Návrh etického kodexu učitele

Jiří Karen

České školy vycházejí z tradic pruských kadetek, kde na vrcholu sedí generál ředitel, důstojnickou roli hrají učitelé a vojíny, ať už mazáky či bažanty, zde tvoří žáci. Změnit je to třeba rychle. Pomohlo by zavedení etických kodexů učitele.

Druhého září se opět otevírají brány škol. Zatímco hoří amazonské pralesy, mezinárodní situace a vztahy mezi velmocemi se šponují a pravděpodobně se blíží hluboká strukturální ekonomická krize, určité věci zůstávají v našich životech jako svorníky známého světa. Můžeme tento rituál zdánlivě uklidňující cyklické rutiny vnímat jako příležitost pro hlubší zamyšlení nad strukturou vztahů ve školách?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Rutinní šikana

Ona uspávající rutina je jedním z úhelných kamenů českého školství. Přitažlivost tohoto bezpečného kolotoče přehledného školního světa mluvících učitelů, zapisujících si žáků, známek, čtvrtletních porad a třídních knih je natolik silná, že fixace všech aktérů — rodičů, žáků i učitelů — na zavedený status quo v některých případech hraničí až s úzkostlivou obsesí.

Povědomé útočiště tabulí a kříd, které hraje roli unikátního mezigeneračního svorníku, neboť se za posledních čtyřicet let se proměnilo snad jen kosmeticky, všichni dobře známe, a tak trochu na něm zřejmě i trváme. Možná by se to dalo připodobnit k dítěti, které se odmítá vzdát svého ohmataného plyšáka, jelikož je mu kotvou známého.

Fixace všech aktérů — rodičů, žáků i učitelů — na zavedený status quo v některých případech hraničí až s úzkostlivou obsesí. Repro DR

Problém se obnaží, když si uvědomíme, že jedním z hlavních poslání školství je kultivovat lidské bytosti tak, aby byly schopné obstát v budoucnosti v rámci demokratických vztahů založených na vzájemné rovnosti lidských práv. Pokud totiž nahlédneme pod pokličku onoho nostalgicky bublajícího guláše, s překvapením možná zjistíme, že zdánlivá vůně v sobě nese bující toxičnost a přetrvávající sociální patologii, jejímž symptomem a pointou je přetrvávající a široce rozšířená šikana.

Přestože průkazných výzkumů na téma školní klima v českých školách máme nevelký počet, jisté tendence lze vystopovat například z výročních zpráv školského ombudsmana. Citujeme-li ze zprávy, školský ombudsman zde uvádí „Hlavní příčinou většiny problémů, na které si stěžovali pedagogové, rodiče i žáci, bylo nezdravé (negativní, nepřátelské) klima ve školách. Nedobré vztahy mezi účastníky školního procesu (učitelé, žáci, rodiče) se projevovaly ve stížnostech na vedení škol, jednotlivé pedagogy, vedly i k nevhodnému chování žáků a studentů, k šikaně.“

Ladislav Hrzal dále ve zprávě popisuje, že školy šikanu řeší nedostatečně a zabývají se jí až ve chvíli, kdy propukne ve formě fyzického napadení. Další odborníci se zmiňují o nárůstu agresivity ve školách.

Evidentně zde máme důvod se domnívat, že v řadě škol přetrvává negativní klima, přičemž šikana je důsledkem a nemocí sociálních vztahů ve škole. Základním problémem je podle mého názoru autoritářské prostředí ve škole založené na nerespektujících vztazích v rámci hierarchického systému nadvlády, ve kterém silnější předvádějí svou moc na slabších.

Ostatně v jednom výzkumu samy děti identifikovaly motivaci agresorů k šikaně jako snahu „získat nadvládu nad ostatními“. Pokud ředitel mocensky ponižuje učitele, učitelé ponižují žáky, ti pak zákonitě modelují své chování ve třídě podle okolních sociálních vzorů.

Struktura nadvlády

České školy, vycházejíce z tradic pruských kadetek, připomínají pyramidovou strukturu, na jejímž vrcholu sedí generál ředitel, důstojnickou roli hrají učitelé a vojíny, ať už mazáky či bažanty, zde tvoří žáci, jakožto „ti, kteří jsou nejníže, a tak mají bez ptaní plnit rozkazy“. Na dané téma existuje řada psychologických výzkumů, ať z oboru sociální psychologie či například humanistické psychologie, které poměrně jednoznačně definují takové prostředí jako absolutně nevhodné pro vzdělávání a generující sociální patologii ve vzorcích chování.

Ostatně vědecká zjištění společně s étosem práv a svobod jedince v rámci snahy o výchovu demokratického občana se promítla i do současného nastavení zákonných norem. Podle nich primární povinností pedagoga je respektovat práva žáka a vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí.

Proč jsou tyto zákonné normy v některých školách ostentativně obětovány na oltář tradičního systému hierarchické nadvlády, je velká otázka. Nabízí se přitom hned několik vysvětlení. Například zmíněná historická tradice kulminující v autoritářství komunistického režimu. Jinou možností jsou psychologické motivace některých „pedagogů“ léčících si své pocity nedostatečnosti na slabších. Anebo je to už i disciplinující étos kapitalistických vztahů redukujících občana na zaměstnance a toho na vykonavatele příkazů vládnoucího zaměstnavatele.

Odhlédneme-li od hlubinných strukturálních příčin a pokusíme-li se ignorovat přesvědčivost argumentace některých odborníků, že jediná šance, jak radikálně změnit naše školství je zrušit jej a postavit nové na zelené louce, nabízí se otázka, co můžeme udělat v praxi tady a teď. Obzvláště ono „teď“ nás staví do situace bezprostřední hrozby klimatického kolapsu v prostředí bezprecedentně technologicky se rozvíjející společnosti. Někteří dokonce hovoří o tom, že se nacházíme v nejkritičtějším období dějin od počátků civilizace.

Učitelé předstupují před žáky, chtě nechtě, symbolicky jako zástupci generace či lidstva, které svým jednáním ohrožuje samo trvání sociálního řádu. Samozřejmě, že je nesmyslné a nespravedlivé obviňovat jednotlivé příslušníky starší generace z toho, že „mladým zničili planetu“, protože individuální možnosti každého z nás jsou drsně limitovány nastavením společenského systému.

Na druhé straně může fakticita současného stavu přilít poslední kapku benzínu do ohně napjatého a stále napjatějšího vztahu mezi dětmi digitální éry a tradiční českou školou. Jak zabránit vyhrocení konfliktu? Jedním z možných pomocníků pro zdravější klima v našich školách by podle mého názoru mohl být otevřeně deklarovaný etický kodex učitele.

Tohle přece není možné

Když jsem na zkoušku procházel desítky školních řádů dostupných na webu škol, všiml jsem si, že v „zákonících škol“ často jsou explicitně vypsány v odrážkách povinnosti žáků, zatímco jejich práva jsou zmíněny jenom někde a povinnosti učitelů jsou často zredukované jednou krátkou větou ve stylu zákonné formulace „učitel respektuje práva žáků“. V praxi to pak často vypadá tak, že zatímco povinnosti žáků, konkrétně a podrobně rozepsané, jsou nesmlouvavě vyžadovány, učitelova povinnost respektovat žáka se mlhavě vejde skoro do jakéhokoliv chování.

V autoritářském prostředí některých škol pak žáky-vojíny rozhodně nenapadne hodnotit chování důstojníků-učitelů, protože je jim zcela jasné, jak takoví „práskači“ dopadají a msta ze strany nerespektujících učitelů může být opravdu nevybíravá. Sám jsem byl ve své učitelské praxi svědkem takových donebevolajících zneužití nadřízeného postavení ze strany učitelů, že mi někteří ani nevěřili, když jsem svou zkušenost popisoval.

„Tohle přece není možné,“ říkali mi. „Máme inspekci, zákony, lidská práva, dávno nežijeme ve středověku, proč si, prosím tě, vymýšlíš?“

Praxe některých škol, obzvláště mimo velká města, však často opravdu připomíná ono vězení či kasárny diktátorských režimů. Příběhy učitelů, například mocensky zabavujících žákyním mobily a posměšně předčítajících před třídou jejich milostné smsky, aby je „spravedlivě potrestali“, jsou jenom špičkou ledovce.

Jak by mohl vypadat etický kodex učitele?

Není cílem tohoto článku někomu diktovat etiku. V ideálním případě by vytvářeli etický kodex autonomně sami učitelé jednotlivých škol. Utopickou představou by pak bylo vytváření společných univerzálních pravidel společně žáky a učiteli.

Spíše si povězme, jak by mohly vypadat některé z principů etického kodexu?

Jako učitel:

  • Vztahy se studenty zakládám na vzájemné důvěře a respektu. Nekřičím, neironizuji, neponižuji, nedávám najevo nadřazenost, nezneužívám svého postavení.
  • Respektuji odlišnosti a unikátnost jednotlivých studentů. Žáky před třídou nesrovnávám, normativně nehodnotím, přistupuji ke každému individuálně. Nejsou lepší a horší žáci. Jsou jen žáci, jejichž kompetence a dovednosti jsou z různých důvodů na různých úrovních.
  • Jednám čestně a férově. Přiznám svou chybu a omluvím se. Svou vlastní chybu reflektuji a považuji ji za důležitý indikátor, který mi umožní posunout se dál. Vím, že nejsem dokonalý, vím, že dělám chyby, a vím, že je to v pořádku.
  • Snažím se, aby mé hodiny byly zábavné, motivující a intelektuálně podnětně. Hlavní aktivita v hodinách připadá žákům. Respektuji jejich názory, akceptuji jejich emoce.
  • Jsem profesionál. Udržuji si hranice mezi žáky, které nikdy nepřekročím. Jedná se o hranice fyzického kontaktu i nevhodné komunikace. Rádoby vtipné poznámky nemusí být vždycky vtipné.
    Diskuse
    September 2, 2019 v 10.8
    Aby ten etický kodex učitele nedopadl jako morální kodex budovatelů komunismu.
    MP
    September 2, 2019 v 11.53
    Trochu podivný kodex
    Tři body, první, třetí a pátý, patří k obecným pravidlům slušné komunikace a pokud je je potřeba opravdu uvádět jako body učitelského kodexu, je situace na českých školách zoufalá.

    Bodu druhému nerozumím: Normativní hodnocení znamená česky: udělal jsi to dobře, špatně, mohl bys to udělat lépe…; přitom je zde při zcela individuálním přístupu k žákovi vztah k normě dost jednoznačně dán (správně česky se píše "lev" a tudíž normativně hodnotím, pokud žáka upozorním, že jeho zápis "lef" je špatně; dtto upozornění na dubiozitu výroku 2+2=5).
    Bez normativního hodnocení se z tvrzení, že kompetence a znalosti žáků jsou z toho či onoho důvodu na na různých úrovních stává udržování této nerovnosti.
    Jsem si jist, že ze mne nemluví duch pruské kadetky, pokud si myslím, že normativně má být učitel hodnocen podle toho, jak tu různost kompetenci svých žáků vyrovnává směrem vzhůru.

    Obdobně nerozumím bodu 4; Učitel nemá být aktivní? Nebo to, že pozorně analyzuji a hodnotím (ach jo, jak jinak než normativně?) jejich aktivity, moderuji je a v diskusi směřuji není aktivita?

    Mimochodem, dodal bych jedno rozvinutí bodu 5. Jsem profesionál neznamená jen, že dodržuji určitou úroveň chování k žákům, ale také, že dbám o to, abych nechyboval z lenosti a povrchnosti.
    Například když píšu jako učitel dějepisu článek na DR, odpustím si výrok o původu českého školství z pruské kadetky, jakkoli pikantně zní. Tento historický nesmysl představuje zavádějící popis míjející problémy rakouského byrokratického dědictví a českého podučitelství. svědčí o neznalosti, kterou autor podle bodu tři vlastního návrhu kodexu jistě přizná; omluvy netřeba, ale bylo by fajn, kdyby to přiznání využil jako příležitost posunout se dál a něco si přečetl o pruských kadetkách a jejich odlišnosti od pruských měšťanských a latinských škol.
    PK
    September 2, 2019 v 12.27
    Jak přišel autor na pruské kadetky?
    Pochopil bych, když už, kdyby tvrdil, že je české školství založeno na reformách Marie Terezie - ale pruské kadetky?

    To, že Marie Terezie vedla s Pruskem válku, je už jenom kouzlo nechtěného navíc.
    Jen tak pro pořádek: věta "české školy, vycházejíce z tradic pruských kadetek" opravdu není totožná s větou "české školy byly součástí pruského systému vojenských akademií". Jinak řečeno: tu a tam se - reálně - vychází i z tradic cizích. Pan Karen tu uváděl příklad, přirovnání - nikoli faktické historické tvrzení. To by snad opravdu mohlo být - při troše pozornosti - jasné.

    K tomu "normativnímu hodnocení": on je dost velký rozdíl (a právě o ten se zřejmě panu Karenovi jedná) mezi tím, když učitel žákovi který právě špatně vypočítal početní úlohu, sdělí: "No tak se podívej, jaký jseš blbec!" a mezi tím, když mu ukáže: "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit!"
    MP
    September 2, 2019 v 16.39
    Pro pořádek a abychom se navzájem nemátli:

    Nikdo tu netvrdil že "české školy byly součástí pruského systému vojenských akademií". Jde o to, že české školy historicky nevycházely z tradic pruských kadetek a že současné chyby českého školství jsou právě této tradice velmi vzdáleny.

    A co se týče normativního hodnocení, tak z Vašich dvou příkladů pod něj nemusí spadat ani jeden, ale spíše by měl šanci ten druhý. Pokud by po "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit." následovalo, vysvětlení, jaký byl správný výsledek a jaké se mohou použít korektní postupy k jeho dosažení. A pokud dokážu rozpoznat, v čem spočívají žákovy chyby a poradit mu, co by se měl donaučit nebo kterým postupům by se měl při řešení vyhnout, protože v něm chybuje a ono by to šlo jinak, bude to sice individuální a ideálně pedagogické hodnocení (ideálně, protože tohle se podaří i špičkovému kantorovi jen občas), ale nadále to bude normativní hodnocení.

    Nenormativní hodnocení by to bylo, kdybych řekl: Ano, ty slyšíš slovo "lev" jako "lef", tak to tak piš, nebudu na Tebe činit nátlak, abych nepotlačoval Tvůj osobnostní potenciál. Koneckonců, on každý při troše dobré vůle pochopí, že když se mluví o "lefovi", králi zvířat a jeho družce "lfici", tak jde o tu kočkovitou šelmu, kterou jiní označují jako "lva".

    Já sice také rozumím tomu, že pan Karen má pravděpodobně na mysli mechanické posuzování, které bere žáky kus jako kus.
    Jenže zatímco žák se učí, Jiří Karen by měl vědět, co znamenají slova, se kterými si pohazuje.
    Bod, ve kterém se hovoří o normativním hodnocení, zní takto:
    Respektuji odlišnosti a unikátnost jednotlivých studentů. Žáky před třídou nesrovnávám, normativně nehodnotím, přistupuji ke každému individuálně. Nejsou lepší a horší žáci. Jsou jen žáci, jejichž kompetence a dovednosti jsou z různých důvodů na různých úrovních.

    Z toho jsem vyrozuměla, že když žák odevzdá úlohu s chybně napsaným slovem lev, nemá mu to učitel vytknout před celou třídou. Jak se tomu vyhnout, když to napíše na tabuli, nevím, ale třeba nějaký způsob, jak by mohl sám dojít ke správnému výsledku, aby mohl být pochválen, existuje.

    JK
    September 2, 2019 v 17.42
    To je klasika. Místo věcné diskuse se bude autorovi vyčítat, že místo "tradice rakouských kadetek" napsal "tradice pruských kadetek". Když už teda někdo takhle rajtuje na (ne)správnosti toho přirovnání, mohl by nám taky vysvětlit, jaký byl mezi oběma druhy kadetek zásadní rozdíl - až takový, že je kvůli tomu potřeba zadupávat do země autora i s jeho argumentací...?
    PK
    September 2, 2019 v 17.48
    Kdyby žák napsal na tabuli "lef", měl by učitel především spoustu práce s uklidňováním třídy a s apelováním, aby se spolužákovi tak nahlas nesmála, že to není hezké.

    Pokud by ovšem neusoudil, že ten výsměch je spontánním projevem osobnosti dětí, a není radno ho potlačovat.
    PK
    September 2, 2019 v 17.57
    Že u našich obvyklých podezřelých vzbuzuje tak nevraživou reakci trvání na fakticitě, myslím nikoho nepřekvapuje.

    A když pro pořádek, tak pro pořádek: nikoliv "tradice rakouských kadetek", nýbrž tradice rakouského elementárního (triviálního) školství.

    A jaký je rozdíl mezi rakouskou jednotřídkou a pruskou kadetkou, to bych byl ochoten vysvětlovat jenom tomu, koho bych si jinak celkem vážil. Ale ten by to zas nepotřeboval, že.
    MP
    September 2, 2019 v 18.7
    Heleně Zemanové
    Ano, si člověk může nakonec najít, oč asi autorovi jde. Malér je, že pokud chci formulovat pro druhé pravidla, měl bych to umět udělat. Pokud nevím, co slovo normativní znamená, stačí ho nepoužívat. V případě, že by se ten bod slušelo číst tak, jak mu rozumíte -- a doufám, že byl tak myšlen -- tam je nadbytečné a navíc zavádějící.
    A říkám to nerad, ale ten příklad s respektováním nenormativního psaní "lev" jako "lef", protože je třeba respektovat osobnost žáka jsem si nevymyslel, zastával ho svého času jeden inovativního profesor pedagogiky.

    p.s. pro Pavla Kolaříka: ona je to dost častá chyba a dětem se stává, asi by se tomu nesmály. V příslušném věku.
    + Další komentáře