Když pravice vyhlásila „mobilizaci“, nadlouho pak ovládla stát, zastavila ekonomický rozvoj, prodloužila o několik let krizi, která postihla světovou ekonomiku a proslavila se vzájemným špehováním, když ji u důležitých hlasování neposlouchali ani její vlastní poslanci, uvažovali jsme o novém ospravedlnění levice. Mysleli jsme na nové šance pro ni a šlo nám o její domácí a mezinárodní rehabilitaci a politický úspěch.

Součástí těchto úvah byla ochota tolerovat komunisty. Namlouvali jsme si, že nějakou váhu snad má veřejná distance od poválečné politiky, již vyslovila v závěru své historické a právní existence Komunistická strana Československa. Očekávali jsme, že se komunisté přetvoří ve standardní moderní levici. Zdály se tomu nasvědčovat osobnosti, které se od začátku ocitly na viditelných postech nově založené strany, například z exilu navrácený politický filosof Ivan Sviták nebo režisér Jiří Němec, její první předseda po zániku federální KSČS.

Ke komunistickému programu, i když ne k současné KSČM, se hlásí nezávislé, marxisticky orientované osobnosti jako například Michael Hauser. Věrohodně se oddělují od totalitní minulosti a vše nasvědčuje tomu, že respektují názorovou pluralitu a nepřejí si novou diktaturu sekretariátu falešně pojmenovanou jako diktatura proletariátu.

↗

Očekávali jsme, že se komunisté přetvoří ve standardní moderní levici. Foto FB KSČM Praha

Úplatkářská aféra z roku 2009, kdy spolupracovník Mladé fronty Dnes zdokumentoval ochotu dvou vysokých funkcionářů KSČM za milionový úplatek podpořit liberální právní regulaci loterií, nakonec straně neuškodila, protože vina dotčených komunistů se policejně neprokázala. A i kdyby se přečin funkcionářů prokázal, jen by se potvrdilo, že komunisté jsou standardní stranou, výtahem k moci, který už dávno nemá co dělat s marxismem, levicí, emancipací a ekonomickou demokratizací.

Opatrnost vzbudilo blahopřání dosavadního předsedy strany Vojtěcha Filipa severokorejským soudruhům k úmrtí stranického bosse a dědičného vladaře země Kim Čong-ila. Roku 2011 psal, že si čeští komunisté velkého vůdce velmi vážili. Toto prozrazené vyjádření podpory brutálnímu totalitnímu režimu, podobně drastickému jako Pol Potův genocidní režim v Kambodži, zpochybnilo oficiální dosavadní přihlašování strany k demokratickým parlamentním procedurám.

Poslední kapky dopadly do poháru trpělivosti i velmi tolerantních českých příznivců české demokratické levice, když se v posledních dnech předseda Filip vyslovil o masakru Sboru národní bezpečnosti na národní třídě 17. listopadu 1989 tak, že to byl normální pořádkový zásah. Pohár přetekl, když byl do sněmovny zvolen Zdeněk Ondráček a následně byl tento člověk, který zasahoval proti pokojným demonstracím roku 1989 a porušoval tím i tehdejší právo, postaven do čela komise dohlížející jménem Sněmovny na Generální inspekci bezpečnostních zdrojů.

Současní čeští komunisté by byli nevolitelní jako strana konzervativní, autoritářská a nacionální. Její ekonomičtí experti jako Jiří Dolejš již dávno zapomněli na Marxovu kritiku vykořisťování pracujících, tedy přivlastňování nadhodnoty. Nezáleží jim na důstojnosti člověka práce, o niž ho kapitalismus obírá. A spojují tuto ekonomicko-sociální orientaci s fašizujícími tendencemi velké části české politické scény. Je to zjevné i na společné podpoře hnutí ANO s okamurovskými fašisty.

Nelze to hodnotit jinak než tak, že volba Ondráčka k tomu, aby vedl dohled nad kontrolou policie, je odporné svinstvo. Sněmovna, která má takové složení a takto rozhoduje, mne jako voliče nereprezentuje. Nejsem ochoten a schopen respektovat volbu, i když se zdá, že proběhla legálně, pokud jsou bezprostředně ohroženy základní ústavní principy a zahraničně-politická orientace našeho státu.

Stornovat konflikt s pravicí

Podle všeho je tu teď chvíle, kdy je třeba stornovat konflikt s pravicovými stranami, pokud se jim dá věřit jejich obhajoba ústavního pořádku. A je docela možné, že nastává doba pro společnou občanskou neposlušnost. Možná přichází čas, kdy si občané musí vymoct dodržování ohrožených liberálních a demokratických principů, když to státní instituce, jak vidno, nedokážou zajistit. Občany k tomu výslovně opravňuje 23. článek Listiny základních práv a svobod. Říká, že mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Rozhodně je nutno zevrubně sledovat, jaký vliv bude mít tato volba na GIBS, na policii a další služby a na dodržování občanských svobod a lidských práv. Pokud by bylo zjevné, že prezident, vláda, policie, tajné služby a kterýkoli podobný orgán nejedná v souladu se základními principy státu, bude potřebné, aby se občané vzchopili a jednali.

Přichází pomalu čas dovršení zrazené a opuštěné revoluce z posledních dvou měsíců roku 1989. Je třeba dotáhnout tehdejší demokratizační reformy do konce dřív, než si to hněv občanů vynutí méně sametově, než tomu bylo před 29 lety. Totalitní tendence, přestože souvisí s výsledkem voleb, je nutno porazit všemi dostupnými čestnými prostředky. Není nutno ohrožovat něčí bezpečí, a přesto je možno jednat rozhodně a odvážně.

Každá představa o občanské akci na obranu demokratického právního státu selhává. Lze si jistě představit neposlušnost orgánů, které mají hájit občany a stát, a přitom jsou ovlivňovány proti ústavnímu pořádku. To vše ale s sebou nese značná rizika. Byla by to neposlušnost vůči vládě, která dlouhodobě nemá důvěru Sněmovny, a nedůvěra vůči Sněmovně, která je sice legálně zvolena, ale nastoluje nelegitimní pořádky. Jen je nutno dbát o to, aby se zase jednou někdo nedovolával omšelého podobenství o lese a třískách. Velmi žádoucí je aspoň diskuse, co je reálně možno udělat teď pro obhajobu pluralitní, otevřené, sekulární, liberální, demokratické a sociální společnosti.

Prvním krokem k projevení vůle občanů je naplánovaná mohutná série demonstrací proti návratu starých pořádků.