Ministerstvo školství s velkou prodlevou zareagovalo na kritiku, že česká vzdělávací politika není podložena žádnými relevantními daty, protože stát není schopen zjistit, jak na tom naše školství vlastně fakticky je.

Výsledkem je obsáhlá zpráva z mimořádného šetření ke stavu zajištění výuky učiteli v mateřských, základních, středních a vyšších odborných školách. Konečně tedy máme v rukou podrobné statistiky. Jedním z hlavních výstupů je tvrdými čísly podložený „nedostatek učitelů“. Některá data však naznačují, že problém je daleko hlubší a zasahuje do vnitřně rozporného systému kvalifikace učitelů.

Zpráva uvádí, že školy trpí nedostatkem učitelů, a konkrétně cituje například učitele matematiky, angličtiny, češtiny a fyziky. Na první pohled takové zjištění dává smysl, avšak při bližším zkoumání neobstojí.

Český systém kvalifikace učitelů je založen na tom, že mladý adept pedagogiky absolvuje na vysoké škole nejčastěji tzv. učitelskou dvojkombinaci. Vybere si dva předměty, ve kterých se jako učitel odborně specializuje a ze kterých získá „aprobaci“.

Ponecháme-li teď stranou tragickou úroveň na některých pedagogických fakultách, které se soustředí na „nalití expertních a v praxi zcela nepoužitelných znalostí“, kámen úrazu se nachází v onom pojetí specializace, které se běžně nazývá „aprobovanost“. Školský zákon totiž pojem „aprobace“ nezná a vyžaduje pouze absolvování obecného pedagogického vzdělání. V praxi to funguje tak, že jakýkoliv učitel (tedy osoba s pedagogickým vzděláním) může učit jakýkoliv předmět podle uvážení ředitele.

Jak je tedy možné, že podle údajů ministerstva školství chybí určití specializovaní „učitelé matematiky“, když matematiku může podle současné úpravy zákona učit třeba tělocvikář?

Zdá se totiž, že v našem školství existuje jakýsi pochybný nepsaný kodex „selského rozumu“, ve kterém se vytváří nezdravý dvojkolejný systém „odborných primárních předmětů, které musí učit specialista“ a „sekundárních, okrajových, banálních, může je učit kdokoliv, je to jedno“. Dokladem existence takové praxe je statistika o počtu nekvalifikovaných učitelů dějepisu v Moravskoslezském kraji, která odhaluje, že šokujících 37,2 procenta dějepisářů vlastně vůbec učitelství dějepisu nevystudovalo. Jedná se například o tělocvikáře, občankáře či češtináře.

„Co si budem namlouvat, takový dějepis může přece učit každý, něco jim povykládáš, z učebnice jim to nadiktuješ, vždyť to zvládne i cvičená opice,“ konfrontovala mě kdysi kolegyně učitelka matematiky s určitým elitářstvím „exaktního oboru, kterému nerozumí každý“ (tak jako dějepisu evidentně).

Zpráva tedy uvádí, že školy „pociťují“ nedostatek učitelů matematiky (u kterých je podle nepsaného kodexu vyžadovaná specializace), zatímco nedostatek učitelů dějepisu zdánlivě neexistuje (jednoduše proto, že dějepis učí kdokoliv, kdo se zrovna namane). Jaká bude asi úroveň historického vědomí žáků učených tělocvikáři, je nabíledni.

Co z takového stavu vyplývá? Znamená to, že dějepis je banální zbytečnost, která nepotřebuje specialistu? Anebo to znamená, že matematika a fyzika jsou naprosto primární a jako takové nutně specialistu vyžadují?

V praxi to vypadá tak, že někteří mladí kvalifikovaní absolventi učitelství na Ostravské univerzitě mají problém sehnat učitelské místo své specializace, protože všechny úvazky jsou zabrané často přesluhujícími učiteli, kteří dějepis nikdy nestudovali. Lze se pak divit, když se mladý adept učitelství čelící frustrující realitě nekvalifikovaných lidí v důchodovém věku blokujících úvazek rozhodne na učitelskou dráhu rezignovat a místo toho se vydá do lépe placeného soukromého sektoru? Opravdu takto vyřešíme alarmující nedostatek učitelů?

Řešení, které chystá ministerstvo, působí poněkud bizarně, protože předpokládá, že se nedostatek kvalifikovaných učitelů vyřeší úpravou školského zákona, která umožní učit komukoliv bez ohledu na kvalifikaci (podmíněnou pouze mlhavým příslibem nutnosti doplnit si formální vzdělání v kurzech „někdy během tří let“). Řešit nedostatek specialistů náborem zcela nekvalifikovaných lidí se nezdá být promyšleným krokem.

Fenomén nedostatku učitelů zasahuje hlouběji do celkové koncepce státní vzdělávací vize a obecně konfrontuje radikální debaty o pedagogice. Nakolik má být pedagog „učitelem předmětu“ a nakolik „učitelem dětí“? Jak hlubokou expertní odbornou znalost musí učitel mít? Potřebuje učitel spíše didaktickou, psychologickou a pedagogickou průpravu, anebo je nutné, aby byl především vědecký expert ve své úzké doméně? Řešením daného problému by měla být koncepční a promyšlená restrukturalizace kvalifikačního systému vzdělávání pedagogů. V zásadě se nabízejí dvě cesty.

Lze zachovat systém učitelských aprobací, nicméně v tom případě je nutno přizpůsobit mechanismus vysokoškolského studia, který bude zohledňovat „poptávku po určitých specializacích“. Dále je nutno vytvořit registr neaprobovaných úvazků a adeptů učitelství, který bude garantovat, že mladý specialista dostane přednost před neaprobovaným vyučujícím. Důležitým prvkem by bylo vytvoření oborových metodických skupin, které by propojovaly učitele a zformovaly platformu pro zdokonalování učitelů a jejich celoživotní vzdělávání.

Druhou možností by bylo do systému říznout radikálněji a namísto oborových specialistů (učitel matematiky) vytvořit obecnější oblasti, jako například učitel společenských věd a učitel přírodních věd. V rámci studia takového oboru by pak absolvent musel projít didaktikami jednotlivých předmětů a zároveň prokázat základní orientaci v oboru (oborech). Suma „expertních znalostí“ by se logicky musela zredukovat, avšak v rámci tendencí „zpraktičtit“ učitelského vzdělávání by se mohl otevřít prostor pro důkladnější didaktickou a pedagogickou přípravu, a hlavně praxi.

V neposlední řadě je třeba v obou případech propojit systém vzdělávání s nově utvářenou vizí vzdělávání do roku 2030 a reformou kurikula tak, aby byly kompatibilní. Dokud bude pokračovat několikanásobná schizofrenie českého školství, kdy na jedné straně kurikulum předepisuje vzdělávací oblasti (například člověk a společnost), vysoké školy nabízejí adeptům učitelství předmětové kombinace (dějepis, občanská výchova) a praxe umožní učit komukoliv cokoliv (školský zákon), pokud to ale není fyzika či matematika, problém nedostatku učitelů nás bude sužovat nadále.