Návrh etického kodexu učitele
Jiří KarenČeské školy vycházejí z tradic pruských kadetek, kde na vrcholu sedí generál ředitel, důstojnickou roli hrají učitelé a vojíny, ať už mazáky či bažanty, zde tvoří žáci. Změnit je to třeba rychle. Pomohlo by zavedení etických kodexů učitele.
Druhého září se opět otevírají brány škol. Zatímco hoří amazonské pralesy, mezinárodní situace a vztahy mezi velmocemi se šponují a pravděpodobně se blíží hluboká strukturální ekonomická krize, určité věci zůstávají v našich životech jako svorníky známého světa. Můžeme tento rituál zdánlivě uklidňující cyklické rutiny vnímat jako příležitost pro hlubší zamyšlení nad strukturou vztahů ve školách?
Rutinní šikana
Ona uspávající rutina je jedním z úhelných kamenů českého školství. Přitažlivost tohoto bezpečného kolotoče přehledného školního světa mluvících učitelů, zapisujících si žáků, známek, čtvrtletních porad a třídních knih je natolik silná, že fixace všech aktérů — rodičů, žáků i učitelů — na zavedený status quo v některých případech hraničí až s úzkostlivou obsesí.
Povědomé útočiště tabulí a kříd, které hraje roli unikátního mezigeneračního svorníku, neboť se za posledních čtyřicet let se proměnilo snad jen kosmeticky, všichni dobře známe, a tak trochu na něm zřejmě i trváme. Možná by se to dalo připodobnit k dítěti, které se odmítá vzdát svého ohmataného plyšáka, jelikož je mu kotvou známého.
↗
Fixace všech aktérů — rodičů, žáků i učitelů — na zavedený status quo v některých případech hraničí až s úzkostlivou obsesí. Repro DR
Problém se obnaží, když si uvědomíme, že jedním z hlavních poslání školství je kultivovat lidské bytosti tak, aby byly schopné obstát v budoucnosti v rámci demokratických vztahů založených na vzájemné rovnosti lidských práv. Pokud totiž nahlédneme pod pokličku onoho nostalgicky bublajícího guláše, s překvapením možná zjistíme, že zdánlivá vůně v sobě nese bující toxičnost a přetrvávající sociální patologii, jejímž symptomem a pointou je přetrvávající a široce rozšířená šikana.
Přestože průkazných výzkumů na téma školní klima v českých školách máme nevelký počet, jisté tendence lze vystopovat například z výročních zpráv školského ombudsmana. Citujeme-li ze zprávy, školský ombudsman zde uvádí „Hlavní příčinou většiny problémů, na které si stěžovali pedagogové, rodiče i žáci, bylo nezdravé (negativní, nepřátelské) klima ve školách. Nedobré vztahy mezi účastníky školního procesu (učitelé, žáci, rodiče) se projevovaly ve stížnostech na vedení škol, jednotlivé pedagogy, vedly i k nevhodnému chování žáků a studentů, k šikaně.“
Ladislav Hrzal dále ve zprávě popisuje, že školy šikanu řeší nedostatečně a zabývají se jí až ve chvíli, kdy propukne ve formě fyzického napadení. Další odborníci se zmiňují o nárůstu agresivity ve školách.
×
Diskuse
September 2, 2019 v 10.08
Aby ten etický kodex učitele nedopadl jako morální kodex budovatelů komunismu.
MP
Tři body, první, třetí a pátý, patří k obecným pravidlům slušné komunikace a pokud je je potřeba opravdu uvádět jako body učitelského kodexu, je situace na českých školách zoufalá.
Bodu druhému nerozumím: Normativní hodnocení znamená česky: udělal jsi to dobře, špatně, mohl bys to udělat lépe…; přitom je zde při zcela individuálním přístupu k žákovi vztah k normě dost jednoznačně dán (správně česky se píše "lev" a tudíž normativně hodnotím, pokud žáka upozorním, že jeho zápis "lef" je špatně; dtto upozornění na dubiozitu výroku 2+2=5).
Bez normativního hodnocení se z tvrzení, že kompetence a znalosti žáků jsou z toho či onoho důvodu na na různých úrovních stává udržování této nerovnosti.
Jsem si jist, že ze mne nemluví duch pruské kadetky, pokud si myslím, že normativně má být učitel hodnocen podle toho, jak tu různost kompetenci svých žáků vyrovnává směrem vzhůru.
Obdobně nerozumím bodu 4; Učitel nemá být aktivní? Nebo to, že pozorně analyzuji a hodnotím (ach jo, jak jinak než normativně?) jejich aktivity, moderuji je a v diskusi směřuji není aktivita?
Mimochodem, dodal bych jedno rozvinutí bodu 5. Jsem profesionál neznamená jen, že dodržuji určitou úroveň chování k žákům, ale také, že dbám o to, abych nechyboval z lenosti a povrchnosti.
Například když píšu jako učitel dějepisu článek na DR, odpustím si výrok o původu českého školství z pruské kadetky, jakkoli pikantně zní. Tento historický nesmysl představuje zavádějící popis míjející problémy rakouského byrokratického dědictví a českého podučitelství. svědčí o neznalosti, kterou autor podle bodu tři vlastního návrhu kodexu jistě přizná; omluvy netřeba, ale bylo by fajn, kdyby to přiznání využil jako příležitost posunout se dál a něco si přečetl o pruských kadetkách a jejich odlišnosti od pruských měšťanských a latinských škol.
Bodu druhému nerozumím: Normativní hodnocení znamená česky: udělal jsi to dobře, špatně, mohl bys to udělat lépe…; přitom je zde při zcela individuálním přístupu k žákovi vztah k normě dost jednoznačně dán (správně česky se píše "lev" a tudíž normativně hodnotím, pokud žáka upozorním, že jeho zápis "lef" je špatně; dtto upozornění na dubiozitu výroku 2+2=5).
Bez normativního hodnocení se z tvrzení, že kompetence a znalosti žáků jsou z toho či onoho důvodu na na různých úrovních stává udržování této nerovnosti.
Jsem si jist, že ze mne nemluví duch pruské kadetky, pokud si myslím, že normativně má být učitel hodnocen podle toho, jak tu různost kompetenci svých žáků vyrovnává směrem vzhůru.
Obdobně nerozumím bodu 4; Učitel nemá být aktivní? Nebo to, že pozorně analyzuji a hodnotím (ach jo, jak jinak než normativně?) jejich aktivity, moderuji je a v diskusi směřuji není aktivita?
Mimochodem, dodal bych jedno rozvinutí bodu 5. Jsem profesionál neznamená jen, že dodržuji určitou úroveň chování k žákům, ale také, že dbám o to, abych nechyboval z lenosti a povrchnosti.
Například když píšu jako učitel dějepisu článek na DR, odpustím si výrok o původu českého školství z pruské kadetky, jakkoli pikantně zní. Tento historický nesmysl představuje zavádějící popis míjející problémy rakouského byrokratického dědictví a českého podučitelství. svědčí o neznalosti, kterou autor podle bodu tři vlastního návrhu kodexu jistě přizná; omluvy netřeba, ale bylo by fajn, kdyby to přiznání využil jako příležitost posunout se dál a něco si přečetl o pruských kadetkách a jejich odlišnosti od pruských měšťanských a latinských škol.
JP
September 2, 2019 v 15.20
Jen tak pro pořádek: věta "české školy, vycházejíce z tradic pruských kadetek" opravdu není totožná s větou "české školy byly součástí pruského systému vojenských akademií". Jinak řečeno: tu a tam se - reálně - vychází i z tradic cizích. Pan Karen tu uváděl příklad, přirovnání - nikoli faktické historické tvrzení. To by snad opravdu mohlo být - při troše pozornosti - jasné.
K tomu "normativnímu hodnocení": on je dost velký rozdíl (a právě o ten se zřejmě panu Karenovi jedná) mezi tím, když učitel žákovi který právě špatně vypočítal početní úlohu, sdělí: "No tak se podívej, jaký jseš blbec!" a mezi tím, když mu ukáže: "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit!"
K tomu "normativnímu hodnocení": on je dost velký rozdíl (a právě o ten se zřejmě panu Karenovi jedná) mezi tím, když učitel žákovi který právě špatně vypočítal početní úlohu, sdělí: "No tak se podívej, jaký jseš blbec!" a mezi tím, když mu ukáže: "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit!"
MP
September 2, 2019 v 16.39
Pro pořádek a abychom se navzájem nemátli:
Nikdo tu netvrdil že "české školy byly součástí pruského systému vojenských akademií". Jde o to, že české školy historicky nevycházely z tradic pruských kadetek a že současné chyby českého školství jsou právě této tradice velmi vzdáleny.
A co se týče normativního hodnocení, tak z Vašich dvou příkladů pod něj nemusí spadat ani jeden, ale spíše by měl šanci ten druhý. Pokud by po "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit." následovalo, vysvětlení, jaký byl správný výsledek a jaké se mohou použít korektní postupy k jeho dosažení. A pokud dokážu rozpoznat, v čem spočívají žákovy chyby a poradit mu, co by se měl donaučit nebo kterým postupům by se měl při řešení vyhnout, protože v něm chybuje a ono by to šlo jinak, bude to sice individuální a ideálně pedagogické hodnocení (ideálně, protože tohle se podaří i špičkovému kantorovi jen občas), ale nadále to bude normativní hodnocení.
Nenormativní hodnocení by to bylo, kdybych řekl: Ano, ty slyšíš slovo "lev" jako "lef", tak to tak piš, nebudu na Tebe činit nátlak, abych nepotlačoval Tvůj osobnostní potenciál. Koneckonců, on každý při troše dobré vůle pochopí, že když se mluví o "lefovi", králi zvířat a jeho družce "lfici", tak jde o tu kočkovitou šelmu, kterou jiní označují jako "lva".
Já sice také rozumím tomu, že pan Karen má pravděpodobně na mysli mechanické posuzování, které bere žáky kus jako kus.
Jenže zatímco žák se učí, Jiří Karen by měl vědět, co znamenají slova, se kterými si pohazuje.
Nikdo tu netvrdil že "české školy byly součástí pruského systému vojenských akademií". Jde o to, že české školy historicky nevycházely z tradic pruských kadetek a že současné chyby českého školství jsou právě této tradice velmi vzdáleny.
A co se týče normativního hodnocení, tak z Vašich dvou příkladů pod něj nemusí spadat ani jeden, ale spíše by měl šanci ten druhý. Pokud by po "Podívej se, v čem se ještě můžeš zlepšit." následovalo, vysvětlení, jaký byl správný výsledek a jaké se mohou použít korektní postupy k jeho dosažení. A pokud dokážu rozpoznat, v čem spočívají žákovy chyby a poradit mu, co by se měl donaučit nebo kterým postupům by se měl při řešení vyhnout, protože v něm chybuje a ono by to šlo jinak, bude to sice individuální a ideálně pedagogické hodnocení (ideálně, protože tohle se podaří i špičkovému kantorovi jen občas), ale nadále to bude normativní hodnocení.
Nenormativní hodnocení by to bylo, kdybych řekl: Ano, ty slyšíš slovo "lev" jako "lef", tak to tak piš, nebudu na Tebe činit nátlak, abych nepotlačoval Tvůj osobnostní potenciál. Koneckonců, on každý při troše dobré vůle pochopí, že když se mluví o "lefovi", králi zvířat a jeho družce "lfici", tak jde o tu kočkovitou šelmu, kterou jiní označují jako "lva".
Já sice také rozumím tomu, že pan Karen má pravděpodobně na mysli mechanické posuzování, které bere žáky kus jako kus.
Jenže zatímco žák se učí, Jiří Karen by měl vědět, co znamenají slova, se kterými si pohazuje.
HZ
September 2, 2019 v 16.59
Bod, ve kterém se hovoří o normativním hodnocení, zní takto:
Respektuji odlišnosti a unikátnost jednotlivých studentů. Žáky před třídou nesrovnávám, normativně nehodnotím, přistupuji ke každému individuálně. Nejsou lepší a horší žáci. Jsou jen žáci, jejichž kompetence a dovednosti jsou z různých důvodů na různých úrovních.
Z toho jsem vyrozuměla, že když žák odevzdá úlohu s chybně napsaným slovem lev, nemá mu to učitel vytknout před celou třídou. Jak se tomu vyhnout, když to napíše na tabuli, nevím, ale třeba nějaký způsob, jak by mohl sám dojít ke správnému výsledku, aby mohl být pochválen, existuje.
Respektuji odlišnosti a unikátnost jednotlivých studentů. Žáky před třídou nesrovnávám, normativně nehodnotím, přistupuji ke každému individuálně. Nejsou lepší a horší žáci. Jsou jen žáci, jejichž kompetence a dovednosti jsou z různých důvodů na různých úrovních.
Z toho jsem vyrozuměla, že když žák odevzdá úlohu s chybně napsaným slovem lev, nemá mu to učitel vytknout před celou třídou. Jak se tomu vyhnout, když to napíše na tabuli, nevím, ale třeba nějaký způsob, jak by mohl sám dojít ke správnému výsledku, aby mohl být pochválen, existuje.
JK
September 2, 2019 v 17.42
To je klasika. Místo věcné diskuse se bude autorovi vyčítat, že místo "tradice rakouských kadetek" napsal "tradice pruských kadetek". Když už teda někdo takhle rajtuje na (ne)správnosti toho přirovnání, mohl by nám taky vysvětlit, jaký byl mezi oběma druhy kadetek zásadní rozdíl - až takový, že je kvůli tomu potřeba zadupávat do země autora i s jeho argumentací...?
MP
Ano, si člověk může nakonec najít, oč asi autorovi jde. Malér je, že pokud chci formulovat pro druhé pravidla, měl bych to umět udělat. Pokud nevím, co slovo normativní znamená, stačí ho nepoužívat. V případě, že by se ten bod slušelo číst tak, jak mu rozumíte -- a doufám, že byl tak myšlen -- tam je nadbytečné a navíc zavádějící.
A říkám to nerad, ale ten příklad s respektováním nenormativního psaní "lev" jako "lef", protože je třeba respektovat osobnost žáka jsem si nevymyslel, zastával ho svého času jeden inovativního profesor pedagogiky.
p.s. pro Pavla Kolaříka: ona je to dost častá chyba a dětem se stává, asi by se tomu nesmály. V příslušném věku.
A říkám to nerad, ale ten příklad s respektováním nenormativního psaní "lev" jako "lef", protože je třeba respektovat osobnost žáka jsem si nevymyslel, zastával ho svého času jeden inovativního profesor pedagogiky.
p.s. pro Pavla Kolaříka: ona je to dost častá chyba a dětem se stává, asi by se tomu nesmály. V příslušném věku.
MP
Nejde o rozdíl pruské kadetky a rakouských vojenských škol. Jde o to, že se od konce 18. století způsob výuky na vojenských a civilních veřejných školách docela razantně rozcházel a že česká škola na tu vojenskou tradici nenavazovala -- v dobrém i špatném..
Česká škola byla určována směsí byrokratické hierarchie a kolegiálních vztahů ve sboru a svým nadřazeným institučním postavením vůči rodičům a učitelům (Kadetka byla výběrová a nadřazenost vůči rodičům, vesměs junkerům, důstojníkům a vysokým státním úředníkům by se učitelskému sboru netrpěla) .
Teprve devadesátá léta dvacáteho století vedla k onomu posunu k autokracii ředitele, rozpadu kolegiálních vztahu a institutů a s propadem již dříve nevalné kvality pedagogických fakult a propadem učitelských platů k mladým učitelům,právem, leč bez dostatečných kompetencích rebelujících za každou cenu. Odkaz k pruské kadetce -- na které by například nemohla existovat spontánní šikana a existovala tam efektivní forma individuálního doučování -- zatemňuje, z čeho roste dnešní malér.
Jistě, mohlo by se řící, že se to má brát cum grano salis a že tomu přece každý musí rozumět jako odkazu k proslulému historickému příkladu školy jako bezduchého drilu. Jenže ony články pana Karena nejsou než souvislý řetězec metafor na které by člověk potřeboval spíše saccus než grano salis, historických nepřesností a terminologických lapsů.
Česká škola byla určována směsí byrokratické hierarchie a kolegiálních vztahů ve sboru a svým nadřazeným institučním postavením vůči rodičům a učitelům (Kadetka byla výběrová a nadřazenost vůči rodičům, vesměs junkerům, důstojníkům a vysokým státním úředníkům by se učitelskému sboru netrpěla) .
Teprve devadesátá léta dvacáteho století vedla k onomu posunu k autokracii ředitele, rozpadu kolegiálních vztahu a institutů a s propadem již dříve nevalné kvality pedagogických fakult a propadem učitelských platů k mladým učitelům,právem, leč bez dostatečných kompetencích rebelujících za každou cenu. Odkaz k pruské kadetce -- na které by například nemohla existovat spontánní šikana a existovala tam efektivní forma individuálního doučování -- zatemňuje, z čeho roste dnešní malér.
Jistě, mohlo by se řící, že se to má brát cum grano salis a že tomu přece každý musí rozumět jako odkazu k proslulému historickému příkladu školy jako bezduchého drilu. Jenže ony články pana Karena nejsou než souvislý řetězec metafor na které by člověk potřeboval spíše saccus než grano salis, historických nepřesností a terminologických lapsů.
JK
Děkuji za objasnění.
IH
Trošku bych se pana Karena (tentokrát) zastal. Ze všech jeho zdejších článků víme, že si přeje zásadní proměnu českého školství a že ta je předmětem jeho úsilí. Rozhořčení z jisté setrvačnosti, či kontinuity vlastního oboru jej vede k tvrdým odsudkům, včetně nálepkování, jako v tomto případě. Není to sdělení odborníka, ale spíše aktivisty se smyslem pro to, jak působit na veřejnost.
Aniž bych přeceňoval význam etických kodexů, marný nápad to v případě profese učitele není. Při bližším posouzení a rozboru, jak doložil pan Profant, se ovšem v konkrétním případě ukazuje, že se nejedná o nic jiného než o publicitu pro přístup, pro který autor pléduje.
Aniž bych přeceňoval význam etických kodexů, marný nápad to v případě profese učitele není. Při bližším posouzení a rozboru, jak doložil pan Profant, se ovšem v konkrétním případě ukazuje, že se nejedná o nic jiného než o publicitu pro přístup, pro který autor pléduje.
MP
vy se tak nějak domníváte, že "za všechno můžou učitelé". Já naopak kam se podívám, tam vidím totálně neukázněné a nevychované žáky (za což můžou především rodiče, resp. poměry, v nichž vyrůstají).
Výjimku samozřejmě představují výběrové a elitní školy (např. státní gymnázia).
Jak má učitel nezvýšit hlas, když vejde do třídy řvoucích, rozjívených puberťáků, kteří odmítají respektovat, že vůbec zvonilo? Jak je v takovém prostředí možné, aby se kdokoliv cokoliv naučil? Kdo a jak (takové) žáky naučí ohleduplnosti vůči druhým?
Výjimku samozřejmě představují výběrové a elitní školy (např. státní gymnázia).
Jak má učitel nezvýšit hlas, když vejde do třídy řvoucích, rozjívených puberťáků, kteří odmítají respektovat, že vůbec zvonilo? Jak je v takovém prostředí možné, aby se kdokoliv cokoliv naučil? Kdo a jak (takové) žáky naučí ohleduplnosti vůči druhým?
PM
September 2, 2019 v 22.51
grano salis, historických nepřesností a terminologických lapsů
pana Karena nabízí také zamyšlení nad základní podmínkou funkční demokracie. Nad umem/schopností pedagoga ozřejmit a vytknout hranice mezi:
represí konstruktivní - společensky nutnou/legální respektující společenskou dohodu
a represí destruující vzájemný respekt, tím suverenitu jedince a tím i vitální demokratický režim.
Niterně jsou mi známy poměry, kde vychovávající třímá v jedné ruce Žánžakarusó a druhou zatíná v pěst....bych dodal.
represí konstruktivní - společensky nutnou/legální respektující společenskou dohodu
a represí destruující vzájemný respekt, tím suverenitu jedince a tím i vitální demokratický režim.
Niterně jsou mi známy poměry, kde vychovávající třímá v jedné ruce Žánžakarusó a druhou zatíná v pěst....bych dodal.
JP
Myslím, že pro tentokrát to naprosto přesně rozsekl pan Petrasek, Život je život; a ten se nikdy nedá bezezbytku vměstnat do jednou provždy a pro všechny situace platných fixních pravidel.
"A bylo by moc pošetilé
pro život hledat jízdní řád...", zpívalo se kdysi v jednom krásném českém muzikálu.
Někdy je nevyhnutelné - dejme tomu vůči až příliš rozjíveným žákům - použít třeba i určité míry "represe". A podle mých zkušeností oni jsou (většinou) ochotni ji akceptovat, pokud je "konstruktivní", a nikoli svévolná. I ti "rozjívení" žáci většinou chápou, že v daném okamžiku překročili určité hranice. (Hovořím ovšem pouze na základě zkušeností z mých vlastních - dávných - žákovských let; nevím jak je tomu v éře "totálního" liberalismu.)
Ta hranice mezi "represí konstruktivní" a "represí destruktivní" je ovšem velice nejistá a plovoucí; a záleží jenom na schopnostech dané (učitelské či jiné) osobnosti, jestli dokáže kdykoli a v každé situaci nalézt tu správnou míru.
Jak pan Petrasek napsal, je toto problém nejen školy, ale i demokracie obecně.
Ano, je tomu tak; jenomže v demokracii liberalistického typu je tady ten problém, že ti "žáci" jsou rozjívení vždycky. Neexistuje tady totiž rovnovážný poměr mezi autoritou a spontaneitou. Těm "žákům" v liberální demokracii je totiž neustále lichoceno a podkuřováno, že oni jsou přece jediným suverénem; a že si tedy mohou dělat co se jim zachce.
Není pak žádného divu, že jakékoli napomínání své rozjívenosti pak chápou okamžitě jako represi - represi nedůvodnou, svévolnou. Jako zasahování do jejich výsostných práv.
Takže toto je zásadní problém demokracie liberalistického typu.
"A bylo by moc pošetilé
pro život hledat jízdní řád...", zpívalo se kdysi v jednom krásném českém muzikálu.
Někdy je nevyhnutelné - dejme tomu vůči až příliš rozjíveným žákům - použít třeba i určité míry "represe". A podle mých zkušeností oni jsou (většinou) ochotni ji akceptovat, pokud je "konstruktivní", a nikoli svévolná. I ti "rozjívení" žáci většinou chápou, že v daném okamžiku překročili určité hranice. (Hovořím ovšem pouze na základě zkušeností z mých vlastních - dávných - žákovských let; nevím jak je tomu v éře "totálního" liberalismu.)
Ta hranice mezi "represí konstruktivní" a "represí destruktivní" je ovšem velice nejistá a plovoucí; a záleží jenom na schopnostech dané (učitelské či jiné) osobnosti, jestli dokáže kdykoli a v každé situaci nalézt tu správnou míru.
Jak pan Petrasek napsal, je toto problém nejen školy, ale i demokracie obecně.
Ano, je tomu tak; jenomže v demokracii liberalistického typu je tady ten problém, že ti "žáci" jsou rozjívení vždycky. Neexistuje tady totiž rovnovážný poměr mezi autoritou a spontaneitou. Těm "žákům" v liberální demokracii je totiž neustále lichoceno a podkuřováno, že oni jsou přece jediným suverénem; a že si tedy mohou dělat co se jim zachce.
Není pak žádného divu, že jakékoli napomínání své rozjívenosti pak chápou okamžitě jako represi - represi nedůvodnou, svévolnou. Jako zasahování do jejich výsostných práv.
Takže toto je zásadní problém demokracie liberalistického typu.
+ Další komentáře