Nedávno vydaná výroční zpráva BIS vyvolala v českém veřejném prostoru poměrně ostrou debatu. Zpráva totiž tvrdí, že jako jeden z nevojenských nástrojů takzvaně hybridní války, kterou Rusko proti České republice vede, může sloužit přetrvávající výuka moderních dějin na školách. Výuka dějin je podle BIS „de facto sovětskou verzí moderních dějin“. Zdá se, že probíhající a postupně se zostřující ideologický střet takzvané „kulturní války“ stále více zasahuje i české školství. Neodhaluje však zpráva něco důležitého o školní výuce? A jak je to s rolí politiky ve školách?

Podle zpravodajského portálu iDnes jsou zpravodajští analytici přesvědčeni, že „můžeme pozorovat východní vliv i ve školních lavicích“ s tím, že prosovětská propaganda podle tajné služby výrazně ovlivňuje dějiny vyprávěné ve školách v hodinách dějepisu. Kontinuální vliv prosovětské propagandy ve výuce podle pracovníků BIS tvoří „základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie“.

Portál iDnes cituje mluvčího BIS Jiřího Štichu, který poukazuje, že se současné děti „učí historii podobně jako jejich prarodiče v době, kdy bylo Československo okupováno Sovětským svazem“. Mluvčí dále popisuje, že u části společnosti, která je starší a méně vzdělaná, se objevuje větší náchylnost pro ruskou propagandu, protože jim evokuje panslovanské vzorce naučené v socialistickém školství. Zpráva a tvrzení analytiků zasahují do řady problémů, které se týkají jak konkrétní podoby a smyslu výuky ve školách, tak politických aspektů vzdělávání obecně.

↗

Dějepis se dnes vyučuje prostřednictvím úmorného výkladu a absurdního diktování jedné Pravdy do sešitu, jež kritické myšlení vzbudit nemůže. Foto Research Gate

Který je ten správný příběh k výuce?

Je bezesporu pravda, že současné děti se učí dějepis stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Obecný mechanismus výuky dějin spočívá v předání jedné Pravdy/Interpretace/Příběhu do paměti žáků a následném vynucováním její detailní paměťové reprodukce skrze represivní nástroj známkování.

Tento mechanismus „předávání minulosti“ provází lidstvo od pradávna — můžeme začít u příběhů u ohňů pravěkých lovců přes jezuitské školy po organizované školství 19. století až do současnosti, kdy jsou ony příběhy vizualizovány filmovým průmyslem a počítačovými hrami. Takovýto přístup můžeme nazvat „předáváním kolektivní paměti“, tedy určitým ideologickým zdůvodněním existence kolektivní entity typu „národ“ s tím, že nejpozději od 19. století můžeme otevřeně mluvit o předávání nacionalistických interpretací dějin.

Smyslem takového přístupu k výuce dějin je, aby byli noví členové společenství dostatečně kulturně asimilováni a aby sdíleli kolektivní hodnoty, identitu a paměť. Cílem by mělo být, aby jedinec popisoval příběhy jednotlivých národních dějin v kategoriích „my/naše/oni“.

Podle výzkumů uskutečněných v USA se ukazuje, že jediným konkrétním efektem takového přístupu je, že si jedinec zakotví pouze a jenom onen ideologický aspekt, tedy jakýsi duch onoho „správného příběhu“, nikoliv již konkrétní historické detaily. Neschopnost studentů reprodukovat historické podrobnosti dané Interpretace posléze vede k vzrušeným veřejným debatám o „alarmující neznalosti minulosti“ a útokům na učitele dějepisu, kteří jsou často osočováni z toho, že učí nudně, protože neumí onen Příběh dostatečně herecky a dramaticky žákům podat.

Mezi empiricky dokázaná negativa tohoto přístupu patří mimo jiné ohromující pedagogická a psychologická neefektivita, často nevratná lobotomizace historického myšlení a ideologická indoktrinace mladých lidí v některých případech vedoucí až k angažmá ve válkách.

Analogicky, s přihlédnutím nejen k americkým, ale i českým výzkumům takzvaného historického vědomí, se lze domnívat, že starší generace odchované takovýmto propagandistickým školstvím, může být vůči ruské propagandě méně odolnější, připustíme-li, že sovětská ideologie a současná státní ruská mají řadu totožných charakteristik.

Co se týká tvrzení tajné služby o kontaminování dějepisu, neexistují žádná relevantní fakta, která by dokazovala, že současná výuka dějepisu je zasažena sovětskou propagandou, a i ministr školství Robert Plaga prohlásil, že bude po BIS požadovat konkrétní zdroje podkládající jejich kontroverzní tvrzení.

Na druhé straně existují obsahové analýzy českých učebnic a empirické výzkumy, které dokládají, že tradiční český romanticko-nacionalistický příběh, silně ovlivněný a přizpůsobený komunistickými ideology v rámci koncepce iniciované Zdeňkem Nejedlým, je stále velice vlivným. Ze statistik České školní inspekce a dalších výzkumů víme, že převládající podobou výuky dějepisu je výklad a diktování do sešitu.

Zdá se tedy, že přestože tvrzení o prosovětské kontaminaci dějepisu je více než sporné, určitá ideologická kontaminace žáků v současných třídách opravdu reálně probíhá. Minimálně skrze lživou manipulaci naznačující, že o minulosti se žáci učí „objektivní pravdu“, která je v učebnicích. V horším případě očkováním různých nacionálních a xenofobních stereotypů.

Určitá část společnosti, mnohdy zastupovaná neziskovým sektorem a paměťovými institucemi, navrhuje prosadit novou „liberálně-demokratickou“ interpretaci dějin, často zatíženou nemístným a ahistorickým antikomunismem, vyzdvihováním role Západu, glorifikováním Evropské Unie a podobně.

Tato nová interpretace naráží na historické vědomí „šedé většiny“, která často vnímá kapitalistickou transformaci negativně a nostalgicky vzpomíná na sociální jistoty komunistického režimu. V současné době je tato liberální interpretace vystavena novému nepříteli — konzervativní kontrarevoluci útočící na liberální status quo z autoritářských pozic často ovlivněných konspiračními teoriemi a třeba i ruskými propagandistickými vlivy.

Opět nastává střet o správný výklad dějin, přičemž protikladné strany většinou kopírují onu polaritu mezi městskými vzdělanými liberály a „obyčejnými lidmi“ z regionů. Co sudetští Němci? Co ten komunismus? Co rok 1968? Co rok 1989? Co vstup do EU? Co kuponová privatizace? Evidentně se jedná o politický spor. Která Pravda by se tedy měla učit? A nebylo by lepší politickou dimenzi ze škol vyškrtnout?

Dějepis jako politický předmět

Myslím, že je důležité zdůraznit — ano, dějepis je a má být politickým předmětem. Není to nic propagandistického ani ideologického. Ona ideologičnost či dogmatičnost automaticky nevyplývá z politické funkce dějepisu, nýbrž ze zamýšleného cíle historického vzdělávání. V případě, že je cílem dějepisu politicky formovat nacionální kolektivní paměť a identitu skrze jednu oficiální interpretaci národních dějin (jak to deklaruje formulace státního Rámcového vzdělávacího programu „uchování kontinuity historické paměti“), můžeme otevřeně mluvit o politické indoktrinaci žáků ve více rovinách.

Na druhé straně, pokud je cílem výuky rozvíjet kritické historické myšlení (o čemž paradoxně mluví protikladná formulace „kultivace historického vědomí“), může být politická dimenze osvobozující. Antagonistické formulace státních osnov ukazují, nakolik je přístup k minulosti stále poněkud schizofrenní. Chceme předávat jednu Paměť, anebo kultivovat historické vědomí?

Určité řešení, jak vybřednout ze sporů o minulost, je v oproštění se od nutkavé touhy kolektivně formovat historickou identitu žáků (ať už panslovansky, prosovětsky, prokapitalisticky, proevropsko-uniisticky) a namísto toho vést mladé lidi k rozvíjení kritického historického myšlení, které je obecně zásadním předpokladem pro existenci samostatně uvažujícího a svobodného člověka. Politická dimenze dějepisu nemá sloužit k romantickému budování národní identity, nýbrž k rozvíjení motivace mladých lidí aktivně se podílet na správě věcí veřejných.

Ano, pro některé autoritáře může být onen progresivní politický cíl vzdělávání — tedy samostatně kriticky uvažující, nezávislý, po všech stránkách rozvinutý jedinec aktivně se podílející na správě našeho společného světa — nežádoucí. Raději by vychovávali poslušné ovečky mechanicky papouškující diktát jedné (jejich) Pravdy. Zde je třeba vytáhnout na barikády a nekompromisně vrhat Molotovovy koktejly argumentů a klást odpor všemi možnými prostředky, protože podoba vzdělávání mladých formuje naši společnou budoucnost.

Pokud chceme, aby byli mladí lidé vybaveni obrannými nástroji vůči všem druhům propagand (nejen té ruské, ale třeba i té západní, americké, pro-kapitalistické, prostě jakékoliv), řešením je radikálně a revolučně transformovat klasickou výuku spočívající v převaze úmorného výkladu, absurdního diktování jedné Pravdy do sešitu a represivním vyžadováním recitace nadiktovaného skrze známky.