Expertní komise zveřejnila závěry Strategie vzdělávací politiky pro rok 2030, koncepční vize českého vzdělávání. A nejsou žádným překvapením. Tým expertů vedený profesorem Arnoštem Veselým došel k očekávatelnému závěru: české školství je třeba adaptovat na 21. století. Namísto zoufale neefektivního biflování učiva rozvoj kompetencí pro život. Namísto frontální výuky přenechání aktivity žákům. Koncepce také klade důraz na rozvoj digitální gramotnosti a jako cíl se deklaruje zkonsolidování celého vzdělávacího systému tak, aby centrální zkoušky konečně sladily s kompetenčními cíli. Ministr Plaga mluví o zásadní události, která má dle jeho názoru odstartovat velké změny.

Hodnocení vize vyžaduje určitou obezřetnost. Podobné formulace spojené s odvážnými inovacemi totiž provázely i někdejší transformaci českého školství spojenou s tzv. kurikulární reformou a přechodem na tzv. Rámcové vzdělávací programy — ty využívají podobnou rétoriku zaměřenou na rozvoj klíčových kompetencí. Reálný dopad na proměnu vyučovacích hodin byl však vždy minimální, drtivá většina vyučujících se totiž postavila k modernizačnímu procesu nepřátelsky. Na mnoha školách se tradiční osnovy zkrátka jenom přepsaly do nových ministerských šablon. A nedůvěru vůči inovacím ze strany konzervativní učitelské veřejnosti ještě prohloubil nekonsenzuální způsob, jakým se nová opatření shora zaváděla.

Snad všechny dostupné výzkumy, včetně šetření České školní inspekce, zkrátka dokládají, že navzdory všem hlubokým reformám české školství vesměs stále vězí v tradičním modelu frontálního předávání znalostí.

Ministr Plaga si je patrně minulých debaklů vědom. V rozhovorech zmiňuje, že je potřebné hlavně učitele reálně podpořit a smysluplně jim vysvětlit vizi přechodu na vzdělávání pro 21. století. Krásná slova. Ale jak by mohla být uvedena do reality?

Jedním z nejzávažnějších problémů českého školství jsou neuvěřitelně přepracovaní pedagogové, z nichž je až šokujících osmdesát procent ohroženo vyhořením, šedesát procent pociťuje silný stres a zhruba dvacet procent je zralých na terapii. Tradiční mašinérie školského systému smílá jak žáky, tak i jejich pedagogy v nekonečné smyčce zastaralého a problematického učebního procesu, který dávno nekoresponduje s vnějším světem. Učitelé jsou vystresovaní, žáci zdeptaní a demotivovaní.

České školství je jako nezastavitelný kolotoč, jehož samopohyb zdůrazňuje hodnoty minulého století, jako jsou známky, testování nebo kafemlýnek probraného učiva. Nezbývá v něm prostor pro učící dovednosti století aktuálního, jako je všeobecný rozvoj tvůrčích schopností, „měkké dovednosti“ (soft skills) či samostatné zpochybňování a přehodnocování statu quo.

Vyždímaný a hladový učitel s pulzující hladinou stresu přichází domů o půl páté, kde nastupuje na druhou směnu: přípravy na hodiny, opravování písemek a ubíjející administrativa. Takový jedinec není zpravidla ani ochoten, ani schopen pustit se do nějaké vzdělávací revoluce.

Učitelů je taky nesmírně málo a stoupá jejich křivka stárnutí. Nemůžeme očekávat, že se tyto učitelky a učitelé, „obohaceni“ o zkušenost administrativně nezvládnuté inkluze, náhle s chutí pustí do reformy vzdělávání, jakkoli nezbytné. A to, ani kdyby se ministr Plaga jako motivátor přetrhnul.

Pokud tedy chceme vážně uvažovat o proměně českého školství, musíme začít u pracovních podmínek, které současní učitelé mají. Když se dnes podíváme na běžný denní zápřah učitele, vidíme jen minimální prostor pro vzdělávání a nové myšlenky. Lidská psychika může přijmout nové jenom za podmínek určitého psychohygienického zdraví.

↗

Každý učitel zná ty zborcené hodiny, kdy ve třídě místo zvídavých žáků nachází vyčerpané zombie po početním drilu, testu z anglické gramatiky, diktátu z češtiny a nekonečném zapisování vzorečků z fyziky. Foto istockphoto.com

Určité řešení by mohla představovat přeměna pracovního úvazku. Současné výzkumy ohledně reálné pracovní doby učitelů nejsou jednotné, zmínit lze například zjištění publikovaná v Guardianu. Ta poukazují, že čtvrtina britských učitelů pracuje až 12 hodin denně. V českém prostředí bychom zřejmě mohli mluvit až o 10 hodinách denně (s přihlédnutím k výzkumům z 80. let).

Možná by bylo zajímavé zjistit, jaký je vlastně vztah mezi množstvím odučených hodin a kvalitou výukového procesu. V sousedním Polsku je učitelský úvazek přímé výukové činnosti menší. Znamená to, že základní problém polského vzdělávacího systému je, že učitelé málo učí? A jak vlastně souvisí tradiční hodinová dotace jednotlivých předmětů s vizí současného RVP, který formálně spojuje jednotlivé předměty do oblastí jako například Člověk a společnost?

Jak vůbec dnes funguje hierarchie předmětů? Je opravdu s takovou převahou nejdůležitější matematika, že si zaslouží čtyři až pět hodin týdně — a proto učitelé matematiky chybí? A skutečně jsou ostatní předměty o tolik zbytnější, že týdně dostanou jenom dvě hodiny — a vyučující tu tudíž nejsou tolik potřeba? Na základě jakých kritérií a v rámci jaké vzdělávací politiky dává vlastně současný stav nějaký smysl?

Třída plná zombíků

Pokud by se snížil úvazek za přímou vyučovací činnost, získaný čas by mohl být vyhrazen cílenému vzdělávání učitelů a doplněn i psychologickou, didaktickou a další nutnou podporou. Co takhle jednou provždy zbavit učitele nenáviděné a degradující povinnosti takzvaného „dozorů na chodbách“?

Argument, že by se pak musela snížit celková dotace vyučovacích hodin, je jistě platný. Současnou hodinovou dotaci bychom ale měli promyslet ještě z jiné perspektivy — nepřiměřeně totiž zatěžuje české žáky. Každý učitel zná z praxe častou situaci zborcených hodin, kdy ve třídě namísto zvídavých žáků nachází vyčerpané zombie po matematickém drilu, obtížném testu z anglické gramatiky, diktátu z češtiny a nekonečném zapisování nových vzorečků z fyziky. I ta nejlepší inovativní příprava, nad kterou učitel strávil půl dne, se roztříští o útesy žákovské únavy.

České školství potřebuje rozsáhlé psychohygienické šetření, které by zvážilo, jaká je reálná únosná hodinová dotace, kterou jsou schopni zvládnout současní žáci, kteří vyrůstají v digitálním prostředí, tolik odlišném od čehokoli v minulém století. Současná praxe, kdy často i šesťáci mají odpolední vyučování, je poněkud naddimenzovaná a mimo realitu psychických schopností dětí a mladých. Lépe zvládnout čtyři hodiny plně soustředěný, než vyčerpaně odsedět sedm či osm. To prostě neprospívá nikomu a ničemu.

Pokud bychom snížili celkový počet odučených hodin, mohli bychom nově získaný učitelský čas uvolnit pro záměry nové vzdělávací koncepce. Mohl by to být sympatický výkop ze strany státu, který by si mohl učitele naklonit a dokázat, že to myslí s jejich podporou vážně. Takový krok by mohl nově motivovat učitele, vrátit jim prapůvodní touhu po své profesi a získat je tak pro reformu. Vyřešil by navíc strukturální problém nedostatku učitelů a v mnohém by bezpochyby pomohl pomoci zavést zdravější prostředí vzdělávání.

Pokud však zůstane ministerstvo pouze u slov, můžeme očekávat další reformu, která profrčí éterem ve víru planých řečí, vznosných formulací a velkolepých strategií, ale reálného školství se dotkne jenom jako další nevítaný vetřelec „těch shora“, jehož je třeba chvíli přetrpět a následně opět naskočit do vleku ubíjející rutiny.