Jaroslav Foldyna, tvář budoucí ČSSD?

Filip Outrata

Česká sociální demokracie si nyní po všech předchozích kotrmelcích dost pravděpodobně projde etapou, v níž budou její hlavní proud tvořit národovečtí konzervativci. Může jako strana něco takového přežít?

Za co bych se měl omlouvat? Za to, že jsem vlastenec? Video s tímto názvem zveřejnil místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna jako odpověď předsedovi své strany Janu Hamáčkovi, který ho kritizoval za chování během vítání putinovských motorkářů ze skupiny Noční vlci. Video v hutné zkratce ukazuje krizi dnešní ČSSD, která vidí svou záchranu v lidech Foldynova ražení.

Udýchaný boxer po tréninku, viditelně rozrušený, bez servítků vzkazuje „Honzovi Hamáčkovi“, co si skutečně myslí. Vlastenci jsou utlačováni, neziskovky jsou přisáté na státní rozpočet, česká média lžou... obsahově to není nic objevného, jen obvyklé tirády těch, kdo využívají nálady určité části české společnosti a stavějí se do role jejích mluvčích. Politici jako Foldyna dobře vědí, co chtějí určití lidé slyšet, a tak to říkají.

To ale není celý klíč k Foldynově úspěchu. Na nedávném sjezdu ČSSD získal tolik hlasů ve volbě místopředsedy proto, že nabídl něco, co u většiny představitelů strany a kandidátů do jejích funkcí chybí. Foldyna je ve svých postojích konzistentní, je stále stejně proruský, stále stejně národovecký, stále stejně dává najevo svou boxem utuženou fyzičku. Je autentický, nebo se tak mnohým jeví. A to samo o sobě je v dnešní české sociální demokracii hodnota, která se vyvažuje zlatem.

Nejde jen o názory. Mezi členy sociální demokracie, jejími voliči i dalšími občany, kteří by ji případně mohli volit (a nyní nevolí) je nepochybně řada těch, kteří se s Foldynou shodnou v pohledu na Noční vlky, Rusko, NATO i další věci. Kolik jich je, je těžké odhadnout. Je ale téměř jisté, že na nedávném sjezdu ČSSD dostal Foldyna nějaké hlasy i od těch, kdo s ním názorově nesouzní, nebo jsou přímo v protikladu. A to proto, že ztělesňuje osobnostní typ, který v dnešní sociální demokracii citelně chybí.

Ve zkratce a trochu po lopatě řečeno, Foldyna je chlapík, který mluví na rovinu, ne rozplizlý kabinetní politik, který jen pořád všechno okecává, nic neřekne přímo. Srovnání s Bohuslavem Sobotkou, který si sice v části společnosti (většinou mimo řady sociální demokracie) zachovává určité renomé, ve vlastní straně se ale doslova propadl do nicoty, se nabízí. Typ Sobotka selhal, zkusme to tedy s typem Foldyna.

Foldynovská etapa, konečná pro ČSSD?

Foldyna s sebou přináší určitý příběh, příběh o tom, jak dnešní ČSSD zradila své voliče, své tradiční podporovatele, a namísto toho propadla agendě menšin (jako jsou Romové, neziskovky nebo gay komunita, vůči níž je děčínský poslanec viditelně osobně zaujatý). Proto prohrála v podzimních volbách a hlasy zpět nezíská, pokud se nevrátí na „starolevicovou“ cestu, tedy namísto menšinových práv nebo projektů, jako je inkluze, nezačne konečně hájit práva „slušných pracujících“.

Jaroslav Foldyna není zdaleka sám, kdo vidí dnešní krizi ČSSD takto. Je pouze nejvýraznějším a tak trochu extrémním představitelem dost rozšířeného názoru. Připomeňme si třeba, že děčínský poslanec nebyl jediným významným sociálním demokratem, který se sešel s Nočními vlky. Před dvěma lety se s motorkáři sešel tehdejší jihomoravský hejtman Michal Hašek, dnes velmi vlivná postava zákulisí ČSSD, aktivní ve vyjednávání o vládě s ANO.

Hašek stejně jako Foldyna ví, že na část voličů zabírá proruské, přesněji proputinovské zaměření, ale obecněji i síla a tvrdost, kterou motorkáři ztělesňují. Nacionalismus, kult fyzické síly, postoj obránce „pravdy“ proti údajnému totalitnímu diktátu mainstreamových médií, to všechno jsou dnes pro část obyvatel věci stejně přitažlivé jako pro jinou část obyvatel hrozivé a odpudivé. Proto vždy budou ti, kdo se právě těmito cestami budou chtít dostat k moci, vlivu a pozicím.

Jako člen ČSSD snažící se podle svých omezených sil přispět k jejímu ozdravení si myslím, že Jaroslav Foldyna neměl být zvolen místopředsedou a že jeho zvolení a všechny další projevy, jako je videovzkaz předsedovi Hamáčkovi, povedou jen k další marginalizaci české sociální demokracie, což může skončit i propadem pod pětiprocentní hranici. A to celkem bez ohledu na to, jestli ČSSD nakonec kývne na vládní spolupráci s ANO, nebo ji odmítne.

Zároveň si ale uvědomuji, jak těžké je v nynější ČSSD s tímto názorem uspět. Je pravděpodobné, že česká sociální demokracie si nyní projde etapou, v níž budou její hlavní proud tvořit národovečtí konzervativci různého zabarvení ve spojení s pragmatiky typu Romana Onderky. Pokud takto zaměřené vedení neuspěje, bude to důkaz, že pro sociální demokraty není cestou napodobovat xenofobní šovinisty, a otevře se možnost pro další, jinou etapu v historii ČSSD. Je ale otázka, jestli foldynovská etapa nebude etapou konečnou.

    Diskuse
    JP
    May 9, 2018 v 11.33
    Už celá léta opakuji znovu a znovu, že sociální demokracie skomírá na to, že nemá skutečně výrazné osobnosti.

    A pokud nějaké alespoň trochu výraznější má, pak jsou to právě takovéto obskurní, populistické až přímo pravicově-reakční typy jako Chovanec nebo Foldyna.

    A tak zopakuji ještě jednou i to, že politické strany do sebe pozitivně naladěné silné, vůdčí osobnosti mohou přilákat jedině tehdy, když budou samy mít nějakou silnou vůdčí ideu.

    Něco takového ovšem sociální demokracie nemá, a nedá se očekávat že by v historicky dohledné době získala.
    May 9, 2018 v 18.18
    Sociální demokracie
    u nás měla úspěch, když byla nejméně nacionalistická. I když v jejich řadách byli nacionalisté pevně ukotveni po celou dobu posttotalitní historie.

    Uplatněné heslo "z vandru domů" užívané po roce 1990 pro voliče národních socialistů i některých komunistů a později i republikánů, se stane pro ČSSD osudným. Ale jen proto, že je ta nacionální příměs kontaminována již smrtelně, jelikož ty zdravé a nenacionalistické části díky těm "Chovancům" již povětšinou odumřely.

    Kombinace "chovanectví" a nacionálního socialismu v soc. dem. je již závěrečnou větou oné české sociáldemokratické symfonie.
    May 10, 2018 v 8.04
    Odkud se bere ten kult síly?
    MP
    May 10, 2018 v 9.50
    Davidu Ungerovi
    To nebylo po roce 1990, ale až po roce 1993. Zamilované hesl Miloše Zemana. Ťrochu mi na článku Filipa Outraty vadí to milosrdencí na nepravém místě. Hamáček věděl, kdo je Foldyna a věděl, že takové "přehnání" proti kterým se dnes ohražuje, nutně přijdou. Nepostavil se proti jeho zvolení do grémia a nese plnou odpovědnost.
    Chápu,. že FO snaží pro ČSSD najít ještě poslední naději a alternuje Hamáčkovu politickou vinu Onderkou.
    Ono je to ostatně jedno, co se týče ČSSD je jediná dobrá rada: Nechť mrtví pohřbívají své mrtvé.
    MP
    May 10, 2018 v 9.50
    Evě Hájkové
    Ze slabosti.
    May 10, 2018 v 10.09
    Je pozoruhodné, jak se politická scéna dělí podle vztahu k Rusku a Putinovi. Pro Putina je Zeman, KSČM, SPD, foldynovsko-zimolovská frakce ČSSD. Pak ještě klausovská frakce ODS.

    Je to kult síly, co je spojuje? Roli to asi hraje, ale hlavní důvody nejspíš budou pragmatičtější.

    Babiš si zatím dává záležet na tom, aby vystupoval proevropsky.
    May 10, 2018 v 10.37
    Panu Kubičkovi
    Kdybyste do toho zapojil ještě i Trumpa, měl byste ještě složitější situaci. Někteří lidé jsou pro Trumpa i pro Putina, jiní jsou jen pro jednoho z nich a proti tomu druhému. Další jsou proti oběma. Někteří lidé jsou pro Evropu, proti Rusku a Putinovi, ovšem nelíbí se jim, jakým směrem se Evropa ubírá. Jsou prostě pro jinou Evropu, takovou, jaká by se líbila jim. A dá se rozlišovat dál.
    Kult síly může být i nevědomý. Ale sotva může spojovat lidi. Spíš svému vyznavači nabízí falešný obraz jeho samotného.
    JP
    May 10, 2018 v 12.55
    Kult síly
    Zajímavá otázka, paní Hájková. Kde se bere kult síly?

    Odpověď by mohla znít: kult síly vzniká všude tam, kde se rozpadá všechno ostatní.

    Ale tu větu je nutno vlastně poněkud přeformulovat: kult síly se o b n o v u j e tam, kde se rozpadlo všechno ostatní.

    Abychom opravdu pochopili ten fenomén "kultu síly", je nutno si uvědomit, že právě toto je evidentně zcela původní, primární, atavistický pud člověka. Každá tlupa či smečka (a tedy i ta lidská) si do svého čela instaluje vůdce silného - neboť ten je zárukou přežití. On rozhoduje, co se bude dělat, kterým směrem se půjde - čirým vůdcovským aktem, bez nějakého dlouhého (společného) rozhodování, které by v kritických situacích mohlo mít fatální následky. Ostatní, slabší, respektují jeho sílu, a zároveň se s ní mohou identifikovat. (V tomto smyslu oprávněně konstatuje pan Profant, že ten kult síly vzniká ze slabosti.)

    Veškerý vzestup a vývoj lidské civilizace tkví v určitém smyslu právě v tom, že tento "kult síly" (a tedy: kult vůdce) je postupně vytěsňován kultivovanějšími formami vzájemné koexistence a společných rozhodovacích procesů, s rostoucí účastí i "těch slabších".

    Jenže tyto kultivovanější rozhodovací procesy mohou vítězit jenom za stabilních, pozitivně funkčních okolností. Jakmile v životě společnosti dojde k nějakým zásadním poruchám, disproporcím - pak se ten "kult síly" začne okamžitě znovu probouzet. Když se lidé nemohou více identifikovat s těmi - ovšemže složitými - rozhodovacími procesy demokratické státní správy, pak se v nich probudí ten atavistický pud, touha po silném vůdci, který všechno rozhodne sám, naprosto jasným, nekomplikovaným rozhodnutím. A to pokud možno právě čistě silovými prostředky.

    A tady pak máme všechny ty Trumpy, Putiny, Chovance, Zemany, atd.atd.

    Hauser zrovna nedávno právě toto zpochybnil, že se za nástupem těchto osobností skrývá touha lidí po silném vůdci. Hauser tvrdí, že ve skutečnosti se za tím skrývá jakási mlžná touha lidí po "reálnu", tedy po obnovení pravého, pravdivého života, ztraceného v odcizeném, bezduchém kapitalismu.

    Hauser tady ale tuto záležitost klade příliš dichotomicky (a podle všeho i příliš optimisticky).

    Ne že by snad neměl vůbec pravdu; ten moment té touhy po obnovení autentického žití za podmínek odcizeného kapitalismu (a odcizených - zdánlivě demokratických - politických procesů) tu dozajista také je přítomen.

    To ale naprosto nevylučuje i současnou přítomnost toho atavistického "kultu síly"; a všechno hovoří pro to, že tento - o sobě ovšem negativní a regresivní - pud tu daleko převažuje nad tím pozitivním momentem hledání alternativy k odcizeným společenským a politickým strukturám současného světa.
    FO
    May 10, 2018 v 23.01
    M. Profantovi
    Samozřejmě J. Hamáček věděl, kdo je Foldyna. Ale těžko mohl něco udělat proti tomu, že Foldyna kandidoval na místopředsedu a ve stávající situaci v ČSSD uspěl. Nechci hájit Hamáčka, ale reálně nemohl asi nic dělat. Dnešní ČSSD je taková, že se proti nástupu lidí jako je Foldyna zřejmě nedá nic dělat.

    A to není jen vina Foldyny, ale i Hamáčka, Sobotky a dalších, kteří nedokázali nabídnout kvality lídra, něco, čím by lidi oslovili, zaujali, přesvědčili. To Foldyna pro určité typy lidí má. Pokud se proti Foldynovi a podobným nepostaví silný, charismatický, skutečně levicový a sociálně demokratický lídr, bude to vždycky špatné. Bohužel takový není v ČSSD v dohledu.
    MP
    May 11, 2018 v 9.36
    Filipovi Outratovi
    A) Samozřejmě mohl. Nebyl by to první předseda sociální demokracie, který by jasně řekl, koho si nemůže dovolit mít v týmu, pokud má nést předsednickou odpovědnost (a to nevěřím, že by musel jít takhle daleko).

    B) Řeči o silném sociálně demokratickém lídrovi svědčí o hlubině, do které se ČSSD propadla. To, co ji chybí, je angažovaná stranická veřenost, která by se podílela na politické práci včetně programové tvorby. Führer, který by ze současných pasivních členů tuto odpovědnost sejmul koupí vhodného marketinkového balíčku, na jehož přebal by poskytl svoji tvář (a tvář své ženy, dětí a psa -- nebo pes na těch billboardech s Paroubkovic rodinou a zcela nijakými hesly nebyl?), jen průšvih zvětšuje.

    Sobotkovi, Chovancovi a Zaorálkovi nevyčítám, že nedokázali "nabídnout kvalitu lídra", ale že nedokázali nabídnout kvalitu sociálně demokratické politiky, která by poptávku po lídroviv nevyvolávala.

    Foldyna lídrovský typ není a nikdy nebyl. Je to typický menšinář, ochotný stát za svým i za cenu marginalizace. Docela mne zklamal vysvětlováním toho incidentu -- obávám se, že ho kazí Zemam, protože k jeho původním chybám nepatřila neschopnost stát za svými činy a potřeba rádoby vtipně je okecávat (u Zemana naopak bytostný povahový rys i v dobách, kdy ještě nebyl zubožen pod svůj obraz alkoholem a nemocemi).
    FO
    May 11, 2018 v 10.51
    S tím lídrovským typem
    jsem to myslel trochu jinak - především lídr ve smyslu představitele programu, kterému to lze uvěřit, který je výrazný, má nějaký obsah, nevypadá jen jako produkt stranické mládežnické struktury. To by nemusel být buldozer ani Führer ani marketingový produkt.

    Tím mohl být z předchozí garnitury asi nejspíš Zaorálek, ale nestal se jím. Nedokážu teď přesně rozklíčovat proč, je tam asi víc důvodů.

    Hamáček samozřejmě mohl říct, že Foldynu rozhodně ne. Jenže ví, že velká část ČSSD na Ústecku i jinde by to nesla těžce a v socdem jak určitě dobře víte se hraje na vyvažování zájmů jednotlivých regionů. Kdyby si Hamáček věřil, mohl to udělat i tak. Ale protože není "lídr", neudělal to.
    MP
    May 11, 2018 v 14.28
    Filipovi Outratovi
    Myslím, že tady dochází k určitému jazykovému nedorozumění.
    Hamáček to neuděll, protože není politik -- pokud bychom nedefinovali politika jako osobu schopnou politikařit. Protože politik nemusí být lídr, aby byl schopen uvažovat o podmínkách, za kterých už není kompromis možný. Nespíš to dokonce dokáže lépe, pokud není lídr.
    May 13, 2018 v 23.36
    Úpadek
    Foldyna pro mě znamená symbol úpadku levice. Mitterrand kdysi prohlásil, že největší nebezpečí představuje nacionalismus. Foldyna je nacionalista. Jeho kroky ve mně vyvolávají odpor, hnusí se mi.
    MP
    May 14, 2018 v 10.31
    Lukáši Houdkovi
    Nebuďte na Foldynu tak zlý. On nepředstavuje úpadek, ale dno. Je stejný, jako byl před dvaceti lety, jiná je jen ČSSD, která by ho tehdy nezvolila jako místopředsedu.

    Lidé jako Foldyna byli kolem levicových stran vždycky. Z prostého důvodu, shodnou se s levicí na řadě krutostí a arogancí současné společnosti, se kterými se nelze smířit. Pokud je levicová strana jen trochu ve slušné kondici, dokáže je přitáhnout a přesvědčit, aby kladli důraz na to společné a ponechali si některé své animozity jako soukromé. Dá to práci a musí se na tom dělat, ale jako pamětník ČSSD devadesátých let si dovolím ze zkušenosti říct: Jde to.

    Sociální demokracie má jedno prokletí a požehnání, které nemají ostatní demokratické strany: musí soustavně smiřovat lidi s hodně rozdílnými zkušenostmi (učitel, živnostník, zaměstnanec, dělník, lidé se svobodným povoláním --těch nebývalo ještě před pár lety v ČSSD vůbec málo --, venkovan, měšťan, lidé všech věkových kohort atd.)
    Pokud se pár korytářů pokouší zachránit své teplé židle kecy o návratu k tradičním sociálně demokratickým hodnotám a mají tím (historicky zcela absurdně) na mysli orientaci na starší lidi s nízkou kvalifikací z malých a menších sídel, zprimitivnění politického jazyka, bezideovou politiku podle průzkumů veřejného mínění a vytloukání klínu klínem, pak ovšem tito reprezentanti úpadku levice nemohou Foldynu ukrotit.
    + Další komentáře