemohla vzniknout žádná stabilní a většinová vláda. Představovat svorník koalice a vyvažovat extrémy pak byla úloha, kterou si lidovci ve vládě předsevzali, s čímž je pochopitelně spojeno i plnění zásadních programových priorit.

Na začátku vládnutí spojoval koaliční partnery nesouhlas s politikou předchozí Nečasovy vlády a shoda na demontáži jejích neoliberálních „reforem“. Zhruba od poloviny volebního období se však začaly projevovat rozpory v prioritách uvnitř vládní koalice a lidovci byli pochopitelně nuceni učinit některé ústupky koaličním partnerům. Přestože nesouhlasili se zavedením EET pro svobodná povolání a řemesla, byli nuceni návrh podpořit, a to včetně třetí a čtvrté fáze.

Přestože lidovci prosadili ve vládě 80 procent svých programových priorit, především pak slevy na dani pro pracující rodiče, snížení DPH na dětskou výživu, navýšení výdajů do vědy a výzkumu, památkové péče či dotačních prostředků na rozvoj venkova, a navíc ještě významně ušetřili na provozních výdajích, právě kontroverzní témata vládní politiky je pomyslně dohnala ve volbách. Lidovcům se nejen nepodařilo dostatečně vysvětlit smysl svého vládního působení z hlediska smysluplnosti vládních kroků, ale taktéž i objasnit ve vztahu k sobě samým, čemu všemu ve vládě zabránili.

Možnost s tímto potenciálem voličsky expandovat se jevila jako nereálnou především proto, že voliči spokojení s vládní politikou houfně následovali Andreje Babiše, a ti, kteří s ní byli nespokojeni, dávali vinu všem vládním stranám. Voličský úbytek KDU-ČSL však způsobila i neschopnost vedení strany přesvědčit o tom, že vlastní program ve vládní koalici s ČSSD a ANO lidovci skutečně naplnili.

Těžký úděl tradiční strany