Jednou za čas jsme svědky akcí, jejichž údajným cílem je bojovat s takzvanými nepřizpůsobivými lidmi. Někdo vymyslí plán, že zřídí tým, který bude ochraňovat společnost před tak zvanými nepřizpůsobivými. Spočívá to v tom, že je prostě chodí obtěžovat.

Skupinka, která nemá žádnou oporu v zákoně, chodí po městě a upozorňuje na přestupky. Pamatujete, jak s nepřizpůsobivými bojovali Věci veřejné, jak bojovali akční hlídky s kuřáky na Praze 1? Historie se opakuje tentokrát v okolí tak zvaného Sherwoodu u Hlavního nádraží v Praze.

Na zpravodajských serverech se dozvídáme o partičkách kluků, kteří sem chodí, probouzejí bezdomovce a vyhánějí je z parku. Po lidech bez domova tu pak uklízejí nepořádek a po narkomanech sbírají injekční stříkačky.

Samotný úklid v okolí Hlavního nádraží je výborný nápad. Asi by se měl dělat stejně pravidelně, jako se uklízí i tam, kde netráví život bezdomovci.

Místo systémového řešení problému to ale nápadně připomíná kampaň před volbami. Bohužel se můžeme obávat, že v dnešní společnosti bude nejspíš úspěšný, protože pochopení běžné společnosti pro cokoli, co vymyká normě, je velmi nízké.

Místo systémových řešení problémů se tak využívá „kluků“, kteří problému nerozumí a o lidech se vyjadřují jako o neživých věcech: „Když vidíte to za mnou,“ je věta, kterou označují bezdomovce. Daniel Hodek (Radní pro sociální oblast pro Prahu, ČSSD) dokonce spojuje slova „jarní úklid“ s lidmi bez domova. V médiích to pak spíše vyznívá tak, že chce uklidit lidi bez domova, nikoliv je zapojit do úklidu okolo Hlavního nádraží.

Celé kampani pak přispívají tendenčně zpracované reportáže, kde sám reportér mluví o „hnusu a chcankách“. Média pak o vytváření nenávistné atmosféry proti bezdomovcům mluví ve stylu „konečně s tím začalo něco dělat“.

Přitom politická garnitura je u moci již čtyři roky, a tak je na místě se ptát, zda nebylo možné uklidit u hlavního nádraží dříve než teď před volbami. Vypadá to líbivě, ale reálně se nic neřeší, jen se problémy uklízejí mimo oči veřejnosti.

Zneužívání nemocného člověka k líbivým gestům

Server iDnes.cz zveřejnil záznam mé bývalé klientky, která nevybíravým způsobem reagovala na to, že nesmí spát na trávě. Muž z hlídky zachoval chladnou hlavu a před kamerami na její nadávky nereagoval. Byla naštvaná a sprostá. Její nadávky pak umocňovala dramatická hudba, která měla zřejmě dokreslovat, že kluk z hlídky tu svádí boj s ďáblem.

Přitom stačilo, kdyby jim klientka klidně odpověděla, že nad ní nemají žádnou moc a ať jí nechají spát. Ona však neví, že kluci z hlídky nemají žádná práva. Logo magistrátu vyvolává zdání, že se jedná o nějakou úřední moc. Členové hlídky ale nemohou udílet blokové pokuty, nemohou nikam nikoho vykazovat, mohou pouze otravovat.

Souhlasím s tím, aby kdokoliv se dopouští přestupkového chování, byl za ně potrestaný. Nicméně lidé bez domova se takového chování dopouštějí nikoli ze svévole, ale v důsledku své obtížné životní situace. To však z reportáží nevyplývá.

Dotyčnou klientku znám z pozice sociálního pracovníka a musím konstatovat, že sociální pomoc, která je jí dostupná, nedokázala adekvátně a dostatečně reagovat na její potřeby, a proto skončila na ulici. Přitom má stanovenou závažnou psychiatrickou diagnózu, z čehož vyplývá invalidní důchod a další formy pomoci, na které by měla mít nárok. Je to nešťastný člověk, který dnes nemá ani šanci se pořádně vyspat.

Stačilo by přitom jediné místo (chráněný nocleh), kde by mohla složit hlavu, aniž by nenarušovala společenské soužití. Jde například o azylový dům či o dům se zvláštním režimem, který by lépe pracoval s jejími projevy chování a netrestal ji ukončením pomoci za porušování domácího řádu, jejž neumí dodržet.

Patnáct let se diskutuje o domově, kde by mohli tito neumístitelní klienti v klidu být. Dlouho se mluví o „mokrých“ hostelech, kam budou moci chodit lidi po vlivem alkoholu a drog. Ale místo toho, aby se pan Hodek nechal inspirovat dobrými současnými příklady ze zahraničí, sáhl k neosvědčenému kroku z minulosti.

Aby si mohl obhájit své jednání, pozval si média a použil obraz konkrétní ženy bez domova, kterou nikdo nezná a může snadno odsoudit. V rámci prezentace jakéhokoliv opatření je ale třeba brát v úvahu, že se jedná o lidské osudy, i když chování jejich nositelů nemusí být zrovna vzorné.

Proč bych si nemohl vypít pivo a zdřímnout si v parku?

Množství restrikcí, které míří nejen proti lidem bez domova, má ještě jednu další rovinu k zamyšlení. Tato rovina se dotýká každého z nás. V další reportáži se popisuje situace na Olomouckém nádraží.

Ve jménu boje proti bezdomovectví se tu postupně prosadily zákazy: pití alkoholu, žebrání, přespávání. Pak zmizely lavičky a přišly další restrikce.

V civilizované zemi bychom místo toho slyšeli: zavedlo se nové denní centrum, vznikla speciální terénní služba pro lidi bez domova s psychiatrickou poruchou, poskytující možnost bezplatného a bezprahového osprchování a podobně...

Namísto toho, ale posloucháme, co všechno nemůžeme. Trávník u Hlavního nádraží vždy sloužil k tomu, aby se tam mohl člověk natáhnout a odpočinout. Ať už jako bezdomovec nebo cestující.

Když je hezky, taky si rád vypiju venku pivo, a proč bych se nemohl natáhnout a na chvíli usnout. Jako člověk s domovem, který se chce cítit svobodně ve svém městě. Spíše bych tedy doporučil našim radním, aby se snažili cíleně pomoci lidem, kteří to potřebují, než omezovat svobody a možnosti pohybu nás všech.