Po dlouhých měsících došlo alespoň k částečnému řešení politické krize v Iráku. Země, která se stále vzpamatovává z konfliktu se samozvaným Islámským státem, se totiž bezmála půl roku po volbách dočkala obsazení dvou nejvyšších pozic ve státě. Minulý týden byl nejprve zvolen prezident, který následně jmenoval premiéra a pověřil jej sestavením vlády.

Na obou postech se nakonec ocitli kompromisní politici, od nichž se očekává opatrné vyvažování mezi obrovským množstvím zájmových skupin na etnickém, náboženském či klanovém základě - a zároveň vyvažování mezi dvěma určujícími velmocemi, Íránem a Spojenými státy.

Prezident

Prezidentem se už tradičně stal zástupce kurdské menšiny, což vyplývá z ujednání po americké invazi v roce 2003. Barham Sálih sice obdržel drtivou většinu hlasů zákonodárců, jeho volba ale znovu poukázala na vnitřní štěpení uvnitř kurdské společnosti, jíž už dlouhodobě dominují dva hlavní klany reprezentované vlastními politickými stranami.

Proti Sálihovi zastupujícímu Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) se kromě dalších jedenadvaceti kandidátů postavil Fuád Husajn z Demokratické strany Kurdistánu (KDP), tedy blízký spojenec dlouholetého šéfa kurdské regionální vlády Masúda Barzáního, který byl loni nucen odstoupit v souvislosti s konáním referenda o nezávislosti Kurdistánu.

Analytici na druhou stranu upozorňují, že Sálih není typickým představitelem PUK; s mateřskou stranou se minulý rok rozešel, aby založil opoziční stranu, a vrátil se teprve před prezidentskou volbou. Jde navíc bezpochyby o zkušeného politika — v minulosti byl předsedou vlády kurdského autonomního regionu a na celostátní úrovni působil na několika ministerských postech.

Těžký kompromis

Ještě větší obtíže provázel výběr ministerského předsedy, jehož nový prezident formálně jmenoval v den svého zvolení. Ádil Abdal Mahdí vzešel ze složitých dohod mezi roztříštěnými šíitskými stranami, zejména pak dvěma nejúspěšnějších, reprezentovaných kontroverzním duchovním Muktadou Sadrem a na íránské milice napojeným Hádím Ámirím.

K průlomu ve vyjednáváních mezi jinak znepřátelenými politiky došlo podle všeho na libanonské půdě se zprostředkováním radikálního hnutí Hizballáh a Íránských revolučních gard, proti jejichž vlivu v zemi se paradoxně před volbami Sadr hlasitě vymezoval. Svou roli zároveň sehrál tlak nejvyššího šíitského duchovního v Iráku, ajatolláha Alího Sistáního, na usmíření a nalezení premiérského kandidáta nespojeného s korupčními skandály z posledních let.

Takovým kandidátem má být Mahdí, v současnosti poslanec bez politické příslušnosti, ale s pestrou politickou minulostí: po americké invazi působil ve funkci ministra financí, následně byl dlouhá léta viceprezidentem a naposledy ministrem pro ropný průmysl. Především má ale pověst nekonfliktního člověka, který je vyznáním sice šíita, avšak udržuje blízké vztahy jak s předními sunnitskými, tak kurdskými politiky.

Vláda expertů

Mahdí má nyní do konce měsíce čas sestavit vlády expertů, k čemuž přistoupil poměrně originálním způsobem: Iráčanům totiž umožnil přihlásit se do ministerských pozic po internetu, čehož do čtvrteční uzávěrky využilo více než 36 tisíc lidí. Premiér se následně na své Facebookové stránce pochlubil, že „celkem 97 % ze všech přihlášených jsou bez politické příslušnosti, 15 % jsou ženy a pochází ze všech iráckých provincií“.

Neortodoxní způsob výběru ministrů je mimo jiné reakcí na obrovskou nespokojenost Iráčanů s dosavadní politickou třídou, která se projevovala opakovanými protesty a vyústila ve zvolení rekordních dvou třetin nováčků v parlamentních volbách.

Před vznikající vládou každopádně stojí úkoly monumentálních rozměrů. Vyjma udržování těžce dosaženého kompromisu mezi nejsilnějšími politickými bloky a samozřejmě obnovy části země zničené válkou s Islámským státem, musí Mahdí akutně řešit výbuch nespokojenosti v Basře na jihu země. Zde se už několik měsíců masově demonstruje proti špatným životním podmínkám a rozkradení přírodního bohatství.

Přestože se totiž právě v Basře a okolí těží většina irácké ropy, oblast je tížená nedostatkem pitné vody, přerušovanými dodávkami elektřiny a vysokou nezaměstnaností. Zmiňované protesty vypukly v létě po otravě desítek tisíc lidí kontaminovanou vodou.