Proč chybí učitelé matematiky, ale ne dějepisáři

Jiří Karen

Nová zpráva ministerstva školství konstatuje nedostatek učitelů v České republice, zejména u určitých předmětů. Problém je však daleko hlubší a týká se především rozporuplného systému kvalifikace zdejších pedagogů.

Ministerstvo školství s velkou prodlevou zareagovalo na kritiku, že česká vzdělávací politika není podložena žádnými relevantními daty, protože stát není schopen zjistit, jak na tom naše školství vlastně fakticky je.

Výsledkem je obsáhlá zpráva z mimořádného šetření ke stavu zajištění výuky učiteli v mateřských, základních, středních a vyšších odborných školách. Konečně tedy máme v rukou podrobné statistiky. Jedním z hlavních výstupů je tvrdými čísly podložený „nedostatek učitelů“. Některá data však naznačují, že problém je daleko hlubší a zasahuje do vnitřně rozporného systému kvalifikace učitelů.

Zpráva uvádí, že školy trpí nedostatkem učitelů, a konkrétně cituje například učitele matematiky, angličtiny, češtiny a fyziky. Na první pohled takové zjištění dává smysl, avšak při bližším zkoumání neobstojí.

Český systém kvalifikace učitelů je založen na tom, že mladý adept pedagogiky absolvuje na vysoké škole nejčastěji tzv. učitelskou dvojkombinaci. Vybere si dva předměty, ve kterých se jako učitel odborně specializuje a ze kterých získá „aprobaci“.

Ponecháme-li teď stranou tragickou úroveň na některých pedagogických fakultách, které se soustředí na „nalití expertních a v praxi zcela nepoužitelných znalostí“, kámen úrazu se nachází v onom pojetí specializace, které se běžně nazývá „aprobovanost“. Školský zákon totiž pojem „aprobace“ nezná a vyžaduje pouze absolvování obecného pedagogického vzdělání. V praxi to funguje tak, že jakýkoliv učitel (tedy osoba s pedagogickým vzděláním) může učit jakýkoliv předmět podle uvážení ředitele.

Matematiku nemůže učit jen tak ledaskdo. Ale dějepis? Ilustrace vecteezy.com

Jak je tedy možné, že podle údajů ministerstva školství chybí určití specializovaní „učitelé matematiky“, když matematiku může podle současné úpravy zákona učit třeba tělocvikář?

Zdá se totiž, že v našem školství existuje jakýsi pochybný nepsaný kodex „selského rozumu“, ve kterém se vytváří nezdravý dvojkolejný systém „odborných primárních předmětů, které musí učit specialista“ a „sekundárních, okrajových, banálních, může je učit kdokoliv, je to jedno“. Dokladem existence takové praxe je statistika o počtu nekvalifikovaných učitelů dějepisu v Moravskoslezském kraji, která odhaluje, že šokujících 37,2 procenta dějepisářů vlastně vůbec učitelství dějepisu nevystudovalo. Jedná se například o tělocvikáře, občankáře či češtináře.

„Co si budem namlouvat, takový dějepis může přece učit každý, něco jim povykládáš, z učebnice jim to nadiktuješ, vždyť to zvládne i cvičená opice,“ konfrontovala mě kdysi kolegyně učitelka matematiky s určitým elitářstvím „exaktního oboru, kterému nerozumí každý“ (tak jako dějepisu evidentně).

Zpráva tedy uvádí, že školy „pociťují“ nedostatek učitelů matematiky (u kterých je podle nepsaného kodexu vyžadovaná specializace), zatímco nedostatek učitelů dějepisu zdánlivě neexistuje (jednoduše proto, že dějepis učí kdokoliv, kdo se zrovna namane). Jaká bude asi úroveň historického vědomí žáků učených tělocvikáři, je nabíledni.

Co z takového stavu vyplývá? Znamená to, že dějepis je banální zbytečnost, která nepotřebuje specialistu? Anebo to znamená, že matematika a fyzika jsou naprosto primární a jako takové nutně specialistu vyžadují?

V praxi to vypadá tak, že někteří mladí kvalifikovaní absolventi učitelství na Ostravské univerzitě mají problém sehnat učitelské místo své specializace, protože všechny úvazky jsou zabrané často přesluhujícími učiteli, kteří dějepis nikdy nestudovali. Lze se pak divit, když se mladý adept učitelství čelící frustrující realitě nekvalifikovaných lidí v důchodovém věku blokujících úvazek rozhodne na učitelskou dráhu rezignovat a místo toho se vydá do lépe placeného soukromého sektoru? Opravdu takto vyřešíme alarmující nedostatek učitelů?

Řešení, které chystá ministerstvo, působí poněkud bizarně, protože předpokládá, že se nedostatek kvalifikovaných učitelů vyřeší úpravou školského zákona, která umožní učit komukoliv bez ohledu na kvalifikaci (podmíněnou pouze mlhavým příslibem nutnosti doplnit si formální vzdělání v kurzech „někdy během tří let“). Řešit nedostatek specialistů náborem zcela nekvalifikovaných lidí se nezdá být promyšleným krokem.

Fenomén nedostatku učitelů zasahuje hlouběji do celkové koncepce státní vzdělávací vize a obecně konfrontuje radikální debaty o pedagogice. Nakolik má být pedagog „učitelem předmětu“ a nakolik „učitelem dětí“? Jak hlubokou expertní odbornou znalost musí učitel mít? Potřebuje učitel spíše didaktickou, psychologickou a pedagogickou průpravu, anebo je nutné, aby byl především vědecký expert ve své úzké doméně? Řešením daného problému by měla být koncepční a promyšlená restrukturalizace kvalifikačního systému vzdělávání pedagogů. V zásadě se nabízejí dvě cesty.

Lze zachovat systém učitelských aprobací, nicméně v tom případě je nutno přizpůsobit mechanismus vysokoškolského studia, který bude zohledňovat „poptávku po určitých specializacích“. Dále je nutno vytvořit registr neaprobovaných úvazků a adeptů učitelství, který bude garantovat, že mladý specialista dostane přednost před neaprobovaným vyučujícím. Důležitým prvkem by bylo vytvoření oborových metodických skupin, které by propojovaly učitele a zformovaly platformu pro zdokonalování učitelů a jejich celoživotní vzdělávání.

Druhou možností by bylo do systému říznout radikálněji a namísto oborových specialistů (učitel matematiky) vytvořit obecnější oblasti, jako například učitel společenských věd a učitel přírodních věd. V rámci studia takového oboru by pak absolvent musel projít didaktikami jednotlivých předmětů a zároveň prokázat základní orientaci v oboru (oborech). Suma „expertních znalostí“ by se logicky musela zredukovat, avšak v rámci tendencí „zpraktičtit“ učitelského vzdělávání by se mohl otevřít prostor pro důkladnější didaktickou a pedagogickou přípravu, a hlavně praxi.

V neposlední řadě je třeba v obou případech propojit systém vzdělávání s nově utvářenou vizí vzdělávání do roku 2030 a reformou kurikula tak, aby byly kompatibilní. Dokud bude pokračovat několikanásobná schizofrenie českého školství, kdy na jedné straně kurikulum předepisuje vzdělávací oblasti (například člověk a společnost), vysoké školy nabízejí adeptům učitelství předmětové kombinace (dějepis, občanská výchova) a praxe umožní učit komukoliv cokoliv (školský zákon), pokud to ale není fyzika či matematika, problém nedostatku učitelů nás bude sužovat nadále.

    Diskuse
    TK
    December 16, 2021 v 9.2
    Jsou signály, že bude nutno "řezat" ještě hlouběji

    Jan Kršňák

    https://youtu.be/287wk4F2Czg

    soudí, že základním kamenem, na němž by práce učitele mohla spočinout i v době "informační potopy světa", je schopnost a ochota učitele vzdělávat sebe sama spolu s dětmi.

    To je daleko i za úvahami pana Karena, i když se mi podle odstavce

    "Druhou možností by bylo do systému říznout radikálněji a namísto oborových specialistů (učitel matematiky) vytvořit obecnější oblasti, jako například učitel společenských věd a učitel přírodních věd. V rámci studia takového oboru by pak absolvent musel projít didaktikami jednotlivých předmětů a zároveň prokázat základní orientaci v oboru (oborech). Suma „expertních znalostí“ by se logicky musela zredukovat, avšak v rámci tendencí „zpraktičtit“ učitelského vzdělávání by se mohl otevřít prostor pro důkladnější didaktickou a pedagogickou přípravu, a hlavně praxi."

    zdá, že pan Jiří Karen je vlastně na stejné vlně jako pan Kršňák.

    Moc rád bych viděl debatu těch dvou spolu.

    MP
    December 16, 2021 v 13.34
    Jo, není nad radikální řešení

    Bývaly doby -- a my, bájní starci je pamatujeme --, kdy ovládal běžný dějepisář středoškolskou matematiku a co víc: běžný matematik středoškolský dějepis. Nicméně se tehdy alespoň na latinských školách (vzhledem k úrovni, ve které dnešní dějepisáři ovládají dějiny, raději dodávám, ve střední Evropě synonymní výraz pro gymnasia) se dbalo o to, aby dějepis učil dějepisář, protože k jeho povolání patřilo, že si udržoval kontakt s rozvojem historického poznání (kontakt selektivní, ale i tak to bylo velmi náročné). A matematiku matykář, tady byl ten důvod trochu jiný -- není těžké znát středoškolský obsah učiva a ani běžnou nabídku didaktických metod, ale dobrý matykář pozná nejen v čem žák chybuje, ale proč. A pracuje s ním podle toho.

    Dnes potkáte na gymnáziích (již nikoli gymnasiích) učitele matematiky, kteří penalizují správné řešení, protože k němu došel žák jiným postupem, než který oni předváděli -- prostě proto, že ten žákův postup neumí ohodnotit.

    Ostatně na jednom pražském gymnáziu, podle zprav inspekce patří mezi ty lepší, působí učitelka češtiny, která vyhodila od maturity žáka, protože podle jejího přesvědčení nečetl Hamleta, kterého uváděl v seznamu četby. Posléze se ukázalo, že ve fleshbooku, ze kterého znala Hamleta ona, vynechali postavy Rosencrantze a Guildensterna, Horatia, k tomu tam Fortinbras tam vystupoval jen jako norský král (nechme stranou zjednodušení titulu). A tak když mládenec, nadšený Hamletem, tato neznámá jména používal, bylo té dobré ženě jasno -- vymýšlí si a text nečetl.

    Vlastně je to tedy jedno, proč nepřipravovat univerzálně polovzdělané polofachidioty -- jen když přitom budou umět žvatlat o rozvíjení kritického myšlení, který by faktické znalosti podlamovaly.

    TK
    December 16, 2021 v 15.9
    Nenapsal jsem to dobře

    Dobrý den pane Profante,

    já jsem ve snaze navázat na pana Karena bohužel zkreslil to, o čem mluví Kršňák.

    Ten totiž neklade žádné požadavky nebo nevytyčuje směr, co kdo má dělat - pouze se snaží přijít na to, kudy by cesta dál mohla vést, co by mohlo fungovat, a co nejspíše přes jakoukoliv snahu nakonec stejně fungovat nebude.

    Na základě tohoto přemýšlení (a své praktické zkušenosti) usuzuje, že se dnešní vzdělávací systém rozpadne sám.

    Pokud si jej poslechnete, zjistíte, že rozhodně není proti tomu, aby učitelé byli vzdělaní a moudří, naopak. Jenom si myslí, že se nemohou snažit svou moudrost a vzdělanost do dětí nějak přímo "přelít" - v takovém případě budou obě strany nejspíš zklamány.

    Moudrému a vzdělanému učiteli podle Kršňáka bude muset stačit, když se mu svým vlastním příkladem podaří svým žákům ukázat, jak lze o moudrost a vzdělanost usilovat.

    Jenom dodám, že jako chemický fachidiot

    jsem musel Kršňákovu přenášku dva dny studovat, než jsem pochopil jeho úvahy a argumentaci natolik, abych Vám mohl zkusit jejich jádro takto tlumočit - a pořád si stejně nejsem stoprocentně jist, jestli jsem ještě něco důležitého neminul.

    Píši Vám proto, že si myslím, že právě humanitně vzdělaného člověka jako jste Vy by Kršňákovy úvahy mohly zajímat a možná i inspirovat.

    MP
    December 17, 2021 v 13.57
    Panu Kaliszovi

    Děkuji za vstřícnou reakci, ale nereagoval jsem na Vás, ale Karenův článek. Neučil jsem nikdy na základní škole a jsem si jist, že bych proto neměl dobré osobní dispozice, tudíž si neumím představit, jak by mohlo to vzdělávání učitelky nebo učitele na prvním stupni spolu se žáky fungovat -- ale s důrazem na to že já si to neumím představit, nikoliv že si nejde představit.

    U vysokoškolského pedagoga je schopnost učit se spolu se studenty bytostnou součástí jeho povolání; ale je dost těch, kteří se raději schovají do ulity osvědčených přednášek a prezentací. Nuda, ale pohodlná. Čím více bude toho společného učení se na střední škole, tím lépe pro žáky. Ale pokud to bude středoškolský kantor dělat poctivě, bude to pro něj tvrdá dřina a vždycky jen kus jeho práce.

    To, že jste poslouchal a hlavně dlouho a poctivě promýšlel tu Kršňákovu přednášku, svědčí o tom, že nejste fachidiot. Fachidiot je s věcmi, které nespadají do jeho odbornosti, rychle hotov. Mrzí mne, že jste -- byť s ironickým odstupem -- vztáhl to slovo z mé reakce na sebe. A omlouvám se, pokud za to mohla moje stylistická neobratnost.

    Kršňáka si rád poslechnu, dík za odkaz.

    TK
    December 17, 2021 v 18.12
    Ještě panu Profantovi

    Dobrý večer pane Profante,

    mockrát děkuji za odpověď.

    Myslel jsem opravdu, že odpovídáte mně, ale za "fachidiota" se omlouvat nemusíte. Jednak to byl z mé strany (bohužel slabý) pokus o vtip, a jednak si tak doopravdy občas připadám.

    Píši Vám proto, že paní Jeřábková, která rozhovor s Kršňákem vedla, je učitelka prvního stupně základní školy. I když máte pravdu, že příspěvek učitelova "učení sebe sama" roste s věkem žáků, v rozhovoru je skutečně řeč i o prvním stupni.

    Kršňák poukazuje třeba na to, že čeština je vlastně mediální výchova, a jakkoliv my dopělí jsme se učili pracovat s médiem textu ve škole, s těmi dalšími novějšími většinu z nás už nikdo nikdy pracovat neučil a hodně z nás v tom "lítá" stejně, jako ty děti.

    On toho má na odkazech pod videem více, a na

    http://digideti.cz/

    najdete i jeho mail. Pokud Vás z toho něco zaujme, můžete mu napsat.

    P.S.

    Svůj vlastní zážitek z "učení se spolu s dětmi i od dětí" během koronavirové krize mimochodem paní Jeřábková popsala velmi autenticky v sérii článků na portálech RVP a Pedagogické info

    https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/22777/MOZNOSTI-VYUZITI-ORGPADU-VE-SKOLE.html

    https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/22774/orgpad-jako-nastroj-k-individualizaci-ve-vyuce-a-v-pristupu-k-detem.html

    http://www.pedagogicke.info/2021/02/barbora-jerabkova-orgpad-ve-vyuce-na.html