O českém školství se v posledních letech mluví především v souvislosti s jeho „krizí“. Ta je přičítána řadě faktorů, jako je nedostatek vyučujících, nízké finanční ohodnocení či vysoká feminizace oboru. Kvůli té se v České republice často volá po zvýšení počtu mužů v základním školství, kteří v současné chvíli na prvním stupni tvoří jen tři procenta vyučujících. O tom, jaké jsou příčiny a opodstatnění uvedeného apelu, hovoří socioložka Nina Fárová, jež se potřebě mužů v primárním školství věnovala ve své dizertační práci.

Vysoká feminizace českých škol je často kritizovaná. Někdy se i považuje za jednu z příčin jeho krize. Na prvních stránkách své práce však konstatujete, že to nikdo vědecky nepotvrdil.

Když jsem psala svou dizertaci, začala jsem pátrat po tom, kdy vlastně feminizace učitelství nastala. Sama jsem měla pocit, že to bylo už dávno, a zajímalo mě, proč to tedy řešíme až dnes. Pak jsem přišla na to, že ženy ve školství začaly převažovat v 60. letech, a v 80. letech už na prvních stupních výrazně dominovaly.

Pokud tedy chceme feminizaci nazývat problémem, pak je problémem už čtyřicet let, ale v 80. ani 90. letech se vůbec neřešil. Jako problém se feminizace primárního školství začala v mediálním prostoru objevovat přibližně od roku 2015, a to velmi výrazně. Osobně si to vysvětluju příklonem ke konzervativnějším hodnotám, který můžeme v posledních letech pozorovat ve veřejném prostoru. Ve společnosti tak začalo být tolerovatelné říkat o ženách, že nejsou tak dobré, a naopak zvýznamňovat mužský princip.

Ve své dizertaci dále říkáte, že i když se u nás vyzdvihuje úloha učitelů, žádné konkrétní aktivity na přilákání mužů k učitelství se v českých zemích nevyvíjejí. Je v tomto ohledu situace jiná v zahraničí?

Ano, tam se to děje. Například ve Velké Británii jsou reklamní kampaně zaměřené na vysvětlování širší veřejnosti, že práce v primárním vzdělávání, ať už ve školkách nebo základních školách, není jenom ženská práce, že ji mohou dělat i muži. To se odehrává občas i v českých zemích, ale je to zaměřené spíš na dívky, kterým se ukazují pro ně v budoucnu hůře dostupná povolání jako IT, stavařina nebo obecně technika. V opačném směru, že bychom klukům přibližovali práci v jeslích či jiných pečovatelských zařízeních, se tady ale nic podobného neděje.

V českých zemích se v souvislosti s motivováním mužů ke vstupu do učitelských kariér také nejednou hovořilo o jejich finančním zvýhodnění oproti ženám. I dnes dostupné statistiky ukazují, že na stejných pozicích berou muži o šest až osm procent vyšší plat než jejich kolegyně. Je to v pořádku?

Navyšovat platy jen mužům je samozřejmě nesmysl, to by se nemělo dít. Když se mluví o mužích ve vzdělávání, automaticky se předpokládá, že se jejich počty zvýší v návaznosti na růst platů. To ale takhle jednoduše nefunguje, problém je mnohem komplexnější. Hlavní roli hraje to, že o učitelství přemýšlíme jako o ženském povolání. A muži tak o něm ve svých kariérních volbách neuvažují.

Mě osobně nejvíc fascinuje, že podíváme-li se na snahy zvýšit vyučujícím platy, tak to často není spojené se snahou dostat do škol více kvalitních lidí, ale více mužů, u kterých se ale už neřeší jejich kvality. Najednou se spoléháme jen na genderové hledisko a přestáváme řešit odbornost, která by měla být genderově neutrální.

Další často zmiňovanou příčinou krize českého školství je jeho nízká prestiž. Co přišlo dříve, nižší prestiž učitelství nebo jeho feminizace?

Těžko říct. Spousta teorií se přiklání k tomu, že se prestiž snížila s příchodem žen. Jelikož v naší společnosti vnímáme ženství a mužství dost hierarchizovaně, na pomyslném žebříčku vlastností a charakteristik ty spojované s ženstvím stavíme obvykle níž než ty spojované s mužstvím. Tím pádem, když ženy začnou nějaké profesi dominovat, oboru to ze společenského hlediska neprospěje a často v něm začnou klesat výdělky, a tudíž i prestiž.