České školství v kulturní válce

Jiří Karen

Aby škola mohla u studentů a žáků budovat odolnost vůči propagandě, je třeba revolučně transformovat klasickou výuku spočívající v převaze výkladu, diktování a represivním vyžadováním paměťové reprodukce učiva.

Nedávno vydaná výroční zpráva BIS vyvolala v českém veřejném prostoru poměrně ostrou debatu. Zpráva totiž tvrdí, že jako jeden z nevojenských nástrojů takzvaně hybridní války, kterou Rusko proti České republice vede, může sloužit přetrvávající výuka moderních dějin na školách. Výuka dějin je podle BIS „de facto sovětskou verzí moderních dějin“. Zdá se, že probíhající a postupně se zostřující ideologický střet takzvané „kulturní války“ stále více zasahuje i české školství. Neodhaluje však zpráva něco důležitého o školní výuce? A jak je to s rolí politiky ve školách?

Podle zpravodajského portálu iDnes jsou zpravodajští analytici přesvědčeni, že „můžeme pozorovat východní vliv i ve školních lavicích“ s tím, že prosovětská propaganda podle tajné služby výrazně ovlivňuje dějiny vyprávěné ve školách v hodinách dějepisu. Kontinuální vliv prosovětské propagandy ve výuce podle pracovníků BIS tvoří „základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie“.

Portál iDnes cituje mluvčího BIS Jiřího Štichu, který poukazuje, že se současné děti „učí historii podobně jako jejich prarodiče v době, kdy bylo Československo okupováno Sovětským svazem“. Mluvčí dále popisuje, že u části společnosti, která je starší a méně vzdělaná, se objevuje větší náchylnost pro ruskou propagandu, protože jim evokuje panslovanské vzorce naučené v socialistickém školství. Zpráva a tvrzení analytiků zasahují do řady problémů, které se týkají jak konkrétní podoby a smyslu výuky ve školách, tak politických aspektů vzdělávání obecně.

Dějepis se dnes vyučuje prostřednictvím úmorného výkladu a absurdního diktování jedné Pravdy do sešitu, jež kritické myšlení vzbudit nemůže. Foto Research Gate

Který je ten správný příběh k výuce?

Je bezesporu pravda, že současné děti se učí dějepis stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Obecný mechanismus výuky dějin spočívá v předání jedné Pravdy/Interpretace/Příběhu do paměti žáků a následném vynucováním její detailní paměťové reprodukce skrze represivní nástroj známkování.

Tento mechanismus „předávání minulosti“ provází lidstvo od pradávna — můžeme začít u příběhů u ohňů pravěkých lovců přes jezuitské školy po organizované školství 19. století až do současnosti, kdy jsou ony příběhy vizualizovány filmovým průmyslem a počítačovými hrami. Takovýto přístup můžeme nazvat „předáváním kolektivní paměti“, tedy určitým ideologickým zdůvodněním existence kolektivní entity typu „národ“ s tím, že nejpozději od 19. století můžeme otevřeně mluvit o předávání nacionalistických interpretací dějin.

Smyslem takového přístupu k výuce dějin je, aby byli noví členové společenství dostatečně kulturně asimilováni a aby sdíleli kolektivní hodnoty, identitu a paměť. Cílem by mělo být, aby jedinec popisoval příběhy jednotlivých národních dějin v kategoriích „my/naše/oni“.

Podle výzkumů uskutečněných v USA se ukazuje, že jediným konkrétním efektem takového přístupu je, že si jedinec zakotví pouze a jenom onen ideologický aspekt, tedy jakýsi duch onoho „správného příběhu“, nikoliv již konkrétní historické detaily. Neschopnost studentů reprodukovat historické podrobnosti dané Interpretace posléze vede k vzrušeným veřejným debatám o „alarmující neznalosti minulosti“ a útokům na učitele dějepisu, kteří jsou často osočováni z toho, že učí nudně, protože neumí onen Příběh dostatečně herecky a dramaticky žákům podat.

Mezi empiricky dokázaná negativa tohoto přístupu patří mimo jiné ohromující pedagogická a psychologická neefektivita, často nevratná lobotomizace historického myšlení a ideologická indoktrinace mladých lidí v některých případech vedoucí až k angažmá ve válkách.

Analogicky, s přihlédnutím nejen k americkým, ale i českým výzkumům takzvaného historického vědomí, se lze domnívat, že starší generace odchované takovýmto propagandistickým školstvím, může být vůči ruské propagandě méně odolnější, připustíme-li, že sovětská ideologie a současná státní ruská mají řadu totožných charakteristik.

Co se týká tvrzení tajné služby o kontaminování dějepisu, neexistují žádná relevantní fakta, která by dokazovala, že současná výuka dějepisu je zasažena sovětskou propagandou, a i ministr školství Robert Plaga prohlásil, že bude po BIS požadovat konkrétní zdroje podkládající jejich kontroverzní tvrzení.

Na druhé straně existují obsahové analýzy českých učebnic a empirické výzkumy, které dokládají, že tradiční český romanticko-nacionalistický příběh, silně ovlivněný a přizpůsobený komunistickými ideology v rámci koncepce iniciované Zdeňkem Nejedlým, je stále velice vlivným. Ze statistik České školní inspekce a dalších výzkumů víme, že převládající podobou výuky dějepisu je výklad a diktování do sešitu.

Zdá se tedy, že přestože tvrzení o prosovětské kontaminaci dějepisu je více než sporné, určitá ideologická kontaminace žáků v současných třídách opravdu reálně probíhá. Minimálně skrze lživou manipulaci naznačující, že o minulosti se žáci učí „objektivní pravdu“, která je v učebnicích. V horším případě očkováním různých nacionálních a xenofobních stereotypů.

Určitá část společnosti, mnohdy zastupovaná neziskovým sektorem a paměťovými institucemi, navrhuje prosadit novou „liberálně-demokratickou“ interpretaci dějin, často zatíženou nemístným a ahistorickým antikomunismem, vyzdvihováním role Západu, glorifikováním Evropské Unie a podobně.

Tato nová interpretace naráží na historické vědomí „šedé většiny“, která často vnímá kapitalistickou transformaci negativně a nostalgicky vzpomíná na sociální jistoty komunistického režimu. V současné době je tato liberální interpretace vystavena novému nepříteli — konzervativní kontrarevoluci útočící na liberální status quo z autoritářských pozic často ovlivněných konspiračními teoriemi a třeba i ruskými propagandistickými vlivy.

Opět nastává střet o správný výklad dějin, přičemž protikladné strany většinou kopírují onu polaritu mezi městskými vzdělanými liberály a „obyčejnými lidmi“ z regionů. Co sudetští Němci? Co ten komunismus? Co rok 1968? Co rok 1989? Co vstup do EU? Co kuponová privatizace? Evidentně se jedná o politický spor. Která Pravda by se tedy měla učit? A nebylo by lepší politickou dimenzi ze škol vyškrtnout?

Dějepis jako politický předmět

Myslím, že je důležité zdůraznit — ano, dějepis je a má být politickým předmětem. Není to nic propagandistického ani ideologického. Ona ideologičnost či dogmatičnost automaticky nevyplývá z politické funkce dějepisu, nýbrž ze zamýšleného cíle historického vzdělávání. V případě, že je cílem dějepisu politicky formovat nacionální kolektivní paměť a identitu skrze jednu oficiální interpretaci národních dějin (jak to deklaruje formulace státního Rámcového vzdělávacího programu „uchování kontinuity historické paměti“), můžeme otevřeně mluvit o politické indoktrinaci žáků ve více rovinách.

Na druhé straně, pokud je cílem výuky rozvíjet kritické historické myšlení (o čemž paradoxně mluví protikladná formulace „kultivace historického vědomí“), může být politická dimenze osvobozující. Antagonistické formulace státních osnov ukazují, nakolik je přístup k minulosti stále poněkud schizofrenní. Chceme předávat jednu Paměť, anebo kultivovat historické vědomí?

Určité řešení, jak vybřednout ze sporů o minulost, je v oproštění se od nutkavé touhy kolektivně formovat historickou identitu žáků (ať už panslovansky, prosovětsky, prokapitalisticky, proevropsko-uniisticky) a namísto toho vést mladé lidi k rozvíjení kritického historického myšlení, které je obecně zásadním předpokladem pro existenci samostatně uvažujícího a svobodného člověka. Politická dimenze dějepisu nemá sloužit k romantickému budování národní identity, nýbrž k rozvíjení motivace mladých lidí aktivně se podílet na správě věcí veřejných.

Ano, pro některé autoritáře může být onen progresivní politický cíl vzdělávání — tedy samostatně kriticky uvažující, nezávislý, po všech stránkách rozvinutý jedinec aktivně se podílející na správě našeho společného světa — nežádoucí. Raději by vychovávali poslušné ovečky mechanicky papouškující diktát jedné (jejich) Pravdy. Zde je třeba vytáhnout na barikády a nekompromisně vrhat Molotovovy koktejly argumentů a klást odpor všemi možnými prostředky, protože podoba vzdělávání mladých formuje naši společnou budoucnost.

Pokud chceme, aby byli mladí lidé vybaveni obrannými nástroji vůči všem druhům propagand (nejen té ruské, ale třeba i té západní, americké, pro-kapitalistické, prostě jakékoliv), řešením je radikálně a revolučně transformovat klasickou výuku spočívající v převaze úmorného výkladu, absurdního diktování jedné Pravdy do sešitu a represivním vyžadováním recitace nadiktovaného skrze známky.

    Diskuse (181 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    December 12, 2018 v 9.44
    Z jakého důvodu si vlastně myslíš, že v tom předávání falešného historického vědomí či předávání jakéhosi příběhu, ať národního či jiného, hraje zásadní úlohu škola a ne třeba rodiče nebo prarodiče?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 12, 2018 v 10.31
    Propagandu je třeba definovat objektivními kritérii a ne zdrojem.
    Společné hodnoty a společný příběh (který vůbec nikdy nemůže být objektivní pravdou) jsou přece tím, co jakoukoliv společnost od základu vytváří a spojuje.

    Pokud nebudou existovat tyto společné hodnoty a skupinově vnímaný společný příběh, nebude existovat ani společnost. Požadavku na univerzální objektivitu takovýchto spojujících hodnot a příběhu nelze ze samotného principu nikdy vyhovět, lze dosáhnout jen toho, že tento nereálný požadavek na objektivitu jakoukoliv společnost rozloží.

    Z tohoto pohledu je tedy propaganda vlastně snahou ochromit činnost "mozku společnosti" nebo ho popřípadě transplantovat za jiný, který bude přemýšlet v zájmu původce propagandy.

    Jde tedy o snahu nahradit původní spojující hodnoty a původní NEOBJEKTIVNÍ společný příběh jinými spojujícími hodnotami a jiným NEOBJEKTIVNÍM společným příběhem.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 12, 2018 v 16.20
    Nelze popřít, že v daném případě má pan Nushart nemalý kus pravdy. Z množiny "kriticky myslících" nevytvoříme národ. Jakožto pocitovou identitu lidé spojených společným osudem.

    Pokud tím "kritickým historickým zkoumáním" destruujeme ten společný příběh, pak tím rozložíme i samotný národ.

    Musíme si uvědomit: i ty neustálé spory o výklad národní historie jsou - jakkoli kontroverzní - zároveň právě vytvářením té národní identity. Náš národ nám není lhostejný - a právě proto se sváříme o výklad jeho dějin.

    Tím samozřejmě v žádném případě nechci upírat naprostou legitimitu tomu kritickému myšlení, jakož i pluralitnímu přezkušování národních dějin, a tedy i toho národního příběhu. Ale jde o to si uvědomit, že i tady je zapotřebí nalézt ten "správný střed" mezi nereflektovaným nacionalismem na straně jedné, a mezi sice odborně fundovaným a hodnotově korektním, ale víceméně indiferentním postojem k vlastnímu národu a k jeho minulosti.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    December 12, 2018 v 17.44
    Strašidlo komunismu...ech Ruska obchází BISkou.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    December 12, 2018 v 19.21
    Cítím jisté zadostiučinění
    že už tady nejsem se svým upozorňováním na ruské nebezpečí za exota já, ale se svým

    "Strašidlo komunismu...ech Ruska obchází BISkou."

    už je tady exotem pan Klusáček.
    Eva Hájková, penzistka
    December 12, 2018 v 19.35
    Panu Poláčkovi
    Nemusí jít jen o národ a jeho příběh. Nedávno jsem v nějaké knize četla větu:
    "Civilizace, v níž nikdo necítí žádný závazek vůči minulosti, vůči budoucnosti, vůči jiným lidem nebo vůči něčemu vyššímu než sebeuspokojení, je nebezpečně křehká".
    A pak ještě tuhle: "Člověk zbavený historické paměti není nic jiného než barbar".
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 12, 2018 v 20.54
    Myslím, že člověk může mít dobrý vztah s druhými až teprve tehdy, když má vytvořen dobrý vztah sám se sebou.

    Mít dobrý vztah sám se sebou znamená mimo jiné také být ukotven ve své vlastní identitě, vnímat samozřejmě chyby té "své lidské skupiny", mít k ní tedy vytvořen kritický, ale přitom přijímající a chápající vztah bez paušálního odsouzení.

    Současné "populární" boření starých identit a následná identitární panika nejspíše nemůže přinést dobré vztahy k odlišným lidem mimo původní kolektivní identitu.
    JK
    Jiří Karen
    December 12, 2018 v 21.26
    Ano, ale jaký je SMYSL té identity?
    Děkuji panu Nushartovi za trefnou připomínku. Do článku se samozřejmě nevleze vše.

    Já si myslím, že je zločinem indoktrinovat žáky jednou nacionální interpretací minulosti.

    a) protože jim předstíráme, že se jedná o Objektivní pravdu minulosti - což je ultimátní zlo na historickém myšlení.

    b) protože je to často xenofobní žvást (stereotypy, atd.)

    Na druhou stranu je samozřejmě nutné a potřebné, utvářet kolektivní identitu žáků tak, abychom realizovali určité hodnoty, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou správné.

    Konkrétní hodnotu vidím v občanské a aktivní angažovanosti mladých v rámci "svého státu" ve smyslu občanského národa, nikoliv "etnického" národa.

    Prostě vytvářet pocit odpovědnosti za náš společný svět a vést mladé lidi k angažovanosti.

    Etnické identitní češství tam ale podle mě moc nespadá, i když by samozřejmě šlo nějak složitě naroubovat.

    Identitu vytváří rodiče, společnost, kultura, přátelé...je to masakriální tlak. Nemůžeme prostě svěřit škole jiné funkce?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    December 13, 2018 v 1.16
    Jaký je smysl identity?
    Myslím, že smyslem identity může být třeba sebepřijetí (jako podmínka vytváření dobrého vztahu k druhým).

    Smyslem kolektivní identity by pak bylo přijetí sebe sama v kontextu společnosti a dějin, uvědomění si, že někam patřím, že svým životem navazuji na život svých předků a že po mně přijdou zase jiní, ke kterým se už teď mohu chovat ohleduplně tím, že budu myslet na jejich budoucí život.

    Přijetí a vyrovnání se s vlastní kolektivní (kulturní) identitou mi umožní vytvářet neproblematický vztah k jiným kolektivním (kulturním) identitám, aniž bych se jimi cítil ohrožován (viz např. typické problémy třetí generace přistěhovalců s jejich hledáním vlastní identity, odmítáním většinové okolní kultury a náchylností k radikalizaci).
    IH
    Ivo Horák
    December 13, 2018 v 11.2
    Jak známo, lidé věří převážně tomu, čemu chtějí a potřebují
    Argumentovat pro změnu typu výuky na základních a středních školách potřebou odolnosti občanstva vůči (aktuální ruské) propagandě mi přijde docela přitažené za vlasy. Byla prvorepubliková kulturní levice poplatná sovětské propagandě a zájmům v důsledku špatného školství za Rakouska-Uherska?

    Snahy vést výuku tak, aby byla mládež v jejím důsledku (poněkud) moudrá, v sobě nejspíš mají nemálo naivity. Opravdové zrání člověka neprobíhá rozhodně mezi jeho šesti a osmnácti lety.

    Význam školy leží (z větší části) jinde. Vedle socializace je asi nejpodstatnější vybudování solidního společného základu znalostí a dovedností. Kdyby nebylo (povinné) školy, většina lidí by nevěděla z řady předmětů skoro nic, jejich pozornost by k sobě plně připoutaly zcela profánní záležitosti a aktuální provoz. Většina předmětů by lidem zcela sešla z mysli, ba i povědomí. Když však do nich investují svůj čas a úsilí, v době, kdy je to nejproduktivnější, zdráhají se vytlačit tento sdílený vklad ze svých životů. V případě pozdější potřeby, či zájmu nepostrádají základ, protože jinak je, ve vyšším věku, "každý začátek těžký". Úsloví "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš" platí především ve smyslu konkrétních znalostí a dovedností. Právě jimi mohou mladí lidé získat tolik potřebný zasloužený respekt. (Mladí staří, kteří by sice mluvili o válce pomalu jako pamětníci, ale nevěděli, kdy byla, a koho proti komu, by se jej nedočkali.)
    + Další komentáře