Nový školní rok — konečně změna, anebo vše při starém?

Jiří Karen

Vylévat vodu z děravé kanoe českého vzdělávacího systému většími vědry nepomůže — čas uvolněný pandemií jsme měli využít ke stavbě nového plavidla, které by nám v rozbouřených vodách budoucnosti sloužilo lépe, píše pedagog Jiří Karen.

Potřebujeme programy, které by byly kompatibilní s opětovným případným přechodem na distanční výuku i s výzvami budoucnosti jako klimatická krize. Ilustrace Ahmad Rahma, Cartoon Movement

Nový školní rok je zde, ověnčen řadou unikátností. Bezprecedentní historická situace globální pandemie, technologického boomu, postupujícího klimatického rozvratu a očekáváné ekonomické krize nás staví před hned několik možných scénářů budoucnosti.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jakou roli má v takové době hrát vzdělávací systém? Pro jakou budoucnost vlastně chceme vzdělávat? Navrátí se české školství k teplé a ověřené tradici, anebo se odhodlá k razantnější reformulaci smyslu vzdělávání?

Současné dění nasvědčuje, že se spíše vylévají vědra přes palubu potápějící se kánoe, než aby se řešila stavba nového odolného plavidla.

Mnoho již bylo napsáno o komplikované situaci uzavřených škol, které musely takřka přes noc přejít na distanční online výuku. Kvalitnější školy situaci zvládly lépe, ty méně kvalitní očekávaně.

Distanční forma vzdělávání nebyla zakotvena v zákonech, což teoreticky umožňovalo některým žákům takovou výuku ignorovat a stavělo dálkově vyučující školy do nejasného postavení. Výuky se tak hypoteticky mohli zúčastnit jenom žáci, kteří se chtěli účastnit dobrovolně. Bič povinnosti zmizel učitelům z rukou a někteří se v takové situaci cítili nekomfortně.

Také proto byla nedávno přijata novela školského zákona, která z distanční výuky v krizové situaci činí součást povinné školní docházky. Na první pohled je proměna, která lépe definuje postavení školy a učitelů v nouzovém režimu, sympatickou ukázkou pružnosti zákonodárců.

Při bližším zkoumání se však takové opatření ukazuje jako čistě symbolické. Za prvé nedává školám příliš nástrojů, jak něco tak sporného jako „distanční povinnou účast“ vymáhat, a za druhé kvalita nemá se štemplem „povinné“ skoro nic společného. 

Podobně nekoncepční a nedostatečná je i náhlá štědrost státu při zajištění technického vybavení základním školám. Ty na každého učitele obdrží dvacet tisíc korun na nákup počítačů či softwaru. Ano, samozřejmě, že to spoustě technicky podvyživeným školám pomůže, díky za to. Z minulosti však víme, že podobná plošná opatření, která míjí střední školy, církevní a soukromé, vedou spíše k nesystémovému plýtvání a neefektivnímu využití. 

V důsledku opatření již nyní skokově narostly ceny výpočetní techniky, školám navíc schází hlubší koncepce, jak a co vybavit. O techniku se musí někdo starat a údržby schopných pedagogů je nedostatek, což souvisí s problematickým ohodnocováním, proškolováním a vypočítáváním úvazků tzv. koordinátorů či metodiků informačních technologií. Myslel někdo na tyto důsledky?

Nákup velkých věder potřebu nového plavidla nevyřeší, což praxe vyjevila více než dobře. Ukázalo se totiž, že klasicky předimenzované Školní vzdělávací programy (osnovy učiva) můžou být pod tlakem pandemické distanční výuky řádně zredukovány a spousta tradičně memorovaného učiva může být opuštěna ve prospěch důrazu na základní kompetence.

Takovými doporučeními srší nejen MŠMT, ale i Česká školní inspekce a další orgány. Všichni unisono doporučují osekat tradiční učivo, znovu promyslet obsahy předmětů, soustředit se na profilové předměty, hodnotit formativně, zredukovat represivní klasifikaci a soustředit se na osvojení klíčových výstupů. To ovšem není nic nového.

Aby takový přístup, mohl skutečně fungovat, bylo třeba urychlit tvorbu vzdělávací Strategie do roku 2030. Ta by měla ideálně pomoci redefinovat profil absolventa vzdělávacího systému a nasměřovat celkovou rekonstrukci současného kurikula. Vláda ovšem nynější příležitost promarnila.

Stálo také za to využít uzavření škol k širšímu zapojení učitelů a škol na společné reformulaci vize vzdělávání pro budoucnost. Možná, že by bylo efektivnější tehdejší distanční výuku ještě více „provzdušnit“ a využít čas a energii školských pracovníků pro tvorbu nového vzdělávacího programu zohledňujícího překotnou historičnost zlomových milníků, kterými procházíme. 

Žáci by tak nastupovali toto září do škol, které by už dávno zapracovaly revidované vzdělávací programy zohledňující závěry expertních týmů obohacené o reflexe vyplývající z praxe distanční výuky. Takové programy by byly kompatibilní s opětovným případným přechodem na distanční výuku i s výzvami budoucnosti, z nichž jako zřejmě nejzávažnější vyvstává hrozba ekologického kolapsu globální civilizace v důsledku klimatické krize. Namísto toho máme stále na řadě škol kurikulum víceméně přepsané z osnov devadesátých let s normalizačním nádechem.

Svět už nikdy nebude takový jako před pandemií. Bylo by tudíž asi odpovídající, kdyby žáci už v září nastoupili do proměněných škol s novými vzdělávacími obsahy. Propojit tvorbu strategie vzdělávání pro budoucnost se zkušeností i praxí koronaviru se zdá být nutnou podmínkou, pokud chceme udržet našemu vzdělávacímu systému alespoň určitou relevanci. 

Bez shody na tom, jak má vlastně vypadat loď, se kterou hodláme vyplout do bouřlivých oceánů budoucnosti, se však pravděpodobně utopíme bez ohledu na velikost věder i razanci vylévání vody z děravé kánoe.

    Diskuse