Hospodská „pravda“ o táboru v Letech

Ondřej Vaculík

Co dělat proti obecně sdílené pomatené ideologii, s níž navíc mnozí politici počítají jako s hybnou silou společnosti, a to včetně prezidenta? ptá se Ondřej Vaculík.

Onehdy jsem zhlédl na „čtyřiadvacítce“ České televize diskusní pořad, jehož záměrem bylo objasnit historii a poslání Kárného pracovního tábora v Letech u Písku, dobrat se pravdy. Tábor vznikl nařízením protektorátní vlády z července 1940 na základě už dřívějšího vládního rozhodnutí, ještě před naší okupací Německem, o převýchově rizikových skupin obyvatel.

Do konce roku 1941 prošlo táborem v Letech 770 osob, z nichž Romů nebylo ani padesát. „Cikánským“ se tento tábor stal od srpna 1942, kdy se status tohoto zařízení změnil, a podmínky se zpřísnily, a tábor vskutku sloužil k soustřeďování Romů, povětšině určených k deportaci do táborů vyhlazovacích.

Podle dostupných údajů nepřežilo ani jedno dítě, které se v táboře narodilo. Repro AV ČR

Podle evidence táborem prošlo více než tisíc tři sta osob, více než pět set jich skončilo v Osvětimi, přímo v táboře v Letech jich zemřelo více než tři sta, většinou na tyfus, jenž se jako epidemie rozšířil táborem na konci roku 1942. Pak byl lágr obehnán vysokým dřevěným plotem s ostnatým drátem a hlídán ozbrojenými strážemi. V srpnu 1943 byl tábor uzavřen a posléze vypálen.

×
Diskuse
JP
February 28, 2018 v 11.46
Bezmoc
Když Aristoteles koncipoval své velesložité úvahy a analýzy o tom, jakým způsobem by bylo možno zřídit alespoň relativně spořádaný stát, na jednom místě, jaksi zcela nepatřičně, v rozporu s jinak vysoce teoretickými úvahy, náhle pronesl konstatování o "lidské špatnosti".

A nedá se nic dělat: je to právě tato "lidská špatnost", o kterou se vždy znovu a znovu rozbíjejí veškeré snahy o zřízení dobrého státu a humánního lidského společenství; a je to právě tato lidská špatnost, před kterou skutečně znovu a znovu zůstáváme stát s pocitem naprosté bezmoci.

To nejhorší na tom je: zdaleka ne vždy takové projevy naprostého pohrdání druhým člověkem vycházejí od těch, kteří už na první pohled patří ke spodině společnosti. Mnohdy vycházejí i ze samotného středu společnosti, od naprosto průměrných, obyčejných lidských typů.

Kde se v lidech bere taková míra nenávisti, pohrdání vůči jejich spolubližním - těžko soudit, to by snad byla otázka pro psychology.

Jisté je: jsou tady, a je jich mnoho. Ne těch psychologů; těch nenávistníků. A my s tím musíme počítat; a vždy musíme hledět na to, aby - když už existují - aby alespoň nedostali nadkritické množství prostoru. Protože jinak by tady ty tábory docela dobře zase mohly stát. A to i pro nás.