Příčiny a důsledky nešťastné učitelské stávky
Jiří KarenStávka rozděluje učitelskou veřejnost jako nikdy. Jiří Karen se pokouší postihnout jádro rozbroje uvnitř učitelské obce a shrnuje argumenty příznivců i odpůrců protestů. Stávka podle něj přichází v nevhodný moment a klade bizarní požadavky.
Někteří čeští učitelé budou po dlouhé době stávkovat, Českomoravský oborový svaz pracovníků ve školství vyhlásil stávku na středu šestého listopadu. V českém prostředí naprosto unikátní a překvapivý krok. Mezi konzervativními českými učiteli se po dlouhá léta například objevoval strach z toho, že budou veřejností označení za vyděrače, kteří si berou děti jako rukojmí.
Stávkovou pohotovost učitelé nevyhlásili ani v dřívějších situacích drastického podfinancování školství a svévolných ničivých zásahů bývalých ministrů školství. Proč tedy nyní vytáhli na barikády? A proč polarizuje stávka nejen učitelskou, ale i českou veřejnost?
Oficiální důvody, skutečné motivy
Oficiálním důvodem stávky, již se chystá účastnit podle různých odhadů čtvrtina až polovina škol, je rozdělení poměru chystaného zvýšení platů pedagogů do tzv. tarifní (tabulkové) a tzv. netarifní části (peníze, které může ředitel udělovat jako odměny). Opravdové příčiny jsou ovšem daleko složitější.
Chystaná stávka rozdělila učitelskou veřejnost jako snad nikdy předtím. Stávku odmítla Učitelská platforma, EDUin či Asociace ředitelů základních škol a mnozí další, zatímco například Pedagogická komora se za protest postavila. Na sociálních sítích se rozbujely vášnivé diskuze, kde na jedné straně argumentují zastánci stávky potřebou konečně odpovědět na dlouhodobé podfinancování českého školství, zatímco odpůrci poukazují na malicherné důvody, nepřipravenost a nesystémovost postupu.
Příznačně pro české prostředí je fakt, že systémové záležitosti českého školství, které by měly být diskutovány v rámci dlouhodobé konsenzuální vize, jsou zredukovány na bizarní detaily jako pár procent do tabulek či do odměn. Je zřejmě, že diskuze ohledně ohodnocování pedagogů je naprosto nutná, protože současný systém jakéhosi „seniorátu“, kdy starší učitelé dostávají podle tabulkových systémů řádově například o deset tisíc korun více než mladí nastupující, je naprosto nelogický a demotivující. Opravdu je kvalita vyučujícího v přelomovém digitalizovaném 21. století vázána zrovna na věk?
Argumenty protistrany mají ale také svou váhu. Poukazují na to, neexistuje jasný a přehledný systém, který by promyšleně kriteriálně nastavil kvalitu škol a práce učitelů, což může vyústit v nepřehledné odměňování učitelů, kteří učí v souladu s třeba konzervativními představami některých ředitelů. Na většině škol totiž zůstává výše odměn jednotlivých učitelů tajemstvím, což v souvislosti s neexistujícím přehledným mechanismem odměňování přilévá olej do ohně osobních rozbrojů a nepřátelských domněnek.
Z tohoto pohledu dává smysl, že odborová organizace, sdružující především starší pedagogy, chce mít „své jisté“, obzvlášť s přihlédnutím k faktu, že v minulých letech ony nadtarifní částky do systému z různých důvodů jaksi „nedoputovaly“.
Narychlo vyhlášená stávka pobouřila také část české veřejnosti a rodičů, kteří náhle musí řešit, co s dětmi, když školy budou zavřené. Stávka tak možná vráží další klín mezi rodiče a učitele. To se už nyní projevuje v nebývalé frekvenci nenávistných a ignorantských výlevů na sociálních sítí, které opakují vybájenou představu učitele jako lenochoda chodícího do práce pár hodin pět měsíců v roku, kde se beztak jenom válí a nic nedělá. Přihlédneme-li k reálné pracovní době učitelů (až 12 hodin denně) či počtu učitelů ohrožených vyhořením (až 80 procent má k vyhoření nakročeno), neměli bychom se podobnými výkřiky správně vůbec zabývat.
I tyto reakce nicméně dokladují další stupeň zákopové války, která se rozrostla o další válčící strany. Znesvářené klany nabobtnaly: progresivní učitelé, školometi, učitelé odmítající stávku, učitelé stávkující, rodiče odmítající stávku, organizace odmítající stávku, ty, které ji podporují a další. Zdánlivě klidná hladina českého školství byla rozbouřena k nepoznání a dá se očekávat, že neblahé následky zanechají nejednu jizvu a nezhojitelný konflikt.
Současná situace je typickou ukázkou toho, co se děje, pokud se dlouhodobé rozpory neřeší a zůstávají pod pokličkou. Řada učitelů a škol, kteří se přidali ke stávce, zdůrazňují, že jim nejde ani tak o ta nicotná dvě procenta do nadtarifu, jako o celkový pohrdavý přístup státu ke vzdělávání. Což je motivace pochopitelná a logická, avšak naprosto diletantsky realizovaná — ve svých důsledcích patrně ryze kontraproduktivní.
Týraný orangutan
Tak dlouho se šlapalo na poklidné, trpělivé a dříví na sobě štípat nechávající učitele a učitelky, až jim praskly napínané nervy a dlouhodobá frustrace vybuchla — v nevhodný okamžik a destruktivním způsobem: exploze vyvřela v situaci, kdy se terčem stal současný ministr Plaga, mnohými považovaný za jednoho z nejlepších šéfů resortu, který děla vše pro navyšování platů a celkově projevuje porozumění složité problematice vzdělávání a moderní pedagogiky.
Léta týraný orangutan v zoo náhle vyskočil na nového citlivého ošetřovatele, který mu chtěl podat banán a trochu zaskřípal panty, což zvíře vydráždilo. Je přitom potřeba zrušit klece a přestavět celou zahradu. Útok místo toho patrně přesvědčí veřejnost, že orangutani jsou zlí a že je dobře, že jsou za mřížemi. A ošetřovatel možná přijde na dlažbu. Zlepší se ale život v zoo?
Skutečné příčiny dlouhodobé učitelské frustrace a zpuchřelosti našeho systému vězí v nedostatečném odhodlání učitelů aktivně se organizovat a politicky prosazovat systémové změny. Ve školských odborech je totiž jenom asi desetina učitelů. Máme se pak divit, že odbory nejsou pod širší učitelskou kontrolou, která by případným strategickým chybám účinně zabránila? A proč vlastně učitelé nevystoupili už před deseti lety s jasnými požadavky na úroveň vzdělávacího systému?
Dobře z praxe vím, jak je taková angažovanost vyčerpávající, často nudná, jak bere vzácný čas a ukrajuje z energie vyždímaného učitele. Avšak dokud se učitelé nestanou reálným politickým aktérem v našem vzdělávacím systému, můžeme očekávat další nešťastné katastrofy, jako je současná učitelská stávka.
Dalo by se diskutovat o efektivitě zvolené formy protestu, načasování a organizaci, ale je potřeba hodně stranného vidění, aby někdo popsal důvod stávky jako "pouze oficiální".
Pozoruhodné jsou řeči o rozdělené učitelské veřejnosti, kdy na straně ministerstva stojí Asociace ředitelů škol -- tedy těch, pro které znamená ministerské rozhodnutí, že není ohrožen současný nástroj ředitelské svévole v odměňování -- a pak uvádí autor EDUin. Jenomže EDUin není učitelská organizace, je to mediálně schopná neziskovka, jejíž neznámější mluvčí neučí a neučili v regionálním školství a i mezi těmi méně známými představuje Jan Karen spíše výjimku. Kdybych měl sklon ke konspiračním
Popsat věcně zdůvodněnou stávku s jasnými požadavky jako pudový afekt týraného orangutana není sice čin stávkokaza, ale úmyslný pokus stávku pokus stávku poškodit -- dá se říci "hanobitel stávky" česky jedním slovem?
Já na Plagovi nic moc sympatického nevidím.
1. Dělá pro Babiše.
2. Zruší povinnou maturitu z matematiky, což výrazně ohrožuje budoucí vzdělanostní úroveň a konkurenceschopnost naší země (ten pojem nemám rád, ale tady bohužel sedí).
3. Koketuje s myšlenkou úplně rozbourat až zlikvidovat státní maturitu, což by byl už úplný hřebík do rakve vzdělanosti budoucí české populace.
4. Netlačil dostatečně na to, aby se školství stalo skutečnou rozpočtovou prioritou vlády, a učitele dá se říci snad až podvedl, chcete-li mírněji oklamal.
Ale ano, občas řeční o alternativních metodách...
- blbá, špatně zorganizovaná, marketingově nezvládnutá stávka může být podle mého názoru škodlivá. Nemyslím si, že by to byla "věcně zdůvodněná stávka s jasnými požadavky".
- v článku schválně "mnohými považovaný za jednoho z nejlepších", já osobně se za nekritického adorátora ministra nepovažuji. Ostatně jsem jej tuším kritizoval za "nemastná a neslaná" vyjádření ke kauze BIS a dějepis.
Já jsem rozhodně ten poslední, kdo by by proti stávkám. Na druhou stranu si prostě myslím, že když se to udělá takhle pudově blbě, tak to může být kontraproduktivní.
Politický akt musí být promyšlený, chytrý a strategický - obzvláště v tak citlivé záležitosti jako je školství. Jinak je medvědí službou...
-
Aby nedošlo k omylu - není to poznámka ke stávce učitelů, ale ke slovům pana Karena, prostě bych od pana Karena čekal nejen pragmatismus v dosahování JEHO cílů, ale i vůli k nějakému konsenzuálnímu směřování školství (jeho články o školství na mě působí jako pouze velmi tvrdé prosazování vlastní představy o tom, jak by to mělo být).
Pokud nemyslíme onou úrovní financování, tak by bylo těžké najít shodu v tom, co vlastně požadovat.
Ale v jednom celkem dhoda byla - reforma charakterizovaná zkratkami RVP a ŠVP byla pohroma. Tlak na učitele ale byl enormní a tak podlehli - jezdili hromadně na povinná školení, kde kreslili na zemi na paír stejné obrazce, učili se odříkávat předepsané formulace, které pak opisovali do ŠVP. Účastnili se školení finansovaných z Evrop.fondů, kde jim pochybní odborníci ve skupinkách po 5 až 8 učitelů vysvětlovali, jak správně pracovat se 30 žáky ve třídě. Učitelé tak byli zejména cvičeni v poslušnosti a schopnosti podřizovat se. Sem tam pronikla do škol i nějaká progresivní myšlenka, ale moc se jich neprodralo. Mělo se stávkovat tehdy? Stávkuje se zpravidla kvůli penězům a těm se také hlavně věnují odbory.