Komunisté přece jen nepřijatelní

Ivan Štampach

Ivan Štampach jmenuje kroky, jimiž podle něj současní komunisté překročili hranici tolerovatelnosti. Jde nejen o zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS.

Když pravice vyhlásila „mobilizaci“, nadlouho pak ovládla stát, zastavila ekonomický rozvoj, prodloužila o několik let krizi, která postihla světovou ekonomiku a proslavila se vzájemným špehováním, když ji u důležitých hlasování neposlouchali ani její vlastní poslanci, uvažovali jsme o novém ospravedlnění levice. Mysleli jsme na nové šance pro ni a šlo nám o její domácí a mezinárodní rehabilitaci a politický úspěch.

Součástí těchto úvah byla ochota tolerovat komunisty. Namlouvali jsme si, že nějakou váhu snad má veřejná distance od poválečné politiky, již vyslovila v závěru své historické a právní existence Komunistická strana Československa. Očekávali jsme, že se komunisté přetvoří ve standardní moderní levici. Zdály se tomu nasvědčovat osobnosti, které se od začátku ocitly na viditelných postech nově založené strany, například z exilu navrácený politický filosof Ivan Sviták nebo režisér Jiří Němec, její první předseda po zániku federální KSČS.

Ke komunistickému programu, i když ne k současné KSČM, se hlásí nezávislé, marxisticky orientované osobnosti jako například Michael Hauser. Věrohodně se oddělují od totalitní minulosti a vše nasvědčuje tomu, že respektují názorovou pluralitu a nepřejí si novou diktaturu sekretariátu falešně pojmenovanou jako diktatura proletariátu.

Očekávali jsme, že se komunisté přetvoří ve standardní moderní levici. Foto FB KSČM Praha

Úplatkářská aféra z roku 2009, kdy spolupracovník Mladé fronty Dnes zdokumentoval ochotu dvou vysokých funkcionářů KSČM za milionový úplatek podpořit liberální právní regulaci loterií, nakonec straně neuškodila, protože vina dotčených komunistů se policejně neprokázala. A i kdyby se přečin funkcionářů prokázal, jen by se potvrdilo, že komunisté jsou standardní stranou, výtahem k moci, který už dávno nemá co dělat s marxismem, levicí, emancipací a ekonomickou demokratizací.

Opatrnost vzbudilo blahopřání dosavadního předsedy strany Vojtěcha Filipa severokorejským soudruhům k úmrtí stranického bosse a dědičného vladaře země Kim Čong-ila. Roku 2011 psal, že si čeští komunisté velkého vůdce velmi vážili. Toto prozrazené vyjádření podpory brutálnímu totalitnímu režimu, podobně drastickému jako Pol Potův genocidní režim v Kambodži, zpochybnilo oficiální dosavadní přihlašování strany k demokratickým parlamentním procedurám.

Poslední kapky dopadly do poháru trpělivosti i velmi tolerantních českých příznivců české demokratické levice, když se v posledních dnech předseda Filip vyslovil o masakru Sboru národní bezpečnosti na národní třídě 17. listopadu 1989 tak, že to byl normální pořádkový zásah. Pohár přetekl, když byl do sněmovny zvolen Zdeněk Ondráček a následně byl tento člověk, který zasahoval proti pokojným demonstracím roku 1989 a porušoval tím i tehdejší právo, postaven do čela komise dohlížející jménem Sněmovny na Generální inspekci bezpečnostních zdrojů.

Současní čeští komunisté by byli nevolitelní jako strana konzervativní, autoritářská a nacionální. Její ekonomičtí experti jako Jiří Dolejš již dávno zapomněli na Marxovu kritiku vykořisťování pracujících, tedy přivlastňování nadhodnoty. Nezáleží jim na důstojnosti člověka práce, o niž ho kapitalismus obírá. A spojují tuto ekonomicko-sociální orientaci s fašizujícími tendencemi velké části české politické scény. Je to zjevné i na společné podpoře hnutí ANO s okamurovskými fašisty.

Nelze to hodnotit jinak než tak, že volba Ondráčka k tomu, aby vedl dohled nad kontrolou policie, je odporné svinstvo. Sněmovna, která má takové složení a takto rozhoduje, mne jako voliče nereprezentuje. Nejsem ochoten a schopen respektovat volbu, i když se zdá, že proběhla legálně, pokud jsou bezprostředně ohroženy základní ústavní principy a zahraničně-politická orientace našeho státu.

Stornovat konflikt s pravicí

Podle všeho je tu teď chvíle, kdy je třeba stornovat konflikt s pravicovými stranami, pokud se jim dá věřit jejich obhajoba ústavního pořádku. A je docela možné, že nastává doba pro společnou občanskou neposlušnost. Možná přichází čas, kdy si občané musí vymoct dodržování ohrožených liberálních a demokratických principů, když to státní instituce, jak vidno, nedokážou zajistit. Občany k tomu výslovně opravňuje 23. článek Listiny základních práv a svobod. Říká, že mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Rozhodně je nutno zevrubně sledovat, jaký vliv bude mít tato volba na GIBS, na policii a další služby a na dodržování občanských svobod a lidských práv. Pokud by bylo zjevné, že prezident, vláda, policie, tajné služby a kterýkoli podobný orgán nejedná v souladu se základními principy státu, bude potřebné, aby se občané vzchopili a jednali.

Přichází pomalu čas dovršení zrazené a opuštěné revoluce z posledních dvou měsíců roku 1989. Je třeba dotáhnout tehdejší demokratizační reformy do konce dřív, než si to hněv občanů vynutí méně sametově, než tomu bylo před 29 lety. Totalitní tendence, přestože souvisí s výsledkem voleb, je nutno porazit všemi dostupnými čestnými prostředky. Není nutno ohrožovat něčí bezpečí, a přesto je možno jednat rozhodně a odvážně.

Každá představa o občanské akci na obranu demokratického právního státu selhává. Lze si jistě představit neposlušnost orgánů, které mají hájit občany a stát, a přitom jsou ovlivňovány proti ústavnímu pořádku. To vše ale s sebou nese značná rizika. Byla by to neposlušnost vůči vládě, která dlouhodobě nemá důvěru Sněmovny, a nedůvěra vůči Sněmovně, která je sice legálně zvolena, ale nastoluje nelegitimní pořádky. Jen je nutno dbát o to, aby se zase jednou někdo nedovolával omšelého podobenství o lese a třískách. Velmi žádoucí je aspoň diskuse, co je reálně možno udělat teď pro obhajobu pluralitní, otevřené, sekulární, liberální, demokratické a sociální společnosti.

Prvním krokem k projevení vůle občanů je naplánovaná mohutná série demonstrací proti návratu starých pořádků.

    Diskuse
    JP
    March 5, 2018 v 13.48
    Jmenování Ondráčka do uvedené funkce je jenom dalším krokem v procesu balkanizace české politiky.

    A na rozdíl od Ivana Štampacha nevidím aktuálně žádnou reálnou možnost, jak tento proces zvrátit.

    Současné české společnosti je podle všeho důležité už jenom to, jak si co nejlépe užít stávající konjunktury. A jak se zbavit migrantů. Všechno ostatní je naprosté většině národa očividně naprosto jedno.
    March 5, 2018 v 14.14
    jev a podstata
    stornovat konflikt s kmotrovskou pravicí a Kalouskem je samozřejmě odpovědností jiné strany ale zdůvodňovat to ohrožením demokracie kvůli jedné parlamentní komisi mi přijde docela neadekvátní - když tu byla akceptována 4 letá vláda s oligarchou a když jsme byli svědky několik bitev o policii a justici, rozhodně nevedené ze strany levicové opoziční KSČM - jako by té mocenské mlhy nebylo i tak dost. Není riziko vlastně někde jinde ?
    March 5, 2018 v 17.29
    Blbost KSČM
    Myslím, že z trojice stran SPD, ANO a KSČM je KSČM tou nejméně nebezpečnou stranou, přesto právě ona možná vyprovokuje největší protesty a to oprávněně, protože vlastní blbostí kandidovala poslance mlátičku, který se nejen neomluvil za neadekvátní násilné rozhánění předlistopadových demonstrací, ale ještě se k tomu hrdě hlásí. U jeho soukmenovců mu to pomůže, u veřejnosti naštěstí ne. Olej do ohně přilil také předseda KSČM Filip, který zásahy této mlátičky také považuje za normální, navíc KSČM se ukázala jako hloupá v tom, že opakovaně Ondráčka do této komise nominovala a prosadila. Babiš vcelku nepřekvapivě otočil, když vidí reakci veřejnosti, povzbuzené navíc Slovenskem. Takže ANO a SPD jsou nebezpečnější strany systémově, ale KSČM je nepoučitelná bohorovností.
    MP
    March 5, 2018 v 19.49
    Martinovi Šimsovi
    Jste hodný člověk a vidíte na druhých jen to dobré. Co by ty političtí dinosauři jako Filip nebo Dolejš dělali, kdyby se dostali do mainstreamu. Potřebují voliče nostalgiky a k tomu pár radikálně nespokojených, aby si nikdo nevšiml, že nemají, co nabídnout.
    IH
    March 5, 2018 v 20.00
    KSČM se, upřímně řečeno, nelze příliš divit. Po propadu v minulých volbách bojuje o to, aby vůbec i nadále byla parlamentní stranou. Nacionalizace a xenofobizace komunistů nominálně internacionálních byla dokonána ...a nic. Tichá existence se začala pro postupující mizení tradičního elektorátu i pro vládnoucí netrpělivost hrubě nevyplácet. Proto ta sázka na konflikt.

    Snad se může stát, že KSČM konečně jednou poděkujeme. Že třeba svou drzostí vybudila aktivitu lidí, kteří si začali až moc hledět jen svého. Že spustila první (aktivní a emocionální) konfrontaci veřejnosti s A. Babišem a popotáhla za deku, skrývající nehomogenitu ANO.
    JP
    March 6, 2018 v 10.00
    Ad pan Horák: ano, ty politické - a mravní - kotrmelce ke kterým teď Babiš donutil své ANO, by se pro další existenci této strany nakonec mohly ukázat být daleko větším nebezpečím, nežli všechny dosavadní (ev. kriminální) kauzy.

    Tady se totiž definitivně ukázalo že ANO není reálný politický subjekt, nýbrž Babišův majetek. A toto poznání členů ANO že jsou fakticky jenom vykonavateli rozkazů svého pána, to by pro některé z nich mohlo být přece jenom trochu příliš.
    March 7, 2018 v 22.08
    Svoboda, ne Němec
    Nějakým hloupým nedopatřením se mi do druhého odstavce dostalo jméno Jiří Němec místo správného Jiří Svoboda, ačkoli jsem jeho předsednictví v počátečním období pro přesnost komentáře při psaní ověřoval. Je mi to líto a omlouvám se ctenářům i Jiřímu Němcovi.
    March 8, 2018 v 7.44
    Problém je, že KSČ zřejmě ke konci své existence přijímala hlavně lidi jako byl Ondráček. Vždyť snad všichni vojáci a všichni příslušníci SNB museli být ve straně! Už toto muselo silně změnit její charakter, původně dělnický. A zrovna tihle lidé ve straně zůstali. Autorem zmíněný Jiří Svoboda, který měl stranu provést katarzí, jimi nebyl přijat, neboť rozpoznali, že to není jejich člověk. Měl příliš blízko k Havlovi.
    Hekrdla o Ondráčkovi píše, že je to "zelený mozek" a byrokrat až do morku kostí. Ale zároveň přiznává, že stát vlastně byrokraty na některé věci potřebuje. (https://a2larm.cz/2018/03/budiz-svetlo/)
    Problém podle Hekrdly byl v tom, že Vondráček neustále dokola omílal, že nikdy neporušil zákony a neprojevil sebemenší lítost. To je jistě velká chyba.
    Ale změnilo by se něco, kdyby ji projevil?
    JP
    March 8, 2018 v 11.54
    Kdyby se omluvil...
    Na to by bylo možno odpovědět, paní Hájková: změnil by se tím celý svět.

    Kdyby se totiž takovíto pachatelé, kteří své činy páchali za určitých specifických okolností, indoktrinováni vládnoucí ideologií, na rozkaz, a tedy v určitém smyslu "v dobrém vědomí", že tak činí právem - kdyby ti se alespoň dodatečně, když už je naprosto jasné a zřetelné že i když jednali podle rozkazu tak přesto jednali nelegálně, protože proti člověku a jeho svobodě - tak kdyby ti alespoň dodatečně dokázali prohlédnout, a uznali svou vinu, veřejně i před sebou samými, pak by to znamenalo opravdu velice mnoho.

    Krátce po převratu Ludvík Vaculík prý v soukromí prohlásil, že teď přijde všechno na to, aby se v Čechách "obnovil pocit studu".

    To je skutečně to, o co se nakonec jedná. Ten minulý režim jednal nestoudně; a jeho činy je možno do jisté míry zahladit či vyrovnat právě tím, že se obnoví pocit studu. Tím že národ projde katarzí ze vší té ničemnosti, která se tehdy děla; a ze své spoluviny na této ničemnosti.

    Jenže: to "obnovení pocitu studu" se v českém národě nekonalo. A to pak mělo své nevyhnutelné důsledky. Jak totiž starý režim beze studu páchal své ničemnosti, tak stejně tak bez jakéhokoli pocitu studu je začal vzápětí páchat režim nový. A tak se zavedl beze všech skrupulí divoký kapitalismus; a ještě byl prezentován jako "návrat svobody".

    A především ta všepohlcující korupce, nejen ve vysoké politice, ale ve veřejném prostoru vůbec. Funkcionáři a činitelé, docela obyčejní, navenek solidně vyhlížející lidé, do kterých by to nikdo neřekl, defraudovali miliónové částky z veřejných prostředků, bez sebemenšího pocitu že by snad dělali něco zavrženíhodného. "Kradou všichni, tak co bych nekradl taky?" - to se stalo heslem tehdejší doby.

    Nikdy mi z paměti nevymizí obraz dřívějšího velitele pražských strážníků Kotrouše. Napohled naprosto bezproblémový, dobrácký, solidní člověk - a pak prasklo, že z policejních fondů defraudoval milióny. A potom to "odůvodňoval" tím, že měl nemocnou manželku, a že "byl ve stresu". Podle této logiky každý, kdo má nemocnou manželku, má morální právo ukrást si z veřejných prostředků celé milióny...

    Jak řečeno, ta národní katarze se u nás nekonala, a podle toho to také vypadá. V tomto ohledu je zajímavé srovnání z Německa. Jak známo, tam se ty neofašistické tendence (Pegida, AfD) projevují především v bývalém Německu východním - tedy v tom, které svou vlastní katarzí také nikdy neprošlo. Na rozdíl od Německa západního.

    To východní Německo si to v tomto ohledu udělalo velice jednoduchým: prostě zaujalo tu pózu, že ono je přece Německo komunistické - a tedy principiálně antifašistické, a že o n o tedy s fašismem nemá naprosto nic společného. A že jediným "právoplatným" dědicem hitlerovského Německa je prý Německo západní.

    A stejně tak Rakousko: to také nikdy touto národní katarzí neprošlo; neboť Rakušané se velice úspěšně postavili do role "prvních obětí Hitlera". Výsledek? - Bylo to nakonec právě Rakousko, kde se ta novodobá hnědá vlna jdoucí Evropou poprvé zjevila. Dnes už je skoro zapomenuto, že to byla právě účast polofašistoidních rakouských Haiderovců ve vládě, která jako první vybudila příslušné obranné a sankční mechanismy aparátu EU, jakožto ohrožení samotných základních principů demokracie.

    Takže ještě jednou, paní Hájková: kdyby se tyto bezpáteřné lidské typy "které stát potřebuje" dokázaly a l e s p o ň d o d a t e č n ě omluvit - zhluboka a upřímně omluvit - za své činy, pak bychom tady měli opravdu o dost jiný svět.

    Jenže oni právě tohle - až na malé výjimky - nedokáží; a právě proto tady máme takový svět, jaký tu zrovna je.
    March 8, 2018 v 12.59
    Já samozřejmě vím, že svět by se změnil, kdyby se všichni Ondráčkové změnili.
    Myslela jsem to spíš takhle: Co by se stalo, kdyby byl Ondráček projevil lítost nad svým někdejším bitím studentů. V tom případě by se nedemonstrovalo za jeho odstoupení?
    PK
    March 8, 2018 v 17.42
    Ale vždyť my dobře víme, jak to myslíte, paní Hájková. Natolik do vás už vidíme.
    MP
    March 9, 2018 v 10.53
    Evě Hájkové
    Ale jistě, že by se demonstrovalo, kdyby se omluvil. A dobře tak.

    Pokud by tu omluvu myslel upřimně, nemohl by se přece o tu funkci ucházet. Policista, který porušil brutálním způsobem zákony -- a to tehdejší zákony, i ty zakazovaly to, co policie při demonstracích roku 1989 provozovala -- nemá kredit k vedení komise kontrolující GIBS; podobně jako nezaměstnáte defraudanta jako prokuristu banky, i když osobně víte, že je to slušný člověk a svůj někdejší čin nezopakoval.

    Osobně bych podobně demonstroval proti tomu, aby se předsedou či členem podobné komise stal např. policista, který zasahoval proti Czechteku nebo v klubu Propast.

    Vím, že to asi není to, oč Vám šlo. Ta demonstrace na Václaváku mělo pachuť ideologického antikomunismu. Tentokrát ale v tiché souzvuku s KSČM. Filip zcela vědomě lhal, když hájil legalitu zásahů, kterých se Ondráček zúčastnil a znovu lhal, když mluvil o jednání na rozkaz.

    Veřejné omluvy považuji až na výjimky (jako byla Brandtova omluva v Lidicích) za podivné a zbytné teatrální gesto. Ale v tomto případě by byla určitě lepší než to odporné gesto odstoupení s řečmi o strachu z lynče.
    March 9, 2018 v 11.55
    Díky, pane Profante. Máte pravdu, že mi vadí ten anikomunismus. Demonstraci popisuje jeden z účastníků takto: https://a2larm.cz/2018/03/pocity-osameleho-levicaka-na-demonstraci-proti-komunistovi/

    Ondráčka se určitě zastávat nechci, potože si dovedu představit, jaký typ člověka to asi je. Z takových lidí mám docela obavy. Je škoda, že se KSČ po roce 1989 nerozpustila. Nemusela hrát roli permanentního strašáka.
    + Další komentáře