Společenská role vzdělání a školy se mění
Pavel HimlŠkola by měla být místem, kde získáváme porozumění složité realitě, které poskytuje prostor pro kritickou pedagogickou práci a které vzdoruje tlakům na podřízení vzdělávání momentálním politickým a ekonomickým zájmům.
O učitelských platech se toho už napsalo a namluvilo dost. Přes dílčí posuny a sliby nikdo ve školství příliš nevěří, že do roku 2021 se hrubý plat v regionálním školství zvedne na 45 tisíc. Na výplatní pásky vždycky dojde nějak méně, než jsou ministerské průměry. A to nemluvíme o tom, že plat vysokoškolského učitele s doktorátem může být také lehce přes 20 tisíc.
Jsou země, kde učitelé kvůli platům nestávkují a jejich spokojenost i školství samo jsou na dobré úrovni. Představme si, že by k nim patřila i Česká republika. Co by bylo či mělo být ještě jinak? Z mnoha stran slýcháme, že platy nejsou samospásné (což ovšem často říkají ti, kteří si druhé úvazky brát nemusí). A že prestiž a vážnost ve společnosti se penězi měřit nedá.
K porovnání se nabízejí — a zároveň se mu vzpírají — soudci a lékaři. Všechno společensky důležité profese s vysokoškolským vzděláním. Důležitá je samozřejmě i práce prodavačky, pošťačky nebo knihovnice. Do školy ale musíme na dlouhou dobu všichni a formuje nás, ať chceme nebo ne. Odpovězme si každý sám, koho uznáváme, komu důvěřujeme více — učiteli, nebo lékaři?