Do Arbílu, metropole Jižního Kurdistánu, doráží 29. září československá humanitární expedice pod hlavičkou neziskové organizace H.M.N.T. Humanity. Den nato čekají tuto autonomní oblast kurdského etnika, ležící na severovýchodě Iráku, první parlamentní volby od referenda za nezávislost v září roku 2017. Pro svobodný Kurdistán se tehdy vyjádřila více než devadesátiprocentní většina oprávněných voličů. Irácká federální vláda však toto referendum záhy označila za neplatné.

V ulicích hlavního města panuje čilý ruch. Cesta z letiště do historického centra vede přes předměstské čtvrti, které tvoří převážně novodobé stavby, místy překvapivě vysoké a prosklené. Před érou Daeš přezdívali tomuto sedm tisíc let starému městu západní investoři „druhá Dubaj“.

Z ptačí perspektivy se Arbíl jeví jako takřka dokonalý kruh, jehož čtvrti se vrstevnatě zužují směrem k jeho středu, kterému vévodí prastará citadela. Z okolí této majestátní pevnosti, tvořené především trhy a chudinskými ulicemi, dýchá blízkovýchodní kolorit. Opékané maso, kouř z vodních dýmek, smog a stoky.

Nad tím vším se ve vzduchu třepotají nesčetné praporky v barvách favorizované parlamentní strany na provazcích zavěšených od budovy k budově. Rudá abreviatura PDK na žlutém poli, Kurdská demokratická strana Iráku, členská strana Socialistické internacionály.

Míjí den a Arbíl zachvacuje neklid povolební noci. Do vyhlášení oficiálních výsledků hlasování je stále ještě daleko, ale hlavní třídou již projíždějí dlouhé kolony troubících aut. Z větší části jde o bílé Toyoty Hilux, nechvalně proslulé SUV z propagandistických videí Daeš. Osazenstvo se vyklání z oken a mává kampaňovými bannery. Pravé ruce řidičů, třímající volanty, zdobí fialové ukazováčky, pozůstatek procesu legitimace voličů, kteří dávají otisk prstu. Ve skutečnosti jde však spíše o jasný signál spoluobčanům: byli jsme volit, věříme v demokratický Kurdistán.

Takto začínají oslavy dělby moci mezi dvěma tradičními rivaly: PDK a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK). Na náměstích odpalují lidé rachejtle, jejich praskání ojediněle přehlušují výstřely. Portréty vůdců hlavních parlamentních stran v rukou nespícího elektorátu názorně ilustrují skutečnost, že na pozadí obou těchto partají stojí jasně definované klanové struktury: rodina Masúda Barzáního a rodina jeho protějšku Džalála Talabáního.

Mezi prozatímní cíle nově založené neziskové organizace H.M.N.T. Humanity patří mimo jiné podpora vzdělávání v regionu a ochrana práv zvířat. Humanitární expedice, složená ze sedmi občanů a občanek České republiky a Slovenska, se proto nejprve vydává přímo do oblasti ležící padesát kilometrů severně od válkou zdevastovaného města Mosul. V tamních horách se nachází starý asyrský klášter, spadající pod správu Chaldejsko-katolické církve.

V jeho stínu, na úpatí hory, leží křesťanská vesnice Alkuš. Veškeré přístupové cesty k ní jsou lemovány checkpointy ve střídavé péči kurdských milicí Pešmergů (kurdsky „jdoucí na smrt“) a jejich iráckých kolegů. Míra pečlivosti kontrol na těchto stanovištích je věcí náhody, mnohdy se vojáci omezí na ofocení pasů návštěvníků, můžou je však také doprovodit na místní oddělení kurdské kontrarozvědky Asajiš.

Arabská střední škola v křesťanském Alkuši nemůže zahájit nový školní rok, protože ani jedna z možných vlád neposkytla dostatek peněz. „Arbíl přehazuje odpovědnost za naši školu na Bagdád, Bagdád na Arbíl. Dveře našeho zařízení jsou přitom otevřeny všem žákům bez ohledu na pohlaví, původ nebo náboženské vyznání,“ svěřuje se ředitelka školy zaměřené na podnikání a informatiku a její tón svědčí o tom, že takový přístup k žákům nemusí být v regionu zdaleka pravidlem. Expedice tedy zajišťuje výuku nákupem nezbytného vybavení pro všech třicet studentů a studentek.

„Kvalitní vzdělávání naší mladé generace je zárukou blahobytu tohoto kraje,“ říká Sarwan H., vyučující anglického jazyka na univerzitě v Soranu, a dodává, že to byla právě nevzdělanost obyvatelstva, která umožnila radikalizaci jeho části a následně i přechod na stranu Daeš.

Elitní tábor

Třetím největším městem iráckého Kurdistánu je Dohuk, v jehož blízkém okolí se nacházejí čtyři tábory pro vnitřně vysídlené osoby, uprchlíky, kteří nepřekročili hranice vlastního státu. Kabartu je uprchlický tábor s naplněnou kapacitou 36 tisíc osob, většina z nich jsou Jezídi. Ti masově opustili město Sindžár v roce 2014, kdy bylo napadeno a zpustošeno vojskem Islámského státu.

„Domů se vrátit nemůžeme, nečeká nás tam nic než smrt v podobě zaminovaných baráků a spících buněk Daeš,“ říká sedmadvacetiletý Murad, který již čtyři roky žije v Kabartu v jednom stanu se svou ženou, její rodinou a rodinou svého strýce. Kabartu je tábor, o kterém se proslýchá, že je zdaleka nejkomfortnější ze všech v regionu a možnost ubytovat se v něm tak Jezídi považují za výhru v loterii.

Infrastruktura tohoto tábora připomíná opravdové město s poměrně čistými ulicemi, školami, nemocnicemi a vodohospodářstvím. Úplnou absenci elektřiny tu před půlrokem vystřídaly pravidelné výpadky proudu. Dá se ale svítit, a hlavně topit. V zimě tu sněží.

V ulici, v níž našla dočasný domov Muradova rodina, je každé obydlí vkusně porostlé břečťanem, a tak se mladý Jezíd usmívá a žertuje, že jde o nejprestižnější ulici v celém Iráku. Bydlet by tu chtěl prý každý. Takřka idylickou procházku táborem ale narušuje skutečnost, že probíhá na prostoru vymezeném ostnatým drátem podél často vetchých stanů UNHCR, pokrytých hustou vrstvou prachu neustále vířeného koly hlídkujících policejních aut.

Murad pracuje v sousedním uprchlickém táboře jako zdravotní bratr v jedné z tamních nemocnic. Část nemocničního personálu pochází z Ukrajiny, Česka a Slovenska. Expedice přijímá pozvání Muradovy rodiny na večeři a věnuje jí k další distribuci dětské oblečení, hračky a školní sešity. Během společné přípravy večeře se hovor neustále stáčí k bolestivým vzpomínkám rodiny na okamžik, kdy do Sindžáru přišel Daeš. Na útěk prý mělo obyvatelstvo města pár hodin. Veškerý majetek, domácí zvířata a domovy ponechávali napospas agresorům.

Muradův strýc tehdy své rodiště odmítl opustit. Zachránila ho skutečnost, že za irácko-íránské války sloužil v Saddámově armádě. Bojovníci Daeš totiž dodnes chovají bývalého diktátora a nepřítele západního světa v úctě. Muradovu strýci tak pokládali otázky, které měly ověřit, zda byl opravdu součástí irácké armády. Na všechny otázky prý odpověděl bez zaváhání, i když měl před sebou velitele s notebookem, který si platnost odpovědí vyhledával na internetu, a za zády kata v černém a s tasenou šavlí.