Obvykle je reorganizace ministerstev, natož jejich přímo řízených organizací pro veřejnost málo zajímavá. Jsou však případy, kdy taková interní změna může mít dopad na kvalitu ochrany veřejného zájmu.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se v červnu rozhodlo pro skutečně procedurálně i věcně radikální řez. Podívejme se na procedurální stránku této vskutku „firemní fúze“.

Za prvé, výzvu vlády uspořit na zbytečných úřednících ve státní správě (v řeči kritiků sociálního státu je „zbytečný“ epiteton constans úředníka) vyřešilo tzv. sloučením Národního ústavu pro vzdělávání (NUV) a Národního institutu dalšího vzdělávání (NIDV). Co na tom, že v těchto organizacích nejde o úředníky státní správy, ale o odborné pracovníky? K tomu, aby se tato skutečnost přehlédla, byl následně předložen argument o překryvu agend.

Za druhé, byla zvolena manažerskému řízení vlastní „rychlost přepadení banky“ (Liessmann). Během šesti měsíců se má vše ukončit, vyhodnotit, reorganizovat a nově vymezit v novém Národním pedagogickém institutu (NPI).

Ten bude dokonalým kočkopsem. Zahrne agendu odborného vzdělávání, práce na obsahu vzdělávání, poradenství a nově i vzdělávání pedagogických pracovníků. A bude výrazněji podřízen ministerstvu (tedy úředníkům).

Za třetí, nejprve se koná, a až pak analyzuje. Žádná nezávislá analýza nebo externí audit neproběhly. Zřejmě až po personální redukční dietě zjistíme, za co všechno ztratil stát fakticky odpovědnost, přesněji co všechno v oblasti vzdělávání zvládá ovlivňovat ještě hůře než dosud.

Od ledna 2020 má tedy vzniknout o více než šedesát pracovníků štíhlejší odborně vzdělávací - kurikulární — poradensko - pedagogicko vzdělávací NPI. Připomeňme, že tolik kritizovanému slučování resortních organizací za ministra Dobeše předcházel nezávislý audit Deloitte & Touche, celý proces trval patnáct měsíců a od roku 2011 dodnes se ještě nepodařilo plně napravit jeho negativní dopady.

Jeden příklad za všechny — po Dobešově odchodu muselo ministerstvo jednorázově zvýšit počet pracovníků poradenské sekce (pohrobek do roku 2011 existujícího Institutu pedagogicko-psychologického poradenství) o deset pracovníků. A v roce 2016 už se seriózně uvažovalo o osamostatnění této sekce do obnoveného Institutu pedagogicko-psychologického poradenství, protože se ukázalo, že její agendy jsou zásadně odlišné povahy od agend ostatních sekcí Národního ústavu pro vzdělávání.

↗

Žádná nezávislá analýza ani audit neproběhly. Zřejmě až pozdě zjistíme, za co všechno ztratil stát fakticky odpovědnost a co všechno v oblasti vzdělávání zvládá ovlivňovat ještě hůře než dosud. Foto Facebook MŠMT

Tím se dostáváme k věcným dopadům, které za oblíbeným „propouštěním darmožroutů“ běžný čtenář zpočátku nevnímá. Národní ústav pro vzdělávání své tři agendy — odborné školství, kurikula a poradenství — spravoval tu lépe, tu hůře, vždy však s velkou odpovědností orgánu, který ho měl „přímo řídit“, tedy ministerstva. Je a bylo to tedy jeho vysvědčení.

Za prvé, agenda odborného školství a vzdělávání i s leckdy kritizovaným a nákladným projektem Národní soustavy kvalifikací (NSK) byla vždy výkladní skříní ministerstva a spolupráce s Hospodářskou komorou na aktualizaci profilu kvalifikací je kladem.

Proč tedy narušit funkčnost vazby „profesní kvalifikace absolventů — úpravy kurikula — národní závěrečné zkoušky“? Národní soustava kvalifikací pojede dál v omezeném režimu, kurikulum odborného vzdělávání bude zajišťováno v novém Národním pedagogickém institutu (s nižším stavem odborných pracovníků o téměř čtyřicet procent) a závěrečnou zkoušku bude vedle jednotných přijímacích zkoušek a maturit řešit CERMAT.

Za druhé, v případě citlivého jádra každého vzdělávacího systému, to jest kurikulární politiky, není jasné, jak navrhovaných 13,5 pracovníka, kteří mají řídit práci expertních týmů, zvládne všechny oblasti vzdělání v obecném i speciálním kurikulu. Stranou teď ponechám dva roky zbytečné práce na revizi kurikula.

Ve čtyřech oblastech — předmětech — jsou revize připraveny k diskusi a k úpravám navržené, třeba předimenzované podoby. Proč bylo třeba hodit celou práci do koše a odročit ji de facto na neurčito?

Odborníci na vzdělávání hovoří o řízení vzdělávání na výstupu (neoblíbené testování, měření a srovnávání, například maturitní zkouška) a na vstupu (vzdělávací programy a úpravy učiva a cílů vzdělávání). Teď směřujeme k tomu, aby naše školství bylo zcela neřízenou lodí.

Za třetí, v případě již více než patnáct let silně decentralizovaného poradenství pak hrozí nebezpečí degradace jeho odborné úrovně. Analytické, zpětnovazební, metodické a vzdělávací činnosti centra bez přímé závaznosti pro poradenské subjekty v krajích mají ve srovnání s předchozími desetiletími viditelné záporné důsledky.

Začaly se rozevírat nůžky v kvalitě pedagogicko-psychologických služeb, je nedostatek kvalitních diagnostických nástrojů, známá je nedostupnost některých speciálně-pedagogických specializací i neúnosné čekací lhůty pro klienty a tak dále. Již dnes je v důsledku zrušení resortního řízení situace neuspokojivá.

V době, kdy narůstá počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a voláme po větší podpoře nadaných, je zcela nemyslitelné uvažovat o zlepšení stavu s jedním oddělením či odborem o osmi lidech pod silnější gescí úředníků z MŠMT. Redukce poradenské sekce z dvaadvaceti na osm pracovníků takovému vývoji v poradenství nasvědčuje.

Jistě, ještě je ve hře logická objednávka služby od vnější instituce (outsourcing), případně privatizace některých agend. Ironií osudu se vše děje v roce 70. výročí založení Národního ústavu odborného vzdělávání a 25. výročí založení Institutu pedagogicko-psychologického poradenství. Tak pěkné oslavy…