Lodě bez přístavů

Pavel Pospěch

Kniha Petra Vašáta Na jedné lodi je výpovědí nejen o přístupu k lidem bez domova, ale také o nás samých. Občas odbočuje a občas si klade příliš velké ambice. I tak je pravděpodobně to nejlepší, co si u nás můžete o bezdomovectví přečíst.

Kniha o vztahu Čechů k marginálním skupinám je ve skutečnosti také knihou o vztahu Čechů k sobě samým. Foto Sociologický ústav AV ČR

Úkolem společenských věd je hledat souvislosti mezi tím, co se ve společnosti děje — a platí to i pro společenskovědní výzkum měst. Pokud se něco jeví jako příliš výlučné nebo do sebe uzavřené, budí to v sociálních vědcích a vědkyních nespokojenost a touhu hledat skryté souvislosti. V urbánních studiích se tato podezřívavost zabydlela obzvláště dobře, neboť jí za oběť padl sám pojem město.

Jak můžeme vymezit město jako samostatnou analytickou kategorii? Kde začíná a kde končí městský způsob života, městská ekonomika, městská kultura — a kde můžeme analýzu zastavit s klidným svědomím, že jsme vše, co se týká města, již popsali?

Hledání smysluplných hranic vytváří neřešitelné situace, které různí autoři obchází pomocí pompézních termínů jako planetární urbanizace, urbanormativita a tak dále. Jinou cestu nabízí směr, který v urbánních studiích označujeme jako „politická ekonomie“. Jeho zastánci tvrdí, že podoba současných měst je odrazem ekonomických vztahů a cirkulace kapitálu. Města jsou uzly kapitalistických vztahů, a chceme-li jim porozumět, nestudujme sama města, nýbrž kapitalismus.

Jenomže jak vymezit hranice tady? Pokud nám bylo zatěžko určit, kde začíná a kde končí město, jak chceme určit, kde začíná a kde končí vliv kapitalistické ekonomiky?

Společenskovědní výzkum měst proto často balancuje mezi dvěma riziky: rizikem výlučnosti, která nám znemožňuje vidět věci za hranicemi toho, co je striktně městské, a rizikem vyprázdněnosti. Vliv globálních trhů totiž dnes můžeme pozorovat ve všem, a vysvětlení, která politická ekonomie nabízí, sklouzávají k přílišné obecnosti, k triviálnosti a k jalovým závěrům typu „všechno souvisí se vším“.

Petr Vašát se v knize Na jedné lodi s oběma riziky utkává, a to, jak se mu v tomto boji vede, tvoří jednu z příběhových rovin jeho ambiciózní knihy. Je dobře, že se do takového úkolu pustil právě on: výzkumu bezdomovectví se autor z různých úhlů věnuje více než deset let a jeho erudice v této oblasti je nesporná.

Je také dobře, že si ke studiu vybral Plzeň, město se slavnou průmyslovou minulostí a obtížnou postindustriální současností. Česká republika je totiž v evropském kontextu také takovou Plzní: máme významnou průmyslovou minulost a stále nevíme, jak se s jejím dědictvím vyrovnat. Ze všech unijních zemí pracuje v současné České republice nejvyšší podíl lidí v průmyslu, a tento podíl nadále roste. Průmysl zde zároveň vytváří „ekonomiku montoven“, postavenou na levné práci. Oba faktory — průmysl i levné montovny — podstatným způsobem definují existenci a formu bezdomovectví u nás.

Vašát je antropolog a jeho kniha je nejlepší v  místech, kdy nás bere s sebou do terénu. Vyprávění o životě v opuštěném železničním domku — squatu Koterov — je fascinující a vtahuje čtenáře do hloubky děje. Večeře se tam vaří na ohni, k Vánocům se dělá bramborový salát, jednohubky a chlebíčky s česnekem, a nade vším visí Damoklův meč policejního zásahu a vyklizení — ke kterému nakonec dojde.

Tyto momenty zhuštěného popisu přináší cenný vhled do zkušenosti, která je většině čtenářů knihy nepřístupná. Popisy fungují dokonce lépe než snaha vytvořit z nich analytické typologie: kategorie jako například pohyb ne-místy, pohyb mezi místy a návrat na místo působí v textu spíše klopotně.

Dobrý etnografický popis navíc umožňuje pochopit racionalitu lidí bez domova: například to, že je v některých situacích ekonomicky racionálnější bydlet na ulici, než usilovat o formálnější bydlení. Nebo to, že dluhová propast, do které se lidé bez domova propadají, je bezedná, a to ne proto, že by se lidé bez domova chovali iracionálně. Právě naopak: „Pro člověka bez domova je lístek za dopravu naprosto zbytečný a neefektivní výdaj, protože chudý a zadlužený už je a další dluh nic nemění“. Popis a zprostředkování zkušenosti a perspektivy lidí bez domova je jednou z nejzajímavějších součástí Vašátovy knihy.

Ambice textu jsou však vyšší. Petr Vašát se především s velkou vervou pouští do kritiky české diskuse o bezdomovectví — a těžko mu to vytýkat. Hned v první kapitole autor ukazuje, jak velká část českého odborného povědomí o bezdomovectví je jednorozměrná, fragmentovaná a uvězněná v dilematech typu „chyba jedince-chyba systému“.

Vašátova kniha tuto diskusi posunuje rázným krokem kupředu, místy až příliš rázným: namísto jednorozměrných teoretických přístupů nabízí autor eklektickou směs zdrojů, kde kromě současného urbánního výzkumu nechybí latinskoamerické slumy nebo ekonomická krize 30. let 20. století.

Velké množství konceptů, které do knihy vstupují, se odráží i v jejím ambiciózním výstupu. Autor vychází z výše zmíněného přístupu politické ekonomie, ale zároveň jej překračuje: globální ekonomika je důležitým, ale ne jediným faktorem, který se do bezdomovectví promítá.

Jako nástroj pro toto překročení si Vašát vybírá teorii asambláží, což je rozhodnutí šťastné i nešťastné zároveň. Šťastné, protože umožňuje shrnout autorova pozorování do teze, která na první pohled zní překvapivě: totiž že bezdomovectví není jev vyloučený na okraj společnosti, ale naopak něco, co probíhá a je stále znovu vytvářeno uvnitř společnosti a její sítě společenských vztahů. Nešťastné proto, že teorie asambláží až příliš snadno sklouzává do jedné z pastí, o nichž byla řeč v úvodu: totiž k závěrům typu „vše je ve skutečnosti komplexní“ a „všechno souvisí se vším“.

Tíhnutí k těmto perspektivám je snad pochopitelné, když uvážíme že kniha se snaží napravit schematičnost české diskuse o bezdomovectví — a je dobře, že to dělá. Zároveň je však třeba říci, že šroubované termíny jako „asambláž imanentního města“ ještě do žádné sociálněvědní diskuse jasno nevnesly — a nevnáší jej ani sem.

Kniha Petra Vašáta má však ještě jednu výraznou rovinu — a také kvůli této rovině se vyplatí ji číst. Na pozadí příběhů o lidech bez domova se totiž vykresluje portrét celé české společnosti. Během čtení toto téma vstřebáváme jaksi mimoděk, přitom je však nesmírně důležité: kniha o vztahu Čechů k marginálním skupinám je ve skutečnosti také knihou o vztahu Čechů k sobě samým. Češi jsou zde zachyceni jako nositelé étosu privatismu, tedy stažení se z veřejné sféry a exkluzivní orientace na oblast soukromého života.

Vašát touto diskusí odkazuje na Jürgena Habermase a Soniu Hirt a doplňuje termín „občanství založené na vlastnictví“, což je metafora, kterou si pro analýzu současného Češství musíme zapamatovat. Mimo to zkouší pojmenovat i jiné nálady a hnutí ve společnosti. Například takzvaný Afekt absence: „Zatímco úspěšní nám zrcadlí to, co si různou měrou přejeme mít, ale chybí nám to, neúspěšní nám zrcadlí to, co bohužel máme, ale různou měrou si přejeme to „nemít“ (…) Bezdomovci jsou trestáni, protože nám připomínají, že se sice nemáme špatně, ale zároveň nejsme spokojeni s tím, jak se máme, protože toužíme po něčem jiném.“

Zajímavá je i změna vztahu k bezdomovectví, která v české společnosti nastala po roce 2000, kdy začal narůstat počet restriktivních opatření vůči lidem bez domova a z veřejné diskuse se vytrácet soucit.

Ještě v roce 2000 otevřel pražský magistrát na své webové stránce diskusní fórum, v němž se ptal občanů, zda má být v Praze zakázáno žebrání. Tehdejší reakce je dnes už obtížně představitelná. „Copak nemáte srdce, je mi z vás smutno,“ psala do diskuse řada Pražanů, jejichž názory shrnul deník Blesk v článku s názvem Lidé se postavili za žebráky.

Příčiny proměny, která po roce 2000 nastala, hledá Petr Vašát spíše ve světě globálních tlaků (ostatně kniha má termín „globalizace“ v podtitulu), ale neměli bychom zapomínat na roli lokálních samospráv. Ať už jde o Zákon o obcích, který dal obcím pro omezování lidí bez domova nástroje, nebo o hyperaktivní městské samosprávy — jako když město Mladá Boleslav po roce 2000 postupně vydalo čtyři verze vyhlášky o pití alkoholu nebo když se bývalý velvyslanec v USA Petr Gandalovič pokoušel v českých městech zavádět režim nulové tolerance. I když je v tomto posledním případě globální inspirace nepochybná.

Pokud máte rádi knihy, které se točí kolem jednoho ohraničeného tématu a vyloží ho systematicky a v úplnosti, potom Na jedné lodi není nic pro vás. Ale kdo by měl takové knížky rád. Syntetické dílo Petra Vašáta se skládá z mnoha rovin, občas odbočuje, někdy hodně daleko, a občas si klade příliš velké ambice. I tak jde pravděpodobně o to nejlepší, co si u nás můžete přečíst, pokud vás problematika bezdomovectví zajímá. A ta nás i nadále zajímat musí.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska