Podle zatím známých výsledků, zveřejňovaných pokoutně a proti vůli vedení strany, které by rádo vyšlo ven s konečným výsledkem až v půli června, zatím dopadají hlasování přibližně půl na půl. Podle všeho se zdá, že je vysoká účast, což je samo o sobě dobrá zpráva pro stranu, které v posledních měsících dramaticky ubývá členů.

Než se dostaneme k zásadní otázce, totiž zda ano, či ne (s ANO), je potřeba něco říci k formě a provedení vnitrostranického referenda. Je totiž problematické hned z několika důvodů. Jednak asi nebylo nutné, aby hlasování probíhala bezmála celý měsíc, od 21. května do 14. června. To je příliš dlouho, během této doby budou vyplouvat na povrch dílčí výsledky, bude se různě spekulovat, bude vznikat panika, na kterou bude vedení tak či onak reagovat, a tak dále. Jistě by bylo bývalo možné hlasování provést dejme tomu během jednoho týdne a pak hned vyhlásit výsledek.

Především se ale referendum mělo konat mnohem dřív, v situaci, kdy se vedení strany rozhodovalo, zda vůbec do jednání s Andrejem Babišem vstoupit. Tehdy by stranické referendum vyslalo jasný vzkaz a zároveň dodalo vedení mandát k tomu vyjednat co nejlepší podmínky, nebo naopak nejednat vůbec a vést stranu do opozice. Dnes, po měsících vyjednávání, které na druhý pokus přineslo dohodu, se rozhodování o tom, zda do vlády vůbec jít, dostává do roviny, ve které být nikdy nemělo.

Dnes jsou odpůrci vládnutí s Babišovým hnutím v situaci těch, kdo „házejí vidle“, „sypou písek do soukolí“ či „plivají do polévky“ establishmentu, podle jednoho z dnes používaných přirovnání. Přitom nejde o žádný útok na zvolené vedení — v referendu se přece nehlasuje o politickém osudu Hamáčka nebo Zimoly, ale výhradně o tom, zda jít či nejít do vlády. Být proti vládě s ANO není žádný negativismus, ale projev zásadového postoje, který u části sociálních demokratů přetrval od volebního výprasku na podzim až do horkých letních dnů.

Zároveň se dnes nevyhnutelně řeší jména jednotlivých již nominovaných ministrů, ačkoli o nich na hlasovacím lístku pochopitelně není ani zmínka. Může se tak stát, že hlasování o obecné a zásadní otázce, kterou je vstup do vlády vedené trestně stíhaným oligarchou s mediální mocí, výrazně ovlivní personální záležitosti v rámci ČSSD, jako je obliba či neobliba některých nominantů, třeba neformálního šéfa pražské ČSSD Miroslava Pocheho.

↗

Babiš zatím Okamuru a jeho kolegy z SPD spolehlivě drží ve sněmovních funkcích a dá se očekávat, že SPD bude vždy k dispozici. Foto archiv DR

Hlavně být vždy u toho

Často vyslovovaným argumentem pro vstup je to, že program se dá naplnit jedině ve vládě. Jinými slovy, a jak lze často zaslechnout na různých úrovních sociální demokracie, vždy je lepší „být u toho“. V ANO je prý mnoho bývalých členů ČSSD, ti dělají politiku blízkou sociální demokracii, a ta je tak z opozice nebude moci kritizovat, protože by se dostala po bok pravicových stran, a bude muset s vládními návrhy jen souhlasit. A to už je lepší v té vládě rovnou být, že.

Problém je v tom, že toto je zčásti pravda. Ovšem spíše než že Babišovo hnutí je v základu sociálněděmokratické to vypovídá o tom, kam se dostala politika sociální demokracie. Například ze zprávy, že ministerstvo práce a sociálních věcí řízené dnes ANO se chystá radikálně snížit doplatek a příplatek na bydlení, což údajně omezí obchod s chudobou, bez současné výstavby sociálních bytů to však pouze prohloubí nouzi těch potřebných, vyplývá, že ministryně Babišova hnutí vlastně jen pokračuje v tom, co začala prosazovat její předchůdkyně Michaela Marksová z ČSSD.

Jistá kontinuita a blízkost mezi sociální politikou ANO a ČSSD tu tedy je, ovšem není to nic samo o sobě pozitivního, nic, na čem by do budoucna měla sociální demokracie stavět a co je základem jejího programu a její identity. Sociální demokracie se bohužel sama natolik přibližuje populistickému zprava doleva rozkročenému politickému projektu, jehož vzorem je dnes Babišovo ANO, že pak vidí vykrádání vlastního programu i v tom, co by vůbec jejím programem být nemělo.

Pokud je tedy spoluvládnutí s Babišem považováno dnes někým za poslední šanci ČSSD, poslední záchranu před naprostou neviditelností a bezvýznamností, znamená to fakticky, že taková sociální demokracie už prohrála, už se bezvýznamnou stala či na tuto cestu sama vykročila. Případná další spoluvláda s oligarchickým programovým chameleonem se závažnými etickými problémy by to jen fakticky stvrdila.

Opoziční role by pochopitelně měla své nepříjemné stránky, a to nejen pro potenciální ministry či politické náměstky z ČSSD, kteří by tak byli připraveni o své funkce. Malá ČSSD v opozici by musela tvrdě bojovat o pozornost médií, byla by připravena o publicitu věnovanou automaticky ministrům, byla by navíc nevyhnutelně spojována s jinými, programově v mnohém protikladnými stranami, jako jsou ODS či TOP 09. Bylo by to nevděčné, pracné a nepřinášelo by to rychlé výsledky v podobě procent v průzkumech.

Přesto by důsledně vykonávaná opoziční role, spočívající v kritice vlády, pokud se bude chovat asociálně, stejně jako v její podpoře — třeba proti ostatní opozici — když bude naopak ve shodě se sociální demokracií, nemusela vůbec ČSSD zneviditelnit. Naopak, mohla by pomoci postupně vyprofilovat nové a věrohodné představitele, na sněmovní úrovni i jinde, kteří by navíc byli alternativou k Babišovi a jeho vládě. Ne její součástí, která s případným pádem Babiše pravděpodobně padne také.

Rozšířený názor, že ovlivňovat dění v České republice je možné jen tehdy, když se budeme podílet na vládě (téměř doslovná citace z vyjádření starosty obce Oslavany Václava Ročka, které je vyvěšeno na oficiálním Facebooku ČSSD), v sobě nese riziko, že sociální demokracie ztratí schopnost být v opozici, jako už nyní ztrácí chuť či odvahu do opozice jít. Pak se ovšem může jednou stát, že už bude coby opoziční politická síla zcela nevěrohodná. Přitom ovlivňovat dění v zemi samozřejmě lze stejně tak z opozice jako z vlády, i když jinými prostředky, a dobře vedená opoziční práce je přípravou na příští volební vítězství.

Jsou dobré důvody, proč vládu s ANO odmítnout

Jak jsem zaslechl od některých členů a funkcionářů ČSSD, rozhodování o vstupu do vlády je nelehké, padlo dokonce přirovnání k Sophiině volbě. Lehké to skutečně není. Je jisté, že část obyvatel České republiky si přeje, aby hlavně co nejrychleji skončila nejistota ohledně vlády a konečně vznikla nějaká koalice. Předčasné volby jsou riziko pro všechny a pro sociální demokracii ještě víc než pro většinu ostatních stran. Vždy je také možné uchýlit se k tvrzení, že společná vláda s ANO byla — až na svůj konec — úspěšná a na tento úspěch se dá navázat.

Přesto si myslím, že jsou podstatné důvody, proč do koalice s ANO nejít. Jedním z nich je trestní stíhání Andreje Babiše, které představuje závažnou překážku, ačkoli se to zřejmě mnohým kvůli celkovému úpadku politiky a společnosti tak nejeví. Souvisejícím a ještě podstatnějším důvodem je sama oligarchická podstata Babišova politického projektu. Opět se to v mlze, která pokrývá český veřejný a mediální prostor, trochu ztrácí, ale je to zásadní problém.

Dále je tu celkem otevřená možnost, že si Babišova strana bude prohlasovávat věci s SPD a KSČM a nebude koaličního partnera de facto potřebovat. Babiš zatím Okamuru a jeho kolegy z SPD spolehlivě drží ve sněmovních funkcích a dá se očekávat, že SPD bude vždy k dispozici. Pro ČSSD by tak nastala velmi nevýhodná situace, ze které by těžko hledala východisko — vždyť by s touto eventualitou musela od začátku počítat, navíc již nyní říká druhý muž ANO Jaroslav Faltýnek otevřeně, že budou ve Sněmovně pro návrhy zákonů hledat podporu napříč stranami, ne na základě vládní koalice.

Účastí v této koalici by si sociální demokracie pravděpodobně uškodila, nebyla by schopná zásadním způsobem korigovat Babišovo vládnutí a čelit jeho rizikům, zároveň by měla zacpaná ústa k jeho kritice. Domnívám se, že Česká republika potřebuje sociální demokracii jako programově dobře zakotvenou, hodnotově pevnou a sebevědomou stranu, která se předem nebojí opoziční role, a naopak nepotřebuje takovou stranu, pro kterou je za každých okolností tím nejdůležitějším „být u toho“.