Vzpomínám na setkání s Bohuslavem Sobotkou po demonstraci na jeho podporu na Hradě po „lánském puči“ na podzim 2013. V hospodě v kruhu stoupenců byl uvolněný a zábavný. Bylo znát, že různá zákoutí ČSSD dopodrobna zná. Jinak jsem měl ale často pocit, že ho vrcholná politika tísní a necítí se v ní dobře. Nejvíc patrné to bylo po volbách v roce 2010, kdy po rezignaci Jiřího Paroubka na Sobotku spadla role lídra strany a jeho rozpaky by se daly krájet.

Postupně si na tu roli zvykl, ale vždy bylo zřejmé, že mu není vlastní. Nedokázal být razantní jako „buldozer“ Paroubek ani zábavný jako lovec bonmotů Zeman. Jeho styl mluvy, nevzrušený a bez emocí, některé nedokázal upoutat, jiné zase přímo odpuzoval. Vytýkalo se mu, že je úředník, ne charismatický politik. Měl pověst zkušeného vyjednavače, ale ani jeho skalní příznivci ho nepovažovali za důrazného a průbojného lídra.

Sobotka se snažil působit jako zástupce liberálního směru v sociální demokracii, vytkl si (v roce 2016) za cíl oslovit městské liberální voliče. Nicméně krátce po rozhovoru, v němž tento svůj cíl formuloval, bylo publikováno prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů k územní celistvosti Číny, které svým obsahem a ještě víc formou a poníženým stylem veškeré premiérovo úsilí směrem k liberálním voličům rázem znegovalo.

↗

Zásadně se neuchyloval k populismu, lacinému štvaní proti „nemakačenkům“, imigrantům, „kavárně“ nebo Evropské unii. Foto FB B. Sobotk

Tak tomu bylo častěji, téměř pravidelně. V ČSSD, kde vedle sebe koexistovali městští liberálové, zemanovští nostalgici, pragmatici bez idejí i populisté xenofobního střihu, tomu nakonec ani nemohlo být jinak. Předseda strany na této nejednotnosti, nečitelnosti a absenci jasného profilu nemohl nic zásadního změnit, a to ani kdyby byl mnohem razantnější lidský a politický typ než Sobotka.

Ještě jednou se vraťme k hradní demonstraci na Sobotkovu podporu 28. října 2013. Vedle jiných příznivců předsedy ČSSD byl na pódiu i Karel Březina, pražský sociálnědemokratický politik, už v roce 2011 vyšetřovaný za neoprávněné pobírání odměn v dozorčích radách, pravomocně odsouzený pak v roce 2014. V roce 2017 pak Březinu zadržela policie v kauze údajného manipulování se sportovními dotacemi na Ministerstvu školství. Březina byl tehdy konzultantem ministryně Kateřiny Valachové z ČSSD.

Sobotka, zřejmě nevyhnutelně, musel spoléhat na podporu lidí, kteří mu zároveň škodili a znevěrohodňovali jeho vlastní politické úsilí. Jinak to v sociální demokracii ani nešlo. Jako předseda nemohl změnit ani názorové zaměření členské základny, ani hodnotové ukotvení představitelů strany na různých úrovních.

Skutečným odchodem Bohuslava Sobotky z vysoké politiky bylo jeho odstoupení z funkce předsedy strany těsně po konfrontaci s prezidentem Zemanem, že které Sobotka vyšel v očích veřejnosti dobře. Tehdy, v květnu 2017, se zdálo, že Sobotka si rázným postojem jak k Andreji Babišovi, tak Miloši Zemanovi může získat něco, co mu dosud chybělo, totiž určitou razanci a tah na branku spojený s uznáním u voličů. Namísto toho přišla rezignace a začátek konce politické kariéry.

Vše následující po tomto kroku až po vzdání se poslaneckého mandátu byly jen logické dozvuky. Je myslím nesporné, že Sobotkův kvapný odchod z vedení strany před volbami ČSSD nepomohl, a naopak byl jednou z příčin propadu ve sněmovních volbách. Jistě ne příčinou jedinou, ale příčinou podstatnou.

Nabídnout vizi budoucnosti

Poměrně často lze slyšet úvahu, že se Bohuslav Sobotka jaksi minul se svým elektorátem. Nedá se popřít, že mu podporu velice často vyjadřovali a vyjadřují lidé z opačného politického tábora. Jasně to ukázaly i reakce na nynější odchod ze Sněmovny. Ocenění z protichůdného politického tábora se dá chápat pozitivně jako projev úcty, kterou si dotyčný politik dokázal získat i u svých názorových protivníků. Ale nelze nevnímat, že k volebnímu zisku, a tedy úspěchu dané strany podobné projevy („ČSSD sice zásadně neberu, ale Sobotky si vážím“) samy o sobě nijak nepřispívají.

Lze se ale na věc podívat i z druhé strany a ptát se, zda se spíše česká společnost dnes nemíjí se základními hodnotami sociální demokracie. Sobotka přes veškeré své chyby, ty v tomto článku zmíněné i další, o kterých řeč nebyla, představoval solidní tvář sociálnědemokratické politiky přinejmenším v tom, že se zásadně neuchyloval k populismu ve smyslu laciného štvaní proti „nemakačenkům“, proti imigrantům, „kavárně“, proti Evropské unii. To není málo, rozhodně ne v dnešní české situaci.

Je příznačné, že novým předsedou ČSSD se málem stal Jiří Zimola, který právě na odporu k „nemakačenkům“ a k EU do velké míry postavil svůj kandidátský projev. Populismus a efektní výroky jsou v kurzu, sociálnědemokratická politika jako ucelená vize naopak chybí a není o ni ani příliš zájem, rozhodně mezi členy ČSSD. Je otázka, zda a jak se s touto situací dá něco dělat, jinak řečeno zda je proměna české sociální demokracie v nacionalistickou, izolacionistickou, asociální partaj nevyhnutelná.

Pokud se dá z politického životopisu Bohuslava Sobotky vyvodit nějaké poučení, pak asi to, že vzhledem k současnému stavu české společnosti a její dynamice nebude ke změně k lepšímu stačit dobrá znalost politického řemesla, slušnost a odmítání extrémních pozic. K tomu všemu musí přistoupit nová vize, která dokáže vdechnout naději, dodat energii a aktivně působit proti erozi demokratického systému a rozpadání společnosti jako takové. Sobotka takovou vizi nabídnout nedokázal. Kdo to dokáže?