Hlavním motivem politických střetů na parlamentní úrovni je v posledním roce trestní stíhání Andreje Babiše kvůli dotacím na stavbu jeho haciendy. Pravicová i levicová opozice vůči ANO staví na faktu trestního stíhání téměř veškerý svůj postup po říjnových volbách. Do omrzení slyšíme, že překážkou pro koaliční jednání a ustavení případné vlády je právě to, že by členem vlády a premiérem měl být někdo, kdo je trestně stíhán.

Faktem trestního stíhání začíná a končí diskuse ANO a ODS, lidovců, STAN a víceméně i Pirátů. Trestní stíhání premiéra bylo zásadní překážkou i pro ČSSD, která sice ze své avizované nepřekročitelné podmínky o neúčasti trestně stíhaných osob ve vládě ustoupila, ale pořád si do koaliční smlouvy s ANO vymáhá pojistky, které by měly s případným odsouzením Babiše počítat.

To, že je Babiš trestně stíhán, je základním východiskem narativu „antibabiše“: Opozice z něj udělala středobod své kritiky a hlavní důvod toho, proč nemá Babiš téměř žádný koaliční potenciál, kromě nějaké formy paktu s extremisty. Opětovné vydání premiéra se stalo záminkou k jedné z prvních povolebních politických bitev. Trestní stíhání je také hlavním motorem protivládních demonstrací: stalo se z něj znesvěcující znamení, které má Babiš vypálené na čele a které ohrožuje chrámy liberální demokracie, do kterých Babiš vstoupí. Všichni unisono opakují jednu jedinou větu: Andrej Babiš nemá být premiérem, protože je trestně stíhán.

Co by kdyby

Bystrému čtenáři si dovolím nabídnout malý myšlenkový experiment, takovou hru na co by kdyby: Představme si, že bude v horizontu několika měsíců trestní stíhání Andreje Babiše zastaveno. Co by se potom stalo a jaké by to mělo politické následky?

↗

Ne to, že je Babiš trestně stíhaný, ale to, že parazituje na veřejných penězích a že to dělá takhle drze, je ten hlavní fakt, který mu má politicky lámat vaz. Ilustrace Ateo.cz

Nemusíme kvůli tomu vymýšlet ani nějaké divoké konspirace. Být trestně stíhán a být odsouzen jsou skutečně dvě rozdílné právní kategorie a první, ačkoli je nutnou podmínkou druhé, druhou zároveň neimplikuje. To, na čem záleží, jsou důkazy, které jasně ukazují, že čin, který se stal, je zároveň trestně postižitelný. Jak ukazuje nynější postup žalobce, interpretace toho, zda určitá množina důkazů prokazuje nebo neprokazuje spáchání trestného činu, je do jisté míry závislá na tom, kdo tyto důkazy vyhodnocuje, a samozřejmě na jeho motivaci, hodnotovém rámci, životních a profesionálních zkušenostech, názorech a postojích a mnohém dalším.

Nemíním spekulovat, zda někdo ve složité struktuře vedoucí od policejního vyšetřování přes sdělení obvinění až k soudu a vynesení rozsudku hraje nějakou „účelovku“, případně v čí prospěch, nebo zda se Babiš a jeho okolí dopustili trestného činu. K tomu nejsem kompetentní a pro mou úvahu to ani není důležité. Podstatné je to, že trestní stíhání Babiše může být zastaveno, a právě této eventualitě a jejím následkům se chci věnovat.

ČSSD v pasti

Do vůbec nejhorší možné pozice se v takovém případě dostane ČSSD sedící v Babišově kabinetu. Trestní stíhání a jeho nepříznivý výsledek v podobě odsouzení jsou víceméně jedinou pojistkou, která umožňuje straně z vlády vystoupit a zachovat si přitom alespoň zbytky důstojnosti. V posledních měsících, a především v době mezi dvěma zasedáními mimořádného sjezdu navíc strana zcela přejala „argumentaci trestním stíháním“. Pokud trestní stíhání Babiše skončí, nedovedu si představit okolnost, za které by mohla sociální demokracie hodnověrně opustit vládu, do jejíhož vzniku investovala tolik energie a času. Jinak řečeno, s Babišem bude vládnout až do konce volebního období.

Účast v takové vládě bude sociální demokracii bolet. Před voliči bude muset přebírat odpovědnost za vládní výsledky v resortech, kde má (s výjimkou MPSV) jen minimální možnost realizovat svůj program. Naopak v resortech zdravotnictví, školství nebo místního rozvoje, které jsou pro potenciální sociálnědemokratické voliče patrně nejdůležitější, bude mít hlavní slovo ANO. Voličská masa, která se na podzim přelila od ČSSD k Babišovi, tak nebude mít nejmenší důvod měnit své preference. Bude to Babiš, kdo bude navyšovat platy státních zaměstnanců, starat se komfort seniorů ve zdravotnických zařízeních nebo třeba rozvíjet zanedbanou infrastrukturu, na jejíž zastaralost a nedostatečné financování dennodenně doplácejí v prvé řadě opět (bývalí) voliči ČSSD.

Od sociálních demokratů se často ozývá, že pokud by zůstali v opozici, mohli by se vůči Babišově vládě jen obtížně vymezovat, protože ANO ve své strategické apolitičnosti pomalu obrátilo kurs mírně doleva, tam, kde je přirozený prostor ČSSD. K této poznámce se ještě vrátím, zatím bych chtěl především zdůraznit, že pokud bude sociální demokracie vládní stranou, je jisté, že prostor pro kritiku vládní politiky nebude mít vůbec žádný a při jejím prvním náznaku si opět vyslouží nálepku podrazáků, kteří kvůli touze po moci obětují i vlastní program a obyčejné lidi.

ČSSD nezbude než úkorně sledovat, jak Babiš přebírá její vlastní agendu, a přemýšlet, jak na ministerstvech kultury, zahraničí, vnitra a snad obrany oslovit lidi práce. Pokud socialisté nebudou zlobit a budou poslušně držet ústa a krok, dojdou ve vládním angažmá až k dalším volbám, které je jako nepotřebnou stranu pošlou do propadliště dějin.

ODS & friends

Pokud by to ČSSD nevydržela, může se z vlády poroučet a na její místo může nastoupit koalice s ODS. Ačkoli to dnes vypadá jako nepravděpodobná alternativa, připomínám, že se pohybujeme na poli myšlenkového experimentu, v rámci nějž bylo trestní stíhání Babiše zastaveno a náš velkopodnikatel je před zákonem čistý jako lilie. ODS by tak odpadla zásadní překážka vládní spolupráce a pod praporem odstavení komunistů od vlivu na vládu a demokratické kontroly Babiše by se mohla chopit vládní odpovědnosti.

Kabinet by se ze středolevého proměnil na středopravý, ale to je něco, s čím by tekutá antiideologičnost hnutí ANO neměla mít zásadní problém. Pro Babiše by z takového uspořádání plynula také mnohem větší nezávislost na Hradu, který ho v této chvíli prostřednictvím pokořené ČSSD, KSČM (a v záloze stojící SPD) do značné míry kontroluje. Vládní koalice by se navíc skládala jen ze dvou subjektů.

Když by to nešlo s ODS, mohlo by se ANO domluvit na nějaké platformě s Piráty, Lidovci nebo STAN. Možných kombinací je několik a věřím, že minimálně dvě posledně jmenované strany by s Babišem, který nečelí stíhání, rády hledaly funkční koaliční uspořádání, které by několik hlasů chybějících do stojedničky mohlo najít právě u Pirátů nebo ODS.

S podobnými počty by se dalo pokračovat ještě dlouho. Faktem totiž zůstává, že pokud je koaliční potenciál ANO s trestně stíhaným Babišem minimální, s Babišem bez trestního stíhání je obrovský. Podobně jako u ČSSD totiž platí, že dosavadní jádro kritiky Babiše se i na pravici skoro výhradně omezilo na narativ trestního stíhání. Pokud bude pravicová opozice o tento motiv připravena, zůstane před ní už jen mytická výzva „zabránit komunistům v návratu k moci“ a touha omezit vliv Hradu. Takové návnadě, navíc okořeněné vidinou vládních křesel, neodolá.

ČSSD opoziční

Otázkou zůstává, co by znamenalo pro ČSSD ukončení stíhání, pokud by ji blížící se vnitrostranické referendum poslalo do opozice. Opoziční role by sociální demokracii musela donutit k formulaci politiky, která by byla radikálně levicová, a i při malém počtu poslanců by ji tak byl volič schopen registrovat a odlišit od vládní politiky. Účast ČSSD v hypotetické nové vládě formující se po zrušení stíhání by tak byla spíše nepravděpodobná, protože by nemohla působit věrohodně. ČSSD by pokračovala v opozičním narativu, který by musel stát na programových prioritách a prosazování výrazného posílení a rozšíření sociálního státu.

Pokud by se po zrušení stíhání zformovala vláda za podpory pravice, byla by taková pozice ČSSD o to věrohodnější (což platí i pro variantu s SPD a KSČM). Pokud bychom byli naopak na cestě k předčasným volbám, které by se odehrály současně s evropskými volbami na jaře 2019, musela by ČSSD stavět předvolební program a strategii na tvrdé věcné kritice Babišovy politiky a jejích důsledků. Vyhlídky strany by asi v této situaci byly všelijaké, ale pořád výrazně lepší než po třech a půl letech vládnutí v koalici s ANO.

Babiše navíc zleva kritizovat lze. To, že to ČSSD dosud nedělala, svědčí především o neujasněnosti jejích politických východisek a strachu překročit komfortní zónu vlastního stínu. Dodnes například nechápu, proč premiér Sobotka nepožadoval po ministryni Šlechtové formulaci jakékoli státní bytové politiky a spolu s dalšími sociálními demokraty nechal zcela bez povšimnutí kolaps realitního trhu, na který dnes doplácejí mladé rodiny, senioři a další lidé, kteří potřebují bydlet a nemají na účtu volné miliony. Makající ministryně Šlechtová, která si v kanceláři vystavovala rakev a jejím hlavním přínosem republice je schopnost fotit si selfíčka, z toho vyšla zatraceně lacino.

Častou námitkou proti odchodu ČSSD do opozice je také to, že strana vládní účastí brání tomu, aby podíl na výkonné moci získala SPD, a že je jakousi povinností ČSSD se obětovat a zachránit demokracii od Okamurových lunatiků. Musím se přiznat, že této argumentaci nerozumím, a to především z pozice sociální demokracie. SPD a KSČM by byly Babišovými koaličními partnery nebo tichými spojenci ve Sněmovně a byl by to on, nikoli sociální demokraté, kdo by nesl odpovědnost za to, že by Okamura získal nějaký podíl na moci.

Jak už bylo řečeno výše, čistě matematicky má Babiš spoustu možností, jak kombinovat případné koalice napříč celou Sněmovnou. To, že tyto možnosti díky vlastní neschopnosti udělat kompromis zahodil, přece není chyba a vina ČSSD.

Poločas rozpadu hnízda

Vraťme se ale na úplný začátek, ke kauze miliardářovy chalupy. Největším problémem celé kauzy „Čapáku“ a její současné recepce v naší politice je to, že za trestněprávní rovinu, která je relativní a může skončit blamáží, všichni parlamentní hráči schovávají rovinu politickou. Její podstatou není to, jestli je důkazní situace natolik jasná, aby mohl soud konstatovat, že se Babiš dopustil trestného činu. Politická rovina celé kauzy je mnohem jednodušší: Druhý nejbohatší člověk v zemi bral veřejné dotace určené na podporu malých a středních podnikatelů. Tečka.

Ne to, že je Babiš trestně stíhaný, ale to, že parazituje na veřejných penězích a že to dělá takhle drze, je ten hlavní fakt, který mu má politicky lámat vaz. A úkolem kompetentní opozice má být neustálé připomínání tohoto v prvé řadě politického selhání. Selhání, o kterém nerozhodují soudy, ale zdravý úsudek a minimální míra vkusu.

Pokud by pravice i sociální demokracie Babiše kritizovaly za Čapí hnízdo z pozice politického selhání, a nikoli primárně z pozice trestněprávní, nemělo by pro ně případné zastavení trestního stíhání zásadní vliv. Když odcházel z politiky blahé paměti Stanislav Gross, nebylo to proto, že by byl stíhaný, ale protože politicky selhal. Grossův problém by v prvé řadě politický a etický, a přesně to samé platí i u Babiše.

Zde leží jádro celé naší mizérie: pokud omezíme politickou legitimitu na prostou legalitu, ocitá se naše demokracie na hraně propasti. Andrej Babiš velí udělat rázný krok vpřed a my to jen sledujeme a jeho hru hrajeme. Přijali jsme totiž jeho pravidla. Pokud se demokratické strany nedokážou vzepřít, snad ani nic jiného než porážku a anihilaci nezasluhují. Jenže kdo tady potom zbude, aby se zastal obyčejných lidí? Andrej Babiš, druhý nejbohatší člověk v zemi. Ten, který bere dotace pro malé a střední podnikatele.