„Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty. A kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat s Marťany.“

To není citát současného premiéra v demisi Babiše, jak by asi mnozí čekali s ohledem na současný politický kontext. Je to jednu dekádu nazpět, co tyto známé věty vyřkl bývalý sociálnědemokratický premiér Paroubek. Řešil tak zapeklitou situaci se svými koaličními partnery, kteří se řadili do pravé části spektra, a levicové zákony se snažili zmírňovat, případně blokovat.

V zapeklité situaci se ale nyní ocitá první jmenovaný — Andrej Babiš. Nejradši by vládl bez Parlamentu. Ale když už tady ta „žvanírna“ je, musí se vyjednávat. A kdo by to byl řekl, že na slova Jiřího Paroubka nezapomene a začne se jimi velmi rychle řídit? Jeho náklonnost ke komunistům byla všem zřejmá už před volbami.

Zbývali jen ti Marťani, kteří ale také naštěstí (pro Babiše) přistáli — Miloslav Rozner s bruskou, Tomio Okamura se svou expertízou na oplocení koncentračních táborů nebo Radim Fiala, který by se té fujtajkslové neokomunistické a neomarxistické Evropské unie dotkl maximálně sedmimetrovou tyčí. Ale všichni víme, že se přece jen dotkl. Zvládl to. Na konci této tyče je totiž zapíchnutých pár milionů korun, díky kterým může „podnikat“...

Všichni v této republice už vědí, jaká koalice dnes ve skutečnosti funguje. S Marťany i komunisty to Babišovi opravdu jde. O to více nemám pochopení pro celý proces vyjednávání ČSSD — strany s historickou zkušeností „obcházení“ koaličních partnerů, kteří nakonec skončili buďto v propadlišti dějin, nebo s výrazně horšími volebními výsledky.

Ve jménu republiky

Spousta politických insiderů si koalici ANO a sociálních demokratů přeje. Je to obehnáno několika argumenty, které ale podle mého názoru pokulhávají. V lepším případě na jednu nohu, někdy na dvě, někdy je při tom pomyslně paralyzován i zbytek těla.

Mezi argumenty kulhající na jednu nohu patří ten o zvýšeném vlivu sociální demokracie na chod státu. To je neoddiskutovatelná pravda. Vliv ale nesmí stát jen sám o sobě. Vliv pro vliv je k ničemu — ČSSD musí být jasná cílová mise tohoto snažení.

Dalším takovým argumentem je prosazování sociálně demokratického programu. Prioritou je zrušení karenční doby, zvýšení rodičovského příspěvku nebo zavedení zálohovaného výživného. Šlechetné to cíle, bezpochyby. Veřejně se však už spekuluje, že pod stůl padly návrhy bankovní a progresivní daně z příjmů, což jsou nástroje, které jsou pro sociální demokracii zásadním nástrojem pro zajištění funkčních veřejných služeb a budování střední třídy coby základního kamene sociálního státu.

A pak tu máme argumenty kulhající na obě nohy. Někteří tvrdí, že ČSSD se může ve vládě zviditelnit. Cíl, který se snadno vyhlašuje, ale těžce realizuje. Můžeme tu opět hovořit o jisté historické zkušenosti, kdy úspěchy byly připisovány Babišovu hnutí, neúspěchy sociální demokracii.

Tak se to stalo nedávno i s karenční dobou, kdy v jeden moment zaplavilo titulky novin sdělení, že hnutí ANO našlo cestu, jak karenční dobu zrušit. Zde podle mě platí jedno pravidlo — viditelnost vůbec neurčuje to, jestli je strana ve vládě, nebo v opozici. Viditelnost dělá kvalitní a reálná práce lidí s lidmi. A také pár profíků, kteří se komunikaci věnují. Čistě prakticky může být pro ČSSD daleko jednodušší v tomto obstát v opozici, kde můžete popustit uzdu fantazii, nastavovat nezávisle svou agendu a nevázat se na Babišovu koaliční smlouvu.

Účast ve vládě má ČSSD zachránit preference. Argument, který se těžko potvrzuje či vyvrací na základě čehokoli. Historicky byla opozice pro ČSSD ozdravný proces. Jak ale správně píše Stanislav Biler ve své knížce Nejlepší kandidát, dnes je už všechno jedno.

Nejvíce pak pokulhává argument, že ČSSD může zabránit vládě SPD. Stavět se do role ochránce demokracie je v dnešní době pro ČSSD dost nedůvěryhodné. Sociální demokracie vzala do vlády oligarchické hnutí ANO, které se následně vyškrábalo po jejích zádech nahoru. Nálepka těch, kdo drží Babiše v demokratických kleštích, proto moc fungovat nebude. Bohužel běžnému člověku se to bude spíš jevit jako snaha získat (aspoň) nějaké sociální demokraty do funkce.

Pak je tu samozřejmě další objektivní skutečnost, která se objevila už na začátku článku — reálná koalice bude ležet jinde. Paradoxní na tom celém je, že by ČSSD byla bita na metodě, kterou sama uvedla v praxi. Tehdy se díky tomu prohlasoval například zákoník práce. Dnes má tato marťanská hlasovací koalice méně úctyhodné cíle — můžeme zažít osekávání demokratických institucí.

Quo vadis ČSSD

Sociální demokracie je v koutě. V současné době jde jen těžko říct, které rozhodnutí je na sto procent správné. Já budu ve vnitrostranickém referendu hlasovat proti účasti ve vládě. Kromě výše popsaných otázek současnosti je tu ještě jeden pohled — co s ČSSD do budoucna. Osobně se mi víc líbí strategie obětování krátkodobých profitů pro dlouhodobější a stabilnější vývoj, který zamezí odstranění sociální demokracie z politické mapy.

Je to složitější a náročnější cesta a nejistá, pokud nad námi visí strašák předčasných voleb. Ale konečně bychom se jí měli vydat. Proto je nutné napnout všechny síly jinam než na ministerstva. Tím by se totiž jen oddálilo nutné zodpovězení otázek, proč a pro koho tu sociální demokracie v 21. století je. To už je ale námět na jiný článek...