O českém školství se v posledních letech mluví především v souvislosti s jeho „krizí“. Ta je přičítána řadě faktorů, jako je nedostatek vyučujících, nízké finanční ohodnocení či vysoká feminizace oboru. Kvůli té se v České republice často volá po zvýšení počtu mužů v základním školství, kteří v současné chvíli na prvním stupni tvoří jen tři procenta vyučujících. O tom, jaké jsou příčiny a opodstatnění uvedeného apelu, hovoří socioložka Nina Fárová, jež se potřebě mužů v primárním školství věnovala ve své dizertační práci.

Vysoká feminizace českých škol je často kritizovaná. Někdy se i považuje za jednu z příčin jeho krize. Na prvních stránkách své práce však konstatujete, že to nikdo vědecky nepotvrdil.

Když jsem psala svou dizertaci, začala jsem pátrat po tom, kdy vlastně feminizace učitelství nastala. Sama jsem měla pocit, že to bylo už dávno, a zajímalo mě, proč to tedy řešíme až dnes. Pak jsem přišla na to, že ženy ve školství začaly převažovat v 60. letech, a v 80. letech už na prvních stupních výrazně dominovaly.

Pokud tedy chceme feminizaci nazývat problémem, pak je problémem už čtyřicet let, ale v 80. ani 90. letech se vůbec neřešil. Jako problém se feminizace primárního školství začala v mediálním prostoru objevovat přibližně od roku 2015, a to velmi výrazně. Osobně si to vysvětluju příklonem ke konzervativnějším hodnotám, který můžeme v posledních letech pozorovat ve veřejném prostoru. Ve společnosti tak začalo být tolerovatelné říkat o ženách, že nejsou tak dobré, a naopak zvýznamňovat mužský princip.

Ve své dizertaci dále říkáte, že i když se u nás vyzdvihuje úloha učitelů, žádné konkrétní aktivity na přilákání mužů k učitelství se v českých zemích nevyvíjejí. Je v tomto ohledu situace jiná v zahraničí?

Ano, tam se to děje. Například ve Velké Británii jsou reklamní kampaně zaměřené na vysvětlování širší veřejnosti, že práce v primárním vzdělávání, ať už ve školkách nebo základních školách, není jenom ženská práce, že ji mohou dělat i muži. To se odehrává občas i v českých zemích, ale je to zaměřené spíš na dívky, kterým se ukazují pro ně v budoucnu hůře dostupná povolání jako IT, stavařina nebo obecně technika. V opačném směru, že bychom klukům přibližovali práci v jeslích či jiných pečovatelských zařízeních, se tady ale nic podobného neděje.

V českých zemích se v souvislosti s motivováním mužů ke vstupu do učitelských kariér také nejednou hovořilo o jejich finančním zvýhodnění oproti ženám. I dnes dostupné statistiky ukazují, že na stejných pozicích berou muži o šest až osm procent vyšší plat než jejich kolegyně. Je to v pořádku?

Navyšovat platy jen mužům je samozřejmě nesmysl, to by se nemělo dít. Když se mluví o mužích ve vzdělávání, automaticky se předpokládá, že se jejich počty zvýší v návaznosti na růst platů. To ale takhle jednoduše nefunguje, problém je mnohem komplexnější. Hlavní roli hraje to, že o učitelství přemýšlíme jako o ženském povolání. A muži tak o něm ve svých kariérních volbách neuvažují.

Mě osobně nejvíc fascinuje, že podíváme-li se na snahy zvýšit vyučujícím platy, tak to často není spojené se snahou dostat do škol více kvalitních lidí, ale více mužů, u kterých se ale už neřeší jejich kvality. Najednou se spoléháme jen na genderové hledisko a přestáváme řešit odbornost, která by měla být genderově neutrální.

Další často zmiňovanou příčinou krize českého školství je jeho nízká prestiž. Co přišlo dříve, nižší prestiž učitelství nebo jeho feminizace?

Těžko říct. Spousta teorií se přiklání k tomu, že se prestiž snížila s příchodem žen. Jelikož v naší společnosti vnímáme ženství a mužství dost hierarchizovaně, na pomyslném žebříčku vlastností a charakteristik ty spojované s ženstvím stavíme obvykle níž než ty spojované s mužstvím. Tím pádem, když ženy začnou nějaké profesi dominovat, oboru to ze společenského hlediska neprospěje a často v něm začnou klesat výdělky, a tudíž i prestiž.

Děje se tomu také proto, že naše společnost má tendenci podceňovat ženskou práci, která je často spojovaná s péčí. Péče žen, tedy i péče učitelek o děti ve škole je totiž vnímána jako něco automatického, jako určité poslání.

Myslíte, že tu platí stereotyp, podle nějž ať už dělají muž a žena cokoliv, muž vždycky odvede lepší práci?

Bohužel ano. Projevuje se to na spoustě úrovní, a ne vždy takto explicitně. Nemůžeme tudíž říct, že by si vyučující i společnost mysleli, že učitelé učí vždy lépe než učitelky. Obecně ale lze říct, že v důsledku vysokého počtu žen ve školství jsou vlastnosti a projevy, které zdánlivě přicházejí pouze s mužem, více oceňované a vnímané jako nějaká spása. Vytváří se tak dojem, že muži jsou na opačné straně spektra než ženy a přinášejí do školství něco diametrálně odlišného, což považuji za problematické.  

Stereotypy neobklopují jen učitelky a učitele, ale i žákyně a žáky. Zaznamenala jste v tomto ohledu ve svém výzkumu rovněž nějaký stereotyp? 

Ano. Převaha učitelek znamená zvýhodnění žákyň, feminizované prostředí oceňuje dívčí vlastnosti — pečlivost, spolehlivost. A to bychom měli změnit tak, aby se začaly více oceňovat i vlastnosti chlapců — průbojnost, samostatnost. Tím se ale zase spoléháme na to, že jsou holky a kluci zcela rozdílní, což tak samozřejmě není. Neustálá polarizace a vytváření dvou odlišných skupin neprospívá vůbec nikomu, ani vyučujícím, ani dětem.

Když se bavíme o polarizaci, každý z nás zná dělení učitelek na „mladé a milé“ a „staré a nepříjemné“. Projevovalo se i tohle během tvého výzkumu?

Určitě, a to hodně. Jde o to, že i učitelky a učitelé si feminizované školství spojují s rigiditou a zakonzervovaností. Ztělesněním toho je představa staré, nepřizpůsobivé a nepříjemné učitelky, která dělá věci třicet let stejně, nechce je měnit, a tím samozřejmě trpí děti.

Individuální případy takové být určitě mohou, ale problém je v tom, že se představa stárnoucí a nepřizpůsobivé učitelky aplikuje na celé školství a dominuje tomu, jak o něm přemýšlíme. V tomto smyslu to mají z pohledu společnosti mladé učitelky jednodušší, ale zase vydělávají méně peněz, a ani u nich se neuvažuje o tom, že by ve školství chtěly dělat kariéru.

Často se právě říká, že muži do školství nechodí právě proto, že kariérní postup je zde velmi omezený. Je zde možnost být jen učitelem, zástupcem nebo ředitelem, a to pro ně není dost perspektivní.

Ano, buď jdou výš po těch kariérních stupních, nebo jdou cestou vytváření určité specializace. Zároveň ale tím, že na prvním stupni je kontaktní výuka jen pár hodin denně, mají učitelé větší prostor pro seberealizaci a vlastní rozvoj na dané škole nebo i mimo ni, například ve srovnání s kolegyněmi, které po škole pečují o své vlastní děti.

U mužů se totiž předpokládá, že o jejich děti se doma postará jejich manželka. Další problém je ten, že jsou muži ve školství někdy až tlačeni, aby zastávali pozici zástupce či ředitele. S tím se ale pojí další stereotyp, že všichni muži chtějí kariéru, zatímco ženy o ni zájem nemají.

Takže i zde narážíme na problematiku skleněného stropu a skleněného výtahu.

Určitě, to je zde bytostně přítomné. Obecně muži ve feminizovaných povoláních mají urychlený přístup do vedoucích pozic, protože přepokládáme, že mají vlastnosti vhodné pro vedení.

Dál mě velmi zajímá otázka prestiže ve školství, protože čím výš se ve školství posouváme, tím méně tam nacházíme žen.

V literatuře jsem narazila na zajímavé vysvětlení, že na čím vyšší pozici se ve školství nacházíme, tím méně je potřeba emocionální učitelka, ale je potřeba hlavně „předavatel“ znalostí. Už to, jaký gender byl použit v téhle větě, ukazuje, jak o učitelství přemýšlíme.

Navíc to, že mužské vlastnosti máme tendenci hodnotit lépe a muže vnímáme jako racionálnější, z nich v našich očích vytváří vhodnější osoby k tomu, aby nás něco naučili. Je například zajímavé, že nižší zastoupení žen ve vyšším školství se příliš neřeší. Nebývá to vnímáno jako problém.

Takže ženám nepřiznáváme odbornost, kterou automaticky přiznáváme mužům?

Určitě. Trochu mě překvapilo, že tohle je něco, co v mém výzkumu zase tolik nerezonovalo. Otázky odbornosti se tam neřešily nebo jen velmi okrajově. Existoval předpoklad, že přijde muž a bude prostě skvělý. Učitelky, se kterými jsem mluvila, měly velké zkušenosti s tím, jaké jsou ženy ve školství.

Když ale uvažovaly o tom, co do školství mají přinést muži, hovořili spíše o nějakém ideálu, který by měl přijít, protože mnoho z nich nemělo nikdy kolegu učitele. To ve finále dopadá zase na muže, protože je velmi složité dostát vysokým očekáváním, která jsou na ně v základním školství kladena.

Konfrontovala jste učitelky, s otázkou, zda dle jejich zkušenosti muži ve školství dokázali obstát a naplnit jejich očekávání?

Vlastně jsem se na to ani ptát nemusela, často to vyplynulo automaticky. Zajímavé na tom právě je, že zkušenosti nabourávající genderový řád nebyly tak zvýznamňované jako ty zkušenosti, které do genderových škatulek zapadaly.

Takže učitelky často říkaly: „měla jsem tady kolegu, ten byl takovej nemastnej neslanej,“ nebo: „Měla jsem kolegu, ten to s dětma vůbec neuměl.“ To byli právě většinou muži, kteří ze školství odešli, a nebylo to kvůli penězům nebo omezenému kariérnímu postupu, bylo to právě proto, že na to povolání nebyli stavění. Tyhle postřehy ale ve vyprávění učitelek zapadají a vystupují právě ty o kolegovi, který je strašně kamarádský, úspěšný, chytrý, racionální a dětmi respektovaný.

Chybí opravdu na základních školách muži? A mohl by jejich vyšší počet zažehnat krizi českého školství?

Na to se dá říct ano i ne. Pokud budeme o ženách a mužích uvažovat i nadále stereotypně, rostoucí počty mužů situaci neprospějí. Pořád si budeme myslet, že ženy jsou takové, a muži takoví, a můžeme od nich očekávat pouze a jen tohle. Já s oblibou říkám, že mužů tam skutečně potřebujeme víc, protože až pak zjistíme, že je stejně špatných učitelek jako špatných učitelů.

To je moment, ke kterému se potřebujeme dostat. Říct si: ve školství jsou dobří i špatní lidé, my potřebujeme ty dobré, potřebujeme je motivovat, potřebujeme pro ně vytvořit dobré prostředí, k čemuž patří, že bude genderově férové, aby tam chtěli ženy i muži.

KRISTÝNA VEITOVÁ