Babišovi Marťani
Jan GruberNamísto ztrácení času s Babišem by Hamáček se Zimolou měli stranu urychleně chystat na podzimní senátní a komunální volby. Zatím to vypadá tak, že naše druhdy silná levicová strana jejich brzké konání ještě nezaznamenala.
Sotva sjezd sociální demokracie skončil, pustilo se její dvojčlenné vedení do jednání o vládě. Janu Hamáčkovi a jeho chtěné-nechtěné pravé ruce Jiřímu Zimolovi dali delegáti několik úkolů: Prosaďte co nejvíce z programu strany. Zajistěte, aby vláda ani jen nekoketovala s podporou party Tomia Okamury. Požadujte, aby politické hnutí ANO nenavrhlo za premiéra trestně stíhaného politika, rozumějte Andreje Babiše. Sjezd se také usnesl, že rozhodnutí o případném vstupu do vlády musí nakonec dát svým hlasováním ve vnitrostranickém referendu všichni členové.
Vláda bez účasti trestně stíhané osoby je už dnes stejně vysněnou a neuskutečnitelnou podmínkou, jakou by ještě před pár lety bylo, že premiérem nesmí být nikdo jiný než člověk obviněný z rozkrádání peněz Evropské unie. Andrej Babiš řekl, že bude jediným kandidátem na premiéra až do své smrti. A politická divize Agrofertu na znamení souhlasu mocně přikývla. Přes Babiše nejede vlak, ledaže by skutečně jel. Zřejmé je i to, že Babiš o hlasy okamurovců stojí. Proto jim ostatně tak okatě nadbíhá.
Debata o podobě vládního prohlášení není pro Andreje Babiše ani náhodou tak klíčová, jak tomu bývalo ještě za politických časů. Program vlády Bohuslava Sobotky obsahoval množství bodů, které Babiš zablokoval. Nedošlo na zákon o sociálním bydlení. Nepomáhá zálohované výživné. Stále existuje nesmyslná superhrubá mzda.
Ve chvíli, kdy ve Sněmovně kvete spolupráce mezi politickými hnutími ANO a SPD a KSČM, je naivní se domnívat, že se v den podpisu koaliční smlouvy rozplyne. Mnohem správnější je předpoklad, že Babiš se ke svým partnerům ve vládě v případě jakýchkoliv sporů zachová stejně, jako to na samém konci svého funkčního období dělal Jiří Paroubek. Co si zamane, prohlasuje. Tentokrát ne s Marťany, ale s fašisty.
Z nálady na sjezdu bylo patrné, že straně se do vlády znovu nechce. Málokdo má chuť všechno oddřít, aby ho následně druhý na každém rohu pomluvil a jeho úspěchy prodal jako vlastní. Nálada strany ale viditelně neodpovídá chuti jejího vedení. Poslanci i jiní čelní funkcionáři se obávají, že se v opozici ztratí. A proto se na rozdíl od prostých straníků role Babišových užitečných idiotů nechtějí vzdát, přestože málo nese.
Rozhodnutí, jaký part strana v nadcházejících čtyřech letech sehraje, má přinést vnitrostranické referendum. Sociální demokraté si ho poprvé vyzkoušeli před třemi a půl lety. Tenkrát proběhlo po německém vzoru formou korespondenčního hlasování. Každý člen obdržel obálku se třemi otázkami, na než odpověděl, a obálku poslal zpátky do Lidového domu. Účast nakonec o téměř tři procenta přesáhla padesát procent. Průkazné dopisové referendum však dnes strana opakovat nechce. Počítá s elektronickým hlasováním.
Členská základna sociální demokracie ovšem není nejmladší, takže je potřeba se ptát, jak Hamáček se Zimolou zajistí účast těch, kdo, světe, div se, nemají e-mail. Svou roli nepochybně sehraje i časová tíseň. Vedení bude usilovat o to, aby referendum proběhlo tak rychle, jak jen to půjde, takže na mobilizaci k účasti nezbude mnoho času. A že by elektronické hlasování nešlo ovlivnit, to si ani v sociální demokracii leckdo rozmluvit nenechá.
Když víme, jak jsou na tom členové, že kondice strany po volebním výprasku není nijak valná a denně vidíme, že sněmovní většina tu i bez sociálních demokratů už je, mohli by si Zimola s Hamáčkem vyjednávání o vládě ušetřit. Namísto ztrácení času s Babišem se totiž jejich strana potřebuje rychle nachystat na senátní a komunální volby letos na podzim.
Sociální demokracie bude už v říjnu obhajovat třináct senátních a přes tři tisíce sedm set komunálních mandátů. A ne náhodou zní napříč stranou, že neexistence vnitřních pravidel pro přípravu těchto voleb stranu — a zejména její místní funkcionáře — přímo existenčně ohrožuje.