Odkud brát víru ve spravedlnost politického uspořádání

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík na základě vlastní zkušenosti i zkušenosti svých rodičů s minulými režimy uvažuje o smysluplnosti očekávání lepších poměrů a osobní zodpovědnosti každého z nás.

Lidský věk není tak dlouhý, aby člověk svými zkušenostmi mohl obsáhnout a náležitě vyhodnotit politické režimy a poměry naší novodobé historie. Ani má téměř čtyřiadevadesátiletá maminka nemá už dospělé zkušenosti s První republikou. Jako dospívající zažila už její umírání. Asi největším jejím „státním“ zážitkem bylo v roce 1931 svatováclavské milénium spojené s dostavbou svatovítské katedrály. Slavnostní obřady přenášel rozhlas, v jejím rodném Spešově je vesničané poslouchali z rádia umístěného v otevřeném okně jejich domu, aby hrálo na celou náves. Rádio veřejné služby. Pociťovala hrdost a vlastenectví.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vynechme válku, která se musela nějak přežít, protektorát za normální poměry považovali jen lidé nenormální.

Poválečná radost, spontánní budování a obnova vlasti ale rychle uvadaly, jak komunisté začali ovládat různé orgány veřejné správy, svévolně rozhodovat o lidských osudech a křivit fakta ve prospěch ideologie, například už dubnové Pražské povstání (Komunista Josef Smrkovský versus předseda ilegální České národní rady Albert Pražák. Předsedou vojenské komise ČNR byl kapitán Jaromír Nechanský, odbojář, popravený v červnu 1950.) Na to si maminka už pamatuje velice dobře. Komunisté tehdy zaujímali důležité pozice a připravovali se na převzetí moci, na puč, což politicky zkušenější lidé nevnímali jako poválečné budování státu, ale ohrožení demokracie.

Jestli Edvard Beneš měl, či neměl v roce 1948 přijmout demisi demokratických ministrů, a jak se sám měl, či neměl chovat, a co tedy měl dělat, netřeba ani soudit, protože k puči by stejně dříve nebo později došlo, vůle a síla Moskvy byla krutá.

Maminka Beneše naopak považuje za historií nedoceněného a vlastně geniálního politika (v tomto s ní souhlasím), který dokázal uchránit naši zemi — střed Evropy! — před strašným masakrem, a přesto nás postavit díky vlasteneckému odboji na stranu vítězů. Tak Prahu nepostihl osud například Drážďan, ale ani bombardování německé. (Maminka si ovšem pamatuje, jak po Mnichovu 1938 byl Beneš zatracován značnou částí národa — mnohými demokraty jako zrádce vlasti a fašisty hanoben jako vlastenec a budovatel státu. Ostatně mluvit špatně o Benešovi se traduje až do dnešních dnů.)

Ludvík Vaculík při projevu na Sjezdu čs. spisovatelů v roce 1967, v němž přesně vystihl, co lidé tehdy prožívali a co je trápilo. Foto Dagmar Hochová

Obzvláště pochmurné období

O násilí a zločinnosti totalitního režimu, zvaného komunistický, není pochyb, maminka toto zhruba patnáctileté období (jako matka tří malých dětí) považovala za obzvláště pochmurné; bezúhonní lidé mizeli v kriminálech, i v našem domě místo obvyklých klevet zavládlo bojácné mlčení. Ani smrt Stalina a Gottwalda, a pak odhalení kultu osobnosti dlouho nepřinášely žádné uvolnění.

Teprve za vlády tradovaně přihlouplého Antonína Novotného se začaly uvolňovat poměry, zvláště když díky jeho dvěma amnestiím konečně opustili žaláře poslední političtí vězni. Polovina šedesátých let. Poslední Novotného pětiletí (1962—1967) ve srovnání s následujícími pěti lety bylo pro nás příznivé — i z hlediska národohospodářského, rozvoje průmyslu, svobody projevu, kultury.

Mám Novotného raději než Husáka, maminka obráceně. Mně se například líbilo, jak Novotný (viděl jsem to ve filmovém týdeníku) vlastnoručně provedl poslední svár ropovodu Družba, což by Husáka ani nenapadlo. Jak prosté: mých klukovských radostí za Novotného přibývalo, za Husáka naopak radostí již dospívajícího muže ubývalo, a to valem.

Maminka si na Husákovi považuje také to, že díky jeho prozíravé „normalizační politice“ jsme po srpnu 1968 nejen neskončili na Sibiři, ale tata nebyl ani zavřený. Podle mamy ta naše „normalizace“ neproběhla úplně nejhůř. Ostatně ani pojem „normalizace“ nemusí patřit k nejhorším diskriminačně-nápravným opatřením.

Díky režimu za Novotného, napadá mě, mohla vyjít tatínkova Sekyra, a díky Sekyře pronesl svůj slavný projev na Sjezdu spisovatelů v roce 1967. A vinou slabosti Novotného režimu se ujala vlády Dubčekova reformní formace, která přecenila své síly, schopnosti i odvahu. Po naší srpnové okupaci se k moci prodral ten normalizační Husák a tata tu nesměl až do roku 1989 vydat vůbec nic. Vinou Novotného! — scestně viděno asi pětašedesátiletým člověkem, jenž sám zažil jen dva režimy — ten minulý a ten současný. A s touto omezenou životní zkušeností hodnotím politické poměry i dále, jak omezené.

Často citovaná, „legendární“ věta z tatova projevu na Sjezdu spisovatelů 1967 zní: „Je třeba vidět, že za 20 let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka — od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou — jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, důvěry mezi lidmi.“

Jeho projev se živelně opisoval a tuto větu mně obdivně citovala naše zeměpisářka, když mě zkoušela, a díky jejímu obdivu k tatínkovi jsem dostal místo trojky jedničku. Věta totiž přesně vystihovala to, co lidé cítili, prožívali, co je trápilo a neřešilo se.

Tata ovšem nevěděl, a nemohl vědět, protože tu životní zkušenost neměl, že v podstatě všechny jím vyslovené problémy nejsou schopny řešit ani demokratické systémy vládnutí, vždyť aktuální jsou i nyní; snad kromě školství a prosperity hospodářství, která může být momentální a má na ni vliv spíše volný pohyb kapitálu než nějaká naše národohospodářská politika.

Komunistický režim se kritikou (vlastně režimních) i dalších spisovatelů cítil zasažen a uražen, vždyť on se všechny ty „lidské otázky“ a problémy usilovně snažil a snaží řešit. Chtěl a chce, aby lidé bydleli, aby měli sociální jistoty. I já bych se proti Vaculíkovi a spol. dneska spíše solidarizoval s velmi dotčeným soudruhem Hendrychem, nebýt jedné zásadní věci: on ten režim v zájmu naší pomyslné šťastnější budoucnosti týral a popravoval nevinné lidi, takže zastání nesmí mít žádného, i kdyby snad vyřešil ty „lidské otázky“ všechny.

Kdo ví, zda stabilní demokratické systémy nejsou kromě jiného založeny na tom, že zejména ony „potřeby jemnější“ vůbec neslibují, protože právě díky své demokratické podstatě je nemohou zaručit. Pro mě je to pozitivní vysvětlení: masovější touha po jejich splnění může vést k nastolení despotických režimů. Vždyť se o ně opírala i komunistická ideologie, které tata a spol. pouze nastavovali zrcadlo lidové nespokojenosti.

Milione lidí, od té doby tě nemám rád

Díky této úvaze dospívám ke smíření s vlastním osudem a například „víru ve smysluplnost i malé práce“ od nikoho neočekávám, pouze od sebe, nemluvě o „politických rozhodováních podřízených kritériím etiky“.

Domnívám se, že uražených, ponížených, lidí, kteří pozbyli „pocitu plné platnosti ve společnosti“, protože společnost je neustále sune na okraj, nebo „šéfové“ se jich potřebují zbavit, může být — třebas jen pocitově — i stejné množství lidí, jako bylo různě perzekvovaných za husákovské normalizace. Jen tehdy to byla zlovůle totalitní moci, z níž nebylo úniku; kvalita demokratického systému tkví v tom, že si žádný útisk, diskriminování či perzekvování nepřeje — a je pouze na nás, co si budeme přát, za čím budeme stát či co dopustíme, aby se zlého dělo.

Ve svých Nepamětech tata vzpomíná: „Na podzim 1971 byly tzv. volby. Samozřejmě byli lidé, kteří si zas nepolepšitelně mysleli, že je to příležitost k projevu nevole. A nevím už kdo, ale byl mezi nimi i historik Tesař, napsali návod, jak je možno podle zákona projevit nesouhlas: popsali jistý, jedině dovolený a platný způsob škrtů na kandidátce. Kdyby tohoto způsobu užilo milion lidí — a proč by to vlastně bylo nemožné, ptám se vždycky! —, ta vláda by snad opravdu padla, či ne? Milione lidí, od té doby tě nemám rád. A to jsem ti mimo jiné chtěl říct v tom roce 1989 na Letenské pláni.“

My se více i méně spiklenecky velice těšíme, až konečně Zeman a Babiš pominou, a tím nepochybně přestane být i takové sucho. Těšíme se na obnovu a celkovou revitalizaci našeho politického systému vč. krajiny, k níž přece musí dojít. — Lidé uvážlivější, například moje maminka, namítají: A vy opravdu víte, na co se těšíte?

Sociální spravedlnost na úrovni odstranění bídy a nejvýraznější chudoby nepatří mezi „potřeby jemnější“, ale mezi ty zásadní. Zvláštní je, že systémově, a to v kterémkoli režimu, se ji daří pouze více méně tlumit, ale nikdy úplně vyřešit. Kupodivu nezáleží ani na hospodářské situaci státu ani na celkové životní úrovni většinové společnosti. Je to prostě mimo náš dosah.

A jak život jde a léta se vrší, člověku nezbývá než mnohé z původně uskutečnitelných ideálů — ovšemže za lepších politických poměrů — odkládat na hromadu označenou jako „vždy nedosažitelné“.

Možná nejblíže k vyřešení sociální problematiky a chudoby měl Josef Karel Auersperg (přírodovědec, právník a znalec umění) na zámku Hartenbergu v Západních Čechách. J. W. Goethe ho navštívil v letech 1819, 1821 a 1823. Při poslední návštěvě si zapsal: „Příjemný přístup k účelnému hospodaření ve velkém komplexu panství, které čítá čtyři až pět tisíc obyvatel a všichni mají zaměstnání. Zcela chudí, které možno nazvat žebráky, jsou jen tři, což hraběti dělá starosti.“

Hrabě to řešil osobní angažovaností a odpovědností, v níž mu tehdejší politický systém nijak nebránil.

    Diskuse
    JP
    July 23, 2019 v 14.5
    "Jemnější potřeby" a politické uspořádání
    Připomeňme - respektive korigujme - napřed, že ten relativní "novotnovský liberalismus" let šedesátých nebyl v žádném případě osobní zásluhou tehdejšího prezidenta Novotného; naopak dogmatik Novotný dělal všechno pro to, aby tyto liberalistické tendence potlačil. Ale v důsledku různých příčin k tomu tehdy (už) neměl dostatek možností.

    A i ten jeho pád v prosinci/lednu 1967/68 byl v prvé řadě zaviněn jeho vlastní ničemností: totiž jedině v důsledku toho, že svým obhroublým jednáním vůči Slovákům proti sobě pozvedl silný odpor u slovenské části Ústředního výboru KSČ, bylo možno dát dohromady dostatečně silnou koalici s progresivními silami. Jinak řečeno: kdyby se Novotný choval k Slovákům alespoň trochu slušně, zřejmě by nikdy nedošlo k jeho pádu.

    --------------------------------------

    Ale věnujme se teď především těm "jemnějším potřebám lidským". Ondřej Vaculík konstatuje, že na rozdíl od režimu totalitního ten demokratický stát lidem žádné splnění těchto "jemnějších potřeb" neslibuje.

    Ano, je tomu skutečně tak: komunistický režim si vykopal svůj vlastní hrob tím, že lidem nasliboval příliš mnoho. Nasliboval jim hojnost statků materiálních a hojnost statků z oblasti "potřeb jemnějších"; a nakonec nedokázal splnit ani jedno ani druhé.

    Oproti tomu demokracie (a hovoříme tu samozřejmě o dnes obvyklé demokracii liberalistického typu, doprovázené volnotržní ekonomikou, vulgo kapitalismem) - tak tato demokracie má tu obrovskou výhodu, že lidem neslibuje nic. Tedy nic, co by nějakým způsobem přesahovalo jenom ty potřeby zcela nejzákladnější, nejviditelnější. Ale tím právě také ze všeho nejméně subtilní. Tato demokracie lidem poskytuje individuální volnost (nechceme tu slepě reprodukovat její ideologické dogma, že se jedná o pravou svobodu); a poskytuje lidem většinou dostatek, či dokonce přímo nadbytek statků materiálních.

    Ale ty "jemnější potřeby" - tak ty tady prakticky zcela mizí. S nástupem tohoto způsobu demokracie se totiž ze života společnosti naprosto vytrácí veškerá vertikální dimenze žití a bytí.

    Není tu žádná vyšší meta, žádný vyšší ideál, ke kterým by bylo možno vzhlížet, ke kterým by bylo možno stoupat, o které by bylo možno usilovat. A především tu naprosto chybí hloubka. Hloubka, hlubina bytí, zakotvení, zakořenění člověka v bytí a řádu světa.

    V této liberalistické demokracii je napohled spousta pohybu; ale tento pohyb je jenom v rovině horizontální; je to pohyb plochý, je to neustálé bezcílné hemžení sem a tam, které si naprostý nedostatek vyššího cíle a hlubšího smyslu zakrývá novým a novým pachtěním se za cíli pomíjivými, krátkodobými, bezobsažnými. Člověk v této liberalistické demokracii cítí, že jeho "jemnější potřeby" v tomto bezcílném hemžení nenacházejí žádnou oporu, žádné uplatnění, žádné naplnění; ale se svým pocitem prázdna nemá kam, nemá na koho se obrátit, neboť tato demokracie mu v tomto ohledu přece nic neslíbila. A na jeho stížnosti mu jenom odpovídá s lhostejným pokrčením ramen: "Co po mně vlastně chceš? Máš dost jídla a dost pití, utop v něm svůj žal, je to čistě tvoje soukromá záležitost, mně do toho nic není!"

    Takže takový je v zásadě rozdíl mezi "jemnějšími potřebami" člověka za podmínek totality a za podmínek (liberální) demokracie.
    JN
    July 23, 2019 v 18.5
    "Stabilní demokratické systémy 'potřeby jemnější' vůbec neslibují..."
    Neslibují, protože demokratický režim nemůže člověku zajistit například jeho smysl života.

    Některé politické síly ale i dnes "potřeby jemnější" lidem slibují. Hádejte, které to jsou a proč to dělají.
    JN
    July 23, 2019 v 20.5
    "Potřeby slibují"
    a někteří si pak myslí, že slibují i jejich splnění.
    July 23, 2019 v 21.17
    Já mám takový dojem,
    že nejdříve musí vzniknout nějaké potřeby, a pak teprve může dojít k jejich naplnění.
    Nabízet potřeby nikdo nemůže. To dělají leda reklamní agentury.
    JN
    July 23, 2019 v 23.33
    Všiml jsem si, že jsem napsal nesmysl (slibovat či neslibovat potřeby opravdu nejde),
    ta chyba je už v textu článku.

    Pak jsem si ale říkal, že potřeby, jejichž naplnění by jinak od demokratického režimu nikdo neočekával, lze vyvolávat, respektive lze vyvolávat mínění, že politický režim je za naplnění těchto "jemnějších potřeb" lidí odpovědný.

    Někdo tedy může slibovat, že politický systém (režim) se postará i o naplnění "jemnějších potřeb", což je podle mě slib nesmyslný. Takové ambice snad mohou mít spíše režimy totalitní. Jinak je naplňování těchto "jemnějších potřeb" věcí společné kultury, kterou ovšem právě totalitní režim potřebuje ovládnout.
    JK
    July 23, 2019 v 23.47
    Co se ovšem děje běžně, to je umělé vytváření (pseudo)potřeb. Asi nejrozšířenější a zároveň v globálním měřítku nejškodlivější uměle vytvořená pseudopotřeba je individuální automobilismus.
    July 24, 2019 v 5.51
    Mně se vždycky líbilo vyjádření potřeb "dělníkova srdce" ve Wolkerově básni U roentgenu, které "chtělo kvést do světa zdravého, do lásky a žití, kde možno ženu, děti a soudruhy mít a pro ně ruce své na chleba proměnit. A jíst tu ze stolu, na který slunce svítí".
    Ale to snad ani není "jemnější potřeba" nýbrž normální lidská potřeba.
    Oni ty potřeby v člověku už přirozeně existují, ale nenaplňuje je politické uspořádání (kromě třeba "islámského nebo komunistického státu"). Naplňuje je společná kultura. Pokud tu kulturu zničíme, ony nenaplněné "jemnější potřeby" budou tím silnější, nastane nestabilní situace.

    Takže podle mě nejde o potřeby umělé, ale o potřeby, které za normálních okolností plní společná kultura, nikoliv politický režim či systém.
    July 24, 2019 v 6.8
    Já myslím, že v té Wolkerově básni je vyjádřena potřeba milovat a být milován. Tedy nejen v erotickém smyslu, ale i jinak.
    Souhlasím s Vámi, jde o to, cítit se někde něco platný a být přijímán, mít víru ve smysluplnost toho co dělám, mít pocit vzájemné důvěry s lidmi okolo.
    + Další komentáře