Připomeňme - respektive korigujme - napřed, že ten relativní "novotnovský liberalismus" let šedesátých nebyl v žádném případě osobní zásluhou tehdejšího prezidenta Novotného; naopak dogmatik Novotný dělal všechno pro to, aby tyto liberalistické tendence potlačil. Ale v důsledku různých příčin k tomu tehdy (už) neměl dostatek možností.

A i ten jeho pád v prosinci/lednu 1967/68 byl v prvé řadě zaviněn jeho vlastní ničemností: totiž jedině v důsledku toho, že svým obhroublým jednáním vůči Slovákům proti sobě pozvedl silný odpor u slovenské části Ústředního výboru KSČ, bylo možno dát dohromady dostatečně silnou koalici s progresivními silami. Jinak řečeno: kdyby se Novotný choval k Slovákům alespoň trochu slušně, zřejmě by nikdy nedošlo k jeho pádu.

--------------------------------------

Ale věnujme se teď především těm "jemnějším potřebám lidským". Ondřej Vaculík konstatuje, že na rozdíl od režimu totalitního ten demokratický stát lidem žádné splnění těchto "jemnějších potřeb" neslibuje.

Ano, je tomu skutečně tak: komunistický režim si vykopal svůj vlastní hrob tím, že lidem nasliboval příliš mnoho. Nasliboval jim hojnost statků materiálních a hojnost statků z oblasti "potřeb jemnějších"; a nakonec nedokázal splnit ani jedno ani druhé.

Oproti tomu demokracie (a hovoříme tu samozřejmě o dnes obvyklé demokracii liberalistického typu, doprovázené volnotržní ekonomikou, vulgo kapitalismem) - tak tato demokracie má tu obrovskou výhodu, že lidem neslibuje nic. Tedy nic, co by nějakým způsobem přesahovalo jenom ty potřeby zcela nejzákladnější, nejviditelnější. Ale tím právě také ze všeho nejméně subtilní. Tato demokracie lidem poskytuje individuální volnost (nechceme tu slepě reprodukovat její ideologické dogma, že se jedná o pravou svobodu); a poskytuje lidem většinou dostatek, či dokonce přímo nadbytek statků materiálních.

Ale ty "jemnější potřeby" - tak ty tady prakticky zcela mizí. S nástupem tohoto způsobu demokracie se totiž ze života společnosti naprosto vytrácí veškerá vertikální dimenze žití a bytí.

Není tu žádná vyšší meta, žádný vyšší ideál, ke kterým by bylo možno vzhlížet, ke kterým by bylo možno stoupat, o které by bylo možno usilovat. A především tu naprosto chybí hloubka. Hloubka, hlubina bytí, zakotvení, zakořenění člověka v bytí a řádu světa.

V této liberalistické demokracii je napohled spousta pohybu; ale tento pohyb je jenom v rovině horizontální; je to pohyb plochý, je to neustálé bezcílné hemžení sem a tam, které si naprostý nedostatek vyššího cíle a hlubšího smyslu zakrývá novým a novým pachtěním se za cíli pomíjivými, krátkodobými, bezobsažnými. Člověk v této liberalistické demokracii cítí, že jeho "jemnější potřeby" v tomto bezcílném hemžení nenacházejí žádnou oporu, žádné uplatnění, žádné naplnění; ale se svým pocitem prázdna nemá kam, nemá na koho se obrátit, neboť tato demokracie mu v tomto ohledu přece nic neslíbila. A na jeho stížnosti mu jenom odpovídá s lhostejným pokrčením ramen: "Co po mně vlastně chceš? Máš dost jídla a dost pití, utop v něm svůj žal, je to čistě tvoje soukromá záležitost, mně do toho nic není!"

Takže takový je v zásadě rozdíl mezi "jemnějšími potřebami" člověka za podmínek totality a za podmínek (liberální) demokracie.

Neslibují, protože demokratický režim nemůže člověku zajistit například jeho smysl života.

Některé politické síly ale i dnes "potřeby jemnější" lidem slibují. Hádejte, které to jsou a proč to dělají.

a někteří si pak myslí, že slibují i jejich splnění.

že nejdříve musí vzniknout nějaké potřeby, a pak teprve může dojít k jejich naplnění.
Nabízet potřeby nikdo nemůže. To dělají leda reklamní agentury.

ta chyba je už v textu článku.

Pak jsem si ale říkal, že potřeby, jejichž naplnění by jinak od demokratického režimu nikdo neočekával, lze vyvolávat, respektive lze vyvolávat mínění, že politický režim je za naplnění těchto "jemnějších potřeb" lidí odpovědný.

Někdo tedy může slibovat, že politický systém (režim) se postará i o naplnění "jemnějších potřeb", což je podle mě slib nesmyslný. Takové ambice snad mohou mít spíše režimy totalitní. Jinak je naplňování těchto "jemnějších potřeb" věcí společné kultury, kterou ovšem právě totalitní režim potřebuje ovládnout.

Co se ovšem děje běžně, to je umělé vytváření (pseudo)potřeb. Asi nejrozšířenější a zároveň v globálním měřítku nejškodlivější uměle vytvořená pseudopotřeba je individuální automobilismus.

Mně se vždycky líbilo vyjádření potřeb "dělníkova srdce" ve Wolkerově básni U roentgenu, které "chtělo kvést do světa zdravého, do lásky a žití, kde možno ženu, děti a soudruhy mít a pro ně ruce své na chleba proměnit. A jíst tu ze stolu, na který slunce svítí".
Ale to snad ani není "jemnější potřeba" nýbrž normální lidská potřeba.

Oni ty potřeby v člověku už přirozeně existují, ale nenaplňuje je politické uspořádání (kromě třeba "islámského nebo komunistického státu"). Naplňuje je společná kultura. Pokud tu kulturu zničíme, ony nenaplněné "jemnější potřeby" budou tím silnější, nastane nestabilní situace.

Takže podle mě nejde o potřeby umělé, ale o potřeby, které za normálních okolností plní společná kultura, nikoliv politický režim či systém.

Já myslím, že v té Wolkerově básni je vyjádřena potřeba milovat a být milován. Tedy nejen v erotickém smyslu, ale i jinak.

Souhlasím s Vámi, jde o to, cítit se někde něco platný a být přijímán, mít víru ve smysluplnost toho co dělám, mít pocit vzájemné důvěry s lidmi okolo.

Přečetla jsem si právě, jak jeden člověk označil naplnění potřeby být milován, potřeby vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřeby někam patřit - za spásu.

:-D

Tak na tohle už dávno před Vámi přišel jeden slovenský popový textař (a zazpíval to Paľo Habera):

"Ten kto bol raz milovaný
Ten nepríde do pekla
...
Boli sme raz milovaní
A tak budeme raz spasení"

No, tak jednoduchého to asi nebude. On v tom článku také rozebírá, zda člověk může o spásu přijít nebo ne.
Ale důležité je, že naplnění těch svých potřeb člověk nemá hledat u lidí, tedy ve světě. Což samozřejmě neznamená, že by měl odjet někam na pustý ostrov.

Myslím, že žijeme v době obnovy feudalismu. Jestli ještě dnes nějaké zbytky demokracie brání hrabatům vyřešit problém chudoby, již brzy jim v tom bránit přestanou. Už dnes se o nás stará hrabě Babiš jako o Vodňanské kuře nebo Kostelecké uzeniny, pečuje o nás jako o řepku. Co nedokáže hrabě Babiš, zařídí kníže Kellner. Zeman Miloš na trůně je sice postava podivná, ale prostý lid ho miluje — a co nevyřeší on, s tím si jistě poradí jeho nástupce, Václav Klaus II.

Kdepak demokracie! S chudými je třeba zacházet jak s dětmi, jak říkal slavný Turgeněvův šafář (tedy slavný aspoň v době, kdy my jsme ho měli v ruských čítankách).

Pane Nusharte, zase zaměňujete dvě zcela různé věci.

Ještě jednou: nejde o to, aby demokracie (liberální) lidem s l i b o v a l a naplnění či splnění jejich "jemnějších potřeb".

Ale jde o to, že liberální demokracie takovýto prostor vůbec neotvírá. Že ho neumožňuje. A že tento prázdný prostor naplňuje a zacpává ordinérními předměty ryze konzumních předmětů a požitků.

Tisková chyba, které jsem se dopustil, je sice pro diskusi bezvýznamná, nicméně hrubá, proto pro všechny, kteří Turgeněvova Šafáře v čítankách neměli a ani jinak se s ním nesetkali, uvádím své omyly na pravou míru:

Turgeněvův je Šafář s velkým Š, ale nikoliv šafář, který v té povídce vystupuje, ten pracuje pro feudála, kterého Turgeněv jako vypravěč povídky navštívil. A to o nutnosti zacházet s hloupými a neschopnými nevolníky jako s dětmi, říká právě onen šlechtic, který se svému hostu chlubí, jak skvěle řeší sociální situaci svých milovaných poddaných (sdíraných šafářem s kůže).

Poslední špetku důvěry v osvícená hrabata navštěvovaná Goethem a jiné skvělé bohaté dobrodince jsem ztratil shodou okolností nedávno při poslechu Toulek českou minulostí, když tam chválili pana továrníka Ringhoffera, co všechno udělal pro své dělníky. Tehdy mi došlo, že pan továrník pečoval o své dělníky skutečně vzorně, ovšem vždycky tak, aby zůstávali jeho dělníky, rozhodně ne tak, aby se vypracovali na továrníky jako on, kteří by mu pak snad ještě chtěli konkurovat. Totéž se týká Baťovy péče o dělníky, stejně se starali vždycky všichni šlechticové — tedy samozřejmě ti lepší a osvícenější z nich, kteří se starali — o své poddané, a stejně se i dnes starají úřady práce o nezaměstnané a sociálně slabé. Tak naše dnešní Úřady práce nabízejí rekvalifikaci, ale nikdy žádnou pořádnou kvalifikaci, a pěstují v nezaměstnaných pracovní návyky, zejména nucenými pracemi, vždy pro práce málo placené a vesměs podřadné, bez šance získat smlouvu na dobu určitou, a ještě snad nějaké zaměstnanecké výhody, vždy s velkou pravděpodobností opětovného návratu do náruče Úřadu práce. S větší či měnší měrou dobrotivosti, anebo naopak krutosti, pečují vždycky všichni lepší lidé, a naneštěstí i instituce demokratického sociálního státu, o lidi horší, lidi nižších tříd, aby se nebouřili — tu aby se jim v mezích jejich třídního postavení snesitelně, ba snad i dobře žilo, tu spíše aby přijali svůj úděl ze strachu —, aby se nesnažili narušovat společenský řád a byli řádnými příslušníky své třídy.

V osvícených časech a s osvícenou šlechtou je to idyla, ale nám, komunistům, bláznům, co věří v rovnost všech lidí, se i z té idyly chce zvracet.

"S větší či menší měrou dobrotivosti, anebo naopak krutosti, pečují vždycky všichni lepší lidé, a naneštěstí i instituce demokratického sociálního státu, o lidi horší, lidi nižších tříd, aby se nebouřili — tu aby se jim v mezích jejich třídního postavení snesitelně, ba snad i dobře žilo, tu spíše aby přijali svůj úděl ze strachu —, aby se nesnažili narušovat společenský řád a byli řádnými příslušníky své třídy."

To přece není nic nového... To byl přece hlavní, ne-li jediný cíl vzniku prvního sociálního státu na světě v bismarckovském Německu. Cíl sebezáchovný, aspoň z hlediska vládnoucí třídy zcela jistě - aby příslušníci vládnoucí třídy neskončili pod gilotinami, pověšení na lucernách nebo napíchnutí na plotech svých vil. A od té doby vládnoucí třída, ať už se nazývá a definuje jakkoli a ať má jakékoli postoje a sociální složení, samu existenci třídního boje popírá, přičemž ale ona jediná ho nepřetržitě vede a nikdy s tím nepřestala a ani přestat nehodlá. Proto se jí taky drží držet u moci, zatímco ovládaná třída, která jí skáče na to, že sociální stát zde byl vytvořen v zájmu jejím, tj. ovládané třídy, si klidně nechá vnutit postoje odporující jejím zájmům, až po přesvědčení, že s proletariátem byly ovládané třídy bez náhrad vymeteny na smetiště dějin a nikdy je už nic nenahradí, protože nic takového jako ovládaná třída se společnými zájmy už nikdy nevznikne...

Pane Macháčku, za minulého režimu existovalo pravidlo, že na vysoké školy měly být přednostně přijímány děti z dělnických rodin. Prý bylo dokonce stanoveno, že měli tvořit 60% mládeže přijímané na vysoké školy. Dělnický původ měl ten, jehož aspoň jeden rodič byl původně dělníkem. Byla to jistá "pozitivní diskriminace", ač si nejsem jistá, nakolik se to pravidlo dodržovalo a nakolik obcházelo.
Já jsem pocházela z dělnické rodiny, můj muž taky, dokonce jsme měli ve škole výborný prospěch. Na vysokou jsme šli. Jenže později, tedy především v praxi, se ukázalo, že nám něco chybí. Myslím, že to byla hlavně schopnost stanovit si cíl a ctižádostivě jít za ním. Nestačí jenom něco uzákonit a myslet si, že tím nerovnosti okamžitě vygumujeme.
V životě jsem se trápila nad mnoha věcmi. Ale dnes si myslím, že je nejlíp člověku, který se dokáže vyrovnat sám se sebou.

"...dnes si myslím, že je nejlíp člověku, který se dokáže vyrovnat sám se sebou."

Ano, žít v míru sám se sebou je (nikoliv postačujícím, ale nutným) předpokladem, abych neubližoval (nebo se aspoň snažil co nejméně ubližovat) druhým.

"...na vysoké školy měly být přednostně přijímány děti z dělnických rodin."

... zatímco dnešní poměry ustanovené nikoli byrokraticko-ideologicky, ale živelně majetkem a sociálním původem rodičů, jsou právě opačné. A mohu dosvědčit, že na některé technické VŠ nakonec brali každého, kdo udělal přijímací zkoušky (někde dokonce stačilo dobré maturitní vysvědčení), bez ohledu na původ. Taky tam byla největší studijní úmrtnost, běžně promovala třetina až polovina těch, kdo nastoupili do 1. ročníků. Ale měli možnost a nebránilo se jim, aby to zkusili. A když v technických oborech neuspěli, nebyla to vina "režimu".

Vídím, že Vám to s tím proletariátem nějak leží v hlavě. Marxovský proletariát byl, přesněji mohl se reálně stát, uvědomělou třídou a jako takový revolučním subjektem dějin. Byla tehdy spousta ovládaných tříd, o kterých byl Marx přesvědčen, že takový potenciál nemají a naopak jsou nutně reakční -- maloburžoazie, drobní zemědělci atd.
Dnes taková výsadní třída neexistuje, různí pomatení pohrobci komunismu ji sice vymýšleli a vymýšlejí, ale vždy neúspěšně, tu a tam s nechtěnou komikou. Boj za socialistickou emancipaci člověka je proto nutné promýšlet na jiných předpokladech a nevyčerpávat se hledáním kognoriátu, světového revolučního proletariátu třetího světa, prekáriátu a dalších mytologických mátoh.

Máte snad jinou definici společenských tříd než z hlediska vlastnictví výrobních prostředků?

Několik bych jich našel, U Marxe, Rosy Luxemburgové, u Maxe Webera :-). Tu simplifikaci na vlastnictví výrobních prostředků provedl až Lenin.
Nicméně pokud se domníváte, že manažer nadnárodní firmy, nebo i národní jako je třeba ČEZ, který má multimilionový roční příjem, ale nevlastní ani zbla výrobních prostředků, je představitel proletariátu, vyvracet Vám to nebudu.

Výrobními prostředky jsou dnes především informace...

se nemusí projevit jen vlastnictvím výrobních prostředků. Někdy stačí "ostrá" klávesnice.

"Nejde o to, aby demokracie lidem s l i b o v a l a naplnění jejich 'jemnějších potřeb', jde o to, že liberální demokracie takovýto prostor vůbec neotvírá, že ho neumožňuje."

Umožňovat a otevírat prostor, ve kterém dochází k naplňování "jemnějších potřeb" je funkcí společné kultury, nikoli funkcí demokracie.

Pane Nusharte, děkuji Vám hluboce za potvrzení, že demokracie (liberalistická) nemá s lidskou kulturou (a kulturností) naprosto nic společného.

Třídy jsou u Marxe primárně definovány svým p o s t a v e n í m v produkčním procesu, a tedy (sekundárně, nicméně podstatně) svým postavením ohledně vlastnictví produkčních prostředků.

V dnešní době jsou tyto majetnické vztahy už ovšem krajně propletené. Co třeba takový dělník továrny Volkswagen, který vlastní akcie této firmy? Je příslušníkem "třídy vykořisťovaných", když tam pracuje jako dělník u pásu za mzdu? Anebo je naopak - jakožto akciový spoluvlastník - příslušníkem "třídy vykořisťovatelů"?

Pan Kalous má ovšem plnou pravdu s tím, že dnes je velká otázka, co vlastně vůbec ještě (respektive spíš co je nově) výrobním prostředkem; skutečně se jím čím dál tím více stává čiré vědění, invence, čili "informace".

Právě to je ale příčinou toho, že ta původní Marxova třídní teorie je dnes už krajně obtížně aplikovatelná. Ne že by byla zcela bezcenná; ale pokud má být její pravé jádro nějak smysluplně využito, pak opravdu jenom prostřednictvím její radikální redefinice.

Je to ještě horší, pane Poláčku. Progresivně liberalistická demokracie ne že nemá s kulturou nic společného, ona ji podkopává (viz Antonio Gramsci).

"Růst nerovnosti ve skutečnosti ekonomický růst podvazuje a dokonce i snižuje."

Myslel jsem, že zastavení ekonomického růstu je naším cílem.

"Superbohatí mají klíčový podíl na devastaci životního prostředí a na globálním oteplování. (...) Tím na nás nejbohatší uvrhli ekologický dluh, jehož následky budeme nést my všichni, kteří jsme ale z tohoto nezměrného bohatství vůbec nic neměli."

Autor článku jako by litoval, že jsme si devastaci životního prostředí neužili tak, jako si ji užili nejbohatší. Z toho by se pak dal dovodit absurdní závěr: Spravedlnost by existovala pokud by většina chudých měla většinový podíl na devastaci životního prostředí.

--------------------------------------

Podle mě to ekonomistické uvažování nikam nevede (vede k nenávisti). Jde vlastně o svalování viny. Z tohoto ekonomistického paradigmatu je ale potřeba se osvobodit.

Bylo by krásné kdyby jednou v levicovém médiu vyšel také článek o tom, jak mají bohatí těžký život.

To si opravdu nikdo nedovede představit, každý jen závidí, místo aby litoval. I bohatý člověk má přece právo na trochu lidského soucitu!

Už jenom zabezpečit tak rozsáhlý a s nemalými obtížemi nabytý majetek před všemi těmi závistivci... Každý, kdo se s vámi chce přátelit, se vlastně nechce přátelit s vámi, ale s vašimi penězi, takže veškeré sociální kontakty jsou krajně neuspokojivé, pořád musíte všechny podezírat z nečestných úmyslů, z toho, že vás chtějí o všechno připravit.

A nakonec - místo aby úspěch a majetek byl vnímán jako znamení Boží přízně, znamení, že jsme vyvoleni pro nebe - tak i ten údajně milosrdný Ježíš vyhrožuje jakýmsi velbloudem a uchem jehly! Není snad tedy lepší být žebrákem? Proto říkám, každý ať si váží své chudoby a nesnaží se být bohatý, protože být bohatý, to je - jedním slovem - utrpení!

Pokud bychom nepřikládali extrémní nerovnosti extrémní důležitost, stane se extrémní nerovnost v lidské mysli nedůležitá. O nedůležité věci lidská mysl neusiluje. Jestliže tedy lidská mysl nebude usilovat o extrémní majetkovou nerovnost, pak extrémní majetková nerovnost prostě zmizí.

Jenom na to nesmíte pořád myslet, myslete také na něco jiného, na nějaké hezké věci, třeba na sex. I tam přece panuje extrémní nerovnost...

Někteří lidé se dokáží s nerovnostmi pozoruhodně vyrovnat
https://www.dotyk.cz/magazin/nick-vujicic-nema-ruce-ani-nohy-ale-pracuje-naplno-a-vychovava-ctyri-deti-20200724.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Taky se mi líbí věta:
Ježíš žil ve světě, který se ještě nezrodil.
https://www.krestandnes.cz/daniel-pastircak-oslobodenie-zeny/

Už zde v diskusi padlo, že lidem, kteří věří v rovnost a sami se označují za komunisty, se z té současné idyly chce zvracet. Mně (když jsem třeba na horách a dívám se okolo) se chce děkovat.

Mám dojem (nevím, zda mylný), jako by účelem soustřeďování pozornosti na majetkovou nerovnost bylo vyvolávání hněvu a nenávisti.

Evangelium také ukazuje na majetkové nerovnosti:
"Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče."

A řešení - bohatý člověk přijde do pekla, zatímco chudý do nebe.

Takže komunisté zachránili bohaté lidí zabráním jejich majetku před peklem.

Tak ony jsou různé výklady Bible.
Někteří kalvinisté zase tvrdí, že bohatství je Boží milostí, projevem Boží přízně, k níž je člověk predestinován už na tomto světě.
Bible rozhodně nepředstavuje nějaký bezrozporný soubor pravd.

Pane Nusharte, pokoušíte se o vtipnost, ale ve skutečnosti přesně tohle - totiž devastující vliv hypertrofovaného majetnického cítění - svého času naprosto seriózně ve své knize "Mít nebo být" analyzoval Erich Fromm, takto zkušený psychoanalytik.

Fromm o podstatě vlastnění (a bohatství) píše například toto:

"Podstata existenčního modu vlastnění vyplývá z podstaty soukromého vlastnictví. V tomto způsobu existence je nejzávažnější můj majetkový zisk a moje neomezené právo držet ve vlastnictví to, co jsem získal. Způsob vlastnění vylučuje druhé lidi, nevyžaduje žádné další úsilí než jen si svůj majetek udržet nebo ho produktivně využít. Buddha nazval tento způsob chování žádostivostí, Židé a křesťané chtivostí: co transformuje každého a všechno v cosi mrtvého a člověka činí poddaným moci druhého. (...)

Existenční způsob vlastnění neumožňuje živý vztah mezi mnou a tím, co mám. Ono a já jsme se stali věcmi: já t o mám, protože mám možnost si to přivlastňovat. Existuje však i opačný vztah: t o má mne, protože můj pocit identity, resp. mé psychické zdraví závisí na tom, abych t o (a co nejvíce t o h o) měl. Modus vlastnění neumožňuje živý, produktivní proces mezi subjektem a objektem; činí subjekt i objekt věcmi. Je to mrtvý, neživotný vztah."

Takže podle nálezu psychoanalytika Fromma je boháč ve skutečnosti ovládán a vlastněn věcmi, které sám vlastní, a nad kterými se domnívá mít plnou moc a kontrolu. Jejich pomsta za tento jeho excesivní majetnický pud je v tom, že oni mu svou tíhou vysávají (pravou) životní sílu, ponechávají po pouze v modu čistě věcné existence, která má ale zcela neživotný charakter.

A obdobně píše i Karel Marx o stavu "odcizení", o stavu vlády věcí nad člověkem, jejich tvůrcem; kterémužto odcizení propadají nejen dělníci, ale i samotní kapitalisté. (Rozdíl je jenom v tom, že ti kapitalisté tento společný stav zvěcnění, odcizení pociťují jako svou moc a vládu, zatímco dělníci jako své podřízení a znevolnění.)

Ano, paní Hájková, Bible dozajista není nijak prostá vnitřních protimluvů. ;-)

A jsou dokonce zlí jazykové, kteří tvrdí, že na základě Bible je možno odůvodnit cokoli: dobro stejně jako zlo, lásku stejně jako nenávist, umírněnost stejně jako násilí... Stačí jenom sáhnout po tom správném místě v textech Starého a Nového zákona.

Jenže, pane Poláčku, my nikdy nevíme, jestli boháči nejsme my sami. Život je slalom mezi blbcema a člověk si nemůže být jistý, jestli není tou tyčkou.

Tak, je pravda, že v globálním systému, kde není úplně jasné, kde a jak peníze vznikají, není ani zcela jasné, kdo vlastně žije jenom ze své práce a kdo se má lépe než jiní, třeba i díky kapitálu.
Vůči obyvatelům Afriky či jiných chudých zemí jsme možná boháči. Nebyla bych si tak úplně jistá, že my, evropská střední třída, nežijeme z kapitálu. Ale možná jsme víc vykořisťovaní než lidé, kteří nepracují. Kdo to rozsoudí?

Nemyslel jsem to tak, že bychom nevěděli, zda jsme "boháči" ve smyslu vzájemného poměřování nějakým ekvivalentem hodnoty našeho jmění, "boháči v globálním měřítku", ani "boháči" z hlediska původu našeho jmění (kde, jak a z čeho vzniká).

Myslel jsem to tak, že člověk sám (bez ohledu na své majetkové poměry) u sebe často svoji psychickou závislost na majetku nerozpozná, ale zato ji často přisuzuje ostatním třeba jen z toho důvodu, že mají o něco více majetku než má on sám.

Myslel jsem tedy "boháč" v tom (Frommově) smyslu člověka ovládaného vlastním majetkem.

Die kapitalistische Krisendynamik erzeuge eine massive Unruhe in der Gesellschaft und bedrohe breite soziale Schichten..mit Deklassierung sie erzeuge Angst vor Statusverlust und "technologischer Arbeitslosigkeit".
Radikální pravice instrumentalizuje strach před budoucností Anarchické ekonomické procesy způsobující široký pocit nespravedlivého společenského uspořádání.
Pokud nedojde k oproštění ekonomiky od živelnosti a její "demokratizaci", zůstává dnešní demokracie nadále trvale paskvilem a zdrojem fašizujících hnutí....jsem se dnes dočetl.

Nedávno zde v jiné diskusi byla připomenuta práva LGBT, potažmo práva osob s pedofilní orientací: "Jakmile připustíme, že LGBT lidé jsou lidé, musíme také připustit, že práva LGBT lidí jsou lidská práva."

Podle stejné logiky jakmile tedy připustíme, že boháči jsou lidé, musíme také připustit, že práva boháčů jsou lidská práva.

je tedy fobie z boháčů stejně nepřijatelná jako homofobie.

Pane Nusharte, a kdo pak vlastně v současném světě tak těžce diskriminuje ty boháče, že by bylo zapotřebí vyhlašovat kampaň na obranu jejich práv?...

Pan Petrasek: z použitého konjunktivu ovšem vyplývá, že Adorno tady nevyjadřoval vlastní názor, nýbrž pouze citoval. (Koho?)

Ale jinak ta samotná téze vyslovená v poslední větě o kauzální souvislosti mezi charakterem ekonomiky (její živelností za kapitalismu) a charakterem demokracie má ovšem svou nemalou zajímavost. (Ovšem svým způsobem to není nic jiného, nežli co svého času - v obecnější rovině - konstatoval už Marx.)

Ale zůstaňme tedy konkrétně u toho vztahu živelnosti (kapitalistické) ekonomiky a demokracie.

To co jde zde víceméně nesporné je to, že tato živelnost stojí v rozporu s demokracií, tak jak je tato obvykle pojímána.

"Demokracie" je obvykle chápána jako možnost svého vlastního rozhodování ze strany lidu. Je to tedy ta proslulá "vláda věcí svých". A je samozřejmé, že když ekonomika (tedy ta stejně tak proslulá Marxova "ekonomická základna") funguje na základě živelných, neřízených procesů, že tím ve stejné míře mizí možnost člověka respektive společnosti tyto procesy vědomě řídit, vykonávat nad nimi svou vlastní vládu. V tomto smyslu tedy bezpochyby tato živelnost kapitalistické ekonomiky stojí v zásadním rozporu s principem demokracie. - To bylo ostatně jedním ze základních důvodů, proč Marx chtěl odstranit nejen soukromé vlastnictví, ale i tržní ekonomiku vůbec; protože tržní ekonomika je ze své nejvlastnější podstaty živelná.

Takže jak řečeno, tento protiklad principu živelnosti ekonomie a principu demokracie je víceméně zcela jednoznačný a nesporný. Ale to ještě neznamená, že by tím byla bezezbytku objasněna a vyřešena celá věc. Jak už uvedeno, zjednodušený pohled vede ke zjednodušeným řešením, jak ukázal právě - dramaticky ztroskotavší - komunistický pokus o zrušení tržní ekonomiky.

Položme si napřed trochu provokativní otázku: je například střídání přílivu a odlivu taktéž narušením principu demokracie? - To jsou přece také naprosto živelné procesy, které nijakým způsobem nemůžeme řídit; a v přímořských zemích alespoň pro určitou část obyvatelstva tyto přírodní procesy dost znatelně zasahují do jejich životů.

Takže odpověď asi nemůže rozumně znít jinak než: ne všechny živelné, námi neřízené procesy je možno označit za "porušení demokracie".

Po tomto konstatování nevyhnutelně následuje klíčová otázka: je možno ekonomické procesy považovat za dílo výhradně lidské - anebo se ve skutečnosti jedná o spontánní, přirozené procesy, do kterých není možno/radno zasahovat, aniž by se tím narušil jejich spontánní, optimální průběh?

A odpověď na tuto otázku není nijak jednoduchá; přesněji řečeno právě tady probíhá základní dělicí linie, vysloveně linie frontová, na které se dodnes střetávají a navzájem potírají zcela protichůdné výkladové modely.

Aniž bychom se tady zanořili příliš hluboko do různých teoretických úvah, zkusme se vrátit zpátky k našem příkladu s přílivem a odlivem. Jak řečeno, tyto ryze přírodní útvary je sotva možno považovat za protikladné vůči principu demokracie.

Ale - jak je tomu například s povodněmi? Konkrétně - s těmi dramaticky narůstajícími povodněmi, které jsou dnes už nesporně zčásti důsledkem činnosti samotného člověka? A kdy se jedná o to, jestli člověk/lidstvo dokáže získat zpět svou vládu nad tou částí přírodních procesů, které ovlivnit může? Takže jak se zdá, tady bude asi na místě výkladový model smíšený; zčásti jsou povodně procesem živelným, nekolidujícím s principem demokracie, tj. vlády člověka nad jeho světem; ale zčásti jsou procesem nepřirozeným, vzniklým v souvislosti s činností člověka. Kdy tedy jejich - relativní - ovládnutí by bylo opravdu posílením momentu demokracie, tedy "vlády člověka nad věcmi svými".

Je tedy možno analogicky soudit, že v oblasti ekonomiky to bude značně podobné. Jedna část ekonomických aktivit má zřejmě opravdu charakter spontánní, víceméně charakter přírodního/přirozeného dění; ale jiná část ekonomických procesů je naopak specifickým produktem (také či onaké) činnosti člověka, a je tedy možno ji řídit, ve smyslu demokratické vlády člověka nad jeho vlastním světem.

Zcela klíčová otázka je pak ta, co z těchto ekonomických procesů je, a co není možno smysluplně řídit.

Konkrétně ta živelnost ekonomiky tržně-kapitalistické: pokoušet se tuto živelnost odstranit naprosto (jak to žádal Marx) se ukázalo být nemožným. Jistá míra této spontánní živelnosti ekonomických procesů je tedy zřejmě potřebná a nutná. Ale - stejně tak platí i druhá věta, že náš svět bude jen potud opravdu humánní a "demokratický", v jaké míře ho dokážeme podřídit svým vlastním lidským potřebám a hodnotám.

Tady je ale bezpodmínečně nutno důsledně rozlišovat dvě věci: "naše vlastní potřeby" na straně jedné, a "lidské hodnoty" na straně druhé.

Krátce řečeno: my opravdu nikdy (alespoň v historicky dohledném časovém horizontu) nedokážeme ty ekonomické procesy plně podřídit našim vlastním zájmům a potřebám. Ale - když by se nám podařilo jim (tedy celé ekonomice) vtisknout zásadně humánní charakter - pak už bychom se s tou jejich bytostnou živelností mohli v zásadě smířit, nebyla by větším narušením naší demokracie nežli to ryze přírodou dané střídání cyklů přílivu a odlivu.

Paní Hájková, všechny tyto otázky souvisí především s tím, jestli budeme či nebudeme za správnou a platnou považovat teorii pracovní hodnoty. Tedy ten axiom, že výlučným, jediným zdrojem (nových) hodnot je lidská práce, v jejím bezprostředním smyslu, jakožto namáhavá činnost vykonávaná v čase.

Shodou okolnosti jsem se zrovna v současné době pustil do trochu systematičtějšího studia ekonomických teorií; uvidíme, jestli mě při tom něco použitelného napadne. Jedná se především o to, jestli je skutečně možno za platnou (respektive heuristicky hodnotnou) uznat v současné době dominantní tzv. "teorii mezní hodnoty", která je přímou konkurentkou oné (i Marxem zastávané) teorie pracovní hodnoty.

ale úplně OT to taky není:
https://a2larm.cz/2019/07/cas-na-postkapitalismus/

ale chci dovedením té absurdity do konce poukázat na nesmyslnost určitého (dnes rozšířeného) způsobu uvažování, které podle mě vede jen k vyvolávání (jistě účelného:-) hněvu a nenávisti.

Je myslím potřeba brát také poněkud vážněji nebezpečí přílišné sebejistoty, pokud jde o vlastní sebepojetí, tedy o pohled na sebe samého. (Je člověk "objektivně" spíše takový, jak ho vnímá okolí, nebo takový, jak sebe sama vidí on sám, nebo takový, jak ho "registruje Vesmírné Univerzálno"?)

Když tedy chceme přisoudit vinu "boháčům" a přitom si nemůžeme být jisti, zda majetek či touha po něm neovládá i nás samotné, jde o zjevně o rozpor.

Dnešní forma demokracie a ekonomiky je garantem/stálým zdrojem fašizujících hnutí.
Adorno považuje demokratizaci/humanizaci ekonomiky za nedosažitelnou a tudíž nezpůsobilou oddálení dominance radikální pravice.
Padesátileté trvání konzervativní revoluce/neoliberálního pojetí kapitalismu je proto nutno vnímat jako přirozený/zákonitý proces rozkvětu fašizace společnosti.
Kvítka Trump, Orban, Johnson, Babiš, Strache, Putin.....jsou jsou autochtonní součástí našeho stanoviště ....bych přitakal Adornovi.

jsou reakcí na přesun výroby do Číny a z toho plynoucí úpadek střední třídy, lakovaný na duhovo levicovým liberalismem.

... o tom píše George Monbiot tady:
https://www.theguardian.com/commentisfree/2019/jul/26/trump-johnson-nationalists-billionaire-oligarchs
Výcuc v češtině je tady:
https://www.blisty.cz/art/96375-proc-dnes-vsude-vladnou-extravagantni-tatrmani.html

G.M .odpovídá: Důvodem je, že se podstata kapitalismu změnila Adorno odpověděl: Důvodem je kauzální/neměnný vztah demokracie a kapitalismu, který je garantem/stálým zdrojem fašizujících hnutí.
Tedy nevyhnutelný výskyt kalendářních období rozpuku poupátek hnědých až černých barev....bych dodal.

Jedna demokratická transgender aktivistka třeba tuhle žádala naplnění svých jemnějších potřeb, ale zděšené kosmetičky kvůli svému nezřízeně konzervativnímu smýšlení depilaci aktivistčin(n)ých mužských genitálií odmítly a vymlouvaly se, že na to nejsou vyškolené. Aktivistka tak musela podat třináct(!) stížností k soudu pro lidská práva, než konečně dosáhla toho, že alespoň jedna ze zaměstnankyň přišla o svoji práci. (Já myslím, že v diktatuře by s tím takovýhle problém být nemohl.) Odmítnutí služby na základě genderové identity zákazníka je prostě diskriminační jednání a basta!

https://www.lidovky.cz/svet/transgender-aktivistka-zadala-o-depilaci-penisu-salon-ji-odmitl-ted-si-stezuje-u-kanadskeho-soudu.A190723_163152_ln_zahranici_ele

Nejde o to, že byste obhajoval boháče, pane Nusharte.

Jde o to poukázat na nesmyslnost Vaší argumentace, kdy do stejného pytle hážete jak diskriminované sexuální menšiny, tak i privilegované boháče. A z tohoto nesmyslného srovnání pak vyvozujete závěr, že buďto práva těchto diskriminovaných menšin nejsou lidskými právy - anebo že privilegia těch boháčů jsou lidskými právy.

------------------------------------------

Co se pak té "viny boháčů" týče: kdo kde vlastně mluví o jejich "vině" v bezprostředně osobním smyslu?

Pokud je jim připisována vina na nehumánním stavu současné společnosti, pak ne proto, že "jsou" boháči - nýbrž pro jejich zcela konkrétní j e d n á n í, které je s jejich (nadměrným) bohatstvím spojeno.

pan Nushart se snaží nabídnout pestrou škálu rozverných polopravd z prostředí o jehož smír pečuje .....jenže rozvernost v čiré formě neinspiruje ba i škodí............. jak prohlásil rakouský premiér Kurz krátce po výronu ryzího nacismu svého druha na Ibize: genug ist genug.

Slovo od slova stejné, jen nadpis jiný: "Vzniká domněnka, že..."

Další text Vaší domněnky se přesně shoduje s Vaší domněnkou předchozí, vloženou o pět minut dříve. (viz výše:-)

tak je pod článkem Fatimy Rahimi.

znalci společenskému významu jemných potřeb.....bych pln zloby a zášti sdělil.