Onehdy jsem zhlédl na „čtyřiadvacítce“ České televize diskusní pořad, jehož záměrem bylo objasnit historii a poslání Kárného pracovního tábora v Letech u Písku, dobrat se pravdy. Tábor vznikl nařízením protektorátní vlády z července 1940 na základě už dřívějšího vládního rozhodnutí, ještě před naší okupací Německem, o převýchově rizikových skupin obyvatel.

Do konce roku 1941 prošlo táborem v Letech 770 osob, z nichž Romů nebylo ani padesát. „Cikánským“ se tento tábor stal od srpna 1942, kdy se status tohoto zařízení změnil, a podmínky se zpřísnily, a tábor vskutku sloužil k soustřeďování Romů, povětšině určených k deportaci do táborů vyhlazovacích.

↗

Podle dostupných údajů nepřežilo ani jedno dítě, které se v táboře narodilo. Repro AV ČR

Podle evidence táborem prošlo více než tisíc tři sta osob, více než pět set jich skončilo v Osvětimi, přímo v táboře v Letech jich zemřelo více než tři sta, většinou na tyfus, jenž se jako epidemie rozšířil táborem na konci roku 1942. Pak byl lágr obehnán vysokým dřevěným plotem s ostnatým drátem a hlídán ozbrojenými strážemi. V srpnu 1943 byl tábor uzavřen a posléze vypálen.

I z těchto několika údajů, historicky doložených, je jasné, jak strašné podmínky v táboře panovaly a jakému zlu sloužil. Vzhledem k utrpení lidí, kteří v něm živořili, není podstatné, jestli tábor budeme nazývat koncentrákem, táborem kárným, pracovním, cikánským táborem nebo jinak. Prostě koncentroval lidi, odděleně muže, ženy i děti, tedy tak, aby jich co nejméně zůstalo naživu — s pomocí táborů vyhlazovacích. Údajně nepřežilo ani jedno dítě, které se v táboře narodilo.

Oné televizní debaty se účastnil archeolog Plzeňské univerzity Pavel Vařeka, ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová a Martina Lehmannová, ředitelka Památníku Lidice (jména jsem dodatečně dohledal, snad opravdu ony se debaty účastnily). A ještě historik, jehož jméno mi uniklo. Všichni se snažili obeznámit diváky s pravdivou historií tábora a přesvědčit pochybující diváky o tom, že toto truchlivé místo si vskutku zasluhuje, aby z něj byl odstraněn vepřín ze 70. let minulého století, jehož areál opravdu zabírá většinu plochy tábora, jak archeolog Vařeka upřesnil.

Z hlediska objasnění historie tábora v Letech byla taková debata užitečná a hodna veřejnoprávního média, ale vzhledem k jeho obětem vlastně ponižující. Snaží se uvádět na pravou míru pomýlené výroky některých politiků, například Andreje Babiše: „To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor; kdo nepracoval, šup a byl tam.“

Těm však nejde o hledání pravdy a nepomohlo by, ani kdyby vznikla komise historiků, psychologů a politiků, která by zkoumala, zda potenciál doložitelného utrpení obětí tábora je menší, roven nebo větší, než je výše výkupného za vepřín. Badatelský přístup ke zkoumání lidského utrpení v letském táboře je sice z historického hlediska zajímavý, ale z lidského strašný! Protože jeho smyslem je obhájit ve společnosti něco, co by mělo být naší morální povinností, o níž se nepochybuje.

Uráží to nejen Romy, ale všechny, kdo těžce nesou, že ten vepřín tam pořád je, a o tom, že by tam neměl být, pochybuje dokonce i prezident jako morální autorita společnosti.

Také v televizní debatě se účastníci pozastavili nad tím, proč má společnost tendenci hrůzyplnost tábora zlehčovat a mluvit o dírách v plotě, „jimiž přece mohl kdokoli a kdykoli tábor opustit“. A tady se veřejnoprávní televize musela v rámci korektnosti uchýlit ke lži: Prý si neradi přiznáváme, že za krutý režim v táboře nenesou odpovědnost Němci, ale čeští četníci a dozorci.

Svatá prostoto! — chtělo by se říci: A co o pár let později politické procesy, žalářování, jáchymovské a příbramské peklo, kde my, Češi a Slováci, jsme byli (až na výjimky) původci všech krutostí! Napadlo by někoho říci, že například známá věž smrti v Ostrově byla pouze jakýmsi nápravným opatřením pro zlobivé? A kdo nesouhlasil s vedoucí úlohou KSČ — šup tam s ním?

Marně archeolog Vařeka důsledně klade na stůl ohořelé kousky oděvů a historik korektně dokládá počty obětí, a velice se snaží i televizní moderátor. A čím více se všichni budeme snažit doložit to, co je otázkou morálky, tím to celé bude horší. Jaképak mudrování: Značné části společnosti je tohle všechno jedno, vadí jí něco jiného, a nyní cituji odposlech z hospody: že „kvůli cikánům by se měl bourat vepřín — a za takové peníze“.

„Každý ví,“ pravil jiný chlapík u toho stolu a upřeně mi hleděl do očí, „že vepřín je užitečnější než cikáni.“ A chtěl, abych mu přitakal a s ním se té jeho „moudrosti“ smál. Pak jiný chlapík zalitoval: „Škoda, že takový cikánský tábor zanikl, dneska by se možná hodil víc než tehdy, nepracujou, tak šup tam s nima, konečně někdo řek pravdu, sláva Babišovi!“

Může člověk argumentovat nějakou doloženou mírou utrpení? Kdyby řekl, že tam nepřežilo ani jediné dítě, voni by se snad ještě radovali, neboť to možná ani nevěděli. Nebylo tak těžké si takové chlapíky představit jako táborové dozorce. — To je tak kopnout do sebe pět fernetů a vydat se nocí směr Česká Kubice a dál.

Cítíme velikou bezmoc: co můžete dělat proti obecně sdílené pomatené ideologii? S níž mnozí politici počítají jako s hybnou silou společnosti, včetně pana prezidenta… A není ten předešlý hospodský odstavec jen dalším stupněm nejnekorektnějšího psaní? Neměl jsem také raději místo toho výstižně — a neškodně — popsat útržek ženského oděvu promořeného tyfem? Nevím si rady a vlastně se bojím, že někdo vytrhne ta strašná slova z kontextu a použije je proti mně, což se mi začíná stávat. Budu se bránit tím, že také já „patřím mezi ty blbečky, co píší v novinách, že tábor v Letech byl koncentrák“.