kam se poděl článek na podobné téma z pera šéfredaktora Patočky. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem ho zde četl i k němu diskutoval. Ale možná že se u mě projevuje paranoidně-halucinatorním syndromem nebo syndrom Zeman-Peroutkův. :-)

Nesouhlasím především s tvrzením:
"Předseda strany na této nejednotnosti, nečitelnosti a absenci jasného profilu nemohl nic zásadního změnit, a to ani kdyby byl mnohem razantnější lidský a politický typ než Sobotka."

Ano, soc. dem. má od devadesátých let v sobě konstitučně zahrnutu pestrost a nejednotnost. Ale za Zemana, Špidly i Paroubka to bývala její výhoda. Byli v ní bývalí komunisté, kteří chtěli KSČM reformovat, nespokojení podporovatelé ODS ze začátku 90. let, bývalí Zelení, národní socialisté, členové OH, křesťanští sociálové původně z Bartončíkovy ČSL, představitelé moravských stran. Polarizaci této pestrosti na dvě křídla do strany vnesla až opoziční smlouva - proklausovští Zemanovci bližší komunistům a ODS a prohavlovští sociální liberálové bližší KDU-ČSL, US nebo Zeleným.

Ale dovedu si představit jiného předsedu, který by z předsednictví úspěšné a většinové vlády dokázal vytěžit více než 7% hlasů. V roce 1977 vyhrála nizozemská Strana práce volby jen s heslem "Volte svého premiéra", kterým byl den Uyl. Ovšem den Uyl neměl v té době zhrzeného bývalého premiéra a šéfa strany hlavou státu, jako měl Bohuslav Sobotka.

Každopádně na nejsilnější opoziční stranu s cca 18-20% hlasů to uhrát šlo.

Ne, nešlo. ale nebyla to vina Bohuslava Sobotky. Jistě, vždycky si lze představit někoho, kdo by to dělal lépe.
Ale na druhou stranu, jak říká staré české přísloví: "Z h...na bič neupleteš, když upleteš, nezapráskáš s ním a když zapráskáš, bude slyšet zase jen h...no." Z té party šašků, co se dnes hrnou do vlády, nic jiného uplést nemohl. Dokázal si v květnu vybojovat na Zemanovi prostor a tihle ...

pokud je za partu šašků považujeme. Sobotka se s němi po celou dobu spojoval, domlouval, hrál s nimi.

Viz diskuse o Dubčekovi, Benešovi. Mohl odejít a prohrát se ctí, mohl za bojovat za proevropskou soc. dem. Jako čerstvý předseda mohl stranu více otevřít, pokusit se zavést do ní zdravé mechanismy, ze kterých by se dnes dalo alespoň omezeně a částečně, ale nějak těžit.

Nic z toho neudělal. Jen krátce se zmobilizoval na pár vteřin po té, kdy na něj bylo ukázáno hůlkou odbržděného a všehoschopného starce. Potom všechno vzdal a stáhl se.

nebojte se, netrpíte paranoidně-halucinatorním syndromem. Stalo se jen to, že jste komentář k Patočkovu článku omylem vložil pod text Petra Bittnera o Jiřím Drahošovi. Tam dosud nepovšimnut trčí mezi matrjoškami.

Opravdu jsem tak učinil, nevím, zda za to může více počítač nebo já, ale došlo rozhodně k omylu.

Šéfredaktor Patočka se tváří jako by Sobotka nevedl dohody se stranickými bossy, jakoby se nenechal jimi ovlivňovat, jakoby neměl podíl na ideovému a morálnímu úpadku ČSSD. Začínal jako Zemanův poslanec, potom byl pravou rukou Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka ve vládě i ve straně. On to byl, který se naučil ve stranické politice velmi pružně pohybovat a on i jeho lidé byli na mnoha a mnoha zalaminovaných lístečcích (ať už reálných nebo virtuálních) na sjezdech, okresních a krajských konferencích. Byl to jednoznačně on, který pomohl a pomáhal bezpáteřním politikům ČSSD typu Milana Chovance.

Velkou zásluhu má třeba na komunálních a senátních volbách v roce 2010, kdy po dluzích předchozích předsedů konečně vytvořil silnou síť sociálnědemokratických komunálních politiků, úspěšných starostů a primátorů.

Že je ovšem lídrem bez budoucnosti jsem definitivně pochopil po té, co se nedokázal postavit plíživému populismu, nacionalismu a izolacionismu, když byl dokonce veřejně vyzván v Rudolfinu Petrem Pithartem na podzim 2016.

Nyní můžeme jen spekulovat, zda za jeho náhlým odchodem stojí jednoznačně svobodné rozhodnutí, nikým a ničím mimo sebe a rodinu neovlivněná vůle odejít z vysoké politiky, či nikoli.

Přesněji: Sobotka se postupně stal součástí té party šašků. Zoufale se snažil vyvažovat různé zájmy a skupiny, hledal konsensus s poraženými atd. Konec konců na něj ten spolek spadl, když jeho předchůce neprve vyvolal krizi a pak uraženě utekl jako malý kluk (nebo malý buldozer?). Ale pořád se mi nechce ho hodit do jednoho pytle s tou podivnou smečkou, která loví v kalných vodách rozpadu ČSSD.

Nejste, pane Ungere, jediný, kdo se občas přihlásí do špatné diskuse. Mně se to stává běžně, když si čtu více článků vedle sebe v různých záložkách prohlížeče, případně když si najdu ve vedlejší záložce článek, na který se chci v diskusi odkázat. Je to chyba redakčního systému.

Jde o to, že přihlašovací pole neobsahuje žádný údaj o tom, ke kterému článku patří. Kam přesměrovat uživatele po přihlášení, určuje redakční systém nejspíš podle cookie, nebo nějaké jiné značky, která se nastavuje při načtení článku. To selhává, když po načtení článku, pod kterým chceme diskutovat, načteme do prohlížeče článek jiný. Může se to pravděpodobně stát i při prohlížení jediného článku v jediné záložce jediného okna, pokud čteme několik článků po sobě, pak se od posledního zobrazeného vrátíme k předchozímu a prohlížeč ho obnoví ze své vyrovnávací paměti, místo aby jej znovu načetl ze serveru. Značka aktuálního článku ukazuje vždy na ten poslední, který jsme do prohlížeče načetli, a tak když chceme diskutovat pod jiným, přihlášení nás hodí na ten poslední načtený.

Buď si na to musíme dávat pozor, anebo musí redakce upravit redakční systém tak, aby odkaz na přihlašovací formulář vkládal do článku společně se skrytým parametrem, ve kterém bude ukazatel na příslušný článek a který se bude předávat přihlašovacímu formuláři.

Četl jsem vícero ohlédnutí za kariérou Bohuslava Sobotky, ale nevzpomínám si, že by v některém z nich byl zmíněn zlom, který podle mého soudu patřil k významným: zrada Jana Kellera.

V době, kdy tu řádila Nečasova vláda Kalouskových složenek, se sociálně demokratické křídlo Sociální demokracie zapojovalo do hnutí odporu vedeného ProAltem ve spojení s odbory. Protestních akcí se účastnily i některé problematičtější postavy, vzpomínám si na Jeronýma Tejce, i když pokud vím, Michal Hašek nebo Jiří Zimola se drželi stranou, stejně jako Miloš Zeman, který v ústraní na Vysočině spřádal svou pomstu.

Když Nečasova vláda padla, pokusil se Bohuslav Sobotka získat na kandidátky ČSSD některé výrazné osobnosti tehdejšího odporu. Nepodařilo se mu prosadit na kandidátku pro místní parlamentní volby Ilonu Švihlíkovou, ale uspěl pro volby do Evropského parlamentu s Jenem Kellerem. A sotva byl Jan Keller do Evropského parlamentu zvolen, přimkl se k Miloši Zemanovi.

Rozmáhá se nám tu nebezpečně kult osobnosti, místo abychom se snažili spojit do silného hnutí, které nestojí a nepadá s žádným jednotlivcem, hledáme si, ať už vědomě nebo podvědomě, Vůdce, který by všechno vyřešil za nás.

Marně jsem opakovaně varoval, že kdo hledá lídra, najde fýrera.

Nedávno jsem kritizoval redakci DR, že o DiEM25 stále mluví, jako by to byl fanklub Janise Varufakise. Zároveň jsem varoval sdružení „Lepší ČSSD je možná‟ a z nej vzešlé hnutí Momentum, že používat jako logo podobiznu Jeremyho Corbyna není nejlepší nápad. Nejspíš taky marně.

Poslední dobou se kult osobnosti projevil v kritice Bohuslava Sobotky a Jiřího Drahoše. Výtky mnohých kritiků by se daly shrnout větou: „Neudělali za nás to, co jsme si od nich slibovali.‟

Proč jsme to neudělali sami za sebe? Proč nikdo z nás nestál na jejich místě? Stáli jsme aspoň po jejich boku? Mohl se na jejich místo dostat někdo z nás, někdo jako my, případně někdo, na koho jsme čekali? Odkud se berou síly, kterým měli Sobotka a Drahoš čelit za nás, může jim čelit jeden člověk sám, můžeme my místo věčného hledání a následného kritizování vůdců vytvořit protikladnou sílu a udělali jsme všechno, co jsme mohli, abychom ji vytvořili?

V souvislosti s Bohuslavem Sobotkou se mi vybavují závěrečná slova filmu „Škola otců‟: „Co jsme to za lidi? Bijeme člověka po hlavě, a když nevydrží, divíme se: Byla měkká ta hlava.‟ My, radikálně levicoví liberálové, jsme Bohuslava Sobotku snad přímo sami po hlavě nebili, ale strkali jsme ho před sebou do rány jiným, vyčítali jsme mu, když se ranám snažil uhýbat, místo abychom vystoupili vedle něj a pár ran zachytili sami, nu a teď se taky divíme, jak měkká byla jeho hlava.

Z marxistického hlediska jsou velké osobnosti dějin především iluze. Jednotlivci nejsou hybateli dějin, historické osobnosti jsou do svých rolí vynášeny společenskými proudy, bez kterých by se žádný historický velikán nikdy žádným historickým velikánem nestal — zatímco ty proudy si své představitele k vynesení najdou vždycky, vliv osobnosti, která se takovému proudu nabídne, na jeho směřování je omezený, v zásadě srovnatelný s vlivem kteréhokoliv jednotlivého účastníka takového společenského proudu.

Zrovna Jeremy Corbyn a Bernie Sanders jsou pěknými příklady. Je na nich jasně vidět, že nejsou žádní bájní rytíři, kteří se vynořili z mlhy, aby zabili draka. Jsou tu už dlouho, jsou stále v zásadě stejní a prosazují stále v zásadě stejnou politiku, jenom se najednou dostali do čela významných hnutí, když nastal čas těch hnutí a ta hnutí si hledala vhodné představitele. Jsou více symboly těchto hnutí než jejich tvůrci — kdyby to bylo jen na nich, kdyby skutečně o dějinách rozhodovaly osobnosti, pozdvihli by Corbyn a Sanders svá dnešní silná hnutí už dávno, ne?

Dnešní ČSSD neschází Jeremy Corbyn, ale hnutí, které by si takového představitele hledalo. Bohuslav Sobotka odchází, protože nemá za sebou žádnou významnou sílu, kterou by mohl představovat, převahy nabyly síly, které představovat nemůže a nechce.

Až Momentum nebo jiné sociálně demokratické hnutí nasbírá tolik sil, aby mohlo vyzdvihnout svého představitele do čela ČSSD a ČSSD s představitelem takového hnutí aby měla reálnou naději na vítězství ve volbách, nebude příliš záležet na tom, jestli tím představitelem sociálně demokratického hnutí bude Jiří Dienstbier, Jan Jukl, Apolena Rychlíková nebo Filip Outrata — a nebo třeba někdo, o kom dodneška nikdo z nás ještě ani neslyšel, přestože možná již léta pracuje bez povšimnutí vedle nás.

Pane Macháčku, je sice chvályhodné že jste dokázal oprášit jednu z centrálních tézí marxismu - ale bohužel jste přitom nebyl dostatečně důsledný.

Podle marxismu ty přelomové (nebo vůbec podstatné) události nepřicházejí proto, že by n ě k d o vytvořil takové či onaké hnutí; to vlastně nakonec není nic více, nežli ten jednotlivý lídr v plurálu. Zkrátka - stále se jedná jenom o čistě subjektivní stránku věci.

Nýbrž ty události přicházejí proto, že v samotné m a t e r i á l n í z á k l a d n ě společnosti, tedy v reálných procesech produkce, směny a rozdělování dochází k takovým změnám, které si vynucují i změny v oblasti vědomí, a ve sféře politické.

A já už dlouho znovu a znovu poukazuji na to, že ten dřívější impuls která měla sociální demokracie právě v té materiální sféře už vyprchal; respektive dospěl k té hranici, kterou už nemůže dále posunout, aby tím nebyla podkopána funkčnost celého systému.

To že se z nicoty vynořili takoví aktéři jako je Corbyn nebo Sanders, to je daleko spíše důsledkem víceméně věčného kyvadlového oscilování nálad společnosti mezi levicí a pravicí. Zkrátka, když už se vládnoucí pravice dostatečně znechutí svým egoismem, pak nastává zase na jednu chvíli čas pro levici. A pokud má v tuto chvíli k dispozici alespoň trochu schopného lídra, pak je pro ni možné se zase na chvíli dostat k veslu, nebo alespoň do relativně silné pozice.

To všechno ale nesvědčí žádným způsobem o tom, že by zde byly dány nějaké opravdu objektivní podmínky pro to, aby se levice (umírněná či radikálnější) mohla stát na delší časový úsek dominantní politickou silou.

Když už jsem musel přetrpět VUML, tak ať si toho užijí i druzí. To není hezké, pane Poláčku, taková mstivost. Mimochodem, když už se dovoláváté vulgární verze mechanické verze marxismu, objektivní podmínky podle ní nastaly už dávno, malér je jejich subjektivní osvojení.